Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jak dar bez zásluhy,
dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travného.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

- Jan Zahradníček

Prošla kolem trávníku, na kterém ztratila své dítě. Dívala se pouze na cestičku před sebou, nic jiného nechtěla vidět. Vešli do domu. Automaticky zamířila do kuchyně, připravila si hrníček. Chtěla si nalít něco k pití, ale přemohla ji slabost. Upustila hrníček. Jakmile dopadl na zem, rozbil se. Klekla si k němu a začala sbírat střepy. Charlie se na Pansy díval, přišel k ní a pomohl jí vstát.
,,Měla by sis jít lehnout," řekl něžně, ,,já to uklidím."
Beze slova odešla po schodech nahoru, místo do ložnice zmizela v pokoji pro hosty. Nepřevlékla se. Lehla si na postel tak, jak byla. Po pár minutách přišel Charlie. K jejímu ,,přestěhování" se nijak nevyjádřil. Donesl jí vodu a prášek na spaní. ,,Věř mi, bude lepší, když budeš ty léky brát. Jinak bys třeba vůbec neusnula." Zapila prášek a znovu si položila hlavu na polštář. Seděl u ní půl hodiny, než se jí začaly oči zavírat. Setřel jí z tváří poslední slzy a přikryl svou milovanou dívku dekou.

Vzbudila se, když její budík ukazoval k poledni. Ležela bez hnutí ještě půl hodiny, pak se ozvalo zaklepání. Charlie vešel s džusem a talířkem pečiva.
,,Dobré ráno," pravil, položil jídlo na stolek a políbil ji na čelo. Při polibku ji škrábal, protože už několik dní se neoholil. Vypadal zuboženě a Pansy věděla, že ona sama nevypadá o moc líp.
,,Nechceš jet na výlet?" zeptal se, i když věděl, že neodpoví. Pohladil její tvář. Vstal a chtěl odejít. Ve dveřích se zastavil a otočil se k ní.
,,Byla bys skvělou matkou," řekl. Pansy mu nevěřila. Teď už ne.

Přes den slyšel její pláč, seděl na jejich posteli a ruku měl položenou na zdi, která je od sebe dělila. Chtěl jít za ní. Jenže cítil, jak se mu Pansy vzdaluje. Děsilo ho, když se vyhýbala jeho dotekům. Ubližovalo mu, když svůj zármutek prožívala bez něj. Charlie se cítil bezradný. Nestála o jeho pomoc. Nestála o jeho soucit. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla se ho dotýkat, nechtěla s ním mluvit. Zdálo se, že se natolik ponořila do vlastního truchlení, že ji ani na vteřinu nenapadlo, že i on prožívá pocit ztráty a zoufalství. Neměl jí to za zlé. Ale netušil, jak pokračovat. Po nocích tajně seděl u její postele a zpytoval své svědomí.

Charlie seděl u stolu v kuchyni, popíjel palinku, když se ozvaly první tóny. Nebyly to jen tak ledajaké tóny, jednalo se o zvuk houslí. Teskná melodie putovala vzduchem a Charlieho srdce se plnilo smutkem a něhou. Nikdy ji neslyšel hrát. Pansy tvrdila, že na housle nesáhla celá léta. Avšak v jistotě každého tónu poznal, že pravidelně cvičila. Byla zatraceně dobrá. Charlie se posmutněle usmál. Kéž by jí to tak mohl říct, jak hrozně dobrá je. Jenže Pansy nenáviděla pochvaly. Mohla tvrdit opak, mohla sama sebe osočit, že je rozmazlená a nafoukaná. Ve skutečnosti se však neměla ráda a jakoukoliv chválu smetla ze stolu. Proto tak často pochybovala, že ji Charlie miluje. Zapomínala na svou výjimečnost, nechápala, jak by ji mohl mít rád. Dolil si palinku, ,,kopl" ji do sebe a zahnal slzy, které se mu draly z očí. Pansy neměla ani tušení, jak moc ji potřeboval.

Jednou v noci se objevila v ložnici, tiše si lehla vedle Charlieho a plakala. Zezadu ji objal a čekal, až zaberou prášky na spaní. Držel ji v náručí celou noc. Ráno beze slova odešla do svého pokoje. Celý dům dýchal pochmurnou náladou. Vznášelo se ticho a zdi nasákly utajovanými vzlyky. V její hlavě zněly ukolébavky.