Minuty strávené ve zchátralých tunelech podzemní železnice se neúnosně vlekly. Chladnými zdmi prosakovaly kapky, cestující z povrchu země od doby posledního deště. Ve vzduchu se dala snadno vycítit nejen vlhkost, ale i nejistota, doprovázená podezřívavými pohledy všem kolem.

Zbytek odboje se zařazením Fáze DOPu: Pád nedočkavě čekal v podzemí, a to v improvizovaném úkrytu před lživou, nebezpečnou a až nepochopitelně zvrácenou organizací. Ve stanici pod Městem nás sedělo kolem dvaceti odbojářů kolem prchavě planoucího ohně a další skupinky postávaly poblíž. Čekalo se na Paola, našeho důležitého vůdce, který aktuálně shromažďoval informace o nedávném dění.

„Chlapče, přestaň do toho ohně házet ty mokrý šutry, jinak budeme brzy bez našeho jediného zdroje tepla." Zvedla jsem pohled právě ve chvíli, kdy měl Tommy napřaženou ruku. Muž v hnědé vestě vypadal opravdu dost zoufale – také myslím, že to bylo hlavně proto, že tuto větu pronesl již po několikáté. Tommy se omluvil a začal si pro změnu shrabovat kamínky vedle sebe, aby mohl pokračovat v nudou vyvolané činnosti, až se muž opět nebude dívat.

„Je to tu super, nemyslíš?" pronesl Patrick na druhé straně plápolajícího – teď už vlastně tolik ne – ohně.

Super. V duchu jsem se tomu slovu zasmála. To fakt? Na hlavu nám lije, ten oheň zhasne za pár chvil sám, nebo vinou mého bratra. Někdo vyzradil Lotosu všechna jména těch, co pomáhají v bohaté části Města. Lotos vypálil náš hlavní úkryt jen proto, aby nám posléze „daroval" otrávenou vodu. Smrt číhá na každém kroku a většina z nás se aktuálně psychicky připravuje na to, že do večera vstoupí na půdu toho nejvražednějšího místa na světě. „Patricku, jsi v pořádku?"

„Ano." Ale oči nezvedl. I tu předchozí větu vlastně neřekl nijak extra líbivě, spíše... jako by se snažil něco najít. Něco, co odpoutá jeho dosavadní myšlenky. Za celou tu dobu to bylo vlastně poprvé, co promluvil. Když jsme s Tommym před pár hodinami přišli, posadila jsem se naproti němu, ale na pozdrav mi jen zamumlal skoro neslyšené ahoj.

Zvedla jsem se, udělala jsem pár kroků kolem ohniště a posadila se následně vedle něho. Nadechla jsem se. Vypadal už o dost lépe, než když jsme přišli. Soustředěně jsem začala mluvit, ale pouze tak, abych neřekla nic, co by mohlo byť jen malinko připomenout Arťu nebo jeho útěk z domova. „Fajn, tak tedy... Já podzemní místa sice nikdy moc ráda neměla, špatné životní zkušenosti víš, ale zajímalo by mě, co ti na nich připadá tak super." Rozhlédla jsem se po zrezivělých kolejích, co vedly do tmy, stropu s popraskanými světly a odlámaných zdí s nákresy. „Jen povídej," pobídla jsem ho.

„Víš, jak jsem ti při našem prvním setkání říkal o mé oblíbené knize?" odvětil a s dobrým pocitem jsem se pousmála, když se na mně konečně podíval. „Její děj se odehrává v podobném prostředí. Já jen, že-," odmlčel se na moment, „přijde mi, jako bych najednou prožíval podobný příběh. Příběh plný ztrát, postapokalyptického světa, nás posledních, co za něco chtějí bojovat..."

Ztrát.

Zjevně ho nepřiměji, aby na to nemyslel. „Je mi líto Arťi. Všech, jejichž smrt si včerejší dopoledne vyžádalo. Ale to jediné, co můžeme udělat my, je pokračovat v tom, v co věřili. Zavřeme oči, odeženeme tu bolest a budeme se soustředit na naši věc. Životy byly sice ztraceny, ale jejich ztráta nepřijde vniveč, pokud se nám podaří stovky dalších zachránit."

„Já vím," pokýval smířeně hlavou. Mým uším neuniklo tiché souhlasné zamumlání, vzdálené jen pár metrů od nás. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ke konci zvýšila hlas, tudíž mě většina opodál sedících odbojářů slyšela. Patrick se naklonil blíž a pouze ke mně dodal: „Nakopeme Lotosu zadnice, co říkáš?"

Na mých rtech se opět usadil upřímný úsměv, chtěla jsem i něco odpovědět, ale přesně v tu ránu vešel do podzemní stanice Paolo, spěšně následovaný dvěma mistry operace: Loganem a Sharon. Úplně poslední přicupitala i Paolova zástupkyně Alessa Woodstinová.

Všichni včetně nás se kolem těch čtyř shlukli do těsné mačkanice. S mojí výškou, jen něco málo pod sto šedesát centimetrů, jsem se okamžitě smířila s tím, že nic neuvidím, ale bohatě stačilo, aby mě pár lidí nechtěně postrčilo, a já se znenadání ocitla na samém začátku davu.

„Kdo nás zradil­?!"

„Už víte jméno? Je jich víc?!"

„Pane veliteli, unikli ze čtvrti všichni v pořádku?!"

Každý křičel přes druhého. Stačilo málo a již jsem nerozuměla jedinému slovu.

„Ticho prosím! Přinášíme poslední informace před zahájením operace!" ozvalo se celým podzemím. Zvučný hlas plný respektu patřil zástupkyni Woodstinové. Zpočátku se mi zdála přísná a velmi rázná, měla jsem z ní dokonce obavy, ale nyní působila oproti komukoli z Lotosu jako naprostý andílek.

Odbojáři utichli natolik, že šly najednou znovu zaslechnout dopadající kapky.

Paolo si odkašlal a chvíli pokyvoval hlavou, jako kdyby si v duchu připravoval osnovu všeho, co nám chtěl sdělit. „Za prvé: ano, víme, kdo nás zradil." Stanicí se rozlehl šepot. Rychle jsem vyhledala mezi odbojáři Patricka a potěšilo mě, že se na něj nikdo nezaměřuje a nepropaluje ho pohledem, jako tomu bylo onehdy na mém prvním setkání. Získal si důvěru ostatních. Zjevně jim došlo, že člověk nemůže za to, kde a do jaké rodiny se narodí. Když šepot z větší části ustal, vůdce pokračoval: „Jedná se o jistého pana Fleminga. Většina z vás jej zná pod křestním jménem Zeen."

„Cože?!" vykřikl kdosi.

Nejistě jsem přimhouřila oči. Ani mně se to nějak nezdálo.

„Vy myslíte toho mladého hocha, který se vždy snaží se vším pomoct?" zeptala se naopak jedna žena. Zdála se šokovaná tím, že by zrovna on byl něčeho takového schopný.

„Strávil jsem se Zeenem více, než tři měsíce!" dohadoval se vzápětí i Tommy. „Učil mě parkour, pomohl uspořádat bezva večer o mých narozeninách, znám ho dobře, tak jaký máte důkaz?" A s jistotou si překřížil ruce na hrudi.

Zeen...

Zničehonic jsem se rozhodla vytěsnit všechen hluk a nekončící otázky. Přemítala jsem o svých vzpomínkách: o to hlavně o něm a o jeho chování.

„Odkud to všechno víš?" zaslechla jsem po mé pravici. S povzdechem a únavou v obličeji jsem pootočila hlavu zpět k Zeenovi. Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě. „Myslím ty vědomosti o popáleninách."

Je pravda, že vyzvídal, ale zase... kdo ne?

„Podívejte!" vykřikl nadšeně kdosi z davu.

„Jako na zavolanou," řekl s úsměvem Zeen a já se hned nato ohlédla. Nedaleko nás zastavila malá dodávka, z níž vystoupila žena plnější postavy s drdolem a šedou potrhanou tunikou.

Mohl to snad vědět? Nepamatuji si, že bych ho od zjevení dodávky viděla.

Zamrkala jsem a uvědomila si, že dohadování odbojářů stále neskončilo.

„Ticho!" uklidnil jedním slovem všechny náš vůdce. Hluboce se nadechl a začal s vysvětlováním. „Zeen a jeho rodina žijí v bohaté části, to ano, ale jejich pobyt tam se začal krátit, když jeho matku vyhodili z její práce v tamní škole. Jeho otec to těžce nesl a propadl závislosti na alkoholu. Zeen měl dvě možnosti: přijmout přestěhování na odvrácenou stranu – což by zrovna jemu nevadilo, ale stav jeho rodičů by se mohl výrazně zhoršit. Anebo sehnat peníze a čas na to, aby byla jeho rodina zase perfetto, pardon. Tedy zdravá, zajištěná a v pořádku."

Potřeboval peníze. „Proč nehledal pomoc u nás?" napadlo mě. Alespoň k něčemu by potom bylo to podplácení organizací.

„To jest bohužel záhadou," přiznal Paolo.

„A ten důkaz?" chtěl vědět stále Tommy. Věděla jsem, že si tím chce být stoprocentně jistý.

„Řekl nám to sám," upřesnil vůdce a davem znovu proplula vlna šepotu. „Když si s Lotosem domluvil výměnný obchod, musel na oplátku vyzradit všechna jména těch, kteří žijí v jejich území a jsou na straně povstání. Jestli si něčím můžeme být jisti, tak to tím, že se Lotosu nedá věřit absolutně v ničem. Zeen tuhle informaci opomněl. A když v noci organizace vyslala auta pro tiché posbírání odbojářů, jedno takové zastavila i u nich doma."

Sklopila jsem oči k zemi. Tak nějak jsem to tušila. Pak jsem zvedla hlavu, abych našla Tommyho. Stejně jako já se styděl. Mylně jsme si tehdy navzájem říkali, kdo nás udal. Věřili jsme, že to museli být naši rodiče. Teď už jsme věděli, že za tím byl Lotos, ale...

Jak jsem si měla vysvětlit ty dva předem připravené batohy, které podali těm v oblecích, a zamčené dveře? Doufala jsem, že až se vyřeší celé tohle dění a skončí celá operace, dozvím se jednou celou pravdu.

Nyní už jsem chtěla ale jen z tohohle Města co nejrychleji vypadnout.

Obrátila jsem svoji pozornost zpět k Paolovi. „Zeen patří k té malé hrstce, které se podařilo utéct. Před pár hodinami se mu podařilo mě kontaktovat, aby se přiznal a omluvil. Aktuálně je hlídaný odbojem, jelikož ho již nemohu pustit k důvěrným informacím a zároveň by bylo nebezpečné nechat ho jít. Více to prosím nerozebírejme, osobně doufám, že bylo toto zpomalení operace zcela ojedinělé a již se s ním nesetkáme. Sharon, prosím."

Zrzka se narovnala ve chvíli, kdy zaslechla své jméno. Letmo shlédla do papírů před sebou, přešlápla z nohy na nohu a následně se ujala slova: „Alexander Oakley?"

Alex? On je někde tady? S úlevou jsem vydechla, když jsem mudrce spatřila, jak se probíjí velkým davem a všem se provinile omlouvá za nechtěné šlápnutí na nohu. „Tady!" Došel až do první řady a kývl nám na pozdrav. Zřejmě musel přijít nyní s pár dalšími opozdilci. Byla jsem ráda. Pár odbojářů říkalo, že ho dnes zahlédlo, ale nemohla jsem si být jistá, dokud jsem ho teď nespatřila v pořádku přímo přede mnou.

Sharon poťukala propiskou na deskách. „Vzhledem k nečekaným ztrátám včerejšího dopoledne jsi právě jmenován hlavním pomocníkem nového mistra operace Simona, jenž povede tým hackerů. V Pádu sice zůstaneš, ale jako hlavní spoj mezi sektory a Městem. Tito dva muži," pokynula ke dvěma ozbrojencům nalevo, „jsou odteď tvá a Simonova ochranka. Ihned se prosím vydejte na vaše stanoviště, hodně štěstí."

Paolo poplácal napůl spokojeného a napůl nervózního Alexe po zádech, div mu dech nevyrazil. Ti dva muži už chtěli vyrazit, ale mudrc se jim vytrhl a rozhodně si to napochodoval až k nám. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila, že ho nějakou dobu neuvidím. Objala jsem ho a i Tommy s Patrickem a mnoho dalších mu popřálo úspěšnou misi.

Co nevidět se nám ztratil v davu společně se svojí osobní ochrankou a já si uvědomila, že tohle už nejsou žádné přípravy a plánování.

„Mohu?" optal se Paolo, a když Sharon ani další poblíž nic nenamítali, rozhodl se zvolat něco, na co jsme všichni dlouhou dobu čekali. „Vážení odbojáři, moji přátelé a dobrovolníci, s potěšením vám oznamuji, že operace: Annihilation právě započala!"

Podzemím se zvedly další vlny radosti, jásotu a slov nadšení. Všichni jsme tleskali a navzájem si přáli hodně štěstí. Cítila jsem více naděje, než kdy předtím. Začala jsem se nevědomky usmívat. Tohle bylo správně. Bylo to dobře. Konečně se dělo něco velkého a já tušila, že se blíží i něco jiného, než pouhý odjezd a cesta.

A to naše setkání.

Za necelých dvacet minut bylo všechno dořešené, každý věděl, kam má jít a kde bude v následujícím dění jeho přesné místo. Sharon si mě, Tommyho a Patricka zavolala stranou.

Stanuli jsme u zdi, u níž se nacházely vyskládané batohy. „Vezměte si každý jeden, máte v něm vše potřebné. Vaše osobní věci nebudou třeba, ty můžete zanechat v horním patře. Někam je v době vaší nepřítomnosti uskladníme." Všichni tři jsme hned naše připravené zavazadlo popadli a Sharon nás vedla dál.

Zastavila se až u velkých krabic. V této se nacházejí nepromokavé bundy, najděte svoji velikost a přidejte ji k obsahu svého batohu," radila nám i nadále a mezitím, co jsme si zkoušeli, jaká bunda nám padne, zmiňovala i další z krabic. „V této si můžete vybrat nějaké pohodlnější oblečení na cestu a v těchto si zvolte jednu střelnou zbraň a jednu na blízko."

Tommymu vypadl batoh z ruky. „Já ale myslel, že ten trénink byl jen tak na očko, kdyby něco, ale vy nás chcete fakticky vyzbrojit od hlavy až k patě?"

„No vidíš! Malý nožík do boty, ten si taky můžete vzít, jsou támhle-"

„Sharon, on má pravdu," přerušila jsem ji. „Je to nutné takhle přehánět? Sektory budou přece v „režimu spánku" jak mi říkal Simon."

„Je to nutné." Tohle ale neřekla zrzka, nýbrž sám Patrick. V ruce už si prohlížel mačetu a nevypadalo to, že by ji chtěl vrátit zpět do krabice. „O lovce by mělo být postaráno, ale co když se jeden ukryje a nás pak přepadne? Co když hackerům nepůjde nějaká past vypnout?"

Tommy přesvědčeně přikývnul, nahnul se nad krabici a zalovil v ní, načež vytáhl o trochu menší mačetu a dodal: „Snad nevadí, když se budu opičit."

Nakonec jsem přikývla i já. Pečlivě jsme se tedy ozbrojili a vzali si i ty malé nožíky, které krásně pasovaly do malého místa v botách, jež nám také nově připravili. Za jeden roh jsem se posléze došla převléknout do černého trička, pohodlných šedých kalhot, kolem pasu jsem si uvázala onu nepromokavou bundu zelené barvy a vlasy jsem si převázala do pevnějšího culíku.

Za pár minut mi už na zádech visel batoh a já přitáhla jeho popruhy, aby mi při možném běhu nevadil. Na moment jsem si dovolila zavřít oči, zklidnit dech a zamyslet se. Tolik se toho od našeho příjezdu do Města změnilo. Cítila jsem se jiná. Bylo to špatně?

Strávili jsme zde více než čtvrt roku, co když se něco změnilo i u nich?

Každopádně jsem byla rozhodnutá to zjistit.

...

„Takže si to projdeme ještě jednou," zopakoval můj brácha z vedlejší sedačky. V transportním vrtulníku, v němž zaplnilo kabinu čtyřiadvacet odbojářů včetně nás, ho nikdo nebral na vědomí. „Až piloti s tímhle vzlítnou, počítá se s tím, že nás do deseti minut Lotos zmerčí. Tou dobou už započne fáze: Destrukce, která má za úkol zničení hlavní budovy a odlákání pozornosti od nás. Okej. Kdyby přece jen měla organizace lidi navíc, zaměstná je fáze: Osvobození ve chvíli, kdy se odpálí plot a lidé z odvrácené strany vtrhnou do Města. Fajn. My poletíme napříč zdevastovanou krajinou až k sektorům. Ale tam jsou lovci, sledovatelé, hlídači, není nás málo?"

„Mladej, tys vůbec neposlouchal," povzdechl si odbojář v hnědé vestě. Byl to přesně ten, jenž Tommyho peskoval u ohně. Lépe jsem si ho prohlédla: měl krátce narostlé vousy, hnědočerné vlasy a mohutnou postavu – tou se vlastně pyšnili všichni ostatní odbojáři, kteří s námi letěli. Rozhlédla jsem se po kabině. Všichni vypadali hrozivě, odhodlaně, sebejistě. Asi jako vojáci, co míří do války.

A mezi těmito muži jsme seděli já, Patrick a můj bratr, co odmítal zůstat zticha.

„Před námi tam byly poslány další ozbrojené týmy. Postupně, za tmy a po zemi, aby nemohly být spatřeny. Na naši přepravu pozemním vozidlem již ale není čas, proto letíme tímto nouzovým vrtulníkem, který byl odbojem ukryt tady za Městem. Ostatní týmy čekají v úkrytech a vyčistí vchod do sektorů a vnitřek zdí dříve, než tam dorazíme," objasnil naši situaci Tommymu nějaký jiný odbojář.

„Aha, tak dobře," přitakal brácha a snažil si to už pořádně zapamatovat. „A kdy to vypukne?" dodal ještě.

„Hm... Právě teď," odvětil mu tentýž muž a ukázal na zeleně blikající světlo.

Čas nastal.

Je to tady.

Zachvěla jsem se a po celých pažích mi naskočila husí kůže. Stále jsem si opakovala, že nesmím zapomenout dýchat. Uf. Tohle zvládnu. Vždyť se přece jenom vracím do smrtelných sektorů. Krucinál. Postřehla jsem, jak někdo zabouchl dveře od vrtulníku. Všichni si začali kontrolovat pásy, a tak jsem je napodobila. Hlavně nepanikařit.

Pak se transportní prostředek odlepil od země a já měla pocit, že se snad zblázním. Vyhlédla jsem z okna a zjistila jsem, že je pohled ze vzduchu jiný, než jsem si ho pamatovala. Tentokrát se Město neblížilo, ale naopak.

Po chvíli se mi podařilo zbavit se paniky. Už přece nebylo cesty zpět. Pousmála jsem se a v představách jsem spatřila samu sebe, jak se vítám s ostatními. To oni mi dodávali odvahu. Znovu jsem se rozhlédla po kabině. Patrick si o čemsi povídal s tím mužem v hnědé vestě, Tommy se zase usmíval jako sluníčko a já s ním.

Bylo načase dodržet dávný slib.

Příští zastávka: sektory.

............

Ahoooj, tak už jsem zpět! :)

Úspěšně hlásím, že jsem odpočatá, plná energie a připravená začít znovu psát. Vlastně tato kapitola to i dokazuje. :D Sotva jsem si vybalila kufr a dostala se večer ke psaní, zničehonic uběhly čtyři hodiny a já měla skoro tři tisíce slov. xD

Je to tady! Konečně, konečně, letěj zpátky, omg! :D *mne si ruce a těší se na své ďábelské plány*

Snad se vám dnešní, poněkud delší kapitola líbila a uvidíme se snad brzy! Mějte se zatím pěkně! :)

- Mia ♥