Co se stalo jsme dál neřešili. Valy odešla domu s 45% alkoholickou rundou wishey. Bylo mi jí líto, ale nejvíc mě žrala její odpověď. Tony odešel, Nicolas šel běhat, a Georgie si to nasměroval někam do útrob domu. Byla jsem sama. Já, dům, myšlenky, deník. Neměla jsem náladu se koukat a číst, něco dělat, nebo se nějak fyzicky pohybovat. Byla jsem jak tělo bez života. Jen jsem hleděla před sebe. Několikrát jsem mrkla a hned před sebou viděla buldočka, nebo-li mého spolupachatele. Sedl si a zadní nohou si poškrabl ucho. Štekl. Usmála jsem se a poškrabala na hlavě. Nikdy jsem takovýhle druh nemusela, ale jsou příšerně roztomilý. Buldoček si lehl na záda a čekal, až ho poškrábu na břichu. Váhala jsem, ale buldoček rychle vstal a někam odběhl. A mám po zábavě.

,,Nudíš se?"

Ozvalo se za mě a já hned vyletěla z kůže. Chytla jsem se za srdce a otočila se.

,,Ne, myslela jsem, že už tu nebudete."
Řekla jsem svou myšlenku a Mellontikós si sedla vedle mě na gauč.

,,Začínají se mi líbit ty vaše filmy. "

,,Jak to myslíte?"

,,Krotitelé duchu, hvězdné války, Harry Potter. Vaše fantazie je překvapující. "

Odpověděla zamýšleně a opřela se. Nadechla jsem se a hleděla do země.

,,To jsem ráda. "

,,Děje se něco?"

,,Ne, jen přemýšlím. "

,,Opravdu? Nevypadáš tak. "

,,Jen mě něco zaskočilo. "

,,Loki?"

Zeptala se. Kývla jsem. Mellontikós vstala a jedním ladným mávnutím mi ukázala louku. Velkou krásnou louku plnou fialových květin připomínající pampelišky.

,,Proč mi to ukazujete?"

,,Tady můžeš být. "

,,Ledatak vidět. "

,,Ne...."

Přistoupila ke mě a ukázala prostředek deníku, který odněkud vykouzlila.

,,.......řekni "Sic autem sentiunt, ubi incolumem invenies firmamentum et responsa."."

Vykulila jsem oči a stoupla si. První to tam bylo napsané runami, ale pak se to změnilo na angličtinu. Mellontikós mi dala deník do rukou s úsměvem říkající "Ano." jsem se nadechla a soustředila se na tlukot srdce.

,,Tak jo."

,,Klídku a pomalu. "

,,Sic autem.... sentiunt, ubi incolumem invenies..... firmamentum et.....responsa. "

Dořekla jsem a poslední slovo spíš zašeptala. Všude kolem mě se objevily třpytky, čáry a máry. Všude se to začalo motat, poletovat. Zavřela jsem oči a snažila se sklidit svůj žaludek a mozek. Zničehonic​ mě ofoukal slaný příjemný větřík. Otevřela jsem oči a žasla. Moře, písek, palmy, krásný dům! Já jsem na Hawaii!

,,To je krása!"

Otočila jsem se na Mellontikós, které hrál šťastný úsměv na rtech.

,,Je, jsem ráda, že máš stejné místo jako svoje matka. "

,,Stejné?"

Nechápala jsem a Mellontikós přišla ke mě blíž. Ukázala na krásný domek.

,,Tvá matka měla velké plány."

,,Jaké?"

,,Chtěla tu zůstat a žít, ale....."

Zastavila a se podívala se na oblohu, kde se začalo dělat šedivo.

,,.....asi bychom měly jít dovnitř."

Kývla jsem a co nejrychleji se rozeběhla po boku Mellontikós, která byla rychlejší. Rychle otevřela dveře a mě pustila první. Vnitřek domku byl luxusně zařízený a útulně voňavý, ale nejvíc mě překvapila malá krabice napsaná "Nicol, její věci". Tu krabici dobře znám, hodně dobře. Jsou tam všechny moje věci. Fotky, cédéčka, staré omalovánky a sešity ze zakládky a možná i oblečení. Pomalu jsem ke krabici došla a otevřela. Všechno sis schovala, jako vzpomínky. První věc, kterou jsem vytáhla byla fotka mě a Tiany v deváté třídě, kde jsme se s vysvědčením směšně pózovaly. Konec školy. Na to se nedá je tak zapomenout. Druhá věc nebyla tak zajímá. Byla to stará košile, kterou máma koupila od nějaké paní, která říkala, že tuhle košili nosila Beyoncé, což nebyla pravda.

,,Co se stalo?"

Naléhala jsem při pohledu na vzpomínky v krabici.

,,Svou odpověď najdeš v deníku."

Koukala jsem se na Mellontikós a svírala v objetí knihu s fotkama.

,,Ale mně se nic neukáže."

,,Musíš věřit, ne chtít. "

Natáhla ke mně ruce s deníkem. Kývla jsem a sedla si s deníkem na malí gauč s bílou kůží. Knihu s fotkami jsem položila vedle sebe a převzala si deník. Otevřela jsem ho uprostřed. Ne chtít, ale věřit. Ale jak?! Jak mám věřit, aby mi kniha ukázala věci, které chci vědět?

,,Nejde mi to."

Přiznala jsem smutně a deník zavřela. Mellontikós si ke mně přisedla a deník otevřela na první straně. Na několik sekund se pomalu vykreslovala postava, ale než jsem poznalo, o koho jde, postava zmizela.

,,Musíš věřit. Věřit, že ta kniha ti dá odpovědi, že ti pomůže a ty pomůžeš jí. "

Řekla, ale já její slova nechápala. Možná to myslí tak, že musím věřit. Věřit, že tak kniha má všechny informace. Věřit, věřit, věřit.... Je to jak z Petr Pan. Bože. Pomalu jsem zavřela oči a pořád si opakovala slovo "věř", což mi udělalo velký bolesti hlavy, břicha a šum v uších jako u televize, když není žádný program. Začala jsem cítit jak se mění den a noc. Jak je odliv a příliv. Jak z semene roste strom, který pak stárne, ale stále tam je. Jak se narodí člověk a pak zemře. Rázem jsem slyšela zpěv ptáků a pak lidí. Šumění moře. Vánek u stromů... Všechno mi připadalo jako stvoření, ale ne popořadě. Otevřela jsem oči a vše viděla. Den měnící se na noc. Odliv a příliv. Z semene strom, který stárne, ale stále tam je. Narození člověka a umírání. Zpěv ptáků a pak lidí. Šumění moře. Vánek u stromů. Vše skončilo. Byla tma. Zamrkala jsem a viděla siluetu ženy a muže, kteří šli ke mně a pak jsem je poznala. Mami, táti... Chtěla jsem si na ně sáhnout, ale hned se rozplynuly. Klekla jsem si a nechala slzy vyjít ven.

,,Nicol...."

Ozval se někdo a položil ruku na moje rameno. Podívala jsem se. Steve? Usmál se a kývl.

,,....nevzdávej se."

Řekl a udělal pár kroků dozadu a pak zmizel. Postavila jsem se. Ale to byla chyba. Odněkud se hnala voda a jak naschvál mě chtěla utopit. Začala jsem utíkat, ale nešlo to. Běhala jsem na jednom místě, až mě voda pohltila a já se nepřipravila zadržet dech. Plíce se mi plnili vodou a já jen čekala, kdy nastane má chvíle....., ale nestalo se. Voda se sama od sebe vydrala ven z plic a udělala bublinu, která se přitiskla na můj nos. Hustý. Voda se začala pomalu hýbat, až ukázala prázdný prostor. Prostor, kde jsem udělala první vraždu ve svém životě....
Mrtvé tělo Balakovslyho se rozkládalo, až po několika nocí tam přišel muž, který zavolal na policii. Policii ihned vyřešil S.H.I.E.L.D, jelikož si na to vzpomněl můj táta a všechny sevřal. Voda se začala zas měnit a ukázala Steva. Seděl a kousal si nervózně špinavé nehty. Dveře od auta, ve kterém seděl si sedl Clint a smutně se podíval dolů.

,,Nic o ní neví, Steve. Je zavřena v pokoji u Starka. "

,,Clinte, musíte tam jít!"

,,Steve, pochop to! Nicol je zhroucená! Myslíš, že bude v pořádku, když nemá mámu ani tátu?"

,,Ne, ale když bude s náma..."

,,Tak co? Vyřeší se to?"

,,Já..."

,,Steve, nic se nevyřeší, nech to tak, možná za rok jí uvidíš na bilboardech."

Řekl Clint a nastartoval auto. Oba dva byly smutní, ze mě. Nebyla jsem sto krát ráda, ale byla jsem ráda za jedno a to že jsou naživu...