Překvapilo mě to, ale nezničilo.

Nikdy jsem tomu totiž na sto procent neuvěřil. Znělo to až moc dobře. Když před pár dny naše nynější skupina dorazila do nitra jediné zalesněné části Sektoru 11, rozhlednu jsme zde sice objevili, ale zato po zařízení na přenos signálu nebylo ani památky. V té dřevěné věži se nenacházelo zkrátka vůbec nic.

Pevně jsem sevřel dopis ve svých rukou a pohlédl jsem z rozhledny na mýtinu. Všichni ostatní seděli kolem ohniště a povídali si. Obloha se pyšnila odstíny sytě oranžové, jež postupně přecházely do rudé. Další ztracený den se chýlil ke konci a nic se nestalo.

Přejel jsem očima k provizornímu úkrytu z větví, v němž byly schovány naše nejcennější věci, pak jsem chvíli pečlivě skenoval les. Měl jsem zrovna hlídku, a jelikož se vše zdálo v pořádku, vrátil jsem se k přemýšlení.

Kate, proč jsi to psala, když zde nic není? Proč jsi nás sem poslala?

Papír jsem mezitím přeložil a dal jsem si ho zpět do kapsy. Zůstávali jsme u rozhledny, neboť jsme doufali, že je to správné rozhodnutí. Jdou si pro nás, chtějí, abychom tu byli. A tak zkrátka čekáme... Už ale celých sedm dní.

Alespoň jsme se mohli blíže seznámit s malým Timem.

Ten prcek byl fajn. Často jsme spolu hlídkovali na rozhledně. Od odchodu našich přátel jsem se změnil, zprvu k horšímu. Utvořil jsem kolem sebe bariéru a toužil jsem po samotě. Když si ke mně ale poprvé Tim přisedl, věděl, že mluvit nebudu – maximálně jen občas – ale i tak mu to nevadilo. Dělal mi milou společnost a ať se mi to zpočátku zdálo nemožné, tenhle klučina mě opravdu přesvědčil, abych se konečně vzpamatoval. A já mu za to byl vděčný.

Opatrně jsem slezl po žebříku a vydal se k ohništi. Faith s Timem již spali, nebylo divu. Tim byl z nás všech nejmladší a Faith vstávala za úsvitu, aby mohla trénovat při ranním klidu. Během posledního týdne jsem se k ní čas od času připojil. Bral jsem to jako takové odreagování od reality kolem nás.

Ralf seděl s Linou opodál. Drželi se za ruce, tiše si o čemsi povídali a nezdálo se mi, že by vnímali cokoli kolem sebe. Někdo mě ale musel vystřídat, tudíž jsem se obrátil na naše běžce: tedy dva bratry, kteří měli úplně rozdílné povahy. Všimli si, že se na ně s úsměvem dívám. Dokonce jsem ani nemusel pronést otázku nahlas.

„No já ne," zabručel typicky Dawe. „Nikam nejdu, jsem strašně unavenej, to by nemělo cenu. " A pak si samozřejmě zívnul a hned dělal, že už se připravuje ke spánku.

„Já půjdu, v pohodě, Bene," pronesl bručounův starší brácha a zvedl se na nohy.

„Díky, Warene," dodal jsem, „ale ty ho pak vystřídáš, je to jasný?"

Dawe sice protočil očima, ale alespoň přikývnul.

...

Tu noc jsem šel spát výjimečně brzy. Noční můry mě naštěstí přešly. Teď už jsem Kate ve svých snech pouze vídal, jak prochází mezi stromy k naší rozhledně a společně s Alexem a Tommym se konečně vrací. Dawe neměl pravdu, když mi říkal, že je Kate mojí slabinou. Kdepak.

Ona byla mojí nadějí.

„No to snad... do pr- dele!"

Nevrle jsem pootevřel oči a zjistil, že je poblíž mě Faith a teď už jen tlumeně nadává a skáče na jedné noze. „Co to zase vyvádíš? Jdi spát," zamumlal jsem a nechápavě jsem si ji v tom šeru prohlížel. Bylo to celkem vtipný.

„Až zjistím, kdo sem dal ten pařez, tak ho zkopu do kuličky, safra," zafuněla, poraženecky si sedla do trávy a začala onen pařez propalovat pohledem skrz naskrz.

Jak milé.

„Kdybys vstávala normálně za světla, nemusela bys riskovat, že se v tom šeru přizabiješ," pokáral jsem ji, a ačkoliv se má mysl nacházela v přechodu mezi spánkem a bděním, došlo mi, že tady něco nehraje.

Tim. Za tu krátkou dobu už jsme poznali, že má horší spaní a vzbudit by jej dokázalo i cinknutí hřebíku. Jak to, že jsem ho zatím neslyšel? Vždycky se zmateně ptá, protože se bojí, že se něco děje. Zvedl jsem hlavu a zaměřil se na místo, kde spává.

„Kde je Tim?" zajímal jsem se hned poté, co mé oči spatřily prázdnou deku. Za krátký okamžik jsem byl zcela probraný a na nohou.

Faith si jeho nepřítomnosti všimla také. „Netuším," odvětila a překvapeně zakroutila hlavou.

Otočil jsem se. Ralf, Lina i Waren již také nespali, jen se na nás nechápavě dívali.

„Tak ve tři ráno mě vystřídal Dawe, třeba nemohl Tim spát a hlídají spolu?" napadlo Warena.

Hluboce jsem se nadechl.

„Jen klid, Bene," ozvalo se za mými zády.

„Já jsem klidnej, Faith," protestoval jsem s falešným úsměvem na rtech.

„Uhm... Jasně, jako vždy," překřížila si ruce na hrudi.

„Ty naděláš, jdu za bráchou, určo tam je i náš ztracený," prohlásil Waren a už mizel na cestě, která vedla k rozhledně.

„Faith, ty to nechápeš," obrátil jsem se k ní, „vždyť víš, jaký Dawe je. Pochybuju, že by si s ním chtěl Tim povídat."

Skokanka si dala ruce volně podél těla a lehce pokrčila rameny.

A v tom se ozvala dnes už další směsice hlasitých nadávek.

„Dělejte! Všichni sem rychle pojďte!"

„Warene?!" zavolal Ralf, a to už jsme všichni běželi k místu, které jsme občas nazývali strážnou věží. První paprsky se konečně ukázaly, tudíž jsme i na větší dálku spatřili, že před rozhlednou sedí Waren a vedle něho leží jeho mladší bratr.

„Co se... On je mrtvý?!" zděsila se Lina a dala si vzápětí ruku přes pusu. Ralf ji musel pevně obejmout, neboť by se bývala brzy rozbrečela. V ten moment mě napadlo, že si vlastně ani neumím představit, jak mohla tahle drobná blondýnka projít sektory až sem. Byla hrozně citlivá a než si ji vzal Ralf pod svá ochranná křídla, stále se strachovala a budila ze spaní.

S Faith jsme došli blíže a já si klekl vedle Warena. Nevěděl jsem, co udělat. Zatím jsem pouze nepropadal panice. Těkal jsem pohledem po nehybném těle a snažil se uvažovat. „Nevypadá to, že by měl nějakou smrtelnou ránu na těle."

Waren se jen tak tak držel, aby se nezhroutil. Nervózně jsem ho hlídal očima. S bratrem měli velmi silné pouto, stejně tak jako Ralf s Faith či Kate s Tommym. Dovedl jsem si živě představit, jaký průšvih by nastal, kdyby se jednomu z dvojice něco stalo.

„Počkat – to... to máš pravdu," dostal ze sebe pár slov. Urychleně mu zkusil nahmatat tep. „Asi je jen mimo!"

„Ale tady krev je," poznamenala Faith, když si jí všimla.

Sledoval jsem cestičku rudých kapek po jeho paži až k hlavě. Odhrnul jsem mu vlasy. „Tady. Někdo ho musel něčím pořádně praštit."

„Ty blbečku, vstávej!" zatřásl s ním jeho brácha. „Nesmíš být mrtvý, jestli mě tu necháš, tak to nezvládnu!"

„Pusťte mě k němu!"

Než mi došlo, co tím Faith vlastně myslí, ozvalo se dost hlasité - a dozajista bolestivé – plesknutí. Dawe v tu ránu otevřel oči a chytil se za červenou tvář. „Au!"

Neměl jsem jí to za zlé, hlavně že byl vzhůru. No, a také nutno dodat, že si to za své chování zasloužil. „Jsi v pořádku?" optal jsem se ho, přičemž mojí myslí proplula vzpomínka na den, kdy jsme se s Faith poprvé setkali. Chudák Tommy, řekl bych, že tehdá schytal daleko větší ránu. Docela se tý holky bojím.

„Co se stalo?" zeptal se Ralf. S Linou se vydali blíž, ve tvářích měli viditelnou úlevu. Stejně tak jako my ostatní.

„Tys nám teda dal, brácho," dodal Waren, „byl s tebou Tim? Je nahoře v rozhledně?"

Dawe se podepřel na loktech a rozhlížel se kolem. Pár minut trvalo, než si vzpomněl a získal plné vědomí. „Odcházel jsem odtamtud sám. A ne, Tim se mnou nebyl."

„To není dobrý," promnul jsem si bradu, zamyslel jsem se a následně jsem vstal. Nechtěl jsem to přiznat před ostatními, ale o toho malého prcka jsem se vážně začínal obávat. „Víš, kdo tě omráčil?"

„Pamatuju si jen, jak padám k zemi a cítím bolest," chytil se za hlavu a vyjekl. „To je krev?!"

„Ralfe?" obrátil jsem se k mému kamarádovi. „Vezmete prosím s Linou a Faith Dawa k ohništi? Někde tam máme lékárničku."

Ralf zraněného podepřel a Faith mu pomohla, neboť Dawe málem znovu spadl po dostání se na nohy. Lina nás ujistila, že to zvládnou a pomalu se vydali po udupané cestě zpět. S Warenem jsme mezitím začali hledat stopy, cokoli, co by nám pomohlo. Ale nikde nebylo nic - tedy až na jednu věc.

„Hej, Bene?"

Zvedl jsem zrak na vrch kopce, kde stál Waren přímo u rozhledny a cosi držel v ruce. Já nic nenašel, tudíž jsem byl rád, že jemu se naopak poštěstilo. „Ano?"

„Podívej, bylo to tady v tý vysoký trávě, vedle níž jsme našli Dawa," upozornil mě, když už jsem byl dostatečně blízko.

„Že by další vzkaz?" přidal jsem otázku.

„Jo, ale určitě není od tvůrců. Dawa to taky stoprocentně není, jeho písmo poznám. Týjo, ten někdo škrábe hůř, jak my s bráchou dohromady."

„Ukaž mi to," vzal jsem si kus dost špatně utrženého papíru do ruky. Waren říkal pravdu: ten někdo škrábe fakt pořádně, psal to navíc tužkou, tudíž bylo několik slov hůře čitelných a rozmazaných. Po pár úmorných sekundách, kdy už jsem konečně rozluštil celé znění vzkazu, začaly moje ruce automaticky trhat papír na kusy. Zamrkal jsem, abych odehnal stíny, jež se mi draly do očí.

Ten vztek šel porazit ale jen stěží.

„Co tam je napsáno? Ať už omráčil bráchu kdokoli, vsadím se, že právě on zanechal vedle Dawa ten vzkaz." Waren si mě zkoumavě prohlížel, protože mě takhle vyvedeného z míry ještě nezažil.

„Stačí ti vědět tohle: někdo hodně špatnej má zrovna teď Tima a chce, abych za ním přišel jen já sám, jinak už nikdy Tima živýho neuvidíme," dořekl jsem poslední slovo a neušlo mi, jak Waren v tichosti zaklel.

„Co teď budeme dělat?" zeptal se. To nebylo třeba. Instrukce jsme přece dostali.

„Půjdu pro něj," odvětil jsem jakoby nic.

„Fajn, jdu s tebou," namítl rozhodně.

„Warene, ty neznáš toho, kdo to psal. Když mám přijít sám, tak to tak prostě bude." Prošel jsem kolem něho, ale pak jsem se zase vrátil. Běžec stál pořád na tom samém místě a docela naštvaně se na mě díval. Každopádně věděl, že mi to nerozmluví, na to už mě znal dost dobře. Potřeboval jsem ale ještě něco.

Stoupl jsem si k němu čelem.

„Tak mluv," pobídl mě.

Nasadil jsem nevinný úsměv. „Můžu si půjčit tvoje AKčko?"

...

Vyhnout se hádkám, o to jediné mi šlo, protože čas běžel a Tim mohl být v nebezpečí. Jednodušeji řečeno - ačkoliv jsem Warenovi sdělil, ať nikomu nic neříká a nechodí se mnou, bylo mi na výsost jasné, že chvílí sečká a nenápadně půjde mým směrem také.

A přitom jsem se snažil jen o to, udržet jeho a ostatní na bezpečném místě. Těžko bych mu to vysvětloval, je poměrně paličatý. Stejně jako já má v povaze nasadit svůj život, kdykoli je třeba. Měl jsem obrovské nutkání rozběhnout se a zkusit ho zmást, ale neudělal jsem to. Došlo mi totiž, že možná nebude špatné mít v záloze někoho, kdo by mi případně kryl záda, pokud by se cokoli zvrtlo.

A čím blíže k místu setkání jsem se blížil, tím jsem si byl i jistější, že se může podělat vlastně úplně všechno.

Cesta k rozpadlé budově, která dříve sloužila jako náš úkryt, se táhla typickou pustinou Sektoru 11. Rostlo zde jen pár zakrslých keříků, minimum malých stromků bez listů, jo – a taky ta divná seschlá tráva. Nastražil jsem uši, byl jsem všemu blízkému i vzdálenému na očích.

Ohlédl jsem se – Warena jsem neviděl. No, jen jsem stále doufal, že za mnou opravdu jde, neboť se mi součastná situace vážně přestávala líbit. Nasadil jsem si kapuci a zbraň jsem uchytil do takové pozice, aby bylo možné v případě nouze okamžitě vystřelit.

Brzy se znovu objevila zeleň a zdravé stromy. Budova stála jen několik desítek metrů přede mnou. Jak jsem si myslel, už tam byl i on – vysoký zrzek s tím svým debilním obličejem, ze kterého se mi okamžitě udělalo špatně. Sotva mě spatřil, objevil se mu ve tváři šílený úsměv, o němž jsem si byl jistý, že jej zvládne jen on. Stál opřený zády o zeď budovy a podobnou zbraň, jako jsem měl já, si přehazoval z jedné ruky do druhé.

Deset metrů. Osm. Blíž už jsem jít fakt nechtěl. Zvedl jsem hledí, abych ho upozornil na to, že tady není jediný ozbrojený. Zjevně mu to přišlo vtipné, neboť se začal smát ještě víc.

„No to se podívejme, kdo nám tu vstal z mrtvých," pronesl a očima mě skenoval od hlavy až k patě. Pak se zatvářil naprosto odlišně, až mě to znepokojilo. Zničehonic působil jakoby lhostejně, ale stále sebejistě. „Ten pád ti prospěl. Sice s tím šátkem přes pusu a zbraní vypadáš jako drsňák, ale podle mě jím nejsi. Nebo jsi mě snad přišel zastřelit?" Odtrhl se od zdi a přistoupil přede mě.

„Docela riskuješ, Desmonde," zavrčel jsem a hlídal jsem si každý jeho pohyb. „Můžeš být rád, že ještě nemáš prostřelnou hlavu."

Zase ten smích. „Ach jo," setřel si imaginární slzu a pobaveně zakroutil hlavou, „vždyť ty ani nevíš, jak se to používá."

„Fakt? Uvidíme," nadzvedl jsem obočí a chvíli jsem dělal, že to opravdu ovládat neumím, načež se zrzek přestal soustředit a já v tu ránu vystřelil.

Desmond leknutím odskočil, zakopl a nakonec i spadl. Od země se zvedl prach. Zrzek zároveň upustil zbraň, což mi náramně hrálo do karet. Odkopl jsem mu ji tedy co nejdál a vítězně jsem se pohledem vrátil k němu. Už se chtěl zvednout, ale já na něj znovu zamířil, a tak zůstal s překvapeným výrazem ležet. „Příští rána nebude do země. Už mě to nebaví, řekni mi ihned, kde je Tim!"

„Ale mě jo," zamumlal.

„Tebe, co?" přimhouřil jsem oči. Kdyby jen věděl, jaké má štěstí, že ho v plánu zabít nemám, ačkoliv by si to za všechno, co nám udělal, zasloužil. Vybavil jsem si, jak držel pistoli Kate u hlavy a najednou jsem se přistihl, jak mi prst putuje těsně až ke spoušti. Zmateně jsem se v ten moment zarazil.

Ne, musím se hlídat. Tím, že bych ho zastřelil, bych jen ukázal, že jsem stejný jako on.

To se nesmí stát.

„Že mě to baví, jakože tě sledovat takhle vyšilovat," pronesl, ale všiml jsem si, že se na mě již nedívá jako na bezbranného, nýbrž na rovnocenného soupeře. Byl jsem si jistý, že pod povrchem a tou jeho maskou zuří. V očích měl zřetelný oheň. K čemu mu bylo mě provokovat?

„Tak hele, ty zrzavej pse," začal jsem stejně arogantním hlasem, jakým ke mně mluvil on. Zároveň jsem se koutkem oka podíval do druhého patra budovy. Nikde nikdo. Ani za stromy jsem žádný odlesk zbraně nezahlédl. „Kamarády jsi nepozval? Tehdy ti bylo víc do smíchu, když jsi je měl za zadkem."

„Tak přece jenom jsi jiný," pousmál se a dodal: „už mluvíš skoro jako já."

„My. Nejsme. Stejný!" Naštvaně jsem zvedl výš hledí. Mohl by být konec. Stačilo by tak málo. „Kde je Tim?!"

„Nejdřív si promluvíme," odpověděl úplně scestně. „Chci smlouvat."

No to si snad dělá srandu. Tenhle kluk to v hlavě zkrátka v pořádku nemá. „Fajn. Dáš mi Tima, přežiješ. To zní dobře, viď?"

„Ty jsi tak naivní." Podepřel se na loktech, ale byla to jen předehra k útoku. Rychlým pohybem se mi pokusil zbraň sebrat – asi tušil, že opravdu nevystřelím – ale nevěděl, že jsem jeho pohyb čekal. Ucukl jsem a odrazil jsem ho zpět na zem.

Blbec.

„Už to prostě vzdej a řekni mi, kde je!" vykřikl jsem, ale poslední slova Desmond zřejmě nikdy zcela neuslyšel.

Ozvala se hlasitá rána. Svištivý zvuk pohltil má slova a chopil se prvního místa v žebříčku: nečekané překvapení. Zbraň mi v ten moment vypadla z ruky. Ucítil jsem šílenou bolest, která zprvu, jako kdyby se rozlila po celém mém těle. Později sečkala a přetrvávala jen na jednom určitém místě.

Na chvíli se mi zamlžilo před očima.

Skoro jsem již nevnímal okolí - jen tu palčivou bolest a krev, stékající po mém těle. Hlavou mi vířilo tisíce zmatených myšlenek. Dopadl jsem na kolena a snažil se vzpamatovat. Odmítal jsem se podívat, jak špatně na tom jsem. Namísto toho jsem jen upřel zrak na zrzka přede mnou.

Spokojeně se usmíval, protože mu to došlo.

Už věděl, že vyhrál.