Alex se po minutce vzdálil, aby se posadil na křeslo opodál. Jen musel slíbit, že neusne. To bychom ho jen stěží nesli k němu domů. Já si s Patrickem povídala dál, plánovali jsme, kde se zítra sejdeme. Cestu na setkání odboje bychom totiž sami nemuseli najít. Ujistil mě, že se nemám čeho bát, ačkoliv by mi mohlo pár odbojářů trochu nahánět strach.

„Takže ve tři v parku."

„Jasný," přitakala jsem. „A do té doby?"

„Nic," odvětil zcela rozhodně. „Možná by nebylo od věci, abyste se ve škole ukázali. Nechci, aby měl proti vám Lotos podezření, je to složitý."

„Jo, vzhledem k tomu, že jsi to byl zrovna ty, kdo nám řekl, ať na školu kašlem..."

„Ale tak...," odmlčel se. „Půjdu do školy s vámi. Prostě budeme dělat, jakože nic, zkrátka stereotypy, chápeš? Nasere nás nějaká učitelka nečekaným testem, budeme čumět z okna, možná i... pokecáme se spolužáky, třeba..."

Měl něco v plánu. Zase věděl víc, než říkal. Poslední větu dokonce pronesl tak nepřirozeně, až jsem měla nutkání protočit očima. „Já možná jsem špatná lhářka, ale ty jsi zase někdo, kdo chodí kolem horké kaše. Řekni to rovnou, Patricku."

Tiše si povzdechl. „Odboj potřebuje každého člověka, každého člena si vážíme. A když jste od Lotosu odešli čtyři... Mysleli jsme, že to tak i zůstane."

„Co tím chceš říct?" Bylo mi ve skutečnosti nad hlavu jasné, kam tím míří, ale... Nechtěla jsem to slyšet.

„Tím pokecáme se spolužáky jsem myslel jeho, Garreda."

Zpočátku jsem měla tendenci se zasmát, jenomže ze mě vyšlo pouze tiché a skoro neslyšené slovo. „Ne..." Zkameněla jsem, všechno se mi před očima převrátilo. Snažila jsem se na to nemyslet. „Já, my... Vždyť jsme s ním od poslední zkoušky sektorů nemluvili! Víš ty vůbec, co se stalo?"

Překvapilo mě, že kývnul. „Alex mi to řekl."

„Bezva, takže je ti jasný, že to nemá cenu. Konec. Uzavírám debatu."

„Kate."

„Co?"

„Chtěl jsem si promluvit s tebou, jelikož mám za to, že bys to zrovna ty mohla zkusit pochopit."

„Co pochopit," pověděla jsem s poraženým tónem, spustila jsem k tomu ruce podél těla. Rozhodla jsem se, že ho nechám mluvit.

„Garred udělal špatnou věc, zradil vás a hlídal si pravdu pro záchranu svého života. Ale čas se krátí, ve Městě narůstá napětí. Myslíš si, že by se snad nechtěl pomstít těm, kteří vás tam drželi? Nemusíte spolu přece opět kamarádit, ale jeho pomoc by se mohla hodit. Potřebujeme ale, aby s ním někdo promluvil."

„A tím někdo myslíš mě," dodala jsem. „Fakt super."

„Každý si zaslouží druhou šanci," pronesl ještě, „uvidíme zítra. Buď to klapne, anebo to necháme být. Zvládneš to?"

Místo odpovědi jsem jen slabě přikývla. Bylo to pro mě těžší, než se na první pohled zdálo. Nechtěla jsem mu to dát najevo. Pohlédla jsem dlouze před sebe, abych se na minutku odreagovala. Noc se zdála temná, oblaka stále zatažená. Za námi hrála tlumená hudba. Zítra už budeme vědět víc, než kdy předtím. Žádná tajemství, prolétlo mi hlavou.

Už jen pravda.

...

Následujícího rána jsem se probudila pár minut před budíkem a s velkým úsměvem na rtech. Skleněnou stranou, tedy největším trojúhelníkovým oknem, můj pokoj projasňovaly první paprsky slunce. Posadila jsem se na posteli a na chvíli jsem vypnula všechny své myšlenky. Odehnala jsem je do pozadí, kde mě alespoň nyní nemohly rušit.

Den plný stereotypů začíná, pomyslela jsem si. Z nějakého důvodu jsem se na dnešek těšila. Bodejť by ne, přece jenom konečně míříme tam, kam patříme. Vůbec netuším, co mám od setkání očekávat, ale těším se na něj, říkala jsem si v duchu.

O snídani padly otázky na mě a bráchu. Rodiče si přáli vědět co nejvíce o našem předešlém dni, kdy jsme byli ,nemocní'. Svěřili jsme se s tím, že byla trochu nuda, furt jsme jen spali a odpočívali... Ale také jsme nezapomněli zdůraznit, že už je nám o mnoho lépe. Mamka nás zprvu chtěla nechat ještě jeden den doma, ale Tommy ji přesvědčil tím, že má nějakou výjimečně zajímavou hodinu, na níž nechce chybět.

A tak bylo vše vyřešeno.

„Je tam nějak chladno," konstatoval Tommy od prahu dveří, které ihned nato uzavřel. Rodiče již odjeli za prací a my měli v plánu opustit dům také. „Zaběhnu si pro teplejší mikinu."

„Podzimní ráno, co bys čekal," namítla jsem s pohledem na teploměr. Času bylo dost, tudíž jsem zamířila po schodech do svého pokoje jako brácha, s cílem vzít si lepší svetr. Po vstupu dovnitř mě ale překvapivě ovanul chladný vítr - menší okno bylo otevřené. Plácla jsem se do čela, málem bych ho zapomněla zavřít.

Přešla jsem na druhý konec pokoje a následně jsem jej pevně zabouchla. Co jsem to chtěla... Jo, ten svetr! Otočila jsem se ke skříni, ale můj pohled upoutala židle u stolu, na níž seděl kluk v košili a četl si spokojeně noviny.

Co to má zas být?!

„Dobré ráno," pozdravil mě a s úsměvem zvedl zrak od čtení. „Přišel jsem zadem a všiml jsem si, že jsi nechala otevřený okno. Hele, Kate. Být tebou, tak si na to dám bacha. Mohl by ti sem někdo po tom velkym stromě vlézt."

No to si snad dělá srandu.

„Co tu proboha děláš, Patricku?!"

Zvedl noviny a položil je na stůl. Poté si stoupl a popadl svoji šedou mikinu opodál. „Řekl jsem si, že bych vás mohl doprovodit."

„Ale i tak sis našel čas na to, udělat si přestávku na čtení," nakrčila jsem čelo a rozhodila rukama. „Co takhle, já nevím. Třeba dveře jsou pro vstup fajn!"

„Čus," ozvalo se mi za zády, otočila jsem se na Tommyho, který jen prošel kolem a kývl na nás, jakoby nic a pokračoval v cestě dál.

„Ahoj, Tommy!" zavolal na něj Patrick, a pak se zase zasmál nad tím, jak z toho jeho zjevení vyvádím. „Klídek, nemohl jsem jít dveřmi, protože byli dole stále vaši. Raději by neměli vědět o tom, že se známe."

„Jen aby," přelétla jsem ho lehce naštvaným pohledem, a poté mu můj výraz naznačil, aby vypochodoval na chodbu. Zavřela jsem za námi a bylo načase, aby někdo pronesl onu děsivou větu.

Tommy se toho hrdinsky ujal. „Připraveni jít do školy?"

...

„K čemu potřebuješ dvě obří svačiny?" divil se Patrick cestou, protože mého bratra neznal tak jako já.

Tommy se přestal přehrabovat v batohu. „Jednu mám na dopoledne a tu druhou mám na pozdější dopoledne."

„Já jen, že bys tím nakrmil celou třídu," zavrtěl hlavou.

Už jsme procházeli školní chodbou ke třídám, mudrc se k nám již také připojil. Čekala jsem, jak na nás budou všichni koukat a připravovala jsem se na ten divný pocit, co by potom přišel, ale ani jedno z toho se nedostavilo. Žádné pohledy, žádný špatný pocit. Zkrátka nic.

„Tak zatím," ozval se Tommy.

„A na co nesmíš zapomenout?" pokárala jsem jej.

„Jo, jo," zabrblal a už se pomalu začal vzdalovat. „Nic nepodpálím, nic nevybouchne, přísahám!"

No jen aby.

„Ty jdeš s námi, viď?" otočila jsem se na Patricka. Vzpomněla jsem si na to, že by s námi měl být ve třídě.

„Ano," odpověděl a zklidnil značně dech s uchopením kliky. „Ale teď už pojďte, než si to rozmyslím."

Pár spolužáků zvedlo pohled, aby zkontrolovali příchozí. Když ale zjistili, že se jedná pouze o nás, zase se lhostejně odvrátili. Patrick si sedl vedle toho svého spolusedícího, ale ten ho ani nepozdravil. Já s Alexem zaujala místo v naší poslední lavici a vyučování mohlo započít.

Zarazilo mě, že se učitelé nedivili tomu, že se Patrick po dlouhé době objevil. V mysli se mi ale nachomýtl jeden fakt: jednalo se o jeho příjmení. Patrickův otec byl důležitý pro Lotos, tudíž si zřejmě učitelé nechtěli dovolit Walterova syna byť jen upozornit a už vůbec ne potrestat.

Stereotypy jsou zlo! Furt se omílalo to samé dokola, a kdyby nezazvonilo, praskla - oprava - vybouchla by mi hlava. Nějaká nepravděpodobná, jasně zcela upravená historie světa. Dále jakási pravidla, kterými bych se řídila jedině ve snu. Vlastně ani tam ne. Druhou hodinu přišlo na řadu opakování počítání dlouhých úloh. Mně opravdu nezajímalo, pod jakým úhlem se ten cyklista v zatáčce otočil.

Ale pod jakým úhlem poslat raketu na hlavní budovu Lotosu, hm... to by byla jiná.

„Já tu fyziku vůbec nepochopila... Teda, doufám, že to byla fyzika," zašeptala jsem k Alexovi. „Už aby bylo odpoledne."

„To mi povídej," přiznal, „dneska mě to taky nějak nebaví, a to je co říct."

A jako na zavolanou, přesně v ten moment zazvonilo na velkou přestávku. Mudrc, já i Patrick jsme vystartovali ze třídy, jak nejrychleji to šlo. Brácha vyšel ze dveří naproti krátce poté, co jsme vstoupli na chodbu. Studenty se to všude jen hemžilo, a tak jsme si zvolili směr do nějaké klidnější části budovy.

„Hej," oslovil nás Tommy, „taky byli vaši učitelé, nevím, jak přesně to říct... nervózní? Zkrátka nechovali se podivně?"

„Trochu se ztiš," namítl Patrick směrem k němu, připomínal nám tím jedno: nikdy nevíme, kdy nás sledují. „A jo, mně to tak taky občas připadalo."

S Alexem jsme mu dali za pravdu. Mudrc se narovnal. „Jako kdyby tušili, že se něco blíží."

„Necháme to teď ale radši být," pronesl náhle Patrick.

„Jasně, asi to není bezpečný," řekla jsem, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se všichni zastavili.

„Tak jsem to nemyslel," pokračoval a pobídl mě, abych se obrátila na druhou stranu.

Garred.

„Když tady budeme jen tak stát, nebudeme zrovna nenápadní," zdůraznil mudrc. „Patrick mně a Tommymu něco říkal, ale aby bylo jasno, já tam nejdu. Tohle fakt nemám zapotřebí," přešel až za nás a navíc dodal: „Uvidíme se na hodině, hodně štěstí."

„Ty mě v tom doufám nenecháš," obrátila jsem se k bratrovi. Přešlapoval z nohy na nohu a pokoušel se mi stranit pohledem. „Prosím."

Tommy si odfrkl. „Krátkej pokec a jdeme pryč, jasný?"

„Mám tu počkat?" optal se Patrick.

Zavrtěla jsem rázně hlavou. „Bude lepší, když půjdeš za Alexem."

„Fajn," řekl a již se otáčel k odchodu. „A díky, že to alespoň zkusíte."

Popostrčila jsem vzápětí Tommyho, abychom šli i my. Doufala jsem, že měl Patrick pravdu a nebude to tak hrozné. Každý si zaslouží druhou šanci, opakovala jsem si pro sebe. Třeba je mu to vážně líto a chce se přidat k odboji. Tommy mě zatahal za rukáv jako malé dítě - to si nás zrovna Garred všiml a já zpozorněla. Uviděla jsem jeho tvář, doslova zbledl, sotva nás zaregistroval se přibližovat. Lehce pootevřel pusu, jako kdyby byl připravený něco říct, jenže to neudělal.

Ze třídy, vedle které stál, přišli dva kluci. Jeden neuvěřitelně vysoký, že by se mohl klidně rovnat se silákem. Měl potrhané dříny a husté vlasy po ramena. Ten druhý byl nižší a pohled na něj mě vyděsil daleko víc. Poznala jsem Deana, se kterým Tommy včera soutěžil v klubu.

„To jste vy dva?" pronesl Dean tak znechuceně, až byl brácha nucen udělat krok vzad s vytřeštěnýma očima.

Já se snažila nezmatkovat a zůstat stát před Garredem. Když jsme se my dva viděli naposledy, vylila jsem si na něm všechnu zlost. Teď jsem popravdě dělala to samé, jen s tím rozdílem, že to bylo pouze v mé mysli. „Ahoj," zkusila jsem opatrně tichý pozdrav.

Silák nasál všechen vzduch do plic a zachmuřil se. „Co chceš?"

No, a tato chvíle mě přesvědčila o tom, že je to v háji a měla bych nejlépe utéct na druhou stranu planety.

Ten vyšší se mi začal nepřetržitě smát.

Dean mezitím propaloval Tommyho pohledem. Asi mu včerejší večer ještě neodpustil. „Týjo, Garre? Ty tyhle chudáky znáš?" zajímalo ho najednou.

Neudělej tu blbost. Nabádala jsem očima siláka. Věděl to, tušila jsem, že ví, na co myslím. Přišla ale rána, již bych snadno přirovnala k bolesti pěstí do břicha. A on věděl, že mě to bolet bude.

Ta slova.

„Ne, neznám je," zalhal oběma svým kámošům. „S někým si mě spletli."

„Ne, nespletli!" vykročil k němu rychle brácha, překvapilo mě to. „Kate s tebou chce mluvit, tak jí to dovol!"

„Odpráskni, skrčku!" strčil ho zničehonic tak prudce, že kdybych Tommyho nezachytila, spadl by na podlahu. „Pojďte, kluci."

A všichni tři brzy nato zmizeli ve třídě.

S bráchou jsme měli co dělat, abychom se vzpamatovali. Ta ponižující scéna mi vehnala slzy do očí. Urychleně jsem zamrkala. Tohle byl teď Garred? Opravdu? Strašně mě naštvalo, jak nazval Tommyho a jak dělal, že nás nezná. Spíš než naštvalo, tak mě to hlavně ranilo.

„Jsi v pořádku, Tommy?"

Brácha ke mně obrátil smutné oči, ale pokusil se typicky přes bolest usmát. „Jo... Nevyšlo to ale zrovna dobře, co?"

„To ne," zašeptala jsem.

Ozvaly se přibližující se kroky. Patrick přilítl tak rychle, až se za ním prášilo. Zmateně se rozhlédl, a poté se začal hrozně omlouvat. Mluvil ale ve spěchu, proto nešlo poznat, co chce říct. Pak naštěstí zpomalil. „Jste v pohodě?!"

„Jsme, Patricku, tenhle blbec mě jen tak nerozhodí." Kdyby to Tommy nepronesl vyplašeně, byla bych mu to i uvěřila.

„Cestou po chodbě jsem se otočil a uviděl ty dva. Tím se to celé pokazilo. Byl to Oscar s Deanem, kdysi jsme byli parta."

Nechápavě jsem k Patrickovi zvedla oči.

„Byli," zopakoval. „Zjistil jsem, že jsou to největší grázlové na škole a od té doby jsem se s nimi nebavil. Vypadá to ale, že si našli někoho jiného. Vážně se omlouvám, vědět to, tak vás za ním nikdy nepošlu!" přiznal nám provinile. „Jestli to táhne s nimi, věřit už mu nemůžeme."

„Jo," povzdechla jsem si, „to teď už víme taky."

............

Ahoj! Páni, kapitola za míň než týden? :o Jsem na sebe mega pyšná! :D Omlouvám se všem, ale ono setkání se mi do této již nevešlo. Přijde mi, že je tu vlastně jen rozhovor, Patrick, co vlezl oknem k Andersonovým, škola a scéna s Garredem. Jen tohle a má to zase víc slov než bych chtěla psát. Nojo, co se dá dělat. :D Dobře, teď ta otázka. Čekali jste, že se silák znovu objeví? A co si myslíte o jeho zachování? Budu ráda za každý názor. :)

Kapitola pro: LuckaLB moc ti děkuji za všechny krásné komentáře, které tu zanecháváš, vždy mě moc potěší! Jsi jedna z těch, kteří jsou tu strašně rychle hned po vydání, až je to někdy šílený. :D Tudíž ještě jednou díky moc. <3

A díky moc i vám všem, bez vaší podpory bych sem nikdy nedošla. Mějte se fanfárově a užijte víkend! :D :3

- Mia ♥