„Co budeme dělat?" zajíkl se Tommy. Opatrně jsem k němu přesunula pohled - jako jediný nebyl v akutním ohrožení, hrozivě otevřené květy si všímaly hlavně mě a Patricka. Zas to syčení. Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a znovu je otevřela. Myslet, myslet, myslet. To se ale těžko řekne, když vám na zadní část krku funí kytka a dozajista plánuje, jak vás sní.

„Nevím," zmohl se Patrick jednoho slova. Masožravá rostlina se nacházela jen pár centimetrů od jeho obličeje, dokonce se pár okvětních lístků dotýkalo jeho tváře.

S hlasitým zakřičením jsem dopadla na zem, když liány kolem mých nohou zesílily stisk. Stále jsem se nemohla pohnout. Živé šlahouny postupně svazovaly každou část mého těla. Cítila jsem beznaděj, snad, jako by to byla ona, kdo mě svíral k smrti. Kolem hrudníku to bylo nejvíce nepříjemné. Do plic se mi dostávalo stále méně a méně kyslíku. Začínala jsem ztrácet vědomí, sípala jsem z posledních sil. Ten květ se na mě díval ze shora a mé utrpení pozoroval.

Dokud to šlo, otočila jsem hlavu na stranu, abych alespoň viděla na kluky. Tommy se plížil s připravenou mačetou k Patrickovi – ten si ho všiml a tušil, co musí udělat. Sotva brácha naznačil pokyn hlavou, Patrick udělal rychlý krok vzad a kytka se po něm okamžitě natáhla. Umožnila tím Tommymu, aby ji mohl jednou přesnou ranou useknout hlavní květ. Mezitím už Patrick vytáhl svoji zbraň a hnal se ke mně. Liány mu ale podkosily nohy a on skončil na zemi.

„Sakra!" zaklel, a jelikož měl na rozdíl ode mě volné ruce, začal s neústupnými šlahouny bojovat a sekat do nich hlava nehlava.

„Bacha!" zvolal Tommy a já zmateně hledala očima, co hodlá udělat. Všimla jsem si na poslední chvíli, že úspěšně sekl po kytce, jež mé tělo až do nynějška svazovala, a následně její metrový květ málem přistál na mě. Fuj. „Kate, jsi v pořádku?!" Sehnul se ke mně a bleskurychle mi začal pomáhat ze sevření ochablých lián.

Brzy jsem se mohla pořádně nadechnout. Hrudník mě bolel jako čert, ale co se dalo dělat. Odvázala jsem si i nohy a brácha mi pomohl se zvednout. Patrick už čekal také v pořádku poblíž, ale ačkoliv jsme byli volní a živí, nebezpečí neustále hrozilo. Masožravky, které zbyly, sice syčely a kroutily se, naštěstí ale rostly daleko a v bezpečné vzdálenosti od nás.

Pro teď jsme mohli říct, že jsme v pohodě.

„Díky, brácho," objala jsem ho vděčně.

„To víš, s touhle mačetou jsem nebezpečný ninja," zamával se zbraní ve vzduchu a ona mu málem vypadla z ruky.

„Jak jsi na tom, Kate?"

Zvedla jsem oči – Patrick si se zamračeným výrazem prohlížel mé ruce. Měla jsem ošklivé šrámy, ty liány mě svíraly až moc pevně.

„Hm," zamumlala jsem. „Je to moje blbost, neměla jsem si bundu nechat ve stanu."

„Měli bychom běžet a varovat ostatní," rozhodl Tommy, když vešel mezi nás, „jestli se zapnula tahle past, kdo ví, jestli byla i jediná."

„Nebyla," řekl jistě Patrick, a pak s vážnou tváří dodal: „Simon mi vysvětloval, jak je to vytvořené. Všechno je totiž v jednom jediném systému a funguje to naráz, takže... Pokud se zapne jedna past, tak se zapnou všechny." Přejel mi mráz po zádech. Patrick si připravil mačetu, protože věděl, že teď bude třeba více, než kdy jindy.

Proč se musí vždycky všechno pokazit?

Proč?!

„Sektory se znovu probouzejí," zašeptala jsem do tmy noci. A těsně nato se v dálce ozval tygří řev a doprovázel ho lidský křik.

...

„Přidejte, honem!" pobízela jsem ostatní. Už pár minut jsme běželi hustou džunglí. Zmutovaní tygři museli napadnout kempiště. A my odbojáře nestihli varovat. Jen ne další oběti na životech, jen to ne! Sem tam jsem sykla bolestí, když mě švihla nějaká větev do ruky, či do břicha. Sem tam jsem se ohlédla za Patrickem a Tommym.

Svírala jsem baterku v třesoucích se rukách. Bála jsem se o ty muže v kempišti, bála jsem se o Alexe se Simonem, bála jsem se o budoucnost. Hlavou mi vířilo nespočet myšlenek a obav. Skrze porost tropického lesa už jsem viděla světlo ohně, když vtom se ozvalo zapraskání suchého dřeva - a mé nic netušící tělo se náhle propadlo do tmavého podzemí.

Chvíli jsem viděla kameny, pak hlínu a následně jsem se skutálela dolů do jakési pukliny. Při pádu jsem stihla zaslechnout Patricka s Tommym, jak mě hledají, ale nestihla jsem odpovědět. Dopadla jsem na kameny a má hlava se s jedním z nich setkala takovou silou, že jsem v tu ránu ztratila vědomí.

...

Na tvářích mě šimrají paprsky slunce. Zamrkám, posadím se na měkkou zem a rozhlédnu se.

Jsem v jeskyni.

To vlastně není nic neobvyklého, byla jsem v jeskyni už několikrát, ale tahle je něčím jiná a výjimečná. Sedím přímo na jejím konci, a tak se rozhodnu stoupnout si a rozejít se vpřed. Uslyším tok vody a její spád. Ze stropu spadají liány a tvoří tak přímo pohádkovou chodbu. Některé musím nadzvednout, neboť jsou příliš dlouhé.

Usměju se, když spatřím prostornou část, na jejímž konci ční malý vodopád a jeho proud poté míří kamsi do další chodby. Ta už je ale příliš nízká, než aby se tudy dalo projít. Pozornost tedy vrátím k vodopádu. Pomyslím si, že je překrásný. Ta čistota a průzračnost... Popojdu blíže a zjistím, že se za stěnou vody cosi nachází.

Nevím, co. Zkrátka mám dojem, že to musím prozkoumat, a proto jdu přímo k vodopádu. Natáhnu nejprve ruku, poté udělám jeden krok a nakonec se ocitám v tajné místnosti, jež byla do této chvíle ukrytá.

„Vítám tě tu."

Vyděšeně se ohlédnu a můj strach nemizí, neboť můj zrak padne na postavu v černé kapuci. Nemá kam utéct, to vlastně ani já. Vodopád přestal téct a po průchodu není ani stopy. Za mnou je stěna jeskyně a za postavou v černé je prapodivné mlhavo. „Kdo jsi?" zeptám se s klidem. Je to potřetí, co postavu vidím. A tentokrát mám dostatek odvahy na to, abych se domáhala odpovědi.

„Tak se podívejme," řekne mně nic neříkajícím hlasem a sundá si kapuci.

Spadne mi čelist.

Přede mnou stojí můj otec a usmívá se. Když ale promluví, nezní jako on. „Vyber si, je mi to jedno," vysvětluje a začne měnit svoji podobu. Chvíli vidím Tommyho, pak Ralfa, na moment spatřím obličej Simona, a nakonec se to něco zastaví u podoby Bena.

Hlasitě polknu, když ke mně vykročí blíž. „Mě jsi nikdy neviděla, moji tvář neznáš. Nemůžeš ji vidět."

„Co ode mě vlastně vůbec chceš? Co znamenají ty sny? To jsem se snad úplně zbláznila? Jak je možné, že je vždy po probuzení začnu zapomínat a vzpomenu si až v dalším snu?" chrlím jednu otázku za druhou. V uších mi šumí, slyším vzdálený vodopád. Jako by tu stále byl, ačkoliv zmizel.

Ben, vlastně ta věc, se pobaveně pousměje a zavrtí hlavou. „Příliš se ptáš. Nic nevíš, ačkoliv bys měla, protože jsem ti to již sdělil. Jsi v pořádku, nezbláznila ses. Jednou vše pochopíš. Poslední otázka není naprogramovaná."

„Cože není?" vyhrknu a nadzvednu obočí.

„Třetí sen se blíží ke konci, doporučuji hledat," pronese a poté se rozplyne a dočista zmizí.

Bezva, pomyslím si a nechápu už absolutně vůbec nic. Co tím zase myslel? Mlhavo, které zakrývalo zadní část místnosti, je pryč. Teď už mohu vidět jediný východ odtud: velkou skleněnou bránu, přesně takovou, jakou znám ze sektorů. Jakmile ji spatřím, země se otřese a ze stropu spadne pár sutin.

Dunění, nárazy kamenů, další otřesy. Rozběhnu se k bráně, jelikož musím začít jednat. Tuším, že mi jeskyně brzy spadne na hlavu. Snažím si udržet chladnou hlavu, ale zpanikařím hned, jakmile mi dojde, že nemohu nikde najít kamennou desku ani dřevěnou páku.

„No to snad ne!" rozrušeně kopnu do brány, ale moc si tím nepomohu. Otočím se v momentě, kdy na mě někdo zavolá. Je to Faith a mává na mě v průchodu, který se znovu objevil na místě, kde tekl dříve vodopád.

Proběhnu místností a modlím se, aby ten strop ještě chvíli vydržel. S Faith co nevidět proklouzneme zpátky do jeskyně, kde se žádné otřesy nenachází. Jasně, že ne. Tyhle sny jsou fakt jebnutý. Miluju je, vážně moc! „Řekni něco!" vykřiknu na skokanku, až mě to zamrzí, ale musím slyšet, jaký má hlas.

Buď bude znít jako ten podivín, s nímž jsem před minutou mluvila, anebo jako ona. Což bude o dost lepší. Prosím, prosím...

„Co mám říct?" otáže se a zní opravdu jako má kamarádka.

V těchto snech se prostě vždycky objeví minimálně dvě osoby: někdo, koho znám, a ten v černém. Věděla jsem, že nyní mluvím s tím lepším snovým zjevením. Už vám z toho taky hrabe? To nevadí, já už se ztrácím i v tom, co říkám.

„Potřebujme se dostat pryč, ale nevím jak," pronesu nervózně a prohlédnu si jeskyni.

„Támhle!" zvolá nadšeně a ukáže na desku, která se leskne na jedné ze stěn. Doběhneme k ní. „Dva, jedna, nula, sedm," přečte čísla na ní.

„Deset, sudé číslo," oddechnu si, „ještě zbývá najít páku," dodám, ohlédnu se, ale skokanka už vedle mě nestojí.

Svěsím ramena, ale neřeším to. Vím, že to přece nebyla ona. Pravá Faith na mě čeká v Sektoru 11 a já bych si měla pospíšit, jestli se odsud chci vůbec někdy dostat a setkat se s ní i doopravdy. Zapůsobí intuice, mé kroky mě vedou zpět k bráně a já se pousměju, když spatřím páku jen kousek vedle ní. Musela se dodatečně objevit.

Strop a celá místnost se stále děsivě třesou a vzadu se začíná podlaha postupně propadat do nicoty. Zatáhnu za páku oběma rukama a ozve se zadunění. Otevře se východ a mně spadne kámen ze srdce. Naposledy se ohlédnu a zjistím, že jsem to měla jen tak tak. Poté udělám pár kroků do bílé záře a ta mě donutí pevně zavřít oči.

............

Tak. Další kapitola opravená, ještě zbývají tři. :D

Už mi z toho začíná hrabat (neměla bych se divit, je už půl druhé ráno), ale zkrátka to musím připravit. Je strašný, že jsem myšlenkami i se psaním už ve třicáté kapitole a vydávám tady teprve tuhle. Nutí mě to spoilerovat. xD

Jinak, co si myslíte o těch snech? Už máte nějaké teorie? Pokud ano, tak sem s nimi! :)

Rafflesia, tak se jmenuje ta největší květina, někdo se mě na to minule ptal. Masožravky jsem popisovala přesně podle jejího vzhledu. Můžete si ji najít na fotkách, vypadá fakt nebezpečně. :D

- Mia ♥