Téměř dva dny uběhly od zablokování komunikace mezi námi a sektory. Ani nevím, zdali moje poslední slova naši přátelé zaslechli. Nejraději bych se zakopal pod nejbližší strom, jen abych nemusel myslet na to, co všechno jsme se Simonem podělali. Hryzalo mě svědomí – byl to náš úkol. To my jsme Paolovi přísahali, že to zvládneme. To my jsme se víc než měsíc připravovali, všechno fungovalo, mělo to fungovat... Tak co se pokazilo? Co?

Opřel jsem se zády o chladnou zeď rozpadlého baráku, hluboce jsem vydechl a přitáhl si kapuci o pár centimetrů víc do obličeje. V dáli se krátce rozsvěcovala světla a hlasité výbuchy je doprovázely. Povstání neustávalo a já hádal, že už bude každou minutou stržen plot mezi oběma stranami.

Skrytý pod pláštěm stínů a dešťových kapek jsem se plíživým pohybem vrátil k doupěti. Ulici kolem Simonova domu jsem celou prošel, ale bezúspěšně. Ač jsem byl poslední dobou nervózní a rozzuřený, nefláknul jsem za sebou dveřmi, protože by se jinak bývaly vylomily z pantů. Vyběhl jsem následně ty zpropadené skřípavé schody a bez ohlášení vtrhnul do zatuchlého pokoje.

Simon se mě lekl, a jakmile se od monitoru otočil, zabodl do mě jeho nemilosrdný pohled. Ignoroval jsem to, načež jsem se uvelebil do křesla v rohu. „Jsou pryč! Naši velectěnou ochranku jsem nikde nenašel."

Můj spolupracovník si poupravil černé brýle a vrátil svoji pozornost čemusi na obrazovce. Popravdě existovaly i jisté práce se systémy databází, kterým jsem nerozuměl ani já. Potřeboval bych víc času, ale ten jsme bohužel neměli. Operace Annihilation byla na hranici zlomu mezi první a druhou fází. Všechno šlo zatím jako po másle – tedy až na jednu jedinou věc.

Naši přidělenou misi.

Ta se podělala úplně od základů.

„Vnímáš mě vůbec?" ptal jsem se mezitím, co jsem zkoušel na notebooku další záložní plán, protože ty předchozí nefungovaly.

„Nemlať tak do tý klávesnice, Alexi! Musím se soustředit," zavrčel nespokojený hacker místo odpovědi.

Viděl jsem na něm, jak mu hlava padá do strany, a pak jsem se rozhlédl po naší hromadě prázdných plechovek od energy drinků. Jestli nás neoddělá Lotos, tak určitě nedostatek spánku. Už teď jsem pociťoval, jak špatné to je.

Byli jsme mrzutí, já třeba v jednom kuse nadával. Vůbec jsem se nepoznával. I moje myšlenky mi připadaly cizí. Přál jsem si, aby už to skončilo. Aby už byl konec.

„Promiň, kámo," zamumlal jsem, odtrhnul zrak od klávesnice a i s křeslem jsem se přemístil blíž k němu. „Všechno mě to tak nehorázně vytáčí..."

„Takže naše osobní ochranka zmizela," pronesl po chvíli zamyšleně, zjevně si teprve nyní uvědomil, co jsem mu před pěti minutami řekl.

„Šli na typickou obhlídku kolem vašeho domu, nikdy předtím jim to nezabralo víc jak dvacet minut, ale teď už je to skoro hodina." Podíval jsem se směrem k oknu, co mělo přes skleněné tabulky přibitá prkna, a některá místa zakrýval i tmavý závěs. „Mám z toho špatný pocit."

„Co myslíš, že je zdrželo? Všichni od Lotosu jsou přece zalezlí jako krysy v hlavní budově," připomněl mi.

„A můžeme si tím být jistí?" opáčil jsem.

Simon si povzdechl a pokusil se situaci odlehčit. „To sice ne, ale můžeme doufat, že se třeba jenom rozhodli neztrácet čas hlídáním zadnic dvěma idiotům, co je bez přestání zavalovali inteligentními a otravnými kecy."

„Fajn, beru tvoji teorii," přikývl jsem, i když se tomu nedalo moc věřit. „Stalo se jinak v době mé nepřítomnosti něco zajímavýho?"

„Ne tak úplně, ale už mám skoro připravenou instalaci," zaťukal párkrát na levé tlačítko myši a zmáčkl několik kombinací na klávesnici. Na monitoru se rozsvítila zelená tabulka a ukazatel počtu procent. „Tohle je fakt to poslední, co můžeme udělat. Pokud se mi podaří obejít jejich rušič signálu, je tu malá šance, že nahodíme alespoň záložní vysílačky."

„Jak dlouho to potrvá?" prohlížel jsem si skoro nehybné tabulky. Stále nenaskočilo ani jedno procento.

„Dost dlouho na to, abych si mohl na chvíli zdřímnout," dodal, načež vstal od počítačového koutu a téměř malátnou chůzí přešel až k posteli, do níž se následně svalil jako pytel brambor. „Hlídej systémy, instalaci a vzbuď mě, až to bude hotový."

„Bezva," upustil jsem, nohy jsem si hodil znaveně na stůl a s plechovkou v ruce začalo extra nudné pozorování. Ale nestěžoval jsem si. Tohle bylo možná o ničem, ale stačila jediná vzpomínka na sektory a já musel uznat, že se vlastně nemám tak špatně a je rozhodně lepší nudit se, než neustále zdrhat před vším, co se pohne.

Zapnul jsem si i druhý monitor a prošel si aktuálně zablokovaný hlavní panel a seznam pastí. U všeho svítila zelená tečka, tudíž byly veškeré pasti stále aktivní. Simon je dokázal vypnout jen jedinkrát, pak ho ale Lotosáci opět odřízli. Podle našich odhadů se tou dobou Kate, Tommy a Patrick nacházeli v Sektoru 10. Doufali jsme, že jim to alespoň trochu usnadnilo cestu.

„Přístup odepřen, přístup odepřen..." mumlal jsem si pro sebe, když jsem jen tak z té všudypřítomné nudy procházel složky s ukradenými informacemi. Důležité, důvěrné, přeposlané – se Simonem jsme taktéž získali nespočet lotosáckých konverzací. Ale jak se ukázalo, odboji byly k ničemu, i přesto jsem si je ale pročítal stále dokola.

Datum: 13/02/2124, čas 22:53

OD: Předseda Dexter Kendrick

KOMU: Charlotta Wrightová, Theodor Wright a další (4)

PŘEDMĚT: Potvrzení

Není tomu tak dávno od podepsání naší kupní smlouvy a jak se ukázalo, tým vědců pracuje přesně podle plánu. Odhadujeme, že bude vše dokončeno za pár měsíců. Obhlédl jsem tu první přestavby a musím uznat, že jsou perfektní. Naprosto famózní. Monumentální. A jak všichni tušíte – geniálně děsivé.

V příštím roce by se mohla naše malá selekce spustit. V radě jsme se dohodli na tom, že to budu já, jakožto starosta Města, kdo projekt v odvrácených čtvrtích ohlásí. Chtěl bych ale poděkovat manželce pana Wrighta, Charlottě, za vynikající nápad se snížením přídělů. Již nyní máme jistotu, že o dostatečný počet zájemců nebude nouze.

Dále bych si dovolil předložit návrh na přejmenování naší organizace. V příloze zasílám náčrt loga. Lotos Industries je dle mého názoru dokonalým kandidátem. Věřte, že s tímto názvem obyčejné průmyslové výroby v centru Města dozajista splyneme s okolím.

A přesvědčte, prosím, někdo toho blázna, ať konečně začne se zprovozňováním podzemní části. Zasloužil by si padáka, ale bez něj by sektory nikdy fungovat nemohly.

Máme před sebou ještě hodně práce.

DOSTUPNÉ PŘÍLOHY:

Protočil jsem očima nad Dexterovou zprávou zástupcům. Již dříve jsem starostu Města podezíral z důležitějšího spojení s Lotosem, ale že stojí přímo v jeho čele? Neskutečný. Doufal jsem, že bude za všechna jeho rozhodnutí pykat. Tenhle hajzl mohl totiž úplně za všechny zvrácenosti, které se nám přihodily.

Během toho, co jsem přemítal nad tím, proč toho hlavního stavitele nazývají bláznem, jsem si povšiml, že se na levém monitoru rozsvítil informační text, hlásajíc sto procent instalace. Ohlédl jsem se k Simonovi, ale ten byl ponořený do hlubokého spánku. Napadlo mě, že bych za něj mohl na chvíli převzít práci.

Odklikl jsem potvrzení.

Věděl jsem, co je třeba udělat, a tak mi to ani netrvalo dlouho. Obešel jsem rušič přesně tak, jak mi to Simon předtím popisoval. Sluchátková komunikace byla nezvratně hluchá, tudíž jsem se zaměřil na ty nouzové vysílačky. A jakmile jsem zachytil první, nadšeně jsem zajásal. Simon vzápětí cosi zamumlal, ale naštěstí ho to nevzbudilo.

„Zařízení TK01," přečetl jsem tiše. Nikde nebylo připsané, o jakého vůdce odbojářů se jedná. V tento moment to ale nebylo vůbec důležité, za každou cenu jsem to chtěl zkrátka zkusit. Zapnul jsem proto upozornění pro majitele druhé strany a vyčkával jsem.

A vyčkával.

„Jestli teď promluví nějakej Lotosák, tak přísahám u všech potvor sektorských, že ho pořádně nakopu!"

„Klid, to jsem já!" pronesl jsem urychleně. Patrickův hlas mě překvapil, ze všech odbojářů to byl zrovna on, což jsem považoval za obrovskou náhodu.

„Alexi? Jsi v pořádku?!" optal se hned nato. „A co Simon? No do psí... zadnice, já už jsem ani nedoufal, kámo. Nejdřív ty masožravky, a pak jak vypadl ten signál – znělo to tak děsivě! Vůbec nevíme, co se stalo."

„Jsme oba v pořádku," uklidnil jsem ho. „Ale ty pasti..."

„Už podle toho tónu je mi jasný, že procházka růžovým sadem skončila," ozvalo se smířeně z reproduktorů.

„My sami nevíme, o co jde. Hlavní budova Lotosu tady ve Městě je stále zablokovaná, víš? Někdo to ovládá odjinud, úplně jiným způsobem. Jako by na nás byli připravení, ví přesně, jak si udržet funkce hlavního panelu. Díky Simonovi jsme rušič signálu obešli, ale nestačí to. Zatím jsi nás slyšel jenom ty," přiznal jsem.

„No skvělý," povzdechl si, „má vůbec nějakou cenu se ještě snažit o vypnutí pastí?"

„Pověřili jsme tím několik dalších hackerů ve Městě, ale pochybuji, že někdo uspěje," odpověděl jsem mu po pravdě. „Vzhledem k tomu, jak musíte být všichni v sektorech blízko spojnicím, bude nejlepší, když se zaměříme jen na ty tajné vchody. Protože jestli něco vyloženě selhat nesmí, tak to vaše cesta ven."

„Dobře," utichl na moment. „Hele, ještě bych pro vás měl jeden úkol. Mohlo by to být důležité."

„Povídej," pobídl jsem ho.

„Konečně jsem zjistil, co tu nehraje. Zaslechl jsem ostatní mluvit o něčem, co se nazývá „finální část třetí fáze". Asi to patří k Pádu, ale nikdy jsem o tom nezaslechl. Mohli byste o tom zjistit víc?" otázal se.

„Finální část třetí fáze?" zopakoval jsem udiveně. O tom jsem také nikdy neslyšel. „Zkusíme pohledat nějaké informace, pak se ti ozvu."

„Fajn, jo a nezapomeň dát vědět i ostatním. Určitě mají obavy. Pozdravuj je ode mě," dodal nakonec.

„Jasan," přitakal jsem, a tím naše komunikace skončila.

„Takže nám odboj přece jen něco neříká," ozvalo se za mými zády.

Bez ohlédnutí jsem opustil počítač mistra operace a pomalu jsem se usadil zpět na své místo. Simon zabral velké křeslo, ukousl si z krajíce chleba, přičemž mě s naprosto nečitelným výrazem pozoroval.

„Jak dlouho už jsi tam stál?" zeptal jsem se opatrně.

„Tak jako pár minut to bylo, ale myslím, že by nebylo špatné, kdybych tenhle důležitý rozhovor slyšel od samotného počátku. Ty jo, to je taková škoda, že mě nikdo nevzbudil," zavrtěl hlavou a zabodl oči do obrazovky.

„Jen jsem tě chtěl nechat odpočinout, tvoji práci jsem zvládl sám, to přece víš," bránil jsem se.

„A pomyslel jsi na to, co by se stalo, kdyby program selhal a Lotos by se pokusil rozhovor napíchnout? Jsou to sekundy, Alexi, sekundy!" říkal mezitím, co projížděl nějaký záznam kódů a čísel. „Máš nehorázný štěstí, že se nic nestalo. Musím to prostě hlídat."

„Jo... chápu to," sklopil jsem pohled k zemi, ale posléze jsem si vybavil to hlavní. „Měli bychom zjistit něco o tom, co říkal Patrick."

„Už na tom pracuju." Simon hleděl soustředěně na řádky a všemi deseti ťukal zběsile do klávesnice. „Budu ti posílat soubory se zprávami z databáze odboje, které obsahují spojení slov, týkajících se té finální fáze. Až něco najdeš, řekni."

„Okej," přijal jsem rozkliknutím první text. Pár minut jsem prohledával a zkoumal konverzaci mezi dvěma odbojáři. „Tohle je třeba z minulého týdne. Baví se o tom, že by to mělo zůstat v utajení před ostatními a hlavně před Paolem."

„To je kravina, ne? Paolo ví přece o všem, co se v odboji jen šustne."

„Podle téhle zprávy tomu tak není," přelétl jsem očima na další složku v databázi. „Všude je to podobné. Psali si mezi sebou, že je to nutné udržet v tajnosti. Poslední zpráva je přeposlaná dokonce dvaceti lidem."

„Takže část odboje pracovala na vlastním plánu," zamyslel se, a pak zamrzl v pohybu takovým způsobem, až to vypadalo, jako by i přestal dýchat. „No do prdele," zaklel o chvíli později tichým a překvapeným hlasem.

„Co?" přešel jsem k němu, abych se podíval, jaká byla příčina jeho udivení. Uprostřed monitoru měl otevřenou zprávu s pokyny, jež si mezi sebou povstalci rozposlali pouhé dva dny před zahájením operace.

„Tak proto ti odbojáři, co šli s ostatníma, pořád tak chvátali," docházelo nejen Simonovi, ale i mně. Hlavní hacker si zajel rukou zoufale do vlasů, když strnulým pohledem skenoval poslední odstavec. V pokoji se rozhostilo ticho, ale to bylo co nevidět přerušené salvou hlasitých nadávek.

„Jdu okamžitě informovat Patricka." U komunikačního koutu jsem byl takřka ihned a za další zlomek vteřiny jsem již nervózně mlátil do levého tlačítka. „Dělej, sakra. Ozvi se!"

„Já dám vědět Paolovi," pohnul se taky on, ačkoliv mu to trvalo o dost déle.

...

Sotva se to Patrick dozvěděl, přiznal mi, že něco podobného čekal. Řekl jsem mu, ať kouká pohnout, a že pouze třicet hodin bude stačit jen tak tak. Když se vzápětí odpojil, kontaktoval jsem další na seznamu. Simon mezitím stále mluvil s vůdcem odboje.

Trvalo to nekonečně dlouho, až jsem začal propadat menší paranoie. Poté se na mě ale usmálo štěstí. Ozvalo se cvaknutí a já ihned nato promluvil: „Díkybohu! Už jsem si myslel, že mi to nikdo nepřijme!"

„Alexi!" vykřikla Kate s Tommym naráz.

„Čus, mudrci!" pozdravil mě známý dívčí hlas.

„Faith?" oslovil jsem ji zprvu překvapeně. „Vy už jste našli ostatní!"

„Přesně tak," přitakal Ben, „jsme tu všichni a i pár dalších, ale ty vlastně ještě neznáš."

„I tak všechny zdravím," pousmál jsem se pro sebe, „ale teď musíme přejít k tomu důležitému. Asi to zabere nějakou chvíli, počkejte minutku -"

Na moment jsem přerušil komunikaci a ohlédl jsem se na Simona, který zrovna domluvil s Paolem a čekal na mě. Kývl jsem, abych mu naznačil, že mi má sdělit, co se právě dozvěděl.

„Ty vole," vydechl a spráskl ruce. „Paolo to prý nemůže řešit, protože na to nejsou zaprvý lidi a zadruhé čas. On si myslí, že tomu Lotos stejně zabrání, ale tomu bych já zas tak nevěřil..."

„Takže to Lotos ví?" zamračil jsem se. „Jak by mohl?"

„Jen si to myslím, ale většina faktů, které jsme se teď dozvěděli, tomu naznačuje," odmlčel se, všiml si, že se tvářím celkem mimo dosah chápání, a tak mi to vysvětlil: „Prý v táborech nikdo od Lotosu nebyl, nechali tam ty děti samotný. Většina zaměstnanců opustila stanoviště. Sektory jsou opuštěný, Alexi, Lotos je nebrání – tedy pokud nepočítám pasti, samozřejmě."

„Oni teda vědí, co se stane, a je jim to i tak jedno?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Možná jsme se pletli, možná ne. Nejspíš bylo celé tohle vymýšlení teorií mylné, ale... Co když na tom bylo přece jen něco pravdy? Anebo, co když má Lotos v rukávu eso a ve skutečnosti jim to jedno zas tak úplně není?

„Paolo taky říkal, že se dvě třetiny odbojářů stále snaží obsadit hlavní budovu Lotosu a odvrácená strana už má stržený plot. Mnoho dalších se tak mohlo přidat k povstání," dodal následně.

Alespoň nějaká dobrá zpráva. „Musíme to všechno říct ostatním," upozornil jsem ho a znovu jsem zapnul přenos signálu mezi námi a sektory.

Naši přátelé to museli vědět, museli si pospíšit.

...

Uběhlo pár hodin a skrze díry v přibitých prknech už nějakou tu dobu neprošel žádný paprsek světla. Nastala noc, venku bez přestání pršelo a v dáli se ozývaly hlasité rány výbuchů. Povstání každým dalším okamžikem sílilo. Věděli jsme ale, že zatím nikdo nevyhrává. To se ukáže až časem.

„Ten byl poslední," oddechl si Simon a zavřel komunikační panel. Párkrát se hluboce nadechl a pustil se do přípravy otevření tajných vchodů.

Já se zas věnoval databázím - pročítal jsem si znovu zprávy Lotosu, ale žádnou další užitečnou věc jsem již nenašel. Některé otázky zkrátka nemohou být zodpovězeny hned, pomyslel jsem si. Měl bych být trpělivý.

„Neslyšels něco?"

Otočil jsem se na Simona. „Jo, znělo to jako kroky v předsíni. Elvíra už je doma?"

„No...," pronesl nejistým tónem. Uvědomil jsem si, že postupně vypíná všechny otevřené programy. Najednou zhasnul i můj monitor, jen jsem si všiml, že se rozsvítil nouzový režim. „To bylo pro jistotu, než to ověříme," objasnil mi, a posléze se nervózně zavrtěl v křesle. „Když jsem mluvil s Paolem, řekl mi, že je moje mamka s ním na úplně druhé straně Města. Ona by misi jen tak neopustila."

Pomalu, ale jistě jsem vstal. „Tak co budeme dělat?" zašeptal jsem. Tušil jsem, že zním vystrašeně, ale nehodlal jsem to skrývat.

„Nevím," pokrčil rameny a postavil se čelem ke dveřím. „Myslím, že už je beztak pozdě."

A jak to dořekl, dveře do místnosti se rozletěly a dovnitř se vřítili ozbrojenci v bílých vestách.

Simon měl pravdu. Bylo pozdě, nedalo se už nic dělat. Bránit se také nemělo smysl, několik silných lotosáků na nás dva – to nám opravdu mnoho šancí nedávalo. Vytrvale jsem začal kopat nohama, když mě hrubě popadly za paže. Periferním viděním jsem spatřil, jak další z nich rozbíjejí úplně všechno, co jim přijde pod ruku.

Celá naše práce byla během minuty nenávratně zničená.

„Za tohle zaplatíte, vy hnusní, odporní –" řval Simon dál, ačkoliv tlumeně, neboť mu přes pusu a nos přitiskli nějakej hadr.

„Ne!" Má veškerá sebekontrola zmizela, když jsem si uvědomil, že dva lotosáci odnášejí z pokoje tělo v bezvědomí. Jednoho z těch dvou, co mě drželi, jsem kopl do holeně. Tím jsem ho ale jenom naštval a dostalo se mi tak nečekané rány do břicha, až jsem se zlomil v pase.

I přes to jsem porážku nepřijal.

Chtěl jsem dokázat, že už nejsem ten vystrašený mudrc, který utekl, když jeho přátele chytili lovci. Tentokrát jsem se chtěl bránit do posledního dechu.

„Co s ním máme dělat?!" vyzvídal ozbrojenec, jenž táhl Simona pryč.

„Zavřete ho zatím někam pod budovu, odpyká si to s ostatními," rozhodl jiný.

„A tenhle?" zeptal se někdo po mé pravici. Sykl jsem bolestí, když mě škubnutím za vlasy vytáhl zpět do rovného postoje. „Kopnul mě, můžu ho hned teď odprásknout?"

Začal jsem se vzpírat, jakmile jeho vražedné myšlenky dolehly k mým uším.

„Opovaž se!" zarazil mu ve zmáčknutí spouště pravděpodobně vedoucí této skupiny lotosáků. „Rozkaz zněl jasně. Musíme ho přivést živého."