Rána mě donutí otevřít oči.

Dělá se mi špatně.

Uvědomuji si, že se mé tělo nebezpečně otáčí, motá se mi hlava. Slzy mi tečou po tvářích, snažím se je bezúspěšně zahnat. Chci se mermomocí něčeho zachytit, ale každý kořínek, každý kus trávy – to vše mi pokaždé z dlaní vyklouzne a já stále padám. Kutálím se po svahu a najednou je konec. Otevírám oči a zjišťuji, že ležím na zádech v hluboké rokli.

Je tu chladno a mlha. Vidím jen pár metrů před sebe.

„Pomoc!" pokouším se zakřičet, ale mou prosbu bere vítr do náruče a nemilosrdně ji odnáší kamsi do dáli.

Otírám si slzy a rozhlížím se, kam jen dohlédnu.

Tohle není Sektor 4. Nebo snad ano? Nikdy jsem zde nebyla.

„Kate!"

Otočím se – na druhé straně rokle je vchod do jeskyně. Mé jméno jako kdyby kdosi zavolal právě odsud. Tohle musí být další podivný sen, pomyslím si. Uvědomuji si veškeré iluze, a že toto není realita. I tak se bojím, ale k tmavému místu odhodlaně přistoupím. „Haló?"

Ticho.

Seberu všechnu odvahu a vejdu dovnitř. Procházím takřka ničím, ale všimnu si, že stoupám. Jeskyně působí jako malý vyhrabaný tunel, vedoucí z hlubin rokle. Je to moc strmé, postupuji pomalu. Zničehonic spatřím světlo nad sebou, a co nevidět se vyškrábu až na samotný povrch. Svalím se na záda na měkký mech a zvolna oddechuji.

„Boston padl, přidává se tak k první desítce měst, která zmizela z povrchu země po odmítnutí smlouvy!"

Zvedám se na nohy a urychleně se otáčím.

Nikdo zde není, i tak se lesem nesou různorodé zprávy.

„Východ má nové prototypy atomových zbraní, jisté je brzké povolení k útoku!"

Cože?

Co se děje?

Doběhnu až k vysoké borovici a opřu se o její tlustý kmen. Všechny ty hlasy – jsou tak kruté. Některé jsem na vlastní uši slyšela jako malá v rádiu, jiné ne. Mísí se tu ozvěny minulosti a snad i přítomnosti.

„Sektory musí padnout, jinak to nejde!"

Běžím dál, stále žádná živá duše. „Je tu někdo?!" vyřknu zoufale.

„Prezident zmizel, šíří se zvěsti o tom, že se ukrývá na jihu země! Spojenectví východních národů se brání! Atomové útoky nepřestanou ani v příštích týdnech!"

„Prosím, už dost!" Dunění mě strhne k zemi, klečím a pevně si zacpávám uši dlaněmi.

K hlasatelům se přidá pláč a křik lidí. Slyším je trpět, všechno se to mísí.

„Prosíme, abyste neopouštěli své domovy! Třetí světová válka se vymkla kontrole!"

„Maminko, kdo jsou ti lidé? Říkají, že nás odvezou na lepší místo."

„Sektor smrti, tak se mu říká."

„Moskva padla, SVN ale neustupuje!"

„Podle našich zdrojů bude brzy možný převoz do bezpečných zón."

„Toto je naše poslední hlášení. Ať nás Bůh opatruje."

„Někteří si myslí, že pravý konec nás teprve čeká..."

„V únoru..."

„Některé oblasti již nejsou obyvatelné, proto..."

„Možná... Ať... štěstí přeje."

Prudce kroutím hlavou. Hlasy se začínají postupně zasekávat, až zmizí úplně.

Zvednu hlavu a následně i celé tělo. První věc, kterou udělám, je to, že se rozběhnu, jak nejrychleji umím. Nezastavuji se a hlavně neohlížím. Míjím mladé stromky i starší. Slunce mizí v korunách stále hustších větví. Zarazí mě padlý kmen – pohlédnu na jeho konec a spatřím postavu otočenou zády ke mně. Ohlédne se.

Tentokrát to není Ben, ale můj mladší bratr.

Je to po dlouhé době, co ho zase vidím se smutným výrazem ve tváři. Vím, že je to sen, ale i tak mě to nutí ho obejmout. Blíže k němu ale nejdu, neboť již podvědomě tuším, že to nepůjde. Naivně to zkusím – vůbec pro mě ale není překvapivé, že se opět nemohu pohnout.

Fakt miluju tyhle sny.

Tommy také jen stojí a upřeně mě pozoruje. Vzpomenu si na minule, na to, jak jsem stála u okna vedle Bena, který také nic neříkal. Ten sen tehdy... Připadá mi tak podobný, ale přesto něco chybí.

„Kde je ten se zakrytým obličejem?!" zavolám na bratra, ale on se místo odpovědi sebere a odkráčí do hlubin lesa.

Tak fajn.

Znenadání si uvědomím, že se mohu opět hýbat. Otočím se za sebe a onu osobu spatřím mezi větvemi. Vydá se blíž a já si uvědomím, že to není žádná "kápě" jak jsem si zprvu myslela. Je to obyčejná, trochu větší kapuce černé dlouhé mikiny – i tak kryje osobě celý obličej.

Dobře, už je až moc blízko, přestává se mi to líbit.

Chci se probudit. Děsí mě to. Tak strašně moc mě to děsí, že se nezmohu slova.

Dojde mi, že kromě postavy se znovu zjevila i mlha. Plíží se mezi kmeny, postupuje rychle a rychle i houstne. Pohlcuje les i postavu v černém přede mnou. Cítím pocit samoty, najednou, jako kdyby existovala jen mlha a nic jiného.

Vím to, pohltila i mne.

A pak to ostré světlo, které mě donutí zavřít pevně oči.

...

„Doufám, že nehodláš strávit celou neděli v posteli," pronesl někdo káravým tónem poblíž mé postele.

Mé uši ihned nato zaregistrovaly, že onen vetřelec odhrnul závěsy a nechal světlo, aby mě probudilo úplně. Cosi – ani sama nevím co – jsem zamumlala na protest a odmítavě jsem se přetočila na druhý bok. Obličej jsem zavrtala do mého oblíbeného šedého polštáře.

„Je už devět hodin." Mamka. Vnímala jsem již natolik, abych to poznala. Včera jsem se z haly vrátila někdy po půlnoci, odmítala jsem přestat trénovat. Rodiče naštěstí nic nezjistili, jelikož jsem se naučila chodit oknem.

Díky za nápad, Patricku!

Pomalu se mé oči otevřely – v pokoji už krom mě nikdo nebyl. Vstala jsem a chůzí alá zombie jsem zamířila do koupelny. Vzpomínky na včerejšek mě donutily zapřemýšlet. Přehnala jsem to, neměla jsem Sharon přemlouvat, abychom výcvik protáhli. Kvůli únavě mě ani nevzbudil budík.

Ten budík...

No, dopr- „Tommy!"

S vytřeštěnýma očima a energií, která kdoví, kde se vzala, jsem vletěla do bratrova pokoje a začala jsem rozrušeně gestikulovat rukama. „Vstávej, dělej!" Bylo to dost krutý, ale obě mé ruce popadly Tommyho peřinu a odhodily ji kamsi na zem.

Bratr se vyděsil a už stál na koberci vedle mě. „Neřvi na mě, když spim!"

„K sakru, Tommy, za dvacet minut máme sraz s Alexem!"

„Ježiš, tak na co čekáš, jdeme!" pronesl urychleně a vystřelil na chodbu.

Můj pohled ale stanul na mých huňatých bačkůrkách. „Brácho?!"

Doběhla jsem ho – zrovna se chystal otevřít vchodové dveře. Jak jsem si myslela, stále měl na sobě pyžamo, tvořené černými kraťasy a zeleným tričkem s dinosaurem.

„Hm?"

„Nejdřív se asi převlečeme," pokývala jsem velevýznamně hlavou a oba jsme se posléze vrátili naši malou chybičku napravit.

...

„Co jsi jim řekl, než jsme odešli?" promluvila jsem během cesty, když jsme procházeli odvrácenou stranou. Až k plotu jsme běželi, tudíž se nám podařilo trochu ztracený čas dohnat. Nyní jsme si tím pádem mohli dovolit jen rychlejší chůzi.

Tommy si přehodil baťoh, v němž měl sváču a pití pro nás oba, na druhé rameno a odpověděl mi: „Řekl jsem, že má jeden můj spolužák narozeninovou oslavu."

Zase lež. Jedna větší než druhá. „Tohle je šílený, Tommy."

„Co přesně myslíš? Fakt, že jsme zapojení do nelegálních záležitostí, scházíme se s odbojem, porušujeme pravidla přecházení z jedné strany Města na druhou, nebo že jsme málem přišli na misi v pyžamu?"

„Tohle není mise, ne tak úplně," namítla jsem.

„Ale i tak, co je pro tebe teda šílený?" zasmál se nahlas a já mu drkla do ramene. Ztichl, uvědomil si, že bychom na sebe neměli tak upozorňovat. Ne tady. Raději ani nikde jinde.

„Lžeme rodičům," pověděla jsem mu to, co mě delší dobu trápilo.

„Oni nám taky lhali, všichni nám přece lhali," nesouhlasil se mnou.

„Myslíš, že se jednou dozví pravdu?" Nemohl to vědět, ale musela jsem se zeptat.

„My jsme se pravdu přece také dozvěděli, vzpomínáš? Takže ano, dozví se to, ale doufejme, že se nám dříve podaří uspět."

„Už s tebou někdo mluvil o příštím týdnu?" změnila jsem téma.

„Prý budu přiřazený k Pádu, jsem rád, že budeme spolu, až to všechno vypukne," přiznal a pousmál se.

„Já taky, brácho," dodala jsem vděčně.

Kéž by nám už konečně někdo zcela objasnil, co všechno naše fáze bude zahrnovat.

„Tady jsem!" zavolal na nás někdo a my se otočili na druhou stranu většího domu s vysklenými okny. Mudrc. „Pojďte sem!"

S Tommym jsme přeběhli silnici – jestli tomu mohu tak říkat – bylo zde více děr než asfaltu. Alex stál opřený o dřevěnou desku a držel... kameru? Chce snad točit dokument o odvrácené straně? Kamera se zdála malá, akorát tak do ruky. „Ty víš, co tady máme dneska za úkol?"

„Jo, mluvil jsem s Paolem, říkal si, že by k nám zdejší lidé mohli mít větší důvěru, jelikož jsme ze sektorů."

„Fajn, o co půjde?" zajímal se Tommy a rozhlédl se. Většinou jsme tudy jen nenápadně procházeli, ale když zde máme nyní strávit více času, bude třeba větší opatrnosti. Co kdyby sem zavítala návštěva od Lotosu, aby prohledala zdejší ulice? Tolik věcí by se tím mohlo pokazit.

Alex zavelel a my se vydali dál. Abychom se lépe ukryli, kdykoli to šlo, prolézali jsme opuštěnými chatrčemi a plížili se pod přístřešky. Mudrc mezitím začal vysvětlovat: „Máme nahrát asi osm minut záznamu, na kterém budou jakékoli rodiče dětí ze sektorů. Musíme si s nimi promluvit. Je to... takový vedlejší plán, který jsme vymysleli se Simonem docela nedávno."

„Trochu nevím, k čemu to odboji bude," poznamenala jsem.

Alex se rozhlédl, a poté nás vedl dál. Zřejmě měl v hlavě za tu doby, co jsme ze sektorů přijeli, kompletně celou stranu Města zmapovanou. Nedivila bych se tomu. „To video netočíme pro odboj, ale pro ty děti."

„Mise odvést je ze sektorů, jde určitě o ten Pád," zašeptala jsem, mudrc přikývl, když si všiml, že mi to začíná do sebe zapadat. Postupně, ale přece jen. „No jasně!"

„Ehm, nechápu," ozval se za námi můj brácha.

„Odboj chce v poslední fázi odvést všechny, co jsou v táborech, ale jak by to asi zvládli? Děti dobrovolně nepůjdou, jen si vzpomeň, Tommy, jak nám vymývali mozky. Ty uvnitř jsou stále věrní systému, věří, že jsou v bezpečí jen v táborech a jejich rodiče..."

„Oni neví, že jsou naživu," rozsvítilo se našemu skokanovi.

„Přesně tak," přitakal Alex, „náš plán spočívá v tom, že až odboj napochoduje do táborů, převezme velení a shromáždí děti na nějakém místě – pustí jim právě tohle video, kde děti uvidí pravdu."

„Je to dobrý plán," pochválila jsem mudrce. „Mohlo by to fungovat."

„Bude, věř mi," zazubil se a prolezl vzápětí jakousi dírou v domě. S Tommym jsme ho následovali. Ocitli jsme se ve velké místnosti, kde se nacházel jen umístěný koberec, pár potrhaných polštářů na sezení a přibližně tucet obyvatel této části Města.

„Dobrý den," zkusil pozdravit mudrc.

Asi jsme je vyděsili, nikdo totiž prozatím nevydal ani hlásku.

„Pst," obrátila jsem se k Alexovi a Tommymu, „možná jsme neměli chodit tajným vchodem, ale dveřmi."

„Počkat! Jen klid!" vykřikl pán v hnědé košili. Byl vysoký a jeho mírně zvednuté ruce značily, že by byl ochoten tyto další lidi ochránit, kdyby bylo třeba. „Já toho chlapce znám!"

Někteří se přestali tvářit vyděšeně a nasadili jen nevěřící masku.

„Kdo to je, Noahu?" ptala se zase jedna žena.

Pán se zvedl a přešel kulhavou chůzí až k nám. Alexe si s přimhouřenýma očima prohlédl od hlavy až k patě. Pak si přeměřil i nás. Po chvíli mu zazářily oči. „Jen se neobávejte, přátelé!" zvolal nadšeně a otočil se k ostatním. „Tyhle děti jsou v odboji, neublíží nám! Viděl jsem je s Paolem!"

„Báječné, nesete nám nějaké nové zprávy? Nepotřebujete s něčím pomoc?" přidal se k rozhovoru další muž.

Oddechla jsem si. Tak to bychom měli. „Zatím se nejedná o nic závažného, ale pomoc bychom s něčím potřebovali."

„Cokoli bude třeba, odboji pomáháme, jak jen to jde," řekl opět první pán.

Alex se znovu chopil slova a začal vysvětlovat celé místnosti, s jakou prosbou jsme to vlastně přišli. Prozradil i, že jsme ze sektorů. Když se zmínil o dětech v táborech, všimla jsem si, že pár žen neudrželo slzy a plno dalších zesmutnělo a chápavě kývalo hlavou. „Je to opravdu důležité," zakončil mudrc svůj monolog.

„Ani nevíte, jak moc jsme vám zavázáni," zavzlykala starší paní u zadní zdi. „Nebylo dne, kdybychom toho nelitovali. Za naše rozhodnutí se stydíme..."

„Jak to, že víte všichni o sektorech? Co ta smlouva o mlčenlivosti? Nepřipadá mi, že byste byli zaskočeni," napadlo znenadání Tommyho.

Společně jsme se posadili k lidem, abychom utvořili přátelštější atmosféru.

„Roky plynuly, otázky se hromadily, nikdo nám o dětech nedal vědět, jak nám slíbili. Lotos nás začal ještě více utlačovat a v tom se začaly šířit zvěsti o odboji. Každý na odvrácené straně je tak nějak jeho součástí. Všem nám jde o to samé," objasnil pán, jenž se tuším jmenuje Noah.

Jedna žena s ustaraným výrazem se na mně zahleděla. „Smlouva zkrátka nebyla dodržena," zazubila se, „zpočátku jsme si mysleli, že se našim dětem daří dobře a že je o ně postaráno, ale byl to omyl. A to ten největší. Nikdy jsme neměli Lotosu věřit."

„Odboj nám ukázal pravdu, od té doby se mnozí rodiče trápili ještě víc, když věděli, co jejich potomky cestou k východu čeká. Navíc máme i informace o tom, že již konec není, ti darebáci pustili jen čtyři, a to vás."

Trochu jsem s sebou trhla a nejistě jsem sklopila oči. Nebyla jsem si jistá, jak poslední větu jeden z mnoha mužů myslel. Vadí jim, že jsme to zrovna my? Dávají nám za vinu, že tady místo nás nesedí zrovna jejich potomek?

„V pořádku," pronesl Noah, „my jsme rádi, že jste za námi zašli. Věříme vám i o to víc, když máme jistotu, že jste se setkali se všemi zvrácenostmi Lotosu na vlastní kůži."

Pár přihlížejících souhlasně zamumlalo.

„A také vám rádi pomůžeme," pověděl jakýsi ženský hlas. Byl milý a pro mě až moc povědomý. „Ahoj, Kate."

„Paní Fowlerová!" oslovila jsem ji překvapeně. Vstala jsem a došla až k ní. Byla tak jiná od té doby, co jsem ji viděla poprvé. Kdysi se zdála jako duch, jenž bloumá ulicemi a sžírá ho ztráta syna. Nyní byla ale veselá a dokonce se i usmívala. „Každý, kdo má, co říct a chce pomoct odboji k tomu, aby dostal děti zpět, ať jde k nám!"

Několik lidí se okamžitě zvedlo a již stálo u nás.

„Kdo má tu kameru?" optala se paní Fowlerová znovu.

„Tady!" Alex přiběhl bleskurychle i s Tommym po boku.

„Jste naší spásou a nadějí," řekl směrem k nám Noah a obejmul paní Fowlerovou kolem pasu.

Počkat. Oni jsou... spolu?

„Vy jste otec Bena?" musela jsem se ujistit.

„To jsem, od Nancy jsem slyšel, že ho znáš," věnoval mi úsměv a já mu ho nervózně oplatila. Tolik jsem si v tu chvíli začala přát, aby se jednou zase se svým synem potkali. Musí tomu tak být.

„Připraveni? Mohu zapnout natáčení?" ujišťoval se mudrc.

Místností se vzápětí ozval jasný souhlas. Já mezitím popošla stranou a jen jsem přemítala nad tím, zdali bude plán fungovat, a až přijde čas, děti to opravdu přesvědčí.

............

Krásný pátek! :)

Poněkud matoucí začátek kapitoly, že? :D Ráda popisuji sny. :3 Chtěla bych vám moc poděkovat za minulé komentáře. Hrozně mě potěšilo, že si to tolik z vás pamatuje a přišli jste na to, co v kapitole nesedělo. Takže ano, ten dopis je z nějakého zapeklitého důvodu z větší části opravdu jiný. xD

Příště příběh trochu obrátí směr a přijde větší akce. :) Zároveň se bude jednat o mezifinále, jelikož pak už započne třetí část, na kterou se mega moc těším. <3

Tak snad se vám kapitola líbila a užijte si víkend! :)

- Mia ♥