,,Vypadáš unaveně, Marinette."

,,A ty se divíš, Tikki?" padla jsem po zádech do postele. ,,Škola, pak ta zkouška, schůzka s Adrienem... Ten baret nedopadl tak dobře jak jsem chtěla. A pak ještě ten pán, který blbec musel lézt na strom."

,,Nemůžeš lidi soudit, očividně měl nějakou poruchu a myslel si, že je kočka." Uvelebila se jako vždycky vedle mě na polštáři.

,,Od toho tu jsou hasiči a jiní lidé, ne hrdinové." Moc dobře jsem věděla, že tímhle Tikki trochu naštvu. Jako superhrdinka Paříže bych měla být nadšená do zachraňování lidí, ale všechno bylo až příliš únavné. Poslední dobou se toho v mém životě dělo až moc, aby mě bavilo, že mi lidi takto přidělávají práci.

Tikki mi na to ale neodpověděla, místo toho lehce oddychovala, podle všeho už spala. Zavřela jsem oči, taky jsem se zavrtěla, aby se moje tělo lépe zabořilo do matrace a peřiny, ale nic. Počítala jsem už tisícerou ovečku, když ne a ne usnout. To, že se mezi ty ovečky míchala jistá blond hlava ani nemluvě.

Když jsem se natáhla po mobilu a zjistila, že je dávno po půlnoci, vzdychla jsem a skopla ze sebe peřinu, div nespadla z postele dolů, na stůl s počítačem. Oči mi zablodudily k poklopu nade mnou. Snad jsem si myslela, že mi trocha čerstvého vzduchu pomůže.

Otevřela jsem ho potichu, abych nevzbudila Tikki, která by mi v momentě dala přednášku o tom, jak bych měla spát. Bylo jasné, že ráno do školy zase zaspím. Pořád ale nebylo tak pozdě, takže když se trochu provětrám, třeba usnu dřív jak na dnešek. S tou vidnou jsem se nechala oslepit pouličními lampami noční Paříže.

Jakmile jsem poklop zaklapla, nebylo už potřeba tiše našlapovat. Rozešla jsem se k zábradlí, ruce na nadloktí, protože bylo chladněji, než jsem čekala a slabé pyžamo s ještě slabšími ramínky nijak nehřálo. Na červnovou noc byla opravdu zima.

Ale věděla jsem, že to, co uvidím u zábradlí, bude stát za to. Opřela jsem se o chladivý kov, přičemž se přede mnou rozprostřela tmavá Seina odrážející měsíc v drobných vlnkách a za ní jemně zářící Notre Dame, v celé své kráse. Dole pod balkónem sem tam projelo auto a narušilo ten krásný klid, spolu s přeslechnutelným chrápáním mého táty o patro níž.

Neudržela jsem se, z úst mi utekl krátký vzdech. Paříž byla tak nádherná. Už se mi ani nechtělo jít spát. Vždyť proč taky? Abych zítra ráno zase zaspala? Abych si od Tikki zase něco vyslechla? Abych byla Kagami, Lukovi a Adrienovi pro smích?

Moje myšlenky se odkutálely jiným směrem, než byl Notre Dame a jeho nádherné věže, obrovská rozeta a sdružená okna s lomenými oblouky. Odkutálely se k velkému domu, do kterého se dalo dostat pouze velkou bránou s kamerovým systémem. Za ní parkovalo drahé šedé auto a ve vnitř žil člověk, u kterého bych teď  byla nejradši.

Kdybych ležela vedle něho, usnula bych hned, na to bych vsadila svoje mirákulum. Jen z té myšlenky jsem se cítila provinile. Mirákulum bych neměla dát za nic na světě, nebo jo? Tikki by na to měla svůj názor.

Což mi taky připomnělo, že se tu opravdu moc dlouho zdržovat nemůžu. Jednak mi mrzly prsty, druhak do několika hodin mi zvoní budík. Bude zvonit úplně zbytečně, ale to už není jeho chyba.

Otočila jsem se zpátky k poklopu, když mě ovanul vítr, zaslechla jsem pohyb. Cvakání něčeho o kov.

,,Ráno budeš mít kruhy pod očima, princezno."