„A jste si tím jistí?" pohlédla na nás mamka starostlivě. Společně jsme stáli u prahu dveří jedné z moderně vzhlížejících budov, které byly propojeny prosklenou chodbou. Na školním dvoře se již shromažďovaly děti našeho věku a zvědavě si nás přeměřovaly. „Nemusíte tam chodit, alespoň ne nyní. Pokud potřebujete více času, pochopím to."

„Jsme si tím jistí," přikývla jsem.

„Ne, nejsme."

„Tommy," oslovila jsem ho rázně.

Zamračil se a protočil očima. „V táboře jsem tamější školu nesnášel, učit se je snad horší, než strávit noc na mušce lovců."

„Ale tak," rozhodila jsem rukama kolem sebe, „třeba se ti tady zalíbí." Ha, ha. Kdybych tomu aspoň sama věřila. Ale Alexe prostě jeho rodina donutila, nechci ho v tom nechat samotného. Když jsem si všimla Tommyho odfrknutí, chytila jsem jej za rameno a odtáhla ho stranou. „Díky, mami, ale klidně už můžeš jít. Odteď to zvládneme sami, pozdravuj taťku v práci."

Mamka ale zprvu jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Hodně štěstí, odpoledne si vás vyzvednu."

Ještě jsem za ni stihla zavolat rychlý pozdrav, ale poté se již její kaštanové mikádo ztratilo v davu a já vrátila svoji plnou pozornost naprosto znechucenému výrazu mého bratra. „Ber to pozitivně, ve škole tě nic nemůže nečekaně zabít."

Nadzvedl obočí a zamyslel se. „To se ještě uvidí."

„Hele," začala jsem jiným a klidnějším tónem, „zkrátka... Čeho docílíme, když budeme sedět doma? Rozhlédni se, jsme někde mezi lidmi. Informace jsou teď všude kolem nás. Je ti jasné, že musíme začít s naším plánem. A proč nezačít třeba tady? Pozorně poslouchat, vše sledovat. Zjistíme o tomhle místě víc, bereš?"

Nakonec se konečně uvolnil a pokrčil rameny. „Fajn."

„Tak co třeba náš plán nějak pojmenovat?" drkla jsem mu do ramene a pousmála jsem se. Viditelně se mu nástup do této mučírny nelíbil, tudíž jsem ho chtěla jakkoli rozveselit. „Co třeba mise: Vzpoura?"

„Anebo: Pád Lotosu?" rozzářil se celý nadšením. Nechápu, jak může stále tak rychle měnit nálady. Mohl by z toho vyrůst, ne? Přece jen už mu táhne na sedmnáct. A jo! Už je podzim, takže bych měla co možná nejrychleji zjistit, za jak dlouho bude šestnáctého října. Pamatuje se to dobře, páč se ten den v minulém jednadvacátém století slavil světový den potravin a výživy.

Podle mě nebude náhoda, že se zrovna on narodil na den oslavy jídla.

„Operace: Annihilation," ozvalo se za našimi zády.

Otočila jsem se. Zrovna se u nás zjevil Alex, černé vlasy měl řádně učesané – což se o mém bratrovi říct nedalo – a na sobě měl stejně barevnou košili a šedé džíny. „Ahoj, to je dobře, že ses ukázal, když už jsme přišli kvůli tobě," pověděla jsem mu a on nám věnoval omluvný úsměv.

„Zaspal jsem," pronesl, zívl si a protáhl se, jako kdyby snad před minutou teprve vstával.

„Co jsi to říkal za ten název?" zajímal se Tommy.

Alex se rozhlédl kolem nás. V tu chvíli se rozeznělo hlasité zvonění a všichni zbývající na dvoře se vydali dovnitř. Mudrc k nám znovu stočil zrak. „Povím vám to, ale až někdy jindy."

...

„Opravdu toho nepotřebujete vědět víc?" optala jsem se pana ředitele školy, když jsme i s ním opouštěli ředitelnu. Chodby zely prázdnotou, žáci střední se již plně věnovali hodinám. Cestou jsem si prohlížela plno nástěnek. U části se skřínkami jsme se i na chvíli pozastavili, ale jen aby nám ředitel sdělil, že svoji dostaneme až později.

„Ne, nepotřebuji," odvětil mi nečekaně po delší chvíli. Pohlédla jsem na něj. Od prvního momentu, co jsme ho spařili, mi připadal neustále bez života a znavený. Vlasy měl již celé prošedivělé a jeho vrásky prozrazovaly stáří. Možná by se mi i mohl zdát jako milý a růstově menší děda, nebýt jeho bezmyšlenkového výrazu a suchého, tichého hlasu. „Pan starosta mi již většinu informací poslal."

Počkat. Starosta? Je možné, že tenhle chlapík ví něco o sektorech?

„A co všechno o nás víte? Tedy... Smím-li se zeptat?" pokračovala jsem.

Stále známou tvář bez života upřel přímo na mě. V ten okamžik to bylo dokonce více děsivé než nepříjemné. „Ne, nemůžete se zeptat."

Když se znovu odvrátil, aby pokračoval v naší trapné chůzi, hlasitě jsem polkla. Zůstala bych stát na místě nebýt Tommyho, který do mě lehce strčil a já se konečně rozešla, pořád zmatená z podivnosti místních obyvatel. Alex mi věnoval pohled, jenž přímo říkal: „Vím, je to sakra divný."

Zvláštní ředitel se náhle zastavil, až jsme do jeho zad málem narazili. „Tvoje třída je zde," pokynul Tommymu rukou k levým dveřím a zůstal čekat. Můj bratr se raději ani neodvažoval něco nám říct, pouze kývl naším směrem a vydal se na určené místo. Brzy zmizel za dveřmi a ředitel se obrátil k nám: „A jelikož není závěrečný ročník vhodný, bude pan Oakley s vámi ve třídě. Doufám, že se vám podaří stíhat učivo a přeji hezký zbytek dne. Jakékoli otázky... mile rád zodpovím, kde je ředitelna, víte."

„Dobrá, děkujeme," ozval se hned jako první mudrc, ale to už hlava této školy mizela za rohem chodby. Ani netuším, zdali Alexe slyšel. Je to více než divné. Je to nenormální!

„Nelíbí se mi to," zašeptala jsem, „ale alespoň nás dva nerozdělili."

„Alespoň tak," zopakoval stejně tiše jako já. „Vzhůru za vědomostmi!"

„Já už snad jen doufám, že nám návštěva téhle budovy k něčemu bude. Pochybuju o tom, že zde vydržím déle jak pár dní."

Rozhodným krokem jsme po zaklepání vkročili do třídy. Zavládlo zde ticho a přes třicet pohledů na nás se zaujetím stanulo. Učitelka byla mladá, v drdolu měla jakousi květinovou čelenku a na židli jí visel kýčovitý kabátek. Radostně se nás vydala, se zubatým úsměvem, přivítat, ale já bych byla mnohem raději za minutku klidu. Tohle jsem potřebovala rozdýchat. Uklidnit se. Divnější už tahle budova být nemůže, ne?

„Žáci," otočila se k našim vrstevníkům. Zdáli se pozorní, ani nedutali. Jen na nás hleděli jako na vetřelce z vesmíru. „Toto jsou vaši noví spolužáci: Alexandr Oakley a Kate Andersonová."

„Vítáme vás, Alexandře a Kate," řekli všichni sborově, až mi naskočila husí kůže.

Tak jo. Chce se mi pryč.

„No, není to skvělé?" nepřestávala se usmívat. „Budete mít zajisté spoustu nových kamarádů! Já jsem vaši třídní učitelka, jmenuji se Vilma Edgarová. Ráda bych, abyste nám o sobě něco pověděli. Jen se nestyďte!"

Jak nestyďte? Já se toho barevného zjevení spíše bojím!

„No ták, opravdu! Tak začni třeba ty, mladý hochu!" pobídla mudrce učitelka a on tedy nakonec souhlasil.

„Z- Zdravím," zakoktal se ze začátku. Věnovala jsem mu podporující pohled, aby věděl, že jsem tu s ním. Jen pár vět a bude konec. To zvládne. „Asi bych byl raději, abyste mi říkali jen... Alex. Dříve jsem chodil na západní střední, ale poté jsme se přistěhovali blíže k centru Města. Mám rád vše spojené s vědou a různým prozkoumáváním. Ehm... To je asi vše."

Bylo mi z toho špatně. Slyšet tu předem připravenou básničku se mi zdálo... nesprávné, nevím. Jen on a já jsme věděli pravdu. Navíc jsem si nemohla zvyknout na naše příjmení. Mé mi nebylo vůbec blízké, přece jen jsem ho naposledy použila opravdu dávno. Jako kdyby ke mně už ani nepatřilo.

„Já jsem prostě Kate," pronesla jsem krapet nervózně, „ale to už jste vlastně mohli slyšet. Já... Pocházím ze stejného místa jako můj kamarád, zrovna jsme se přistěhovali. V nižším ročníku mám i mladšího bratra. K mým koníčkům patří dozajista čtení a běh. No... zkrátka mám stejně dlouhý příběh jako Alex."

„Tak nám ho pověz!" nadchla se dáma s barevnou čelenkou, až jsem se málem lekla. „Jaký je váš příběh?!"

Né! Tohle jsem nechtěla!

„Ten náš dlouhý příběh..." pohlédla jsem na mudrce, a posléze zpět na učitelku, „není vlastně nijak zajímavý."

...

„...latinský název má Lawrentium, protonové číslo je sto tři a..."

„To stačí, pane-" učitel chemie zrovna nakukoval do třídní knihy, s cílem zjistit jméno nového žáka, „pane Oakleyi?"

„Ano," přitakal Alex. „Mám pokračovat?"

„Vy to snad umíte celé zpaměti?" podivil se.

Tiše jsem se zasmála a Alex si toho všiml, jelikož seděl v zadní lavici hned vedle mě.

„Ále," začal a povzdechl si, „co vás to napadá, pane učiteli. To bych snad musel být mudrc, abych tohle všechno věděl."

Fajn. Nebýt učitelova vážného pohledu, vyprskla bych smíchy.

„No co," řekl mi tiše a pokrčil rameny, i tak se ale usmíval. Bavilo ho, dělat si srandu ze všech učitelů, kteří ho za dnešek vyzkoušeli, jelikož neustále vykřikoval správné odpovědi.

Učitel se brzy nato vrátil k třídnici a začal si pro sebe pročítat seznam žáků. Najednou se zarazil. Stejně tak, jako všichni kantoři na předchozích hodinách. „Pane Hutchere?"

„Ano?" odvětil ihned chlapec v lavici u okna. Seděl zde jako jediný ve třídě sám.

„Kde máte spolusedícího? Opět?" zajímal se dál.

Nevím, o koho se jednalo, ale školu zřejmě moc často nenavštěvoval.

Chlapec zakroutil hlavou. „Omlouvám se, ale nevím. Moc se spolu nebavíme."

„On se nebaví s nikým," ozvalo se z předních lavic.

„Jo," přikývla jedna holka a předvedla k tomu dost kyselý výraz. „Je divnej."

Divný mi nyní přišlo spíš všechno ostatní. Toho záškoláka jsem totiž chápala, kdybych mohla, už bych odsud zdrhala taky. Najednou se ale ozvalo bouchnutí dveřmi, které nás všechny vytrhlo ze součastné situace, a do třídy vletěla ta nejméně očekávaná osoba.

Můj bratr.

„Kdo chce vidět velkej výbuch?!" zvolal nadšeně. Zřejmě měli zrovna laborky, neboť měl na sobě bílý plášť a v ruce svíral kádinku s... Ať už to bylo cokoli, bublalo to a nevěstilo to vůbec nic dobrého.

„No, dovolte?!" Pan učitel se zapřel dlaněmi o stůl a v okamžiku byl na nohách.

„Ups, špatná třída," ozval se s tváří neviňátka a udělal krok vzad, možná by i úplně odešel, kdyby si nevšimnul mě s Alexem v zadních lavicích. „Jé, čau ségra! Týjo, já tušil, že vás dají spolu do třídy!"

„Zabijte mě," zamumlala jsem směrem k mudrcovi, který nechápavě kroutil hlavou, a kvůli aktuálnímu trapasu jsem zaplula skoro až pod lavici. Bohužel, i tak na nás oba dva padly snad všechny páry očí v místnosti.

„Kate, normálně tomu neuvěříš, ta škola je strašně super!"

Prosím ne. Prosím ne. Odejdi. Támhle jsou dveře. Dělej. Nemluv. No ták. Děláš to ještě horší, než to je!

„Fakt, zrovna nám ukazovali model sopky a já jsem přišel s nápadem, jak tomu přidat pořádný grády! Jsem tam kousek tohohle přidal a-"

Škola se zničehonic otřásla v základech.

A k nám vzápětí dolehla rána, jak z atomové bomby.

Tommy vytřeštil oči a náhle byl tak bledý, že skoro splýval s laboratorním pláštěm. Třídu pohltila panika a následný křik. Učitel se rozběhl do protilehlé učebny, z níž dveřmi putoval na chodbu kouř. Můj bratr sklesle pohlédl na kádinku a zjevně přemýšlel o tom, kde se stala chyba. Problémem ale možná bylo i to, že se tou největší chybou nakonec ukázal celý náš nástup do školy.

............

Zdravím!

Já vím, dlouhá doba. Poslední dva týdny pro mě byly náročnější, ale nyní doufám, že už bude líp. Podzimní prázdniny mám v plánu využít pro předepisování kapitol, takže se mi to snad i podaří. Ano, tohle je ta kapitola, která mi tehdy omylem unikla. Ale to ještě neměla závěr, tudíž jsem to tak bohužel nemohla nechat. :D Otrávený ředitel. Děsivě veselá učitelka. Pár nenápadně zabudovaných faktů. Kdo z vás se těší na příští – už trochu víc wtf – kapitolu? xD

Užijte si volno a načerpejte sil!

- Mia ♥