Během toho, co mé srdce chvílemi toužilo vyskočit z hrudníku a mé oči těkaly zmateně ze země na vlčáka, jenž zrovna poslušně mířil ke svému pánovi, jsem zaslechla další slova.

„Psisko bláznivý," vrtěl hlavou příchozí, překřížil si ruce na hrudi a na vlčáka upřel veledůležitý pohled. Jeho mazlíček si sedl přímo před něj, přičemž sklopil uši a svěsil hlavu až k zemi. „Copak to se dělá? Takhle děsit lidi?"

Já se mezitím pomalu vzpamatovávala z nedávného leknutí. V ten moment jsem cizinci i v duchu děkovala za to, že mi prozatím nevěnoval tolik pozornosti, ačkoliv mi mé černé svědomí dávalo najevo, že za mé neoprávněné vniknutí na jejich pozemek nebude zrovna nadšený. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, a to už jsem spatřila, jak podivín vlčáka posílá na přední zahradu a kráčí přímo ke mně.

Neschopna slov jsem zvedla pohled. Garred to teda nebyl, také ale ani nevypadal jako někdo, koho bych třeba již dříve zahlédla ve Městě. Moc se zřejmě neukazoval. Ve tváři si uchovával nečitelný pohled, byl o něco nižší než Alex a jak jsem si již stačila všimnout v parku – krátké vlasy měl do odstínů kaštanu, ačkoliv teď bylo znát, že jsou na různých místech daleko světlejší. Vyndal si ruce z kapes šedé mikiny a pomohl mi vstát.

„Děkuju," zamumlala jsem. Stále jsem měla nutkání začít rychle a bez přestání mluvit. Ptát se, vyzvídat, vyhrožovat... já nevím! A přitom jsem to spíš možná byla já, koho byste v té chvíli nazvali podivínem. „Tak jo, kdo jsi?"

Upřímně, uvědomila jsem si v té chvíli již podruhé, že bych si měla dát pořádnou facku. Kdo jsi? To mě jako nic lepšího nenapadlo? Co třeba omluva?

„Tsss," odfrkl si a tím mi i odhalil jeho další tvář. Zakroutil nevěřícně hlavou. „Tak já jo? A kdo jsi jako ty? Stalkerka?"

„Ty o tom-"

„Popravdě nejsi zrovna nenápadná, vím o tobě už od parku. Navíc jsem ti nechal odemčenou branku, ale i tak ti to nedošlo," zasmál se a nevím proč – s podezřívavým pohledem mě začal kolem dokola obcházet. Nebyl to zrovna dobrý pocit.

Ale na útěk je už pozdě, problesklo mi hlavou. A v přední zahradě navíc čeká Arťa a já hádám, že nejsme a nebudeme zrovna kamarádi...

Vydechla jsem a prostě jsem vyšla s pravdou ven: „Viděla jsem tě jít na odvrácenou část, a tak jsem se chtěla zeptat, jak ses tam dostal a proč jsi tam vlastně vůbec šel... Já," na zlomek vteřiny jsem se zastavila. Za život jsem se už dost dobře naučila, že věřit lidem již při prvním setkání není vhodné. Nezná mě. Tak fajn. „Jmenuju se Faith."

Imaginární plácnutí do čela číslo tři! No výborně, ani falešné jméno nedokážu vymyslet, tudíž melu to první, co mi přijde na jazyk. Snad to projde a nic nepozná.

Konečně se zastavil a napřáhl ke mně ruku: „V tom případě já jsem Chris, těší mě," představil se také a já jeho ruku přijala. „Ty jsi tady nová, viď?"

„Hm," kývla jsem a nevěděla, jak z něho dostat nějaké odpovědi. Musel něco vědět. Určitě něco ví... „Přistěhovali jsme se nedávno, nechodíš náhodou do školy pod kopcem?"

„Občas jo," odvětil.

Trefa.

„Ty jsi teda ten, kdo pořád chybí? Myslím, že mě s mým kamarádem dali k tobě do třídy. Ale... Proč se škole vyhýbáš?" nedalo mi to a musela jsem se optat.

„Neměl bych to být spíš já, kdo tady bude pokládat otázky?" nadzvedl skoro až vtipně obočí a mě došlo, že má vlastně pravdu.

Podívala jsem se provinile na zem. „Omlouvám se, že jsem tě sledovala. Jenže chci zkrátka poznat tohle místo víc a tys vypadal jako někdo-"

„Jako kdo?" pobídl mě.

Pokrčila jsem rameny a opět se na něj podívala. „Někdo normální, nevím. Všichni v tomhle Městě jsou totiž buď divní, jde z nich strach anebo nosí kýčovitý kabátky s kytkami na hlavě."

„Paní Vilma je náhodou super," opáčil a znovu se mu ve tváři mihl úsměv.

Pokývala jsem hlavou, ona možná, ale jsou tu i jiní, kteří mají jistou spojitost s kytkami, ale super rozhodně nejsou. „Budu mít průšvih? Za to, že jsem se sem tak vetřela?"

„Cože?" podíval se překvapeně. „Klídek, bez obav, Faith. V tomhle Městě se na pravidla už dávno nehraje."

„Jak to myslíš?" zajímala jsem se. To je dobré, už to konečně někam směřuje.

„Na odvrácenou část jsem šel, protože jsem zaslechl, jaké to tam je. Chtěl jsem se přesvědčit. Moji známí tady mají velký vliv, to bohatě stačilo k tomu, aby mě hlídač pustil," odpověděl mi a navíc zcela otevřeně.

„Je to vážně tak špatné?" Bylo mi na výsost jasné, co řekne, ale jistota je jistota.

„Horší," v obličeji se mu mihl stín, slunce zakryl mrak a celá situace nabrala jiný směr. I jemu již nebylo do smíchu. „Mnohem," dodal.

„Proč teda nenavštěvuješ školu a moc se neukazuješ? Smím-li se na to zeptat?" Odpovědi se mi ale ani nemohlo dostat, jelikož se s mým posledním slovem zvedl pořádný vítr a pár prvních kapiček se rázem proměnilo na urputný déšť. Rozeběhli jsme se ke stříšce garáže, ale ukázala se jako příliš malá.

Chris se rozhlédl kolem a v duchu si zřejmě cosi promýšlel, nakonec se otočil zpět na mě. „Chceš vědět víc? Pokud mi tedy alespoň trochu věříš, tak pojď za mnou," pověděl a dal se znovu do běhu skrze kapky deště. Nerozmýšlela jsem se. Vydala jsem se za ním, proběhli jsme zadními dveřmi do jejich domu a Chris za námi zavřel. Venkovní hluk utichl a já se rozhlédla. Zdálo se, že zde nikdo krom nás není.

„Dám ti takovou radu, pokud otevřeš pusu, ujisti se, že jsi sama nebo v bezpečí uvnitř domů. Řeknu ti víc a odpovím, jen jsem potřeboval dojít sem. Tady to bude jistější," vysvětlil a věnoval mi vážný pohled.

Nic jsem nenamítala. Dávalo to smysl. Ani bych se nedivila, kdyby měl Lotos pod palcem skoro všechno dění ve Městě.

Chris se vzápětí znovu porozhlédl. „Vypadá to, že máme štěstí. Mamka bude ještě v práci, pokud by se ale ukázala, tak... No, raději rovnou pojď," řekl a než jsem stačila cokoli namítnout, vybíhal schody do dalšího patra.

Zůstala jsem stát v předsíni. Do háje, vždyť ho vůbec neznám! Ale prý mi toho poví víc... A já se potřebuji konečně hnout z místa a začít něco dělat pro to, abych našla řešení.

„Faith, jdeš už?" ozvalo se ze shora.

„Jo," rozmyslela jsem se definitivně, „už jdu!"

...

Zaujala jsem místo na židli u psacího stolu. On se posadil přímo naproti mně na okraj jeho postele. Než ale stačilo přijít na trapné ticho, ozvala jsem se já: „Proč se teda tolik neukazuješ ve škole?"

„Hm, protože," začal, ale následující větu změnil, „vlastně... nejdřív potřebuji vědět, jestli ti můžu věřit, Faith. To, co ti tady řeknu, by mě mohlo lehce přivést do pořádného průseru."

„Věř, že se aktuálně řadím mezi ty nejzoufalejší lidi ve Městě, cítím se bezradně. Za pravdu bych dala cokoliv. Všechno je tu sakra divný, pak ta odvrácená část a já prostě... Nedávám to, možná opravdu jsme na stejné straně," povzdechla jsem si a během toho jsem přejela očima po místnosti. Kombinace černé a modré mě nepřekvapila, to spíš knihovna po mé levé straně.

„Čteš ráda?" optal se, jistě si všiml, kam zaujatě hledím.

Přikývla jsem, on mezitím vstal a popošel pár kroků k oknu. Když jsem tam přišla také, uvědomila jsem si, že je odsud pěkný výhled na přední zahradu, kde se zrovna na trávníku převaloval ze strany na stranu vlčák Arťa, jemuž bylo zřejmě úplně šumák, že lije jak z konve. Tenhle roztomilou že mě vyděsil? Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

„Nemusíš se ho bát, on by nikomu neublížil. Jen je to prostě blázen no," pokrčil rameny.

„To je v pořádku, jen jsem to nečekala," přiznala jsem.

Otočil se ke knihovně a pokračoval: „Já čtu taky rád. Všechny knížky, které vlastním, jsou ale jen z postapokalyptického světa. Přijde mi to totiž jako strašná ironie. Ti lidé o tomhle psali, uměli si to představit, ideálně to popisovali již v minulém století... A vtipné je, že to svým způsobem vlastně i předpověděli," pousmál se a vytáhl jeden starý svazek z poličky. „Metro, tahle je moje oblíbená," vysvětlil a pohlédl znovu z okna, „Arťovo jméno je odvozené od hlavního hrdiny Arťoma."

Zvláštní. Tak nějak jsem s ním souhlasila, knih o budoucnosti mám také pár načtených, ale uvědomit si, že ještě před sto lety se tím lidé bavili, četli o tom, vznikaly filmy... A pak se ukázala krutá pravda, když se náš svět stal ze dne na den jedním z těch šílených, nespravedlivých a nemilosrdných příběhů.

„Nechodím skoro vůbec do školy, jelikož mi zdejší režim připadá nesprávný," pronesl tiše. Pohlédla jsem na něj, v tomhle okamžiku zřejmě uznal za vhodné, že mi může věřit.

A přitom jsem mu neřekla ani své skutečné jméno...

„Něco mi v tomhle Městě nesedí. Doneslo se ke mně, že se před více než deseti lety schylovalo k povstání, ale pak vše utichlo. Napjatá situace se rázem utišila. A nikdo neví proč! A všem je to fuk, to absolutně nechápu. Pak ta organizace Lotos – podle mě není jejich jedinou prioritou pouhá výroba a prodej technologií," dodal a mě to nehorázně překvapilo.

„Počkej, ten Lotos, ten...," zasekla jsem se, „no, také mi nepřijde dobrý, víš. Ať už se tam děje cokoli, oni to maskují za nějaké výrobní centrum?!"

On pouze přikývl a pokračoval: „Jestli jsi teda ve škole nová, měla jsi už dějepis?" zajímal se dál.

„Ne, ten jsem zatím neměla, proč?"

„Učí se při něm falešná fakta. O třetí světový ani nemluvím... Takový kecy, Faith. Všechno jen proto, aby z toho naše 'Města' vyšla v nejlepším světle."

Tentokrát jsem si i byla jistá, že mluvil pravdu. Že je to prostě všechno pravda. Tak nějak jsem to i vlastně tušila. „Mohla bych tě poprosit o něco k pití?" Připadalo mi, že mám v krku velký knedlík a musím v klidu všechny informace zpracovat.

„Jasně, hned jsem zpátky," přikývl a už mizel za dveřmi.

Hlavou mi létalo tisíce myšlenek. Uvažovala jsem i o tom, zdali by se z Chrise mohl stát náš spojenec. Třeba toho ví víc, než mi zatím sdělil. Možná bych mu jednou mohla plně věřit. Působil tak. Co kdyby nám dokonce pomohl dostat se na druhou stranu Města? Mohlo by se to hodit. Jo a... Lotos, organizace na výrobu technologií, velice mírumilovné, velice. Nesnáším je mnohem víc! A to jsem si myslela, že už to snad ani víc nejde.

Chtěla jsem přejít od okna zpět k židli u stolu, ale můj pohled se zarazil na Chrisově skříni. Byla lehce pootevřená a mně na zlomek vteřiny připadalo, že jsem i něco zahlédla. Něco... povědomého. Očima jsem zamířila ke dveřím a poslouchala – zdálo se, že se zatím nevrací, tudíž jsem své kroky nasměrovala na zadní stranu pokoje.

Nevím proč. Zkrátka mě tam táhl instinkt, a tak jsem oběma rukama otevřela skříň dokořán.

A v tu chvíli mi spadla čelist až na zem.

Přímo přede mnou byl pověšený zelený lovecký oblek. Uskočila jsem a zalapala po dechu, když z horní poličky cosi spadlo a dokutálelo se to až přímo ke mně. Zkameněla jsem. Plynovou masku bych poznala kdykoli.

Někdo vešel do pokoje. „Faith, přinesl jsem ti ten," na dlouhou chvíli se odmlčel, „aha..."

Nedokázala jsem se k němu otočit čelem. Namísto toho jsem jen hypnotizovala očima obsah skříně a říkala si, jak jsem mu vlastně mohla uvěřit to, co mi pověděl. Jak... Panebože! Tohle... On. Sakra!

„Kdo jsi?" pronesla jsem skoro neslyšeně. „A už nelži, prosím..."

Stále jsem se nedokázala otočit, ale zaslechla jsem, jak pokládá hrnek na stůl. Kroky se blížily ke mně. „Měl bych se ptát na to samý, Kate."

Počkat, co? „Jak?"

„Jo, krom špehování ti taky moc nejde vymýšlení falešných jmen. To mně vlastně taky ne."

„Takže se nejmenuješ Chris? Kdo ale... Kdo teda jsi? Kdo jsi doopravdy?" Zhluboka jsem se nadechla a otočila na patě. Stál pár metrů přede mnou, ruce opět překřížené.

Bála jsem se toho, co odpoví.

„Však jen přemýšlej, už jsme se potkali."

............

BUM!!! :D Ok, fajn... Ale já se prostě tak moc těšila, až to budu moct napsat! :3 Nuže? Těším se na vaše názory/teorie/cokoli. :D Fakt jsem tentokrát hrozně zvědavá. Aktuálně odkládám učení, abych mohla vydávat, ale vím, že toho bude stejně ještě nějakou tu dobu moc. Absolutně netuším, kdy se dostanu k odpovídání. Minule jsem měla výjimečně času dost, ale teď je to opět docela pech. :/ No nic, snad jste si tedy čtení užili, já už se musím rozloučit, takže se mějte krásně a u další kapitoly ahoj! :D

- Mia ♥