Při obědové pauze udělám další ztřeštěnost. Rozhodnu se totiž za Lukem zajít. Jen se ujistit, že se opravdu nezlobí, jak si můj pomatený mozek pořád myslí.

Kecnu sebou ke stolu, kde sedí. Vzhlédne od svého salátu a tváří se zmateně.

"Ehm ča-"

"Čauves, Lukeu! Jak se máš? Víš, chyběl si ve škole celkem dlouho..." záměrně se odmlčím.

"Jo, já jen... byl jsem nemocnej, víš co."