„Ať si odvrácená strana zkusí někoho soudit," zamumlal vedle mě brácha. „Já bych je na smrt poslal všechny."

„Není to poněkud ukvapený závěr?" nezdálo se to Lině. Zjevně toho nezažila tolik, co my.

„Ne, není," založil si Tommy ruce na hrudi.

Abych vám lépe nastínila naši aktuální situaci – byla dost hektická. Nad někým vítězil vztek, nad někým smutek a někdo pouze seděl poblíž a mlčky čekal. Ztratili jsme další tři hodiny tím, že jsme se snažili zvětšit pouhýma rukama vhodnou puklinu v zemi tak, aby mohla posléze posloužit jako provizorní hrob.

Ano, opravdu.

Nemohu tvrdit, že se Dawe za tu dobu vzpamatoval a uvědomil si, co je zrovna v tuhle chvíli nejdůležitější. Pravda byla taková, že se od nehybného těla prozatím nevzdálil ani na krok. Teprve tehdy, když kluci hrob dokončili, se konečně nebránil a dovolil jim, aby Warena přenesli. Během toho, co jsem s ostatními nabírala půdu do dlaní, abychom našeho kamaráda ukryli před jakoukoli masožravou havětí, seděl Dawe u nás, ale nezmohl se stále ani jednoho slova.

Možná nebylo úplně moudré nechat ho, aby se topil ve svých myšlenkách, ale co jsme mohli dělat? Zatím na nás vůbec nereagoval, nanejvýš zavrtěl či pouze přikývnul hlavou. Jediné štěstí bylo, že jsme alespoň našli vhodné místo s půdou, která nebyla tvrdá jako kámen.

A ještě jedna věc se mi zdála zvláštní: od minulého útoku se totiž ještěři neukázali. Ralfa napadlo, že mají vlastní teritorium, a jelikož jsme z něho nejspíše odešli, už nás nechali na pokoji. Pokud tak tomu doopravdy bylo, to nebylo jisté. Každopádně jsme už žádný řev ani skřehot toho dne neslyšeli.

„Waren byl správný kluk," pronesl Ben, když byla práce dokončena. Všichni, dokonce i včetně Desmonda, jsme stáli v naprosté tichosti kolem provizorního hrobu v puklině. Před pár minutami jsem tam společně s holkami přidala navíc pár oblázků. Nevypadalo to nejlépe, zasloužil by si daleko víc, ale snažili jsme se, jak jen to šlo.

„Měl silné odhodlání a nedovolil, aby se mu sektory dostaly pod kůži. Lidi se tu mění a on je příkladem toho, že existují i tací, co se ovlivnit nenechají," přidala jsem také pár slov, během nichž padlo několik nemilých pohledů na zrzka, jenž raději sklopil hlavu a upnul svůj zrak k zemi.

Byl si vůbec vědom toho, že právě on patří k té druhé skupině? K těm, kteří dovolili sektorům, aby se jim pod kůži doopravdy dostaly? Možná si to uvědomoval až teď, s námi, a proto se nyní uzavřel a potlačoval své mnohdy až šílené chování.

Když jsme se tak nějak všichni vystřídali a pověděli, co bylo třeba, přišel čas si přiznat, že tady už déle čekat nemůžeme. Ačkoliv bychom chtěli, a ačkoliv by to bylo správné – čas byl aktuálně naším největším nepřítelem. Ve výrazu několika z nás se daly vyčíst náležité obavy. Ztratit tři hodiny, to nebylo jen tak.

„Dawe, tvá ztráta mě moc mrzí, stejně tak, jako všechny ostatní, ale –" odmlčel se na moment starší skokan, doufal, že ho zlomený chlapec vnímá, i přes to, že s námi prozatím nepromluvil ani slovo. „Už musíme jít, je mi to líto..."

„Waren by určitě nechtěl, abychom tu truchlili. Byl si vědom toho, že nám moc času na cestu nezbývá," dodala Faith opatrně.

A tehdy na nás chlapec, sedící s rukou položenou na hrobě svého sourozence, poprvé za dlouhou dobu pohlédl. „Ne," zašeptal náhle.

„Co tím myslíš?" optala jsem se taktéž šeptem, snažila jsem se neznít nervózně. Dawe potřeboval čas. Potřeboval ho sakra hodně, ale osud se rozhodl jinak. Jen tak se sebrat a odejít... nevím, jestli to zvládne.

„Já s vámi nepůjdu," vysvětlil a odtrhnul od nás zrak. Zaměřil se na písmeno „W" vykládané z kamínků a zavrtěl hlavou.

„Dawe," položila mu Faith ruku na rameno. „Tady nemůžeš zůstat."

Zcela zničený chlapec sebou trhnul a Faithinu ruku si z ramene setřásl. „Ale můžu, já chci."

„Neblázni, kámo," přidal se Ralf, jenž se taktéž stahoval do ústraní. Od Liny jsem se dozvěděla, že si to začal dávat za vinu. Ještě nám neřekl přesně, co se stalo, ale ať už to bylo jakkoli, věřila jsem, že jeho vina to rozhodně nemůže být.

Všechny špatné osudy vedly k jedinému počátku, k jedinému viníkovi. Ten bílý plevel mohl zkrátka úplně za všechno.

„Jestli tu zůstaneš, tak tě do večera pohltí plameny. To je bláznovství!" vyhrkl Tommy, zkoušel ho přemluvit jako mnoho dalších, jenomže bezúspěšně.

„Co tvoji rodiče?" uvažovala Lina, také mě to napadlo.

„Když přišla Kate s Tommym a řekli nám o rodinách pravdu, vzpomněl jsem si. S Warenem jsme nakonec dali dohromady pár vzpomínek. Naši si to totiž na poslední chvíli rozmysleli, a když si pro nás Lotos přišel, jejich prosby byly lhostejně ignorovány. Naši rodiče vzdorovali, nejspíš. S bráchou jsme si nedávno vzpomněli na hlasitý zvuk dvou výstřelů a teď, když se vrátily další otázky minulosti, nám i došlo, že na rozdíl od vás – my už žádnou rodinu nemáme," sdělil třesoucím se hlasem zatím nejvíce bolestných slov. „Takže už nikoho nemám."

„Máš přece nás," zkusila jsem alespoň to. Situace se ale zdála každou další uběhlou minulou beznadějnější.

„Řekl jsem, že nikam nejdu," odbyl mě, jako tomu bylo u každé jiné snahy. „Neřešte to a nechte mě tu, abych s ním mohl zůstat."

„Ale –" domáhala jsem se dalšího protestu.

„Prosím!" vykřikl, čímž zaprvé umlčel mě a zadruhé se mu i v očích zaleskly další slzy. „Běžte se zachránit, ale beze mě."

Zoufale jsem pohlédla na ostatní. Faith si udržovala nesouhlasný výraz ve tváři, Ralf si povzdechl a Ben si frustrovaně projel vlasy, načež přistoupil blíž: „Já tě chápu, ale seš si jistý, že je tohle opravdu to, co chceš?"

Dawe se hluboce nadechl, a pak několikrát souhlasně přikývnul.

...

„Je to šílený, děláme hroznou blbost," mumlala Faith po cestě stále dokola.

„Já to nechápu," ozval se sklesle malý Tim a nebylo divu. Během dopoledního pohřbu pouze přihlížel a vůbec netušil, co se děje, když Dawe učinil ono rozhodnutí. „To nás chce potom doběhnout?"

Doufala jsem, že když neodpovím, tak na předešlou otázku možná zapomene.

Zničehonic se vedle mě vynořil Ben, v obličeji se mu zračila nespokojenost. Chytil mě za ruku a naznačil mi, abych zpomalila chůzi. Co nevidět nás všichni ostatní předešli a my dva tak zůstali mimo doslech. „Kate, půjdeš se mnou?"

„Ty to asi nevzdáš, co?" zakroutila jsem hlavou, protože mi bylo jasné, co má na mysli.

„Je mu patnáct, sakra! Celý život má teprve před sebou. Nenechám ho tam dřepět na zemi, když tady ani ne za devět hodin žádná zem nebude," dořekl již klidnějším tónem. „Chci to ještě jednou zkusit. Třeba mu pomůže, když uvidí, že nám na něm fakt záleží..."

„Ale on to ví, ví to moc dobře." Nějak jsem ale ani nevnímala, že jsme se otočili a jdeme opačnou stranou. Zjevně bylo mé podvědomí taktéž pro. „Co mu chceš říct?"

„Cokoli, co mě napadne. Jen, ať to pomůže," zadoufal, a vzápětí se před námi zjevil nepatrný kopec s kameny, u něhož klečel osamocený kluk.

Sotva nás zmerčil, vstal a překřížil si ruce na hrudi. „Co chcete?"

„Abys nás vyslechnul," odpovídal Ben ještě z povzdálí.

„Nechceme to vzdát, tebe bratrova smrt hrozně sebrala a já tě chápu víc, než by sis pomyslel, ale tohle nemůžeš udělat. Waren by chtěl, abys žil," pověděla jsem mu pevným hlasem. Ben mě za tu krátkou chvíli dokázal přesvědčit o tom, že vzdát to by nás mohlo později setsakramentsky mrzet.

„My dva jsme celý život táhli za jeden provaz. On se o mě staral, hlídal mi záda a byl tu pro mě, ačkoliv jsem si to mnohdy za mé chování ani nezasloužil. Slíbil mi, že mě nikdy neopustí. A já mu slíbil to samé. Ztrácíte tu čas, běžte raději za ostatními..."

„Zemřeš tu," zadíval se mu Ben do očí. „Jeho ztráta přece nemusí být zbytečná, když se ty nakonec zachráníš."

„A navíc bys ho nikdy neopustil," dodala jsem mimo to, „víš přece, co tím myslím? Možná ho neuvidíš, ale i tak bude vždycky s tebou."

„Nezkoušejte na mě tyhle kecy," odsekl nám. Jeho rozhodnutí už si musel napevno vyrýt do mozku, nebo já nevím, proč z toho tak vyváděl. Ztrácela jsem slova a docházely mi argumenty. Co mám říct člověku, který se tvrdohlavě rozhodl zůstat ve smrtelném údolí?

„Dawe," oslovil ho Ben s největším klidem, jaký jen v sobě dokázal najít. „Snažíme se –"

„Mlč!" rozkřikl se, až se jeho hlas rozlehl po celém okolí. U jeho pasu se cosi zalesklo a já zalapala po dechu. On na nás namířil zbraň?! Tohle už přesahovalo všechny rozumné hranice. Jestli je natolik rozhodnutý, že by...

Naše snaha byla marná, tohle prostě nemělo cenu. Ben si dovolil udělat nepatrný krok přede mě, tudíž jsem se znenadání ocitla za jeho zády.

„Běžte pryč, ať se nemusíme rozloučit ve zlém," varoval nás. Třásly se mu ruce. Jasně, že to nechtěl udělat a možná by to ani neudělal, ale takovéhle situace by se neměly nikdy podceňovat. Stačilo, aby zakopl, nebo aby se více naštval.

Mrzutě jsem po chvíli zavrtěla hlavou. Se smutkem v očích jsem se naposledy podívala na Dawa, a posléze Benovi poklepala na pravé rameno. „Půjdeme," zašeptala jsem a nebylo třeba jej ani pobízet, aby to nechal být.

Taktéž se rozhodl chlapce více netrápit. „Tak tedy... sbohem," pronesl naposledy směrem k němu.

„Sbohem, Dawe," rozloučila jsem se i já.

Už ani nevím, kdy se mi naposledy říkalo něco tak stěží. Již jsem se nechtěla ohlížet, ani o tom uvažovat. Pouze jsem se snažila si přiznat, že to doopravdy žádný smysl nemělo, ale že jsme pro to udělali, co se dalo.

...

Ostatní šli nějakých padesát metrů před námi, s Benem jsme se ani nijak nenamáhali, abychom je dohnali. Teď pro nás možná bylo nejlepší, že jsme mohli v klidu kráčet po popraskané půdě, držet se za ruce a jen tak vnímat tiché okolí.

Rozhlížela jsem se po stranách, jižní zeď nás stále doprovázela po cestě, ale ta východní – v níž se nacházela průchozí spojnice a tajný vchod – se v dáli pořád ne a ne ukázat. Tušila jsem, že budeme muset většinu odpoledních hodin běžet, abychom to vůbec stihli včas.

„Co to Faith zase vyvádí?"

Zvedla jsem oči.

Skokanka nepřetržitě běhala ze strany na stranu a máchala rukama kolem sebe. Tim na nás ukazoval a další cosi volali a křičeli – neslyšeli jsme je. Špatný pocit mi nedovolil otočit se ihned, jenomže jsem brzy zjistila, že to Ben už dávno udělal. Následovalo hluboké nadechnutí. Připravená jsem byla na cokoli, ale v okamžiku, kdy jsem se ohlédla přes rameno, mi došlo, jak moc jsem se zmýlila.

„Co to?" vypadlo ze mě.

„Jsme dost solidně v prdeli," ujelo mému spolucestovateli.

„To vidím," zachmuřila jsem se. S udivenýma očima jsem sledovala půdu, jak se v prasklinách láme na jednotlivé části. Přibližně třicet metrů před námi svítila oranžovo-žlutá záře... bublající, žhoucí a děsivá záře.

Takových tisíc stupňů celsia smrtícího překvapení.

„Láva?" vyhrkl překvapeně Ben. „Už zase? Nemáte v rukávu něco originálnějšího, tvůrci?!"

Když pronesl "už zase" vzpomněla jsem si, kdy jsme se s ní setkali poprvé. Bylo to v Sektoru 13, při těch závěrečných zkouškách. Faith, jakožto skokanka, musela zvládnout překážkovou dráhu, kterou tvůrci umístili nad vražednou propast.

„Stojíme na lávovém poli." Udělala jsem krok vzad, ale jen, co jsem tak učinila, pode mnou zapraskala zem. Lekla jsem se a uskočila zpátky.

S Benem jsme se vzápětí snažili zhodnotit naši dost na hovno situaci. Pohyblivé desky se tvořily hrozně rychle, dokonce mi připadalo, že se již i my nepatrně pohybujeme. „Není to daleko, pojď," chytil mě, skoro jako by se chtěl ujistit, že mu tam nezůstanu, načež udělal první, velmi opatrný krok.

„Teď támhle," všimla jsem si větší plochy, zdála se stabilní.

Jen ale, co jsme na ni doskočili, se zlomila v půli a nás tím pádem rozdělila. Tiše jsem zaklela. „Bacha!" křikla jsem ihned, co můj zrak padl na potápějící se část – jak se přetáčela o devadesát stupňů, způsobovala tím, že se láva pod ní nalévala na desku, na níž stál aktuálně skokan.

Ben na nic nečekal a vybral si bleskurychle další doskočiště. Já také dlouho neotálela, ač byl každý další skok velice riskantní. Chvílemi jsem zvedala pohled k ostatním, abych zjistila, jak jsme ještě daleko. Nejtěžší se po pár minutách ukázalo načasování a plánování.

Možná vás zarazilo zrovna to plánování, inu: stačilo párkrát skočit špatně a mohlo se stát, že bych se octila na opuštěné části, z níž by již nevedla žádná cesta. Takovéto odlomené kusy se brzy potápěly do hlubin žhnoucí lávy. Taky jak jinak, že? Občas jsem sebou vyděšeně trhla, když poblíž vyprskla doslova ohnivá výheň. V mezerách mezi pohyblivými částmi to bublalo a po čele mi stékaly kapičky potu.

Bylo tu najednou takové vedro, až se mi začínalo hůře dýchat. Stanula jsem zrovna na dalším kusu, když se u mě zjevil skokan. „V pohodě?" otázal se zadýchaně.

„Víceméně," přikývla jsem. „Co teď?"

Od našich přátel nás dělil jen jeden pás půdních desek. Všude jinde byla láva, nechápala jsem, jak se zde mohla rozšířit tak rychle. Bylo to peklo. Udělalo se mi špatně při pohledu na ty desky, jelikož se nejevily zrovna kdovíjak bezpečně velké.

„Budou se přetáčet," upozornil mě skokan, „musíme proto postupovat hned za sebou a zároveň co nejrychleji."

„Dobře," přitakala jsem nejistě. Přistoupila jsem k té první – a s rozběhem skočila.

Zavrávorala jsem, ale paže mi vystřelily dopředu, tudíž se mi podařilo rovnováhu udržet. Odrazila jsem se, a pak už se ani jednou nezastavila. Všechny desky byly hrozně vratké, každý skok mi připadal smrtící. Po každém došlápnutí jsem ucítila, jak se povrch snížil o nějaký ten kus níž. Popohánělo mě nejen to, ale i silné odhodlání.

Přežila jsem hodně věcí, a tak se přece nenechám sejmout nějakou vroucí a bublající řekou z lávy.

„Kate!"

Padla jsem vyčerpaně Tommymu do objetí, do něhož se nakonec přimíchala i skokanka.

„Vyděsili jste nás," vydechla úlevou a obě jsme pohlédli na Bena, jenž zrovna seskočil z poslední desky.

„Omlouváme se," pronesl, sotva k nám přišel blíž.

„To bylo hustý!" ozvalo se za našimi zády. Malý Tim si nás prohlížel s překvapeným výrazem a respektem. „Chvíli to vypadalo, že bude po vás, ale potom jste zvládli rychle zmizet dřív, než se to pod vámi propadlo! Týjo."

„Popravdě jsem si to taky myslel," pousmál se Ben. „Ale zdá se, že nám konečně po dlouhé době přálo štěstí."

Štěstí, zopakovala jsem si v mysli.

To slovo mi už připadalo tak neznámé.

............

Vím, že je těch zvratů trochu více, ale zkuste prosím pochopit, proč to Dawe udělal. Snažím se hodně zaměřit na psychiku hrdinů a na to, jak moc je tamější krutý svět ovlivňuje. Celý život strávený po boku jednoho člověka, pak velká rána do srdce a touha najít konec prostě zmizí. Poslední dvě kapitoly pro mě byly opravdu těžké, ale otevřely vstup do finálního úseku této knihy.

Kapitola 38. vyjde někdy v blízké době, jelikož bude volno. Možná v neděli/pondělí. Pak už budou zbývat pouze DVĚ. Šílenost.

A nakonec ještě velké poděkování. Díky vám stále cítím nutkání pokračovat a psát. Když jsem teď po delší době vydala kapitolu, vaše komentáře mě neskutečně motivovaly. Stále nevím, jak jinak bych vám to děkuji nežli tímto slovem sdělila. ♥♥♥

Mějte se krásně! :)

- Mia ♥