Ačkoliv pasti začaly na sto procent opět fungovat, náš tým se shodl na tom, že Režim AF zůstal i nadále vypnutý. A kde jsme vzali tu jistotu? Po vykročení z tábora stačilo ujít pouhých pět set metrů a zeď stála přímo před námi. Tedy skoro. Ale každopádně to dokazovalo fakt, že jsou sektory doopravdy menší a halucinogeny ve vzduchu nejsou.

Od brány nás dělilo jezero o šířce dvaceti metrů. Kovová konstrukce na nás čekala přímo za ním. Voda temně modré barvy dokonale pasovala k deštnému pralesu, který se pyšnil pestrými odstíny zelené. Klidnou hladinu zdobilo nespočet leknínů... bílé barvy. Existovaly dvě cesty, za prvé: pokusit se najít konec jezera a obejít ho. A za druhé: přejít po nedalekém dřevěném mostě, jenž byl dost chabě přivázán dvěma provazy.

„Na co čekáme?" Tommy nad překážkou protočil očima a podíval se doleva. „Jdeme najít jinou cestu, ne?"

„Souhlasím," zdůraznila jsem jeho rozhodnutí. S bráchou už bychom se bývali vydali na cestu, kdyby nás velitel Harris nezastavil.

„Kampak to jdete? Vždyť brána a možnost, jak se k ní dostat, jsou přímo před naším nosem," ukázal prstem na vratký most, a poté na aktuální cíl.

Dva odbojáři našeho malého týmu si cosi zamumlali na souhlas.

„Ha ha, ten byl fakt dobrej," zasmál se ironicky Tommy, ale posléze se mu ve tváři usadil výraz pokerového hráče. „Konec diskuzí, jdeme kolem jezera."

„Nejdeme," zavrčel Harris a upřeně se mu podíval do očí.

Tommy přešlápl z nohy na nohu a s nadzvednutým obočím se zahleděl k bráně. „Klidné jezero a volná cesta přímo tam, kam potřebujeme? Ale no ták! Tuhle past by prokoukl i úplnej idiot."

„Já jim říkal, že brát s sebou děti je naprostá kravina," zamračil se Harris a pokračoval: „Tak hele, ty chytrolíne, támhle se potřebujeme dostat. A tadytudy povedou naše následující kroky. Na obcházení a hledání nemožného není dostatek času, jasné?"

Brácha si ale neodpustil obrácení očí v sloup.

„Zdá se mi to docela stabilní," prohlásil první odbojář, jenž se oproti tomu druhému jevil daleko menším vzrůstem.

„Samozřejmě, že je ten most stabilní," rozpřáhl Harris rukama do všech stran. „Přejít ho po jednom by neměl být problém."

„Kate, to je šílenost," zpanikařil brácha.

„Vím," pokrčila jsem rameny.

„Abych vám ukázal, že se jistě není čeho obávat, tak půjdu první," pronesl velitel a s jeho rozhodnutím se rozešel směrem k dřevěnému mostu.

V momentě, kdy vstoupil na první prkno a zachytil se zábradlí z provazů, jsem pevně zavřela oči. Věděla jsem, že se něco stane. Tušila jsem, že to něco přijde brzy. Každou chvíli se ozve žblunknutí a on spadne, ne... Něco ho tam shodí, určitě. Nebo... Ty provazy, odtrhnout se. Propadne se ten most? Uvězní ho pod hladinou a on se utopí?

„Ehm."

Pocítila jsem šťouchnutí do ramene. Znovu jsem otevřela oči. Brácha se na mě překvapeně díval a brzy mi došlo, že je hlavně udivený tím, že na druhé straně břehu stojí velitel Harris. A je živý.

A dokonce mu nechybí ani jedna končetina!

„To je divný," zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Vidíte?" ozvalo se z druhé strany. „Tak pojďte, neokounějte, ať neztrácíme čas!"

Čas, čas, zase ten čas. Co je proboha tak naléhavého, že nám to ani neumožní obejít jedno jezero? Povzdechla jsem si. „Tommy," oslovila jsem ho, když se ujal dalšího místa v pořadí a stoupl si na začátek mostu, „pro všechno na světě, buď prosím tě opatrný."

„Neboj se." Věnoval mi letmý úsměv, ale z jeho tváře obavy nezmizely.

Nedýchala jsem snad po celou dobu, kdy postupoval kousek po kousíčku dál. Přidržoval se provazů a most se párkrát i více zhoupl. Každopádně to nebylo nic hrozného a můj bratr se vždy snadno udržel na nohou. Vratký most tvořil drobné vlnky, které tančily na jinak rovné hladině, a vždy za pár sekund odpluly do ztracena.

„Díkybohu," oddechla jsem si, když i Tommy dorazil na protější stranu v pořádku.

Ten menší odbojář se na mě tázavě podíval a já přikývla. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou, tudíž se mé kroky také vydaly na začátek toho podezřelého místa. Oběma rukama jsem se pevně uchytila zábradlí. A v momentě, kdy se most hrozivě rozhoupal, můj stisk ještě více zesílil.

Zatřásla jsem hlavou, křečovitě se přidržovala a udělala jsem první krok. Ten byl v pohodě. Má chůze zrychlila. Druhý, třetí, čtvrtý... Začala jsem pro uklidnění sledovat břeh přede mnou a na počítání kroků jsem dočista zapomněla. Můj dech se ale zcela zklidnil až tehdy, kdy se mé nohy octily na pevné a nehýbající se zemi.

Zmateně jsem zamrkala a došla jsem až k bráchovi. Na Harrise jsem se ani nepodívala, určitě by se mi za můj zbytečný strach vysmál. „Hledal jsi už páku?" zkusila jsem změnit téma, abych nemusela myslet na ten trapný pocit. Třeba se pasti znovu vypnuly, kdo ví? Chtěla jsem být prostě jen opatrná, toť vše.

„Mno, ještě ne, ale jdu na to," pokýval hlavou a otočil se k bráně, jež se nacházela za našimi zády. Raději, než abych tam zůstala s velitelem a čekala s ním na dva zbylé odbojáře, jsem Tommyho následovala.

Kovové okraje a obří skleněná, z jedné části průhledná, část. Průchod do jiného sektoru. Cestou jsem se Harrise ptala, proč nemůžeme opět použít tajný vchod. Bylo to prosté. Duté jsou totiž pouze obvodové zdi, kterým se říká spojnice. Ostatní části se dají projít pouze normálními branami, pokud se tedy ovšem nejedná o slepou uličku.

No, a jelikož potřebujeme do Sektoru 11, jenž je zasazený přímo uprostřed všech sektorů, neměli jsme jinou možnost, nežli bránu vyhledat.

„A pět je dvacet tři, plus osm... hm, radši znova. Jedna a sedm je...," zaslechla jsem poblíž. Zdá se, že Tommy našel kamennou desku. „Kde je ten mudrc, když ho potřebujeme!"

„Neozval se," připomněla jsem sklesle s pohledem na sluchátko, z něhož se sem tam ozval slabý šum. „Stále se neozval," zopakovala jsem.

„Ach jo," povzdechl si frustrovaně a od desky odstoupil. „Každopádně mé výpočty říkají, že jsme tu správně."

„Jistě, že jsme tu správně," zasmála jsem se, „odboj to má všechno ověřené. Ani jsi to nemusel počítat."

„Však já to přece vím," opáčil a podrbal se na krku. „Jen jsem to chtěl ověřit."

„Jak myslíš," přelétla jsem očima ke skleněnému meziprostoru a páce. Jako by to bylo včera, kdy jsem před podobnou bránou stála poprvé v životě. Zamrkala jsem, abych zaplašila slzy, neboť si má mysl vybavila i tu bolestnou vzpomínku. Naše první brána... ta slepá brána.

Ohlédla jsem se.

S bráchou jsme zjistili, že první, tedy ten menší odbojář, už dávno stojí vedle Harrise a oba mlčky pozorují toho posledního, který s námi šel, jak se nachází jen kousek za půlkou mostu. Postupoval pomalu, ale to předtím každý z nás. Ač celá situace působila téměř dokončeně a v duchu jsem tušila, že bude za minutku úspěšně za námi, něco podivného se přece jen stihlo udát.

Začalo to nepatrným duněním. Z korun tropických stromů vzlétlo k nebi vyděšené ptactvo. Zvedl se vítr, jako tomu bývá v nejrůznějších horrorech. Vzápětí se nad našimi hlavami rozsvítilo červené světlo. Všimla jsem si, že je umístěno asi metr nad skleněným vchodem. Třikrát zablikalo, a poté překvapivě znovu zhaslo. Dunění ustalo také.

„Co to mělo být?" otázal se nás velitel od břehu.

„Nevíme, tohle jsme v sektorech nikdy neviděli," přiznala jsem skutečnost.

Odbojář na dřevěném mostě značně znejistěl. Jako kdyby ani nebyl schopen pohybu.

„Mayersi! Okamžitě se koukej rozkoukat a doběhni to na břeh!" rozkřikl se velitel.

„Nemohu, pane!" zavolal nazpět štíhlý a vysoký odbojář. S vytřeštěnýma očima se tiskl k zábradlí a nehodlal se ho pustit.

„Neblbni, jsi přece chlap! Pouze zablikalo červené světlo, to nic neznamená. Ten most můžeš stále přejít!" snažil se vylekaného chudáka podpořit.

„Pojďte, Mayersi," pokusila jsem se taktéž o jeho uklidnění. Popoběhla jsem co nejblíže k začátku mostu. „Čeho se tak bojíte?"

Jezero se rozvlnilo. Odbojář ukázal roztřesenou rukou na hladinu, kde se mezi žabincem a lekníny cosi pohnulo.

„Mayersi, ihned pojďte k nám! Na mostě to již nemusí být bezpečné!" Tommy se vrátil od brány a nyní vše také s napětím sledoval.

Vlny větší a větší. Temný stín podplul most, jenž se krátce nato děsivě zatřásl. Povstalec zbledl a zakřičel. Dala jsem si ruku před pusu. Ať už se jednalo o cokoli, ten hukot to probudil. Po šíři celého jezera se zjevily další mihotavé pohyby. Tahle zmutovaná zvířata měla strážit bránu.

Byli to její hlídači.

„Rychle! Dělej!" Menší odbojář začal zmatkovat a na toho druhého křičel furt to samé dokola.

„Je to jen kousek!" Harris si dovolil udělat dva kroky, zaujal pozici na nejbližších prknech mostu a natáhl ruku, jak jen to šlo.

Mayers se zrovna chystal jeho ruky zachytit. V tu samou chvíli se ale temný stín bleskurychle přihnal, rozvířil hladinu a z hlubin se vynořila dlouhá, úzká čelist. Zkameněla jsem. Propadla jsem s ostatními panice až ve vteřinách, které se staly pro odbojáře osudovými. Po čelisti následovalo obří, nachově zelené tělo. Vědecky upravený krokodýl zmizel na druhé straně mostu stejně tak rychle, jako se objevil.

A do hlubin neodplul sám.

Zažila jsem tu nespočet hrůzu nahánějících situací, ale byla jsem si jistá, že pohled toho odbojáře už nikdy nezapomenu. Nadosmrti si budu pamatovat jeho zeširoka otevřené oči, třesoucí se ruce, jimiž se snažil bránit, a poslední křik, který se mu vydral z hrdla těsně předtím, než se jeho tělo stalo obětí jezerní pasti, poblíž tropického lesa.

Deset metrů. Takhle daleko se nacházel od jeho cíle. Deset metrů a vešel by do bezpečného sektoru, kde čekají naši přátelé. A přesto mu štěstí nepřálo. Ale existuje ono vůbec nějaké?

Po tváři mi stekla další slza.

Jak mám vědět, kdo může a nemusí být další na řadě? Kdo všechno bude muset ještě zemřít, než skončí tohle celé šílenství?

Já toho odbojáře neznala. A stejně to byl strašný pocit.

Lítost, schopnost empatie, smutek... Říká se tomu lidskost, tvůrci. Ale ta je vám stejně asi cizí, že? Jděte k čertu. Každopádně se s vámi ještě předtím potřebuji sejít. Však víte, abych vás mohla řádně nakopat do prdele.

A navíc znám pár lidí, kteří mi s tím velmi rádi pomohou.

............

Sáfra.

Proč mi zní pořád v hlavě ta písnička pro děti o tom malém krokodýlovi?! xD To mám asi za trest. To by dávalo smysl. Ale... Za tohle si přece jen mohli sami odbojáři. Měli poslechnout Kate s Tommym, tak. :D Sektor 11 je tady, konečně. <3

Poděkujte tady Kathy990, jelikož se minule zmínila o tom, že bych vám mohla udělat Vánoce. Nezapomněla jsem! :D A protože se teď vydávání krapet zdrželo, ještě dnes proto zveřejním další kapitolu.

A ano, myslím tím TU kapitolu, na kterou tady všichni čekáme. xD

Tak za pár hodin!

- Mia ♥