„Chápu to dobře tak, že tedy... musí jít k východní zdi?"

„Jop."

Poznamenáno do vzkazu.

„Ještě bys možná měla zmínit, že se za žádných okolností nesmí zdržovat ve středu sektoru," dodal Patrick rozhodně.

Připsala jsem další věty.

„Nechápu to, k čemu jim bude cesta ke zdi?" zvedla jsem oči od papíru.

„Už ti někdo vysvětloval detailně fáze DOPu?" zajímal se místo odpovědi.

Zapátrala jsem v mysli: „"D" je Destrukce a "O" značí Osvobození. Víc nevím."

Patrick přikývl a začal s rychlým objasňováním. Všechny tři fáze prý odboj spustí skoro naráz, jako první začne ale Destrukce – jejím cílem je infiltrace hlavní budovy, uvěznění nejvlivnějších osob a převzetí vlády ve Městě.

„Kdo všechno patří mezi ty nejvlivnější osoby?" přerušila jsem ho.

Podíval se do stěny, jako kdyby zde snad byla odpověď vyrytá. „Určitě starosta, který je zároveň i předsedou organizace. Jmenuje se Dexter Kendrick. Pak jeho zástupce Theodor Wright, členové rady, a poté ještě někdo, jehož jméno se nám zatím nepodařilo získat."

Pozorně jsem poslouchala a detailně jsem si informace ukládala do paměti. Byla jsem si i jistá, že jsem některá jména už dávno předtím slyšela. „Díky za vysvětlení. A... ty další dvě části?"

„Osvobození – to znamená stržení plotu mezi oběma stranami Města. Odboj chce zavést spravedlnost a nadobro zrušit veškeré rozdíly a omezení ve společnosti."

To znělo dobře.

Vzpomínala jsem na setkání odboje a na to, jak vůdce Paolo o plotě cosi říkal. Aktuálně se pracuje na přípravě, právě proto nás dnes nemohlo jít víc a zároveň se velitelského postu mise mohl chopit právě Patrick. „A poslední fáze?" zeptala jsem se, přičemž mě tahle třetí zajímala vlastně i nejvíce.

„Pád," pronesl ledabyle. „Téhle fáze se nejspíše zúčastníš právě ty."

Nechápavě jsem zamrkala. „Pád čeho?"

„No sektorů přece," dodal s širokým úsměvem a já se v ten okamžik musela lehce pousmát také. Sektory musí padnout.

A já věřím, že tomu tak i bude.

O nějakých pár minut později jsem dopis dokončila. Patrick si všiml, že již nepíšu, ale pouze se zamyšlením hledím na písmena na papíře před sebou. „Už to máš?"

„Ne, ještě chviličku," zalhala jsem. Chtěla jsem si totiž dopis ještě jednou sama pro sebe celý přečíst.

...

Zdravím,

ať už to čte kdokoli, doufám, že se tento dopis nakonec dostane do těch správných rukou. Stalo se toho opravdu hodně. Na vysvětlení bude ještě dost času, jelikož se snad již brzy znovu setkáme. Věřím v to. Nemůžu toho moc prozradit a riskovat, tudíž jdu rovnou k tomu nejdůležitějšímu. Za žádnou cenu se již nezdržujte v prostorech sektoru, zamiřte ke zdi. Běžte ihned směrem na východ - je to důležité! Pokud potkáte jakékoli další děti, vezměte je prosím s sebou, možná jim to zachrání život. Brzy se vše změní, máme plán. Je toho příliš, ale stačí, když budete vědět jedno.

Jdeme si pro vás.

Kate

...

Představa, že ta slova budou číst naši přátelé, byla tak zvláštní.

„Tady máš," řekla jsem konečně a podala Patrickovi přeložený kus papíru. Uschoval ho pečlivě do krabičky a tu následně uzavřel. „Jen doufám, že se to k nim dostane včas."

„Já také," začal a k tomu uložil krabičku se vzkazem tam, kde jsme ji našli. „Odboj touží zachránit co nejvíce dětí. Odvést ty, které jsou v táborech, bude jednodušší, páč jsou na snadno dohledatelném místě, ale ty další..."

„Ty, co marně hledají odpovědi, ukrývají se," pokračovala jsem. „Bude na to vůbec čas? Myslí se tím pádem sektorů... Patricku, ty sektory, všechny ty zdi, konstrukce... Co doopravdy hodlá odboj udělat?"

Upřímně mi ale neodpověděl. „Zvládneme to," snažil se mě přesvědčit, „oni to zvládnou, uvidíš."

...

Deset minut již skoro uběhlo, ale Alex, Simon a ostatní stále nikde. S Patrickem jsme v tichosti seděli na chladné podlaze u dveří a vyčkávali jsme jejich příchod. Stěny jsem měla za tu dobu několikrát pečlivě prozkoumané a vlastně i vše ostatní v místnosti.

Kromě nových krabic do sektorů se zde ale nic zajímavého nenacházelo. Přitáhla jsem si nohy blíže k tělu a obejmula je. Začínali jsme se nudit. Můj společník kontroloval horní prosklenou část dveří, zdali někdo není poblíž či nehrozí naše prozrazení.

„Zvláštní," zašeptal si pro sebe a opět se usadil na té bílé, neuvěřitelně nepohodlné dlažbě a opřel se o bílou zeď. Lotos má bílou fakt rád. „Měl bych za to být rád, ale nelíbí se mi, že kolem neprošla žádná ostraha ani vědec. Zkrátka nikdo."

„Třeba je to normální," napadlo mě, „kdo ví. Co když si na opatrnost zas tak moc nepotrpí? Myslí si například, že dostat se sem je nemožné, a tak nepředpokládají, že by někdo..."

„Blbost," mávl nad tím rukou. „Můj otec mě sem párkrát vzal a pokaždé se to zde lidmi a strážnými jen hemžilo. Copak si nevzpomínáš na odchod z této budovy? Měli jste snad zavázaný oči?"

Pravda, úplně bych na to zapomněla.

„Tak měli?"

„Ne, máš recht," přiznala jsem a veškeré mé mínění o tom, že je to v pohodě, bylo nenávratně ztraceno. „Taky se mi to přestává líbit. Snad už se ostatní brzy ukážou."

Přesunula jsem posléze pozornost směrem do tmavého kouta. Nepříjemný pocit z toho, že o nás možná Lotos ví, mě donutil kompletně překopat mé myšlení. Tma představovala nebezpečí, bývalo tomu tak... Kdysi...

Tmavé noci vládl strach. Sžírala nás nejistota. Blížící se nebezpečí. Ve tmě se tehdy mohlo ukrývat naprosto cokoli.

Rudé oči, doprovázené vytím.

Jakákoli jiná zmutovaná zvířata.

Nastražené pasti.

Odlesk zbraně nějakého lovce.

Lovci...

„Patricku, chtěla bych se tě na něco zeptat," donutila jsem své tělo, aby odtrhlo strnulý pohled od tmavého koutu. Zadívala jsem se na chlapce poblíž. „Jen mě tak napadlo, že bys to mohl vědět, když tvůj otec pracuje... Nevadí?" Nebyla jsem si jistá, zdali mu není tento typ otázek nepříjemný.

Dal si ruce do kapes své mikiny, díval se před sebe, ale zato pokýval hlavou.

„Proč nosí lovci ty plynový masky?" vychrlila jsem vmžiku to, na co jsme nikdy při putování v sektorech nepřišli. Ani náš mudrc to nevěděl. Matně jsem vzpomínala, jak jsme se o jejich účelu dohadovali.

Mají je pro děsivý vzhled?

Ochranu obličeje?

Ukrytí identity?

Jsou snad neprůstřelné?

Nebo je chrání před toxickými plyny z těch kyselých dešťů?

Kravina.

Nosí je přece pořád! Neustále...

Vždycky.

Až při pronesení té otázky jsem nad tím začala pořádně uvažovat. Muselo za tím být něco většího, důležitějšího. Nyní jsem byla ale odhodlaná zjistit pravdu o všem, co nás potkalo. Se zatajeným dechem jsem sledovala Patricka, jak otáčí hlavu ke mně a chystá se promluvit.

„Alex se Simonem dnes stahují určitá data, získávají hesla ke vstupu do jednotlivých laborek a zdrojům systému. Mimo to se ale snaží hacknout funkce hlavního panelu tak, aby šly ovládat i od nás," objasňoval mi pomalu a tiše, „ale abych ti přesně odpověděl: lovci nosí masky právě kvůli jedné takové funkci, kterou Lotos pojmenoval jako Režim AF."

Výborně, dřív nebo později budu mít v těch všech zkratkách a pojmenováních guláš – ne-li dokonce svíčkovou. „Režim AF?"

„Jo, je to dost ošemetnej název pro nepřetržitě aktivní fantastika. Pokud je režim zapnutý – což je vlastně neustále – trubky, jež vedou pod všemi sektory, vypouští do vzduchu speciálně upravené halucinogeny."

Halucinogeny, no super.

„Takže mi chceš říct, že jsme byli celou tu doby zdrogovaní?!" vyděsila jsem se, nechtělo se mi tomu věřit. Připadalo mi, že jsme byli v pořádku – víceméně. Tommy má těžký syndrom hyperaktivního teenagera, to se nepočítá.

„Spíš jste nevnímali správně prostor a čas, o to jediné Lotosu šlo," dodal k vysvětlení.

Ozvaly se rychle přibližující se kroky. S Patrickem jsme na sebe beze slova pohlédli. Prosím, ať jsou to naši! Patrick již vstával, aby se opatrně rozhlédl po chodbě, když vtom někdo vběhl dovnitř.

„V pravém křídle jsme se málem potkali se třemi strážnými, musíme zmizet!"

Byl to naštěstí Simon a mě polila úleva. „Ty blázne, vyděsils nás!"

„Ty už jsi zapomněla, že jsou tam ty kamery? Na klepání nezbyl čas," zabrblal uraženě a řekl nám, ať se připravíme a vezmeme si všechny naše věci.

„Cíl mise?" otázal se vůdce naší dnešní skupiny.

„Splněn, Paolo bude nadšený," pronesl Simon a pohlédl prosklenou části dveří na konec chodby – kamera se zrovna otáčela, tudíž se rychle přikrčil a vytáhl vysílačku. „Jak to vypadá, Alexi?"

„Pět sekund."

„Strážní?" pokračoval Patrickův kámoš.

„Dvě chodby od nás. Řeknu vám kdy."

„Budeme muset běžet rovnou do levé části," upozornil nás Simon naposledy.

A poté se z vysílačky ozvalo: „Teď!"

V ten moment Patrick otevřel dveře a společně jsme vyběhli na chodbu.

Bludištěm Lotosu jsme utíkali dalších pár minut - cestou jsme přibrali ještě naše hlídače, kteří zůstali u vrat, a bylo načase se vypařit - povedlo se. Bílé stěny se po chvíli proměnily na temnou noc Města. Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidit. Dokázali jsme to, jsme venku.

Patrick se ke mně cestou pryč připojil, aby mi pogratuloval k první úspěšné misi. Já mu zas na oplátku popravdě sdělila, že si jako náš vůdce nevedl vůbec špatně. Byla to pro mě noc plná akce a adrenalinu a já tak nějak tušila, že odteď bude můj život ve Městě zcela jiný.

Ale ten dopis...

Slíbila jsem jim, že se znovu setkáme.

Jen jsem doufala, že už to nebude trvat dlouho.

...

Čas, jako kdyby od té noci zrychlil svůj tok.

Dny mi mizely před očima, ale ani jeden nebyl promrhaný – vytrvale jsme se připravovaly na neodvratné. Každý den po škole, skoro vždy i o víkendu. Na odvrácené straně Města jsme trávili snad jakoukoli vhodnou chvíli, jež se naskytla. Samozřejmě stále tajně a bez vědomí rodičů.

Cesta, po níž jsme s bráchou chodívali ze školy, změnila svůj vzhled – namísto toho, abychom kráčeli kolem shrabaných hromádek listí, jsme měli strach, abychom neuklouzli na zamrzlých loužích.

Jen škoda, že zatím nesněžilo. Ale sněží tady ono vůbec někdy? Město se zdálo ponořené do ponuré nálady, chladného větru a nebe střežily mraky, které propouštěly jen minimum slunečních paprsků. Všechny tyto změny počasí se pro nás ale ukázaly jasným signálem a varováním.

Spuštění poslední mise se blížilo a bylo jisté, že o operaci Annihilation již brzy Lotos uslyší.

„Výkryt!"

„Pozor na záda!"

„Znovu!"

Dala jsem najevo svoji nesoustředěnost, když se má hlava otočila k Tommymu na druhé straně haly odboje. Zrovna si jej vzal do parády Logan a ukazoval mu další účinné triky.

Můj bratr nikdy žádný rváč nebyl, ale po dvou měsících tvrdého cvičení s mistrem sebeobrany, by dal co proto nejednomu silákovi. Mávla jsem na Zeena, když jsem si všimla, že ty dva také pozoruje.

Byla jsem ráda, že je v odboji více známých tváří, než jsem si zprvu myslela.

„Ehm," ozvalo se po mé pravici.

Jejda. „Pardon," omluvně jsem se otočila k Sharon čelem.

Dívka si utáhla gumičku u svého vysokého culíku a zavrtěla hlavou. „Mně se nemusíš omlouvat, ale až přijde na opravdovou akci a tebe rozptýlí první moucha, co proletí kolem, nechoď za mnou, až tě někdo sejme."

Já vím, na jednu stranu to smysl dávalo, na druhou zas tolik ne.

Svěsila jsem ramena a přešlápla z nohy na nohu. „Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad," pohlédla jsem na malou zbraň, kterou mi přidělili na výcvik.

„Hej," položila mi zrzka ruku na rameno a snažila se mě podpořit, „necvičíme z tebe přece zabijáka, je to pouze bezpečnostní opatření. Musíš se umět bránit, Kate."

Měla pravdu, jen to nebylo tak snadný. „Já vím."

„Tak prosím," poukázala na terče, umístěné na protější stěně.

Zamířila jsem – a vystřelila.

„Jo!" zvolala jsem nadšeně.

„Výborně," věnovala mi Sharon pochvalu, „pokud jsi tedy mířila na nohy, tak to nebylo špatné."

Nemířila... „Ale i tohle se počítá, ne?"

„Jen klid, chce to ještě cvik," pronesla mile. V duchu jsem jí děkovala za to, že se mnou má tolik trpělivosti. „A ano, takováhle rána by útočníka přinejmenším zpomalila."

Ačkoliv jsme měli toto druhé patro odbojové haly bez oken, tlusté zdi, tlumiče na cvičných zbraních a odhodlání – k výcviku to nestačilo. „Dochází mi čas."

„Ani roky v týhle díře by tě na reálný svět nepřipravily," pronesla se stíny v očích, až mě to donutilo odvrátit zrak. „Ale já tě budu trénovat, jak nejlépe dovedu. Půjde to. To ti slibuji."

„Dobře...," pronesla jsem tiše. „Díky." Sharon byla úžasný člověk, nechápala jsem, jak ve mně dokáže věřit, i přes všechny mé neúspěchy. Hluboce jsem se nadechla a pokusila se odehnat veškeré obavy.

Soustředěnost, musím se soustředit.

Znovu jsem zvedla zbraň a tentokrát jsem i vnímala můj značně pevnější stisk. Mírně jsem rozkročila nohy a zamířila. Ozval se hlas Tommyho - ten jeho protivný, hlasitý a neuvěřitelně nakažlivý smích. Zaslechla jsem ale jen pár vteřin, všechny další byly tlumené.

Soustředěnost...

Myšlenka věnovaná jedinému cíli.

A pak výstřel.

............

Hola! Další kapitola po týdnu, to jste nečekali, co? :D

Omlouvám se za menší časový skok, ale děj jsem prostě už musela nějak popohnat. Sákriš! Do mezikapitoly zbývají pouze dvě kapitoly! :c Zas mi to nevychází. xD Jsem strašně zvědavá, kolik z vás přijde na to, co v této kapitole nesedí. Tak schválně. Já mlčím. :D

Věnováno: FialkaSK za hromadu vtipných a trefných komentářů, které mi zanechala během nedávného přečtení obou dílů. Ach jo, vy máte někdy fakt nápady. :DD <3

Krásný víkend!

- Mia ♥