Rozmanité city jsem bolestivě vnímala každým dalším nádechem. Byly jako střepy, které se každou chvíli zasekly v mém hrdle. Zpochybňovala jsem svoji dovednost. Snažili se ze mě udělat běžce, člověka, jemuž by vytrvalost nebyla cizí. Ale nyní? V tento zpropadený den a v tento bezradný moment jsem prostě nemohla. Nemohla jsem. Každý další krok mě ničil, touha vrátit se mi připadala silná, ale strach z nich - těch krutých a nemilosrdných organizátorů oné hrůzy - byl rozhodně silnější.

Viděla jsem smrt. Viděla jsem před očima všechny ty lidi... mrtvé.

Teprve teď mi možná pořádně došlo, co to znamená být ve válce. Ale ne jen tak v nějaké. Tahle byla něčím neobyčejná, zároveň nespravedlivá a já již věděla, že se naneštěstí bez obětí neobejde. Kolik jich mohlo být? Patnáct? Dvacet? Dokonce jsem ani většinu z nich neznala. Jen Arťu a matně si vybavuji, že mi připadalo pár obličejů povědomých.

Bylo špatné cítit i drobnou úlevu, protože si osud nevybral mé přátele, ne-li dokonce mého brášku?

A byl to právě i on, Tommy, kdo mě z těchto zničujících myšlenek vyrušil.

„Už je to jen kousek."

Zvedla jsem oči, měl pravdu. Sotva jsme proběhli poslední uličkou, naskytl se nám pohled na novou stavbu této klidné čtvrti. Naštěstí byli ulice v tuto dobu liduprázdné. Ještě kousek... Zatnula jsem zuby a má poslední pevná vůle potlačila další blížící se slzy. Tommy co nevidět minul branku, já za zlomek vteřiny také. Kamenná cestička, skalka, tři malé schody, dveře.

A pocit nepopsatelné úlevy.

Byla jsem to já, kdo za námi silně zabouchnul dveře. Následoval hluboký nádech a marná snaha o to, abych se uklidnila. Brácha stál tou dobou už v obýváku, nehybně, s výrazem naprostého zděšení. Chtěla jsem se zeptat: „co se děje?", ale takřka ihned poté mi to došlo.

Ty dveře...

Ty dveře byly odemčené.

„Ahoj, Kate," ozvalo se odtamtud. Hlasitě jsem polkla. Mamka. Nervózně jsem došla těch pár zbývajících metrů až k Tommymu. Rodiče seděli tiše uprostřed gauče mezi polštáři a prohlíželi si nás s absolutně nečitelným výrazem. Já... já vůbec nevěděla, co říct. Tohle bylo tak nejvíc v háji, že prostě... nešlo lhát, nedokázali bychom se z téhle situace už nijak vykroutit.

Tommy byl celý umouněný, tváře šedé od popela. Stáli jsme před nimi na koberci, lil z nás pot, třásli jsme se a v očích se nám odrážela samotná smrt. Bylo pozdě. V tento okamžik spadla klec a my sami se chytili do naší sítě lží.

„Tak povídejte," zvedl se taťka na nohy a přistoupil blíž. „Pročpak nejste ve škole?"

„Proč vy nejste v práci?" opáčil Tommy skoro šeptem a viděla jsem na něm, že by si nejraději z principu třeba překřížil ruce na hrudi, ale bohužel jsme oba zažili něco, co nám nedovolovalo vůbec ovládat naše těla.

Tommy zblednul. Klepaly se mu ruce, moc dobře jsem si toho všimla. Já měla pro změnu zase opuchlé, uslzené oči. Hádala jsem, že se už na nohou dlouho neudržím a padnu na podlahu s křikem, či hlasitým pláčem během několika minut.

„Kontaktovali nás," začal táta.

Kdo? Odboj? Nedovedla jsem se zeptat nahlas...

„Měli strach ohledně vás. Dnes jsme do práce vůbec nejeli, bylo nám totiž řečeno, abychom se za každou cenu ujistili, že se ráno dostanete do školy a budete tam," dořekl.

Naši to měli naplánovaný? Tak proto trvali na tom, že nás odvezou tak laskavě až k budově školy?

Tohle jim odboj stoprocentně nesdělil...

Musel to být...

„Ti milí lidé od organizace vám chtějí jenom pomoct, vy to snad nechápete? Odpor k řádu Města je špatný, ti lidé si za to můžou sami," podpořila ho i mamka. Vstala, popošla až ke mně a vzápětí mi lehce položila ruku na rameno. „Víme, že jste vyděšení, ale už se nemusíte bát. Je po všem," zašeptala a přitáhla si mě konejšivě do objetí, „už bude jenom dobře."

„Mami, ti lidé provedli něco strašného," zajíkla jsem se. Selhal mi hlas, neboť to bylo po dlouhé době, co jsem něco pronesla. Objetí jsem jí ale oplatila. Hněvala jsem se, ale zároveň jsem v sobě dusila tolik emocí, že se nešlo hádat. A že já se hádat chtěla! Každopádně lidskost se ozvala, a to silnější než kdy předtím.

Jsem jen člověk. Mám právo se zhroutit, když už nemohu dál. Když se vše rozpadá a naděje se láme na kousíčky. Ucítila jsem přívětivou hebkost koberce na kolenou - stát mi v tu chvíli začalo připadat nemožné. Mamku jsem ani poté nepustila, přitulila jsem se k ní ještě blíž. Věděla jsem, že mně a mému bratrovi asi nikdy rodiče neporozumí, ale byli tady, a to bylo důležité.

Rozmazaným pohledem jsem si stihla povšimnout taťky, jak vede Tommyho do pokoje a cosi mu vysvětluje. Za okamžik zmizeli nahoře, kdežto já s mamkou jsme neopustili obývací pokoj ještě dlouho poté. Nejsem si jistá, ale tuším, že jsem zrovna i v její náruči nakonec usnula.

A mimo svět se má mysl nacházela až do pozdního večera.

...

„Pšt, ségra, spíš?"

„Ptal ses mě tak před pěti minutami."

„Takže ne."

Po pokoji zahaleném tmou se rozléhal šepot nás obou. Tommy ležel ve své posteli a já odmítala opustit jeho křeslo u skříně – až moc dobře se v něm odpočívalo. Hlavu jsem měla zakloněnou dozadu a mé oči pozorovaly svítivé malby noční oblohy na stropě.

„Nemám v plánu jít spát," odvětila jsem, ačkoliv to ode mě slyšel za poslední hodinu nejméně desetkrát. „Prospala jsem přece celé odpoledne. Zakempila jsem to tady jenom proto, abych nemusela být sama..."

„Okej tedy."

„Jsou asi dvě ráno, proč nespíš ty?"

„Vždyť víš, včera i dřív jsi mě už s kruhy pod očima viděla."

Letmo jsem přikývla, i když to spatřit nemohl. Tommyho mysl se nacházela jinde. Z nervozity nemohl spát. „Za pár dní se má odjíždět do sektorů."

„Mělo se."

Zarazila jsem se.

„Mělo, než nám to Lotos podělal," zopakoval.

„Ne." Řekla jsem to sice normálním hlasem, ale v tom tichu se můj nesouhlas zdál skoro až výhružný. „Paolo dozajista s problémy počítal, odboj to plánuje tak dlouho... Annihilation se nesmí zastavit."

„Spíš, aby to operaci nepřiblížilo. Už není na co čekat."

Mé tělo se vzápětí protáhlo, zavrtělo v křesle a já pevně sevřela velikého plyšáka, co mé oči i v tom šeru dokázaly najít. „Ten tvůj plyšák... Co to je vlastně za zvíře?" Za světla by to bylo daleko snazší. Teď si mi zdálo, že držím buď psa, medvěda, nebo pandu.

Tommy se uchechtl. „Děsí mě, schoval jsem ho hned první den za to křeslo, kde sedíš. Klidně si ho vezmi."

„Vždyť je fajn, co ti na něm tak vadí?" nechápala jsem zprvu.

Tommyho odpověď mě ale zaskočila. „Vypadá, no... spíš je to přesná kopie Tondy."

Spadla mi čelist, no to snad ne... Tonda – já vím, debilní jméno – tak si brácha přece pojmenoval to malé medvídě, když jsme putovali bludištěm v Sektoru 6! „To fakt?"

A Tommy dodal: „Jo, Lotos nás tehdy musel sledovat a nevím, proč si mysleli, že bude super, když mi ho tady vystaví jako vycpanýho plyšáka."

Zoufale jsem si povzdechla. „Mně už u nich nejspíš ani nic nepřekvapí."

„Je to zvrácený."

A já chtěla ihned pronést souhlas, jenomže přes můj obličej zničehonic přelétlo slabé světlo. Bílý pruh v ten moment ale neozářil jenom mě, nýbrž postupem času každou zeď v pokoji.

„Zvláštní, moc aut kolem takhle pozdě v noci nejezdí," zamumlal brácha a zvedl se do sedu. Zatímco jsem pokládala tu plyšovou zvrácenost zpět za křeslo, se Tommy zvedl z postele i s peřinou a se slovy: „je mi zima, jdu se napít" vyrazil ke dveřím.

Měla jsem v plánu vrátit se k prozkoumávání stropu, ale brácha se ozval ještě jednou. A tentokrát mě dokonce jeho slova dokázala zcela probudit z úvah a myšlenek. Trhla jsem k němu hlavou, jen co to dořekl.

„Heleď, vím, že jsi ze včera pořád vyděšená, ale zamykat jsi nemusela."

Opustila jsem křeslo a jen co brácha rozsvítil malou lampičku na stole u dveří, jsem se k němu vydala blíže. „Tommy, já ani nevím, kde klíč máš," řekla jsem mu na obranu. Já to fakt nebyla.

„Hm... aha?" Tommy s klikou lomcoval i nadále. „Nepamatuju si, že bych za tebou zamykal," pokrčil rameny a vysunul první šuplík u stolu. Několik sekund hledání mu ale bohatě stačilo, navíc jeho krapet zoufalý výraz mluvil za vše. „To rodiče nás museli zamknout. Ale proč, sakra? Nějaký druh domácího vězení? To fakt?!"

„Asi," vypustila jsem naštvaně. Mé kroky zamířily k Tommyho posteli, posadila jsem se a svěsila hlavou. „To si myslí, že nás tímhle způsobem odtrhnou od odboje? Že budeme zase hodný děti, co chodí do školy, na nic se neptají a už vůbec se neopováží zachránit svoje přátele?"

„Možná," zesmutněl brácha a přesedl si k oknu. „I přes to všechno, co jsme jim o Lotosu řekli... Naši rodiče vědí, co těm lidem udělali, a přesto jsou na jejich straně! Nechápu to."

A znenadání se opět zjevila ta světla. Zvuk zastavujícího auta přicházel z opačné části pokoje. S bráchou jsme na sebe udiveně pohlédli. Tommy pak urychleně zhasnul a společně jsme se vydali k zadnímu oknu. Přikrčili jsme se a já malinko poodtáhla závěs, abychom lépe viděli ven. Nikdo z nás ani nedutal, protože přímo před naším nosem – za živým plotem pod pouliční lampou – stálo černé auto s logem bílé květiny.

„Do prdele," zanadával tiše skokan po mé levici a pohlédl na mě. V modrých očích se mu lekl měsíční svit, jenž se k nám dral skrze sklo okna, a zahlédla jsem i náznak strachu. „Přijeli si pro nás."

„Ne- neblbni," zakoktala jsem se. Z auta vylezli dva muži v oblecích s brýlemi a rozhlíželi se po ulici. „To bude asi jedna z těch obhlídek, o kterých mi kdysi povídal Simon."

„Tady? V nejbohatších částech Města?" znejistěl, a poté si něčeho všiml a dodal: „To ne!"

„Pšt! Ne tak nahlas, co je?" zeptala jsem se, Tommy mi naznačil, abych se zaměřila na chodník, jež byl zahalen do tmy. Přicházely po něm dvě postavy a mířily rovnou k mužům u auta. Sotva se ocitly pod světlem lampy, zalapala jsem po dechu.

Ani brácha nevěděl, co říct.

Naši rodiče si s těmi muži začali povídat. Mamka najednou znejistěla a ucouvla, ale taťka ji začal o čemsi přesvědčovat a ona posléze opět přikývla a přistoupila blíže. V hlavě se mi hemžilo tisíce možností, proč se tenhle rozhovor odehrává uprostřed noci. A pak se to stalo. Tommyho teorie se potvrdila v okamžiku, kdy taťka na chvíli odběhl, a následně se vrátil se dvěma batohy.

Znovu se dali do řeči a do mluvení byli zabraní asi tak, jako my s bráchou do našeho vyšilování.

„Kate, oni si pro nás fakt přijeli!" opakoval nepřetržitě a odstoupil od okna. Zatáhla jsem pečlivě závěs. Uvědomila jsem si, co to znamená. „Naši jim museli zavolat, aby si pro nás přijeli. Řekli jim určitě, že jsme se přidali k odboji. Oni... Panebože!"

„Klid, Tommy, hlavně potichu," přistoupila jsem k němu a rozhlédla se po pokoji. Nebyla jsem si jistá, jestli mě bolí víc zrada než zklamání. Tentokrát jsem to ale byla já, kdo si zachoval kladnou hlavu. „Musíme pryč. A to hned."

„To jo, ale jak?" Svěsil beznadějně ramena.

Kurňa, měl pravdu.

Když šlo o nenápadné mizení, používali jsme můj pokoj, protože měl u okna ten vysoký strom. Ale tady? Rychle jsem přeběhla k jedinému volnému oknu, které nemířilo k silnici, nýbrž do zahrady. Otevřela jsem jej dokořán a mezitím jsem pobídla Tommyho, aby si sbalil něco málo do tašky a mně aby vzal alespoň jednu jeho mikinu.

Kurňa na druhou, proč jsme museli uvíznout zrovna v jeho pokoji?

Každopádně to mohlo být i horší. Díkybohu jsem na sobě neměla noční košili, ale černé legíny a volné tričko na spaní – jako oblečení pro útěk to bylo stoprocentně přijatelnější. Ale zpátky k oknu.

Pečlivě jsem zvážila situaci. Mohli bychom přelézt po okrasném výběžku na zdi ke mně do pokoje a odtud po stromě. Nebo je tu druhá, rychlejší možnost, a to slézt dolů okamžitě po nebezpečně vzhlížejícím dřevěném plotu, přidělaném ke zdi, po němž se směrem vzhůru pnuly trnité růže. Bezvadný. „Kolik máme času?" otočila jsem se. V tu chvíli kolem mě proletěla oknem malá taška a přistála kdesi na trávníku.

„Čím dřív vypadneme, tím líp." A to bylo vše k jeho odpovědi.

„Dobře, lezl jsi tudy už někdy?" napadlo mě se ještě zeptat, ale brácha zavrtěl rázně hlavou. Každá sekunda bude drahá, musíme jít tedy tou rychlejší cestou, napadlo mě. Jen, co jsem bráchovi sdělila svůj plán, se rozhodl začít šplhat jako první.

Pomohla jsem mu přehoupnout se přes parapet. Brzy nato se opatrně zachytil horního okraje mřížového plotu a pomalu, ale jistě sestoupil o první metr. Připadalo mi to jako věčnost. Úplně jsem viděla, jak prásknou dveře a ti muži mě odvedou dřív, než si stačím uvědomit, co se vlastně děje.

Co by s námi nejspíš udělali? Hodili by nás zpátky do té bílé kopky? Snažili by se o to, vymlátit nám vzdor z hlavy? Z těch představ mně zamrazilo.

S úlevou jsem vydechla, když na mně Tommy konečně tiše houkl, že je dostatečně nízko, tudíž mohu slézt taky. Popadla jsem nejbližší židli, umístila ji k oknu, přelezla jsem parapet a následně jsem ucítila pod nohama vratkou mřížku z – opravdu doufám – pevného kusu dřeva.

Zhoupl se mi žaludek. Bylo to příšerné a já musela pohnout, jinak by se mé předchozí představy staly lehce skutečností. Šplhala jsem, jak nejrychleji to šlo. Ruce mě pálily, protože se mi do nich zarylo několik trnů. Proč sem krucinál nedali třeba břečťan? Proč zrovna růže?

Tommy už byl na pevné zemi a mně již zbývaly pouhé dva metry, když vtom se ozvalo křupnutí a já se setkala s trávníkem daleko dříve, než jsem zprvu čekala. Tlumeně jsem sykla bolestí a zanadávala. Už tak musel být můj pád slyšet až ke vchodovým dveřím.

„Ségra! Jsi v pořádku?"

Vzápětí jsem spatřila nápomocnou ruku, díky které jsem se vyhoupla zpět na nohy. „Jo, nic mi není. Ale bojím se, že to bylo slyšet," upozornila jsme ho. I jemu to byla navýsost jasné. Dále ani jeden z nás nepromluvil, bylo načase opravdu zmizet. A to neprodleně a okamžitě.

Následující dění se tudíž seběhlo během několika vteřin. Tommy si hodil tašku na záda, já se naposledy ohlédla na náš, nyní již bývalý, rodinný dům. Vlastně... I o tu rodinu jsme dnešní nocí přišli. Byla jsem tak šťastná, když jsme se dozvěděli, že jsou naši rodiče naživu. A teď... Teď jsem cítila jen ztrátu, další z mnoha.

Přeběhli jsme zahradu, proběhli brankou a ukryly se za nedalekým plotem. Tommy se, stejně tak jako já, nestále ohlížel. „Já to říkal. Říkal jsem, že nám ty lži dlouho nevydrží. Dozvěděli se pravdu a rozhodli se jednat."

„Já vím," zašeptala jsem. Postupně jsme se plížili v bezpečné vzdálenosti od pouličních lamp. „Oni to ale jednou pochopí. Pochopí to," zopakovala jsem a po tváři mi stekla slza. „Zatím jsou možná zaslepení tím, co jim Lotos navykládal, ale to nebude trvat věčně."

Tommy se pokusil pousmát. Byl to zároveň poslední kousek radosti, co se v něm ukrýval. Zvedl pravou dlaň směrem k místu, kde stál za ulicí, ploty a zahradou onen krásný domek, a letmo zamával. Ale ten dům nebyl důležitý. To ti lidé v něm. „Tak tedy zatím sbohem," zašeptal do větru.

„Sbohem," zopakovala jsem po něm.

Pochopí to.

Já to vím.

Tommy se posléze otočil do prázdné uličky, vedoucí dolů z kopce. Nyní jsme se nacházeli v dostatečné vzdálenosti, a proto jsme se již mohli rozběhnout kamkoli do temné noci. „Ale kam teď?" optal se.

„Je jen jedno místo, kde nás rádi uvidí," pohlédla jsem na něj a on pouze pokrčil rameny a přikývnul.

A poté jsme za sebou zanechali minulost několika posledních měsíců a rozběhli se do nočního klidu – tedy rovnou směrem k odvrácené straně Města.

............

Pěkné odpoledne přeji! :)

Omlouvám se za delší čekání. Klidně se vám přiznám, že jsem o víkendu čas měla, ale bylo to už tak dlouho, co jsem neměla volný víkend, že... Prostě jsem se rozhodla prokrastinovat a odpočinout si. :D Zároveň jsem alespoň poupravila osnovu a mohu vám s potěšením oznámit, že se odjezdu do sektorů dočkáme opravdu brzy. Zbývají cca polední dvě kapitoly ve Městě a Annihilation může započít! :D

Věnování pro zuzis7 za milý spam a nespočet slohovek, které mi zanechala u prvního dílu. Ani nevíš, jak moc mě potěšilo, že tě to bavilo číst i napodruhé! :3

Mějte se krásně!

- Mia ♥