V mých očích zlomek vteřiny – prosmýkla jsem se kolem, nedbala jsem na jeho slova a opustila jsem místnost. V uších mi zvonilo na poplach, dech se snažil vyhrát maraton a nohy... ó ano, ty se rozhodly zcela jinak. Zaškobrtla jsem o práh dveří a málem jsem neudržela rovnováhu. Jakoby se mi snad dolní končetiny vysmívaly, jako kdyby to vůbec nebyl stav nouze. Ocitla jsem se v realitě, červený kód, konec. Prostě konec!

„Sakra, počkej!" ozvalo se skrze bušící zvony. Nebo to snad bušilo mé srdce? Pocítila jsem silnou bolest na pravém rameni, trhla jsem sebou – a uvolnila se tak ze sevření. Utíkala jsem dál po koberci, jenž po chvíli zmizel. Zbytek chodby byl pokryt jakýmisi linem, jež tvořilo dojem dřevěných prken. Velice kluzkých dřevěných prken.

„Kate, bacha!" křikl. Ale udělal to pozdě. Podjela mi noha a polil mě stud. Však mám být běžcem! A tenhle pád by se dal lehce přirovnat k... Ne, nebudeme jmenovat pana chytrého. Svalila jsem se na chodbě na studené lino, naštěstí to zabolelo jen trochu. Přetočila jsem se, ale nestihla jsem se zvednout. Už byl tady.

A stál přímo přede mnou.

...

Kolečka v mysli mi pracovala na plné obrátky.

Už jsme se setkali... no ano, vždyť je to jasné! Tehdy při cestě skrze Sektor 6, místo plné mrazu. Tehdy, když jsme potkali Faith a hlavně Ralfa... Nemocného Ralfa, jenž potřeboval akutní pomoc, jelikož ho kousl had, který měl uměle vytvořený jed od tvůrců. „Objevil ses, zničehonic. Stál jsi tam před námi v loveckém obleku, ale nenamířil jsi pušku, nechtěl jsi ublížit. Přinesl jsi lék..."

Jedno vážné přikývnutí. No, a také ovšem přidrzlý úsměv. „Tradá."

„Ale i tak v tom mám zmatek, řekneš mi už, jak se tedy doopravdy jmenuješ?"

Úsměv se vypařil. On... zavrtěl prudce hlavou a zajel si rukou nervózně do vlasů. „Co takhle zůstat u Chrise?"

Něco mi uniká. Musí toho být víc. „Jestli máš trapné jméno, slibuju, že se ti nebudu smát."

Vyprskl smíchy. Atmosféra kolem se vracela do normálu, jako tomu bylo předtím. „To myslíš vážně?"

„No co, ale klidně ti takové můžu i vymyslet. Hm... Co třeba," zamyslela jsem se.

„To radši ne, už jsem ti přece jednou říkal, že ti vymýšlení jmen fakt moc nejde..."

„Tak mi to řekni sám!"

„Co?" zachmuřil se.

„No tvé jméno! Jde tu přece i o důvěru. Zachránils Ralfa, fajn. Ráda bych ti poděkovala a ráda bych ti i věřila, ale to se dělá těžko, když odmítáš vyjít na světlo i s takovou samozřejmostí."

Neměl se k tomu, odstoupil o krok dál a podíval se jinam. Ignorace, super. Asi tímhle způsobem přemýšlí, nebo co.

„Hej!" zamávala jsem před ním rukou a upoutala jeho pozornost. Pak jsem si i na něco vzpomněla. Rychlá, letmá vzpomínka, ale pomohla mi, a to dost. „P... Ty ses podepsal jako P."

A! Sláva, pan Chris - lomeno (ne)Chris - se vrátil na zem. Zabořil se do mě zeleno-modrýma očima a já si na moment začala přát, aby zase odletěl na měsíc. „P no."

„P jako... přítel?" zkusila jsem.

Nadzvedl obočí a nakonec, po velmi dlouhém a vyčerpávajícím okamžiku, si nečekaně povzdechl. „Jako Patrick..."

V duchu jsem zajásala, potěšilo mě, že to řekl. Jméno je asi opravdu důležité, neboť to bylo hned lepší, ačkoliv mi stále nebylo jasné, proč kolem toho tolik nadělal. „Tak mě asi moc těší, Patricku?"

Zavrtěl hlavou a opět se zdál odtažitější. Hlavně jsem se modlila, aby zas nezačal s tím jeho 'ignoruju svět, takže držte ticho' výrazem. „Tohle bys neříkala, kdybys mě nechala domluvit..."

„Tak promiň, už mlčim," vypustila jsem tiše. Začínalo mi být krapet trapně. Co s tím furt má? Ať to sakra řekne! Nebo já nevím, je tak zvláštní... Chtěla jsem vědět proč, odhalit tím alespoň jedno tajemství tohohle místa.

Všechno byly zatím lži, celé Město bylo plné lží.

A kdo byl on?

Pohlédl ke dveřím a posléze na mě. „Ale slíbíš, že neutečeš."

Co? Proč bych asi utíkala... „Prostě to už řekni."

„Tak fajn!" nadechl se a rozhodil rukama, „jmenuju se Patrick... Patrick Walter."

„Dobře? A co na tom bylo teda tak hrozného?" nechápala jsem zprvu.

Prostě mi to nedošlo.

Pak ale mozek poslal záblesk a já se zamyslela nad svojí minulostí. Přesněji řečeno nad dnem, kdy tohle všechno začalo. Večerem, kdy na dřevěné pódium přivedli od pohledu zesláblého chlapce s potrhaným oblečením a přesto odhodlaným výrazem. Jeho soud, jeho – zatřásla jsem se nad tím – trest... Za útěk se platí. A poté se matné obrazy zformovaly do noční můry, tváře bez slitování, pohrdala tím chlapcem, toužila mu dát co proto, aby příště svobodu neokusil.

A ta zničující tvář nepatřila nikomu jinému, nežli veliteli loveckého týmu Brayenu Walterovi.

Walter...

On to jméno řekl...

Došlo mi, kdo je. Došlo mi, co je zač. Došlo mi, jak velká chyba byla sem vejít. Jsem v domě někoho, kdo mučil Bena. Brayen Walter, Brayen Walter...

Křik, panika.

A je zpátky. Však strach nikdy neodejde.

...

„Mohla sis ublížit," pronesl, ale držel si stále krátký odstup. Podal mi ruku, ale tentokrát jsem ji nepřijala, jako tehdy na zahradě, když mě shodil Arťa. Popolezla jsem dál, už jsem se vážně ani nesnažila zvednout. Doufala jsem, že se třeba vypaří. Tohle musí být vážně jen další noční můra.

„Brayen Walter," pověděla jsem konečně. Mou myslí proplouvaly všechny vzpomínky na něj bez zástavy. Ten hrubý, nemilosrdný-

„Můj otec," přerušil utvrzením skutečnosti mé myšlenky. Zvedla jsem k němu pohled, vypadal sklesle, tvářil se jinak. „Nech mě to alespoň vysvětlit prosím."

Zkusila jsem se vzpamatovat, prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ruce držel lehce nadzvednuté od těla, jak se držel dál. Obočí měl stažená k sobě a rozhodně nebyl nervózní, neboť netěkal očima kolem, ale zrak si držel upřený jedním určitým směrem. I tak neskryl nejistotu z toho, co odpovím a jak se zachovám.

Pokud by mi chtěl ublížit, tak k tomu měl již mnoho možností. Trval na tom, abych si jeho slova vyslechla. Musel také lhát o všem, tudíž toho ví zajisté mnohem víc, než říkal. Syn Brayena... Třeba... Třeba není jako on. Povzdechla jsem si, rozhodně tak alespoň nevypadal. Lehce jsem přikývla, vyzdvihla se na nohy a v duchu jsem doufala, že toho později nebudu litovat. „Tak mluv."

...

Prstem jsem přejela po rámečku kolem staré fotografie. Byl na ní vyobrazen Starý svět, kdy bylo všechno jiné. Kdy se o další světové válce jen spekulovalo, a lidé na hrozící nebezpečí nebrali ohled. Na ulici, před stánkem s jakýmsi oblečením, stála usměvavá rodinka: vysoká a štíhlá dáma s pracně pleteným copanem, uprostřed malý chlapec s nehorázně rozcuchanými vlasy, který v ruce svíral plyšového dinosaura a nakonec – těžko se mi to popisuje – mile se usmívající muž. Mile... Nevědět, kdo to je, asi bych zrovna Waltera nehádala.

„Tehdy byl jiný, byl pro mě opravdu tátou," pověděl nečekaně Patrick, když si všiml, že jsem přemístila oči do pravého rohu fotky.

„Co se stalo? Jak vlastně...," zavrtěla jsem hlavou. Takhle ne. Zarámovanou fotografii jsem umístila na stůl a posadila jsem se na židli. „Od teď budu mlčet, žádné otázky, fakt slibuju. Zkus prostě mluvit a možná... však víš."

„Díky," zamumlal a zaujal místo na jeho posteli. Ještě mi ale připomenul, že mám poblíž stále hrnek s čajem, a poté se dal konečně do vysvětlování: „Začala válka, vznikla Města a my získali v jednom takovém bezpečné ubytování. Všechno bylo v cajku, ale pak, jako kdyby i tak nebyl život všech lidí na hovno, se začalo rozdělovat na řady. Tohle už jsi určitě zaslechla – jen ti s majetkem zůstali mimo Podřadné. Měli jsme s rodinou jít také níž, ale otec měl známosti a nějakej týpek se u starosty přimluvil k tomu, aby táta získal práci u Lotosu."

Takže proto bydlí v tak velkém domě. Lotos si své zaměstnance určitě hýčká. Kdo ví, jestli to není i způsob podplácení. Hm... To bude ono. Lidé si myslí, že je to organizace na výrobu technologií. Nikdo tedy nepromluvil, tudíž si všichni dobře rozmýšlejí, na čí straně jsou.

Anebo se i bojí?

Poslouchala jsem se zaujetím dál.

„Já jsem... Dobrých pár let jsem neměl tušení, co jeho práce obnáší. Tvrdil mi, že spravuje počítače. Máma to ale věděla," zasekl se, musel se hluboce nadechnout a já si všimla, že svírá ruce v pěst. Po chvíli se znovu uvolnil, nebylo pro něj snadné tohle říkat. „Prostě to věděla. O napjaté situaci na druhé straně jsem jen zaslechl, stydím se za to, ale tehdy mi to bylo jedno."

Neodsuzovala jsem ho za to. Byli jsme malí... Nikdo nemohl tušit, co možná vzpoura způsobí nebo jak špatné vše je.

„V mém světě bylo veselo, život byl zase fajn, a pak- Nevím, kolik mi bylo, možná tak devět? Zaslechl jsem otce říkat, že opět někoho zabil. Slyšel jsem jak, kolik jich bylo, a to nejhorší... Chlubil se mámě tím, že se zlepšil, dostal povýšení na velitele a před dětmi v táboře má velký respekt. Dozvěděl jsem se pravdu, otec se mi to snažil ukázat v jiném světle, ale marně. Pochopil jsem, že je špatný člověk a začal jsem k němu chovat odpor. Jsem jiný než on, to, co udělal, to všechno je tak," podíval se frustrovaně do stropu, jako kdyby v něm mohl nalézt odpovědi.

„Všichni se mění," napadlo mě. Byla to pravda. Já jsem jiná, dokážu říct svůj názor, snažím se být odvážnější. Alex už není ze všeho tak vystrašený a Garred... Toho zase změnil jeden jediný čin. Jedno jeho rozhodnutí. Na moment mi hlavou prolétly otázky. Kde se asi zrovna nachází? Lituje vůbec toho, co udělal? Zatřásla jsem hlavou, teď nebyl nejlepší čas o tom přemýšlet.

„Jak se ale mohl změnit tak moc?" sklopil zase hlavu. „Chápu, že si tím chce udržet dobré postavení, práci a život tady, ale za jakou cenu? Nikdy mu to neodpustím." Na chvíli se odmlčel a posléze dodal: „No nic, nějak ti to chci přece shrnout. Začal jsem shánět informace a shodou pár náhod jsem se dostal do jedné takové skupiny – o tom ale až později. Věř mi ale, že ti říkám pravdu v tom, že jsem na straně odpůrců systému. Chci se tak pomstít otci, aby mu došlo, že ztrácí rodinu před očima. A navíc vím, že je to jediná správná věc, kterou můžu udělat."

Odpůrci... Pocítila jsem nehorázné štěstí a radost. Pokud je podobných lidí víc, bylo by to úžasné.

„Byl jsem v sektorech, abych nejen uškodil Lotosu, ale také, abych vám pomohl. Druhá strana se musí ozvat, už trpěli dlouho. Je toho... tolik, strašně moc. Zatím jsem ti pouze vysvětlil, kdo jsem. Teď ale potřebuju, abys mi odpověděla na to, jak to vidíš, když teď znáš pravdu o tom, kdo je můj otec," dopověděl a čekal.

Došlo mi, že to bylo unáhlené. Při zaslechnutí Walterova jména jsem nepřemýšlela, snažila jsem se dostat jen pryč. Ale nyní už vím, že Patrick je někdo, kdo mi neublíží. Pravdu jsem zaprvé vyčetla z jeho pohledu a zadruhé mě v ní usvědčil fakt, že nám tehdy opravdu pomohl. A tím si vysloužil i mou odpověď. „Buď v pohodě, jsme přece na stejné straně."

Pousmál se, pochopil, že vysvětlení zvládl na výbornou. „Takže už neutečeš?"

„Ty, Patricku, víš, že jsem běžec, že jo?" neodpustila jsem si. „Máme utíkání v povaze," pokrčila jsem rameny.

„No dobře," zasmál se a pokýval hlavou, „teď mám pro tebe ale další otázku. Pokud by tady byla možnost, jak uškodit organizaci... A když říkám uškodit, tak tím myslím jako zcela zničit Lotos, šla bys do toho? Počítej s tím, že by to bylo přísně tajné, nebezpečné, náročné-"

„Patricku," přerušila jsem ho, stačilo mi totiž slyšet pouhé spojení Lotos a zničit. „Ty se mě na to ještě ptáš?"

„Beru to jako ano," radostně vyskočil z postele a rychle pohlédl z okna. „Přestalo pršet."

„No a?" nadzvedla jsem obočí. A to hlavně kvůli změně jeho nálady. I tak – byla jsem za to ráda. Vše, vlastně skoro vše, bylo vyjasněno. Chceme to samé, jenom netuším, jak na něj budou reagovat ostatní. To mě ale v tuhle chvíli trápilo opravdu nejméně.

„Chtěl bych ti ukázat odvrácenou čtvrť Města a taky," sundal si sluchátka, upravil si mikinu a už stál ve dveřích. „Taky tě chci s někým seznámit, co ty na to?"

Dopila jsem ve vteřině čaj a na chodbu jsem dnes již podruhé doslova vletěla. „Zní to dobře, takže se mnou rozhodně počítej."

„Věděl jsem to," dodal, a to už jsme vcházeli na zahradu se značně lepší náladou. Patrick se Arťovi omluvil, že prý bude lepší, když na něj počká tady. Naše první zastávka byla u mě doma, jelikož jsem chtěla dát rodičům vědět, že přijdu až odpoledne. Vymluvila jsem se na 'delší procházku s novými kamarádkami ze školy'. Mamka byla nadšená, prý mi to pomůže lépe zapomenout. Jen kdyby věděla...

Poté jsme se z nutnosti mého kručícího žaludku stavili na oběd a Patrick vzal jednu porci s sebou. No, a posléze už nás čekala jen cesta parkem a cíl.

Místo, kde jsem nějaký čas musela žít, a kde jsou veškeré naděje pohřbeny pod zemí.