Během následujícího dopoledne jsme, jak nám rodiče minulý den ráno nabídli, odjeli do centra Města. Projížděli jsme ulicí lemovanou okrasnými stromy, které již dávno začaly obarvovat své koruny do podzimních barev. Většinu cesty jsem ale mimo to spíše upřeně sledovala své sepnuté ruce v klíně.

O co se to vlastně snažíme? Nakoupit vhodné oblečení a splynout s davem? Nevyčnívat, zapadnout? Měli bychom se okamžitě sejít a něco začít vymýšlet! No jo. Jenže, co? Byla jsem si jistá, že na to něco přijdeme, ale... děsilo mě, že to klidně může trvat věčnost. Vědět alespoň to, kde začít. Alespoň to.

„Tak," přerušil táta ticho, jež bylo pro naši nově shledanou rodinu poměrně časté. „Jsme tady, obchodní část je odsud už jen kousek."

„Skvělý, nevím jak ty, Kate, ale já se nehorázně těším, až se konečně vyvleču z téhle bílé katastrofy," poukázal Tommy na své oblečení, pak bleskurychle otevřel dveře po jeho straně a za zlomek vteřiny již čekal před autem.

Nám ostatním to přece jen trvalo o něco déle. Brzy už jsme ale společně procházeli vchodem vysoké budovy. Minuli jsme první obchod a do mého nitra opět zavítal onen nepříjemný pocit. Lidé se otáčeli. Dívali se. Věděla jsem to a – bylo mi to opravdu nemilé. Zavrtěla jsem hlavou. Klid. Musím se uklidnit. Oni přece nic nevědí, nemohou... Nemohou to vědět. Zkrátka jen nezapadáme a působíme jako pacienti z nemocnice. Toť vše.

Mamka se zničehonic zastavila, ohlédla se za sebe a vzápětí zpět na nás. „Kampak zmizel Tommy?!"

„Vždyť tu ještě před chvílí byl!" zpanikařil taťka. „Snad se neztratil!"

„Nebojte," promluvila jsem, co možná nejklidnějším hlasem. Tak i tak od nich bylo hezké, že se o nás tolik strachují a viditelně se vážně snaží znovu vytvořit rodinou atmosféru. Těžko se to vysvětluje. Jsme rodina, to ano. Částečně jsme jim odpustili, protože jsme pochopili, ale... stále je tu ten čas. Ta dlouhá doba odtržení, která zanechala i své následky. „Vidíte ten stánek s pizzou?" kývla jsem tím směrem a oni si ihned všimli Tommyho, neboť ta bílá opravdu přehlédnout nešla.

Můj bratr stál kousek opodál fronty a nakukoval dovnitř stánku. Přešlapoval z nohy na nohu a zvědavě zkoumal každý druh tamějšího pokrmu. Pak se najednou otočil, podíval se naším směrem a se smutným výrazem zarosil rukama. Mamka si úlevně oddechla a taťka se musel ihned zasmát.

„Víte," začala jsem, když jsme k němu namířili své kroky, „v táboře bývala pizza jen jednou do roka. Má ji asi prostě jen hodně v oblibě."

„Aha," povzdechla si mamka. „To je v pořádku, teď je vše zkrátka jiné. Když ho vidím tak hladového s tím jeho pohledem, nedokážu odmítnout. Nakupování může jisto jistě počkat, co říkáte?"

A v tu chvíli, kdy to dořekla, bych přísahala, že se taťka zatvářil skoro úplně stejně jako můj bratr. Už nebylo pochyb o tom, že Tommy zdědil více než vnější vzhled. „Rozhodně souhlasím, osobně si na chuť pizzy ani nepamatuji. V odvrácené části Města se totiž tato speciálnější jídla bohužel vůbec nenacházela."

...

Po necelé půl hodině už jsme si to ládovali s plnými žaludky do druhého patra. Co si budeme namlouvat – ten, kdo z nás byl nejspokojenější, byl jasně Tommy. Taťka se od nás oddělil s tím, že si půjde vybrat něco pohodlnějšího, jelikož zatím vlastnil jen dva druhy obleků. Došlo mi, že je to velká změna i pro ně. Prožili přece více, než deset let života v chudé čtvrti a pak se vše obrátilo.

Chudá čtvrť, odvrácená strana Města. O tom jsem poslední dobou přemýšlela hodně. Minimálně rok jsem tam žila, ale vůbec si to zde nepamatuji. Bylo to opravdu tak hrozné? Co všichni ti lidé, kteří tam musejí žít? A nakonec... Mé myšlenky se stáčely k těm, kteří na tom byli nejhůře a udělali stejnou věc jako moji rodiče.

„Mami?" musela jsem se na něco optat, když už jsem o tom tak přemítala.

„Ano?" odvětila za chůze, zrovna jsme procházeli kolem Army shopu. Pohled jsem ale okamžitě stočila před sebe, jelikož jsem za vitrínou spatřila zelené maskáčové kalhoty. Měla jsem co dělat, abych zahnala nával všech těch pocitů.

„Za těch deset let... Řekli vám třeba něco? Něco o nás? Jako nějaké informace, cokoli?"

Mamka se zastavila, Tommy a já následně také. Její pohled se změnil, ale bylo vidět, že nám to chce říct. Bylo jí jasné, že si to zasloužíme vědět. „Ne, mysleli jsme si, že nám alespoň za čas pár věcí sdělí, ale ničeho jsme se nedočkali. Děsilo nás to, ve smlouvě sice bylo, že budete žít v táboře, kde o vás bude postaráno lépe, než bychom to zvládli my, ale ničilo nás, že jsme neměli tu jistotu."

Pomyslela jsem na všechny ty rodiče všech dětí. „A co kdyby... Co kdybychom to nezvládli? Řekli by vám vůbec, že už nemá cenu čekat na náš příchod?"

Její skleslý výraz mluvil za vše. „To si nemyslím..."

Tommy zavrtěl hlavou. „Znamená to tedy, že na odvrácené části Města existují lidé, kteří třeba ani netuší, že už nejsou jejich děti naživu?"

Odpověď ale zůstala viset jen ve vzduchu. Každému bylo zkrátka i tak jasné, jak zní.

...

Už deset minut jsem se rozhodovala u zrcadla, jež stálo poblíž převlékacích kabinek. Skoro celý život jedno a to samé oblečení. A teď? Takových možností a já si nedokážu vybrat. Strašný.

Náhle se rozlétly dveře u poslední kabinky, ze které vyšla postava. Její styl chůze připomínal modelku na molu. Udělala otočku, sundala si brýle a ukázala vztyčené palce na svůj odraz v nedalekém zrcadle.

„Člověk by spíš čekal, že to nakupování bude bavit víc mě, než tebe. Ale tak, budiž. Sluší ti to, brácho," pochválila jsem ho. Tentokrát přikráčel v riflové bundě s mikinovou kapucí, šedém tričku a džínech. Byl to krapet nezvyk, ale zároveň jsem to shledala i jako příjemnou změnu.

„Děkuji ti velmi pěkně, ale co ty? Už sis konečně vybrala?" nadzvedl obočí a přejel pohledem tu nemalou hromadu všeho možného.

„Hm," pohlédla jsem na ni taky a nevinně jsem se pousmála, „potřebuju ještě chvilku."

Přikývl. „Fajn, já už mám všechno, takže to půjdu obhlédnout do protější herny. Je toho tady tolik! Úplně jako v jiném světě."

„Je to jiný svět," přitakala jsem. „Mrzí mě, že to nemůžou vidět i ostatní."

„Uvidí," dodal jistým tónem. „Až to tady trochu více poznáme, určitě se nám naskytne nějaká možnost. Však víš, nejdřív prozkoumej problém ze všech stran."

„A až pak teprve najdeš řešení," usmála jsem se a musela jsem ho obejmout. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tady mám alespoň tebe a pana chytrolína."

Tommy se brzy vzdálil a já se vrátila k povinnostem. Nakonec jsem to ale vzdala a vybrala jsem si to první, co mi padlo na oči. Delší šedý svetr a rifle přece jen nejsou tak špatnou kombinací, ne? Rozhlédla jsem se po obchodě s cílem vyhledat mamku, která mi předtím sdělila, že ji najdu u sekce s botami. Místo ní jsem ale zahlédla někoho jiného.

Blížil se nenápadným krokem ke mně. Mno, nyní už tak nenápadný nebyl. „Alexi!"

„Jop, jsem to já," zasmál se, narovnal se a popošel blíž. „Taky vás vytáhli na nákupy?"

Zvedla jsem svetr v ruce. „Ano, ta bílá asi moc nezapadá do místní společnosti. Je to ale fajn. Tak povídej! Jak se máš?"

„Zprvu jsem byl trochu mimo, když mi všechno řekli. Jakože o tom životě v chudobě a tak... Nějak je chápu, Kate. Víš, že v té době hodně dětí umíralo a vznikaly nepokoje?"

„Vím," pomalu jsem přikyvovala. „Jinak to mám stejné. Myslela jsem si, že to bude hrozný. Že s nimi nevydržím, ale..."

„Jsou rodina," dodal.

„A možná nás tím i zachránili," přiznala jsem si. „No, tak povídej dál. Jací jsou? Jak to zvládáš?"

„Hodně změn, možná až moc. Nechci si moc zvykat, protože mám takový pocit, jako kdybych o to mohl znovu a hlavně kdykoli přijít." Tohle jsem měla také podobné. Příliš si nezvyknout, to jsem si pořád opakovala. „Nevím, jak to máte u vás, ale moji rodiče jsou z přechodu úplně paf. Mám dojem, že je náhlé bohatství změnilo. Nejsou tací, jak si je pamatuji."

„To je mi líto," řekla jsem. V tu chvíli jsem byla svým rodičům vděčná za to, že jsou to stále oni a nenechali si peníze moc stoupnout do hlavy. Podle toho, co říkal Alex, to mohlo skončit daleko hůř. Lidé jsou různí.

„Já... Bojím se, že na tom ve skutečnosti nebyli tak špatně, ale chtěli jen získat."

„Třeba ne," namítla jsem, „možná prožívají jen šok jako ty, jen jsou z toho víc mimo. Čas ukáže, Alexi, jejich součastné chování se může ještě změnit."

„Snad máš pravdu," povzdechl si, a poté si zřejmě na něco vzpomněl, neboť úplně změnil jak postoj, tak výraz. „Ehm, chtějí, abych už zítra nastoupil do školy. Prý potřebuji být se svými vrstevníky a začít si zvykat. Nedokázal jsem jim to rozmluvit, ale, Kate, já tam nechci jít sám. To nezvládnu! Jsem trochu introvert a špatně se seznamuju, z tábora si to pamatuji dost dobře, takže..."

„Počkej, vždyť s námi ses seznámil lehko, ne?"

Uchechtl se a zakroutil hlavou. „Našli jste mě jako mrtvolu v kapradí a po pádu mi to moc nemyslelo. To vy jste se mě ujali a nabídli mi místo ve vaší tehdejší skupině. Věř mi, spatřit vás za jiných okolností, asi bych za vámi nepřišel zrovna s pozdravem a tím, zdali se jakože můžu přidat."

„Dobře, takže tam teda nechceš jít sám," připomenula jsem.

„Prosím!" naléhal neustále.

Co nadělám. Stejně by nás tam i naši rodiče dřív, nebo později poslali. „Tak jo, zítra se půjde do školy."

Alex se rozzářil jako sluníčko a vzápětí mi pro změnu nepřestával děkovat. Brzy nato jsme se ale již museli rozloučit, neboť si pro mudrce přišla jeho matka. Z toho krátkého setkání ji ale bohužel odhadnout nedokážu, v mžiku byli totiž na cestě pryč z obchodního centra.

Povzdechla jsem si a v duchu si zanadávala za to, co jsem mu to zrovna slíbila za blbost. My. A škola? Pochybuji, že nám ty základy, které nás naučili v táboře, budou stačit. Alex je na tom výborně, ale nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad i pro nás ostatní. Tohle nemůže dopadnout dobře, prostě nemůže.

Zvedla jsem pohled a otočila jsem se ke skleněné stěně, jež zdejší obchod s oblečením oddělovala od spojovací cesty. Strnula jsem. Znáte ten pocit, když podvědomě tušíte, že se na vás někdo dívá? Před vitrínami někdo byl. Určitě, jsem si tím jistá. Stál za sklem a díval se přímo na mě. Sotva jsem ale na ono místo přemístila zrak, nikde nikdo. Ať už to byl kdokoli, myslím, že mě sledoval a nyní zmizel v hloučku nakupujících.

Začínám být snad kvůli sektorům paranoidní? Možná. Vždyť to mohl být i Tommy, jenž se zrovna třeba vracel zpátky, nebo Alex, aby mi sdělil, že to byl fór a do žádné školy se nejde. Mohl to být i obyčejný člověk, kterého jen cosi zaujalo v obchodě. Ale popravdě.

Znáte i ten pocit, když moc dobře víte, že si vše pouze namlouváte?

............

Ahoj! :) Strašně mě mrzí, že se to tentokrát protáhlo, ale bohužel to neovlivním. Další kapitolu se pokusím vydat dříve, jelikož mi u ní chybí jen něco málo ke konci. První půlka této části se přehoupne a příběh začne nabírat konečně akční směr. Takhle kapitola mě svým způsobem hrozně bavila psát. :D Doufám, že se máte alespoň vy dobře, jelikož já jsem ráda, že žiju. Fakt tyjo.

*le páteční fyzika*

Učitelka: „A vektory jsou definovány jako..."

A já: „Co?! Jaký sektory?!"

To mi asi jen podvědomí dává najevo, že bych měla co nejdříve zase psát. :DD

P. S. Užijte si zbytek víkendu! :)

- Mia ♥