Obklopím se mlčením
a rozkvetou ve mně hlasy.
Zamknu se
a udělá se ve mně víc místa.

Jak prsa zbavená šněrovačky
oddechnou si ve mně
myšlenky mé i myšlenky cizí.
Narodím se
ve svých vlastních zracích.
Rozpuknu se v sobě
v pravou rozložitost.
Oddálím se ode všeho
a všechno do mne vejde.

Uvidím bytí a jeho plnost,
i stín, jaký vrhá
ta plnost.
Uvidím každou pravdu,
jako by čerstvě umyta byla.
Samota
dá mi samu sebe i svět.

-Anna Świrszczyńska

Pansy ležela v posteli už hodinu a půl, ale usnout stále nedokázala. Poprvé v jejím bytě spal muž a nespal zde proto, že by s ní trávil milostné chvilky. Přesto se jí to zdálo špatné. Slyšela jeho slabé oddechování, měla pootevřené dveře, kdyby se náhodou něco stalo. Zasloužila si vůbec jeho přítomnost? Vždyť byla odsouzena k věčnému zatracení, k nekonečné samotě - a najednou ve vedlejším pokoji spal muž, jehož přítomnost byla tak milá, tak hřejivá. Byl vůbec skutečný? Skutečně si s ní celý podvečer povídal bez toho, aby se s ní chtěl vyspat? Naslouchal jí bez toho, aby chtěl jen využít její osamělosti? Záleželo mu snad na ní? Bála se, nechtěla znát pravdu, tak jako tak by ji to bolelo. Vstala a po špičkách došla ke dveřím. Charles Weasley ležel na břiše, ruce rozplácnuté kolem svého statného těla. Spal bez trička. V záři pouličních lamp mohla vidět na jeho pravé lopatce táhlou jizvu. Tak ráda by se ho dotýkala. Přála si přejet ukazováčkem po všech jeho jizvách a vtisknout si je do paměti jako mapu jeho těla. Snad kdyby mohla, možná by jeho pihovatou kůži líbala. Zavřela oči, zakázala si tyhle představy, nesměla takhle uvažovat. Byla Parkinsonová - byla chladná a odtažitá. Nepotřebovala k životu romantický vztah. Všechno zvládala sama, nemusel ji nikdo zachraňovat a už vůbec ne nějaký umouněný Weasley, který se vyjadřoval jako nádeník. Komu to namlouvala? Chtěla milovat. Zoufale se tomu snažila bránit, ale byla to silná touha. K zešílení toužila po někom, kdo by ji měl skutečně rád. Jenže nikdo takový nebyl. Smutek se jí rozlil v hrudníku jako černý inkoust po papíře. Některým lidem bylo přáno najít lásku svého života, Pansy mezi ně nepatřila. Nejraději by od sebe odehnala všechny ty představy o lásce, zabila by své sny, zničila by svou touhu po něze. Nenáviděla se za to, že se jí tak líbil pohled na muže, kterého nikdy nebude mít. Pevně semkla rty, aby nevydala ani hlásku, ani vzlyk. Z očí jí začaly stékat slzy, přesně ty slzy, které tak dlouho držela. Litovala svého osudu. Tak ráda by se vrhla k Charlesovi a zběsile ho prosila, aby ji miloval. Naslibovala by mu hory doly, snesla by mu modré z nebe, milovala by ho víc než kdokoliv kdy na světě miloval. Kdyby jen mohla, zaprodala by duši ďáblu, aby měla šanci milovat a být na oplátku milována. Chtěla se vymanit z té sítě samoty, do které se zamotala. Jen mít možnost... Dostat šanci... Osvobodit se... Nenáviděla se, tolik se nenáviděla. Bylo zbytečné o tom uvažovat! Bylo k ničemu se litovat a představovat si hlouposti! Bylo to... další slza stekla po její tváři... ztracené. Naposledy pohlédla na Charlese Weasleyho, otřela si slzy a vrátila se do ložnice. Zalezla si pod peřinu a tichounce se rozvzlykala. Nesnášela, jak je slabá. Tak ráda by si vyrvala srdce z těla, jen aby nemusela nic cítit.

((úžasné ilustrace: annamachtart ))