Pondělí.

Lidé ho nesnáší. Je to začátek dalšího utrpení, které končí až s úderem odpoledních pátečních hodin. Dnes jsem ale tento den vnímala jako každý druhý. Zkrátka normální..., inu. V rámci možností. Mrkla jsem na hodiny, visící na zdi – přesně čtvrt na osm, tedy čas jít. Popadla jsem školní batoh - mimochodem v něm nebyla ani jediná věc, jež by byla se školou byť jen trochu spojena.

Chodit do školy, začít další týden... To by byl přesně ten obyčejný život, který již nikdy s bráchou nebudeme mít. Každopádně mi to ani nevadilo. Odboj se rozhodl, že naše docházka padá. Annihilation se může spustit během pár dní a my se musíme připravovat dnem i nocí. Už nezáleží na zapadnutí a adaptaci, teď už jde jen o to nic nepokazit, než operace započne.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla, hodila si batoh na záda a mé kroky se vydaly k nedalekému pokoji. Zaklepala jsem.

Tommy otevřel během několika vteřin. Stejně jako já měl přes rameno školní batoh, aby to v dole sedících rodičích nevyvolalo žádné podezření. Pod očima se mu vykreslily pořádné kruhy pod očima, musel být snad ještě ospalejší než já.

„Neměl bys to s tím tréninkem tak přehánět," upozornila jsem ho tichým hlasem - člověk nikdy neví. Poodešla jsem ode dveří, tudíž mohl vyjít na chodbu. Zívnul si, a poté se pousmál. Zdál se mi trochu mimo.

Protáhl se a znovu mi věnoval pozornost. „Vždyť ty víš, proč to dělám."

„Nezapomeň, že nás tam Paolo samotné nepošle. Půjde s námi určitě plno ozbrojených a vycvičených odbojářů," namítla jsem.

„My jsme ale ti, kteří tam byli. Kteří tam žili," zvýšil hlas, ale stále v rozumné míře. „Jsou to sektory, Kate. Může se něco pokazit. Třeba... já nevím. Co když se ztratíme? Zůstaneme sami?"

„Tehdy jsme také ale žádnou ochranku neměli a zvládli jsme to."

„To jo, ale já jen... Ten fakt, že se do sektorů za pár dní vrátíme, mě děsí," zašeptal, když v tom jsme oba uslyšeli zvuk odšoupnutí židle. Rodiče asi zrovna snídali. Brácha mi věnoval poslední nejistý pohled, ale pak pokračoval v naší typické hře. „Dobrý ránko, Kate! Jakpak ses vyspala?!"

„Moc dobře, brácho. Co ty?!" A v tichosti jsem dodala: „Víš, že nemusíme tak řvát, že ano?"

„Výborně! Ale netěším se do školy, píšeme z matiky, víš?!"

Protočila jsem očima, ale to on nemohl vidět, neboť se hned nato vydal po schodišti dolů. Popřáli jsme mamce a taťkovi dobré jitro a usadili se ke stolu. Tommy si přitáhl talíř s lívanci až k sobě a začal se nepřetržitě přecpávat. Já si vychutnávala pocit klidného rána a promíchávala jsem si čokočíno lžičkou. Mamka zrovna zapnula varnou konvic, když jsem během toho okamžiku přestala vnímat okolí.

V mé mysli se zjevil obraz, přenádherná scéna, neuvěřitelná situace. Najednou nás u stolu sedělo víc. Můj taťka se bavil s Paolem a vtipkovali. U kuchyňské linky postávaly dvě ženy: moje mamka a paní Fowlerová. Probíraly jejich oblíbené recepty. Na gauči u krbu seděl Tommy a společně s Faith hráli jakousi hru. Skrze okno jsem viděla do zahrady.

Živě jsem si dokázala představit, jak tam pobíhá Arťa a hraje si s Patrickem. Byli tam i počítačoví mágové. Alex se snažil hodit Arťovi míček, ale ten skončil kdesi v koruně stromu. Všude bylo veselo, všechno se zdálo najednou tak, jak jsem si vysnila. Tolik známých tváří. A pak, když už jsem si myslela, že to nemůže být krásnější, se můj pohled vrátil ke stolu.

Naproti mně seděl Ben, také měl před sebou svůj oblíbený čokoládový nápoj. Jeho bezstarostný pohled mě ujišťoval o tom, že se jednoho dne znovu setkáme. A ačkoliv nepronesl jedinou hlásku, jeho temně zelené oči zároveň říkaly úplně všechno.

Přítomnost jeho i ostatních... Byla bych tak šťastná.

Pokud by to ovšem nebyla jen pouhá a naprosto zničující iluze.

„Co tě na té židli tak uchvátilo?" otázala se mamka zvesela. „Koukáš na ni už pár dobrých minut."

Taťka zvedl oči od novin a přitáhl si k ústům ranní kávu. Tommy přestal na moment jíst a ptal se mě pohledem, zdali jsem v pořádku. Hádala jsem, že tuší. Znal mě zkrátka moc dobře.

Nahodila jsem úsměv, přičemž jsem zakroutila hlavou. Ještěže mi do hlavy nevidí. „Jen jsem se zamyslela. To... nic."

„Opravdu? S tatínkem jsme o tom mluvili, zdá se nám, že jste poslední dobou nejistí, trochu smutní. Moc nemluvíte," pokračovala, zároveň si promíchávala čaj, který si před okamžikem udělala.

„Ale tak to být nemusí," přidal se i táta, s Tommym jsme k němu obrátili pozornost. „Pokud vás něco trápí, chtěli byste ještě něco změnit, abyste byli spokojenější, nebo cokoli jiného, stačí říct."

Ne prosím, změn v životě už bylo dost.

„Děkujeme," ozval se brácha, když jsem se neměla k odpovědi. „Ale asi to je jen školou. Máme co dohánět..."

„Výborně, že jsi školu zmínil," zazářila mamka, zjevně si na cosi vzpomněla. „Dnes bych vás tam chtěla dovést. V práci začínáme s tatínkem výjimečně dříve, tak pro ne?"

Protože do školy nechceme jít, páč máme být za hodinu někde úplně jinde?

„Skvělé, s tím souhlasím, alespoň nebudete muset jít pěšky," ohlédl se taťka z okna kuchyně. „Je docela pod mrakem."

„Ále, to není nutné," pousmál se Tommy. Vlastně to byl spíše dost zoufalý smích.

A ať jsme se jim to snažili posléze jakkoli vymluvit, mamky rozhodnutí změnit prostě nešlo. Po snídani jsme proto vykouzlili unuděný výraz, odpovídající školnímu ránu, abychom zakryli nervozitu.

Čas běžel, Tommy měl mít důležitou schůzku v hale a se mnou si chtěl promluvit Patrick. Odboj počítá s tím, že budeme vždy přesní. A teď, namísto toho, abychom šli tam, kam máme, nás rodiče vezou do školy. A aby toho nebylo málo, jako kdyby najednou všechny semafory znaly jen červenou.

Když se pak autem rozlehla nesnesitelně otravná písnička, v klidu jsem vydechla, pohlédla do ulic a pomyslela si, že nás s bráchou prostě a jednoduše vesmír rád nemá.

...

„Hodně štěstí v práci, mějte se!" zamával Tommy a já se k němu připojila. Rodiče nás dva zrovna vysadili u hlavní budovy školního pozemku. Sotva se auto ztratilo za rohem, brácha se na mě otočil: „No konečně."

„Dnešní den je tak v háji," pronesla jsem zoufale, přičemž jsem pohlédla na mé hodinky na ruce. Sedm čtyřicet. „Doufám, že už jsi řádně probraný, protože budeme muset běžet."

„Chjó," povzdechl si, rozešel se po ulici a já jej následovala. Bylo to proto, abychom nebudili pozornost. Dvě zdrhající děti přímo od školy by totiž asi nebyly moc nenápadný.

„Tady to stačí," zastavila jsem naše kroky u osamělého krámku s časopisy v další ulici. Nejlepší by bylo samozřejmě jít dál a opatrně projít malými uličkami, které nám díky odboji nebyly cizí, ale to nešlo. Už tak jsme času ztratili dost. „Pět ulic přímo rovně, podchod, část Města s malými uličkami, ubytovny, hlavně ne kolem hlavní... to bychom mohli za těch patnáct minut zvládnout, co?"

„Takže: kdo bude na odvrácené straně poslední, platí pizzu?" věnoval mi šibalský úsměv a nedovolil mi zaprotestovat.

„Ani náhod-" zarazila jsem se uprostřed slova, když brácha vystřelil do jedné z osamělých uliček a už byl ta tam. „Sakra," upustila jsem a na místě jsem nezůstala dlouho. S odhodláním dokázat bráchovi, kdo je tady běžec, jsem se rozběhla za ním.

...

„Byl jsem tu první!" zaradoval se Tommy krátce poté, co jsme nastejno – opakuji: nastejno - proběhli kolem Freddyho v budce. Strážný u plotu se na nás jen nechápavě podíval a zakroutil hlavou, vzápětí si opět hleděl svého.

Ještěže je Freddy v odboji s námi a my tak máme alespoň jednoduchý průchod na odvrácenou stranu.

Prvních pár chvil jsem využila na vydýchání, každopádně hned následně jsem se na něj zamračila. „Ne, nebyls."

„Ale byl," zaprotestoval.

„Nebyl. A navíc bychom se měli věnovat tomu, kvůli čemu jsme přišli, takže..."

„Neodcházej od tématu!"

„Pa, brácho!" umlčela jsem ho rychlým pozdravem, otočila jsem se a vzápětí jsem se rozběhla dál podél plotu.

Miluju, když ho můžu takhle štvát.

S úsměvem na rtech jsem mířila přímo za nosem. Cesta netrvala dlouho. Odvrácená strana byla zkrátka o mnoho menší než zbytek Města. Brzy jsem zvolnila krok, jelikož jsem v dáli – u velkolepě vzhlížejícího javoru – zatím žádný pohyb nezahlédla. Že by se Patrick také opozdil? Zaostřila jsem zrak. Ne. Opravdu zde ještě nestál, což se mi zdálo celkem zvláštní. Říkal, že je to důležité a že se mnou chce probrat podrobnosti třetí fáze.

Kde teda vězí?

Posadila jsem se pod javor. Stalo se z něho takové specifické místo, jelikož šlo vidět i ze zapadlejších ulic odvrácené strany. Tmavě modrý batoh jsem uložila vedle stromu. Co nevidět mě začaly sužovat obavy, neboť Patrick ani po deseti minutách stále nepřicházel a navíc se zvedl vítr. Chladný a silný - hlásal příchod zimy. Z koruny stromu nade mnou se sneslo pár posledních listů a dopadly jen pár metrů ode mě.

Připadalo mi, jako bych zde už někdy seděla. Možné to bylo, přece jen jsem zde nějaký čas jako malá musela žít. Co když byl tento javor mým útočištěm? Nebo jsem ho jen vídala při chození kolem? Mrzelo mě, že si výborně vybavuji život v sektorech, ale co bylo dříve, je v nedosažitelné minulosti.

„Kate! Ježiš, moc se omlouvám!" ozvalo se zleva. Potočila jsem hlavou, tudíž jsem hned nato spatřila Patricka a neběžel sám.

„Ahoj!" pozdravila jsem je oba a vyhoupla se na nohy.

„Neboj, tentokrát snad nebude skákat," pousmál se, když se již nacházel skoro u mě. Jeho vlčák mě párkrát oběhl dokola, načež si sedl přímo mezi mě a Patricka – dával tím najevo, že je aktuálně nejdůležitější a mělo by se mu dostat náležité pozornosti.

„Ráda tě vidím, kamaráde," podrbala jsem to ďábelské psisko za ušima, přičemž jsem k jeho páníčkovi zvedla oči. Nezdálo se mi, že by zaspal, ale podivila jsem se nad tím obřím batohem, co měl na rameni. Zdržela ho náročná příprava? K čemu tolik věcí?

Všiml si, že ho zaujatě pozoruji a zjevně tušil, že se dříve či později zeptám. Raději jen přešlápl z nohy na nohu a promluvil jako první: „Fakt promiň, že jdu tak pozdě."

„Však v pohodě," přiznala jsem. Odtáhla jsem ruku od Arťi, čímž jsem si vysloužila nesouhlasné zakňučení. Pak se můj zrak znovu zvědavě podíval jak na vlčáka, tak na Patricka s obřím batohem. „Děje se něco?"

„Měli bychom probírat třetí fázi..." obrátil hned téma. Shodil to závaží ze zad a zamrzl při pohledu na mě.

„Nejsi v pořádku," zašeptala jsem. Byl rozhozený, nevtipkoval.

Na to mi už mi ani nic neodpověděl a jak tam tak stál, Arťa vycítil náhlou změnu emocí a vydal se přímo k němu. Mlčela jsem. Oba jsme mlčeli. Každý z nás se topil ve svých myšlenkách. Bála jsem se něco říct, aby to nebylo špatně.

Když v tom znenadání promluvil znovu: „Pohádal jsem se s otcem. Jakože vážně hodně jsme se pohádali."

„To mě mrzí," řekla jsem sklesle. Patrick by si zasloužil normálního a milujícího otce. A ne někoho, kým je Brayen Walter.

Jak to v sobě celou cestu dusil, tak se hned po první větě rozmluvil. „Už jsem to doma nedával, mamka dělala stále, že je všechno v pořádku, že je její manžel největší andílek, co nás udržuje v bohatý vrstvě. Dneska brzo ráno se otec vrátil z práce, což se stává jen minimálně jednou za měsíc. Chystal jsem se mu zase říct pár 'hezkých' slov, jenomže se z toho vyklubal rozhovor, vedoucí k hádce. Kate, on mi řekl, že už nějakou dobu ví o tom, že jsem v odboji."

V duchu jsem zanadávala. „Jak se to mohlo stát?"

„Asi mě mamka zahlédla s tebou, Paolem, kýmkoli... Nebo na mě otec nasadil někoho od Lotosu, aby mě sledoval... Já nevím!" vykřikl poraženým tónem a frustrovaně si projel rukou vlasy. „Řekl mi, že si nejdřív myslel, že to dělám jen naoko, a že chápu celou situaci a vyžvaním mu všechno, ohledně toho, co odboj plánuje. Ale poté se nic dlouho nedělo a on poznal, že člena odboje jen nehraju. Hrozně jsem se naštval, když se zmínil o tom, že jsem ho prý zklamal."

„A co se stalo pak?" vydechla jsem. Strnule jsem ho pozorovala, jak vypráví nedávné dění, a snažila se pochopit vážnost celé situace.

„A pak jsme se začali hádat jako nikdy předtím. Už jsem se zkrátka nehlídal, chrlil jsem mu do očí všechno, čím mě kdy ranil. V jednu chvíli se hádat přestal a už jen poslouchal. Já mu vysvětlil, že tím, kdo doopravdy zklamal, je jen on a nikdo jiný. Řekl jsem mu, že to on tuhle rodinu ničí a rozvrací. Taky jsem dodal, že je mým prokletím, nesnáším ho, zničil mi život a že pro mě nikdy nebyl pravým tátou. Potom jsem si vzal věci, zavolal Arťu a se slovy - dokud bude v tomhle domě bydlet vrah, se sem nevrátím – jsem odešel."

Tiše jsem jen čekala, zdali ještě něco dodá. Tohle bylo neuvěřitelné. Proč jsem si nikdy pořádně neuvědomila, jaké máme s Tommym štěstí? Ne všude se to hemží úsměvy. A tenhle kluk na tom byl zjevně hůře, než jsem si zprvu myslela.

„Nepřehnal jsem to?" ptal se, oči upřené na Arťovi. Ten by ale jen stěží dokázal odpovědět.

„Myslím, že ne," odvětila jsem. „Walter by si měl uvědomit, co může ztratit. Kdo ví, třeba mu to otevře oči."

„Ale co když už je kvůli tomu všemu zcela slepý?"

„Tak jsi mu chtěl jen dokázat, že i z nejhlubší propasti vede cesta," pokrčila jsem rameny.

„Udělal tolik špatných věcí, jsem dokonce rád, že o všech nevím. Je moc daleko, cestu zpátky nenajde. Je ztracený."

„Jsi si tím jistý?" namítla jsem.

„Nevím," přiznal a zachmuřil se – něco musel zaslechnout. Ohlédl se. „No do háje," upustil a urychleně mě strčil za kmen vysokého javoru. „Schovej se a hlavně nevylézej!"

„To snad nemůže být...," zaostřila jsem do dáli, ale pak jsem vytřeštila oči. „Patricku, co to má znamenat?" Přitiskla jsem se ke kmeni blíž, jako bych se snad mohla stát jeho součástí. Z druhé strany jsem opatrně sledovala příchozího. Patrick od stromu poodešel o pár metrů dál.

„Pšt, nesmí tě vidět," zašeptal, a když se postava v dlouhém kabátě dostatečně přiblížila, ve vteřině se mi začaly třást ruce a potlačovala jsem jakékoli silnější emoce, nežli vyděšené zírání a zamračený výraz. Byl to on. Přímo před Patrickem stál sám Brayen Walter. Velitel skupiny lovců ze Sektoru 4.

Klid, klid, Kate. Dýchej, hlavně dýchej.

„Co tu chceš?!" postavil se k němu Patrick čelem. Bránil mu ve výhledu na mě, a vzápětí ho obešel tak, aby se Walter ocitl zády k javoru, kde jsem byla schovaná, tudíž jsem – doufám – byla prozatím v bezpečí. Jeho otec mě tu nesmí uvidět, pokud by se tak stalo, Lotos by okamžitě věděl, že jsem v odboji.

Snažila jsem se nesklopit zrak. Nepřiznat si, jak moc se ho bojím, ale šlo to opravdu těžko. Walter dlouho neodpovídal, a proto Patrick znovu promluvil.

„Nebudu se ptát znovu, už jsem ti toho přece řekl až dost," zavrčel a pohledem dával jasně najevo, ať kouká zmizet. Říkala jsem si, že musí být Patrick stejně bezradný jako já.

Tohle totiž nebylo jen tak.

Proč jeho otec přišel až sem? Musel ho sledovat, určitě. Je tu sám? Přišel si odvést svého syna? Zavře ho taky do hlavní budovy Lotosu, aby se vzpamatoval?

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi pověděl," promluvil klidně. Děsilo mě, jak blízko je. Stačilo by, aby se otočil a zahlédl mě a... To bych už neměla k urychlenému zdrhnutí daleko. Krev ve mně vřela, chtěla jsem začít křičet. Jeho přítomnost byla tak... nepříjemná.

Všechny ty vzpomínky, kdy jsme před lovci utíkali. Když Walter stál na pódiu vedle Bena, kterého posléze zřídili až do krve...

„Přemýšlels? Jo, tak to je fajn," snažil se ho postupně Patrick odbýt, „jestli mi chceš ale říct čau, než zase odjedeš pracovat s těmi svými zvrácenými kolegy, tak to jsi nemusel ztrácet čas."

„Patricku, poslouchej," pronesl znovu úplně klidně. Walter, jakého já znám, by začal projevovat agresi a vyžadoval by se respektu. Jeho syn na něj musel mít až překvapivě nečekaný vliv. „Tohle já nikdy nechtěl. Naše rodina pro mě znamená mnoho a nechci tě ztratit."

„Pozdě," přerušil ho Patrick. Situace se zdála mimořádně napjatá. Dusno. Vražedný pohled Patricka. A až podezřele nečitelné chování Waltera. „To je moc hezký, že se ti nelíbí, kam až to zašlo. Pokud to chceš odčinit, prosím, pošli za mě kulku do hlavy všem, kteří za těmi krutostmi stojí. Děkuju."

„To nemohu, zabili by mě a rodinu bych tím ohrozil."

„No, tak se mi už alespoň nepleť do života, já na rozdíl od tebe vím, na jakou stranu se postavit. Víš co, raději už odejdi!" okřikl ho Patrick.

„Nejdřív ti musím nějak dokázat, že pro mě znamenáš víc než má práce," nenechal se odradit.

„Nevěřím ti," překřížil si Patrick ruce na hrudi.

„Řekl jsem ti to přece, jsi můj syn. Rozhodl ses být na straně s těmi chudáky, budiž. Ale tvá matka by mi nikdy neodpustila, kdyby se ti něco stalo. Tudíž právě proto jsem oddálil svůj odjezd, abych si s tebou promluvil."

„Proč by se mi mělo něco stát? Hm... To bude asi tím, že Lotosu nedělá problém odstranit kohokoli, kdo bude proti systému, že? Jé, no tak to je smutný. Asi máš pravdu, o život mi šlo, jde a půjde a je mi to jedno, protože tohle jsem teď prostě já! Neschovám se doma, nedělám, jako kdyby se nic nedělo."

„Jistě, mluv dál," řekl zase Walter s tím jeho nic neříkajícím klidem.

Něco bylo prostě špatně.

Byl to hodně silný pocit.

Arťa najednou také nebyl ve své kůži a s kňučením se od těch dvou o kousek vzdálil.

„A mamka ti to jako schvaluje?! Jste oba stejný, jde vám jen o peníze a nic jinýho!" stál si za svým Patrick bez přestání. Totálně ho to pohltilo.

„Když myslíš," zněla odpověď Waltera.

A Patrickem se takto hádali další pět minut.

Přestávalo se mi to líbit z mnoha důvodů. Už to nebylo jen tak. Patrick si zkrátka vybíjel všechny ty roky, ale Walter se choval tak moc divně, že byl prostě průhledný jak sklo. Nepřišel se hádat se svým synem. Muselo za tím být něco jiného. Nejraději bych je oba přerušila hlasitými slovy, ale to nešlo.

Patrick se najednou hluboce nadechl a zaměřil se na hodinky. „Kruci, už jsem měl bejt dávno," podíval se na Waltera a zamračil se, „někde jinde."

„Nejdřív mi musíš vysvětlit, proč ti není náš nynější život dobrý. Sbalil sis toho přece tak málo, myslíš, že ti to vystačí? Mám o tebe starost," domáhal se pozornosti jeho otec, až jsem musela protočit očima.

Mě neoblafne, když říká, že přišel Patrickovi jenom pomoct. Nebo že by... To bylo přesně tak, jak říká? V mé hlavě se tvořila jedna teorie za druhou.

Mezitím, co se tady hádali, jsme se měli dávno nahlásit. Paolo bude stopro zuřit. Patrick to musel vědět, protože začínal být nevrlý. Narovnal se a zabodl se nevěřícným pohledem do muže před ním, uvědomil si totiž, co se tu děje. „Ty sis nikdy dlouho povídat nechtěl, co? A nyní? Zrovna teď děláš starostlivýho tatínka? Co je tohle za bláznovství? Proč mě tu tak zdržuješ?"

„Tak přece jen jsi chytrý hoch," zamumlal Walter a udělal krok vpřed. „Říkal jsem ti ale pravdu," pokračoval ve vysvětlování, přičemž se oddálil o další dva metry. „Nechci, aby ti bylo ublíženo. Zřejmě mi později budeš chtít poděkovat. Předem není zač."

A s těmito slovy se otočil a rozběhl se podél plotu pryč.

„Dobrý, už můžeš vylézt," upozornil mě Patrick a já tak ihned učinila.

„Nedává to smysl," kroutila jsem hlavou. „Je mi jasný, že tě chtěl jen dostatečně dlouho zdržet, ale sakra proč? Paolo bude naštvaný, ale to ho přejde."

„Nechtěl nám podle mě uškodit jen v tomhle. Říkal něco o tom, že nechce, aby mi bylo ublíženo. Vůbec se mi to nelíbí."

„Měli bychom varovat odboj, obávám se, že Lotos něco plánuje," konstatovala jsem. „Určitě, musí tomu tak být."

Patrick se otočil a zadíval se směrem, kde se nachází ukrytá hala odboje. V tu ránu zbledl a v očích se mu usadila zlost. „Tak proto."

Zaostřila jsem tam, kam celou dobu upínal zrak, až jsem to uviděla také. V zadu, úplně v nejchudší části, kde se nacházela ona stavba odboje, stoupal k nebi černý a hustý kouř.

V ten moment nešlo diskutovat o ničem. V ten okamžik jsme jen bleskurychle odhodili naše věci, a co nejrychleji jsme zamířili k onomu místu.

............

Zdravím! :)

Týjo, snad tam není moc překlepů nebo nesmyslů, ale nějak extra jsem to nekontrolovala. 3300 slov a je to teprve první část. :c Vím, je to o dost víc, ale tak zase... Dejme tomu, že to máte jako poděkování v podobě delší kapitoly za 70K přečtení u prvního dílu! ♥ :D Tákže. Snad se vám první část mezifinále líbila (ačkoliv akce se dočkáte spíše v její druhé polovině) :D :3 Jo, a na pokračování se můžete těšit už v pátek nebo v sobotu ráno. :)

Mám vás moc ráda, jste mojí obrovskou podporou. <3

- Mia ♥