Zmatek, jenž měla Hermiona v hlavě, byl nesnesitelný. V Dracových očích zahlédla zoufalství. Hermiona odvrátila pohled a zadívala se na domy, které stály kousek od tohohle. Ochladilo se. Hnědé vlasy tančily ve větru. Chlad jí přejel po těle a naskočila husí kůže. Tma pronikala všude kolem. Hnědovláska měla pocit, jako by stála před velkým rozhodnutím.

„Zůstanu," přikývla a vstoupila zpátky do domu.

Draco za ní zavřel dveře a pomocí kouzla je zamkl. Cítil se tak více v bezpečí. Blonďák bez jediného slova zamířil nahoru, kam ho hnědovláska následovala. Když vstoupili, povšimli si malého chlapce, jenž usnul s vláčkem v jeho malé ručičce. Oba se pousmáli.

„Budu spát na zemi a ty na posteli," objasnil Zmijozel a ukázal na deky, které si chtěl hodit na zem.

„No jasně," uchechtla se Hermiona. „Stačí mi zem," ujistila ho.

„Jsi host. Budeš spát na posteli," namítal Draco a strčil jemně do Nebelvírky.

Hermiona už dále nic nenamítala. Jakmile Draco opustil pokoj, aby se umyl a převlékl, Hermiona se rychle převlékla do trička, které jí přichystal Draco. Bylo jí krapet delší, ale takhle jí to vyhovovalo. Zalezla si do postele a obrátila se směrem k Mirachovi. Ještě než se Draco vrátil do ložnice, zavřela své oči, aby s ním nemusela dál mluvit. Možná byl Draco jiný, ale ona se neuměla zbavit vzpomínek, které jí táhly k zemi.

Draco si promnul ruce, když vstoupil do ložnice. Hodil si deky na zem a lehl si, přičemž se snažil najít pohodlnou polohu. V tu chvílí začal litovat, že pozval Hermionu. Byl by mohl spát normálně na posteli. Samozřejmě to myslel ze srandy a tiše se uchechtl.

„Dobrou, Hermiono," popřál jí Draco, avšak Hermiona se nezmohla na jediné slovo, a proto dělala, že spí.

Možná měsíc až příliš svítil do oken. Možná byl vítr příliš silný. Možná ani jeden z nich nebyl unavený. Ale možná ten večer se konečně začalo upevňovat přátelství, kterému předcházela nenávist. Možná to byl hlavní důvod, proč ani jeden z nich nezamhouřil oči, i přestože si mysleli, že ten druhý už spí.

Draco se přetáčel z jedné strany na druhou a uvažoval, jak si má přivolat spánek. Všechny jeho nápady padly. Hlavně ten, kdy by se silně praštil do hlavy a dostal by se do bezvědomí. V té tmě viděl obrys Astorii, která jako by se snažila mu něco sdělit. Jenže Draco neuměl rozluštit, co má Astoria na srdci. Připadal si, jako by bláznil, a proto vstal s myšlenkou, že se nadýchá čerstvého vzduchu. Doteď ani jednou nestál na balkóně, ale tentokrát se odvážil otevřít dveře. Vítr ho hned praštil do tváře. Přestože srpen ťukal na dveře, počasí bylo poměrně studené. Draco se opřel o zábradlí. Jak lehké by bylo jen tak skočit. Možná by si zlomil nohu, a pak by se jí snažil vrátit do původního stavu. Možná by aspoň neviděl před očima pořád Astorii.

„Musí to vědět," našeptávala mu Astoria.

„Nesmí," namítl Draco a snažil se vyhnat ze své hlavy Astorii.

„Má na to právo," našeptával znovu její hlas.

„Neodpustila by mi," odpověděl Draco, přičemž se rukou začal mlátit do hlavy. „A vůbec, odejdi."

„Promiň. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku," vysvětlila Hermiona a užuž chtěla zavřít dveře, ovšem Draco jí v tom zabránil.

„To nebylo mířeno na tebe. Trpím samomluvou," ujistil jí Zmijozel a lehce se zasmál.

Draco vyzval Hermionu, aby vstoupila na balkón. Hnědovláska si stoupla vedle blonďáka a opřela se o zábradlí, stejně jako on. Oba si natáhli nohy a dali si jednu přes druhou. Jejich oči koukaly do noci. Hermiona přemýšlela, co tady dělá a Draco přemýšlel, proč byl takový hlupák.

„Pamatuješ, když jsi na mě vychrstnul to teplé mléko, které bylo na snídani?" zavzpomínala si Hermiona.

„Nechápu, proč jsi mě tenkrát nazvala blonďatým bezmozkem," řekl ironicky Draco.

„Byl jsi blonďatý bezmozek," vysmála se mu Hermiona a praštila ho do ramene.

„To bys měla odvolat," probodl jí pohledem, přičemž se také zasmál.

„Teď už sice blonďatý bezmozek nejsi, ale za to už není s tebou taková sranda. Od té doby, co si ze mě neděláš srandu, jde to s tebou z kopce," vyčetla mu jeho chyby Hermiona.

„Mudlovská šmejdko," odplivl si Draco, načež zalitoval toho, co řekl. Měl strach, že by to Hermiona vzala vážně.

„Arogantní hajzle. Pořád jsem talentovanější než ty," podotkla Hermiona a otočila se, přičemž se opřela o lokty.

Draco se neotočil. Místo toho sledoval její vlasy, jež si poletovaly ve větru. Hrozně ho štvalo, že jí nedrží na místě. To by se mu rozhodně nestalo. Měl své vlasy perfektně nagelované, takže by přežily všechny katastrofy. Měl nutkání vyčarovat gumičky a stáhnout jí vlasy do copu.

„Bolí to moc, když přijdeš o někoho blízkého?" zeptala se potichu Hermiona a pohlédla do Dracových šedých očí.

Draco přemýšlel, co by měl vlastně říct. Nikdy o ničem takovém nemluvil, ale když začal popisovat své pocity, neuměl se zastavit. Věřil jí a věděl, že se ho bude snažit jakkoliv pochopit a podpořit, přestože si to nezasloužil.

„V jedné chvilce tomu člověk nechce uvěřit. Myslí si, že se za chvíli vzbudí a bude vše v pořádku. Prostě nezareaguje hned. Když zemřela máma, byl jsem tak zmatený, že jsem se začal smát. Můj smích přešel v hysterický pláč. Seděl jsem u její postele a ona najednou zavřela oči. Myslel jsem, že spí. Třepal jsem s ní, ale nic se nestalo. V tu chvíli jsem brečel takovým způsobem, že jsem to neuměl zastavit. Jako by tě snad zasáhlo něco do srdce. Cítil jsem totální beznaděj. A nejhorší? Nejhorší je, vyrovnat se s tím. Ubíhají dny, ve kterých člověk nic necítí. Jako by v tobě celý život rostla květina, která najednou uvadne. Nic nedává smysl. Neumím to moc popsat. Jediné, v čem jsem měl štěstí, bylo, že jsme to očekávali. Věděl jsem, že odejdou. Učil jsem se s tím žít několik měsíců před tím a i přesto to tak moc bolelo. Najednou nemáš chuť žít..."

Hermiona přemýšlela nad jeho slovy. Ticho se neslo celým domem i vesnicí. Někdy člověk chce říct tolik věcí, ale na nic se nezmůže. Jen přemýšlí, co přijde dalšího. Draco si položil hlavu do dlaní. Pořád viděl Astorii, kterou se snažil na chvíli potlačit.

„Astoria i tvá maminka si přejí, abys žil," podpořila ho Hermiona a pohladila jej po zádech.

Draco se lehce shrbil. Cítil na svých zádech Hermioninu ruku, i přestože si jí dávno hnědovláska stáhla k tělu. Jako by snad zanechala stopu. Oba se zahleděli zpátky do tmy a dokud nepřišel déšť, postávali v tichosti. Dracovi niky nepřišlo, že ticho může být tak příjemné.

„Ještě trpělivost, prosím," zastavila ho Hermiona, když Draco usoudil, že je čas odejít dovnitř.

Hermiona natáhla svou ruku. Dešťové kapky jí dopadaly na ruku. Po chvilce měla Nebelvírka z ruky mističku na vodu. Draco přihlížel.

„Kapky deště jsou důležité. Pokud neprší, není úroda. Déšť je stejně důležitý jako tvé slzy. Tělu vždy prospívá, když nechá téct slzy," dořekla Hermiona a opustila balkón.

Draco nad jejími slovy přemýšlel, aniž by si povšiml, že ty slzy opravdu nechává téct po svých tvářích. Když se pak vrátil do ložnice, Hermiona doopravdy spala. 

****

Zdravím vás u další kapitoly <3 Je s takovým menším zpožděním, ale snad to nevadí.

Většinou u příběhů vidím věnování pro určitou osobu. No... Já to takhle ofiko věnovat asi nebudu, ale i tak bych jí chtěla věnovat všem vám, kteří mě vždy podpoříte komentářem nebo hvězdičkou <3 Velmi si toho vážím, takže děkuji.

Pěkný den s úsměvem