Patrickův známý hlídal zadní vchod, tudíž dostat se tam nebyl vůbec žádný problém. On to byl vlastně tak nějak problém jen pro polovinu z nás. Já s Alexem bychom již mohli v pohodě projít vstupem, jelikož jsme plnoletí byli, ale rozhodli jsme se jít společně zadem.

Polila mě nervozita. V okamžiku od opuštění prahu dveří mé oči začaly kontrolovat okolí. Když si udržím chladnou hlavu, bude to v pohodě. Prostě jen musím zařídit, aby přišel Tommy na jiné myšlenky, to zvládnu. Nějak to půjde.

„Připadám si trochu provinile," otočil se na nás Tommy, byl tu z nás všech první.

„Ale ticho už," promluvil Patrick, načež poděkoval tomu svému známému. Prohodili spolu ještě pár slov, ale tak, aby to ostatní nezaslechli.

„Je to jeden den, jeden večer," pronesla jsem opět k bratrovi, pohlédl na mě poněkud nejistým výrazem. „Celý náš život, všechno, co se stalo... Nesli jsme... Ne," opravila jsem se, „furt je to těžký. Tommy, není na tom nic špatného, odpoutat se a uvědomit si, že nemůžeme stále jen a pouze truchlit."

Alex mezitím těkal vyplašeně očima a hledal jakoukoli možnost na zdrhnutí. Všiml si, že ho dobře vidím, a proto se pousmál a dělal hned, jakože nic a že ho strašně zaujal květináč na jednom stole poblíž.

Patrick nám pokynul, abychom jej následovali. „Ber to, Tommy, jako takovou oslavu nejen tvých sedmnáctin, ale i oslavu začátku něčeho většího. A pokud vše půjde dobře, jednou budeme takto oslavovat všichni."

A přesně tahle slova potřeboval můj brácha slyšet. Pozastavili jsme se před tím vším blázincem jen na chvíli. Tommy odhodil mikinu na nedalekou komodu a přikývl směrem k Patrickovi. „Tak jo, jdeme se bavit!"

A že to byl opravdu bezvadný večer, takový jsem snad ani nečekala. Ke spokojenému pocitu mi bohatě stačilo spatřit Tommyho, jak je konečně plný radosti a nedusí se myšlenkami na to, co bylo a teprve přijde. Alexovi... Alexovi to trvalo poněkud déle, ale řekla bych, že se ta jeho tvrdohlavá palice konečně rozhodla dát na mé kárání, a proto jsem se již neobávala toho, že mudrc zase někam odleze a zmizí.

Po hodině a půl se objevil i Zeen a spol. Tancovali jsme společně v kruhu, přičemž vždy někdo vkročil doprostřed a předváděl své přímo oslnivé kreace. No, ještěže na mě a Alexe nestačila přijít řada, jelikož kluci, co s námi zrovna byli, zničehonic popadli Tommyho a kamsi ho začali táhnout do vln místní zábavy.

Vyděsilo mě to, stále jsem přece zůstávala v poplašném režimu. Patrick mi však věnoval úsměv a uklidňující slova. Prý to bude to nejlepší zakončení večera a nemám se ničeho bát.

Hm. Neboj se. To se mu lehko řekne, jenomže mě právě zrovna před očima odtáhli bráchu do davu plného puberťáků!

„Pojďte, tohle si nesmíme nechat ujít!" zavolal na nás Patrick přes tu ohlušující hudbu. Alex se na mě cestou udiveně podíval, ale já jen pokrčila rameny. Neměla jsem nejmenší tušení, co se má dít.

Zástupy lidí obklopovaly prázdný střed místnosti. Veškerá světla nyní směřovala do epicentra aktuálně nejzajímavějšího dění. Razili jsme si společně cestu co nejvíce dopředu, abychom lépe viděli.

Stál tam tak osmnáctiletý mladík s výrazem pána světa. Vlasy měl ostřihané na ježka a jeho postava prozrazovala, že zrovna jeho naštvat opravdu nechcete. Rukama povzbuzoval okolí a každý nadšeně jásal. „Je tu ještě někdo, kdo by mě chtěl vyzvat na souboj?!" ozval se burácejícím hlasem. „Nebojte, budu vás šetřit!"

Ani jsem si neuvědomila, že hudba dávno utichla. DJ otázku zopakoval od pultu také: „Jen se neostýchejte! Máte dnes jedinečnou příležitost zúčastnit se souboje s největší legendou klubu Night Lights...," udělal dramatickou pomlku a zapnul zvuk bubnů. „Neporazitelným Deanem!"

„Doufám, že nemáš v plánu s tím namachrovancem soutěžit, Patricku," zamumlal ze srandy Alex.

„Já ne."

To je zlý, znovu ten úsměv, který znamenal jediné: ví víc, než říká, a hodně se tím baví.

„Tady!" křikl kdosi v davu. Zjevili se náhle Zeenovi kamarádi, dotáhli zmateného Tommyho až doprostřed a postrčili jej přímo k vyzývateli. Brácha se narovnal a otočil - každý mohl na jeho výrazu uvidět, že tenhle klučina fakt netuší. Brzy si uvědomil, že stojí sám na místě, obklopeném lidmi, kde je kromě něj jen kdosi, vysoký jak hora a s nepřátelským pohledem v očích.

„Výborně! Další dobrovolník se ukázal!" zvolal radostně DJ a okolí zatleskalo.

„Super," uslyšela jsem mudrce na levé straně. „Jak tohle jenom skončí? Jaký souboj?"

„Jakej asi."

„Patricku," oslovila jsem ho trochu podrážděně, „ cos to-"

„Nechť taneční souboj započne!" překřičel všechny Deanův hlas. Přišel blíž k bratrovi a podal mu ruku. „Hodně štěstí, ...tvé jméno?"

„Tvé jméno? Co..."

Plácla jsem se do čela. „Patricku," zavrčela jsem znovu, „vím, že je to vážně strašná sranda, ale vždyť jemu už to ani nemyslí!"

„Jsi ňáký zmatený, kluku," drkl mu Dean do ramene a dav přihlížejících se rozesmál. „Ale chceš tancovat, ne?"

„Jo!" zvedl Tommy ruce nad hlavu jak na horské dráze.

Získal si tím obrovský potlesk.

„Já věděl, že chodit sem byla chyba," kroutil mudrc hlavou a raději se kousek vzdálil. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když já zůstanu co nejblíže, abych v případě největší nouze zasáhla. A třeba odtáhla Tommyho za nohy... nebo tak nějak.

„Pusť to tam!" promluvil Dean k DJovi a ten přikývl.

„Je to tady, dámy a pánové! Doufám, že máte rádi starověký Egypt, jdeme na to!" Potlesk a jásot v celém klubu přebila hudba, hlasitá natolik, že vše kolem dunělo a já dokázala jen stěží rozpoznat, co ostatní vyloženě křičí. Jednalo se o elektrickou píseň, v níž se opakovalo jen jedno jediné slovo - a to Anubis. Hádala jsem, že se tak musí i píseň jmenovat.

Patrick se nepřestával tlemit, já se zas v duchu modlila, ať to brácha nějak zvládne. První si parket přivlastnil Dean. Předvedl rychlou otočku, pár rytmických pohybů, chvíli dokonce vypadal jak loutka, kterou někdo ovládá. Bylo to pozoruhodné. Když skončil, vítězně koukl na Tommyho - skoro to vypadalo, jako kdyby se mu vysmíval a dával mu tím jasně najevo, že nemá šanci. Poté přelétl očima všechny přihlížející, nakonec se zastavil pohledem i na mně a neodpustil si mrknutí.

V ten moment jsem měla co dělat, abych udržela veškerou pizzu z oběda v žaludku. Skvělý.

„Dívejte, teď je na řadě Tommy," upozornil nás Alex.

Kde ten se tady vzal?

„Nešel jsi náhodou pryč?"

Mudrc se podrbal za krkem. „Jo..., ale už jsem holt zpět. Nechtěl jsem si to nechat ujít," zazubil se a mně to bylo hned jasný.

Tommy rázným krokem vkročil až k Deanovi, nenechal se jím zastrašit. Trochu se mezitím sebral, veškerou energii teď hodlal použít. Prohrábl si rukou vlasy a vytvořil si tím nemalý rozcuch. Druhou ruku napřáhl před sebe a naznačil tak Deanovi, aby vycouval z jeho parketu. Teď je řada na mně, říkal přímo jeho výraz sebejistoty.

„Tanec může být kterýkoli pohyb, Tommy!" zavolal na něj Zeen. „Pamatuj, co jsme ti říkali: jsi skokan, využij toho!"

Reflektory namířily na mého bratra a on v tu chvíli udělal pro začátek tu nejlepší věc, kterou pro zaujetí udělat mohl. Ještěže uměl to salto tak dobře. Davu se to líbilo, opravdu moc líbilo. Jediný, kdo nad tím ohrnul nos, byl právě Dean.

Jéj. Tohle fakt nečekal.

Když Tommy předvedl dalších pár triků, lehce je propojoval tanečními kroky, které... moc dobře neznal, ale poznat to skoro vůbec nešlo. Snažil se, jak jen mohl. Dean pochopil, že se mu nechtěně připletl do cesty vskutku dobrý protivník, a začal mít viditelné obavy. Tentokrát jsem Tommyho protivníka vyhledala pohledem já, nevím, co to do mě vjelo, ale měla jsem to nejsilnější nutkání vytvořit speciálně pro něj ten nejfalešnější úsměv světa.

To ho rozzuřilo ještě víc.

„Anubis!" zvolal Tommy a nadšeně pokračoval dál. Hrozně ho to bavilo, zkusil navodit i historickou atmosféru tím, že předváděl vtipné, ale zajímavé egyptské tance - popravdě ale netuším, jak se to přesně nazývá. Tommy měl zkrátka lokty i dlaně v pravém úhlu a připomínal tančící mumii, kterou zrovna povolal právě Anubis, bůh zemřelých, z hrobky v pyramidě.

„A pak, že to nezvládne," řekl mi během souboje Patrick. Spokojeně pozoroval Tommyho, jak si tanec užívá. „Dean už stejně potřeboval, aby mu někdo srazil hřebínek."

„Počkej, ty ho znáš?" zajímalo mě, ale nedostalo se mi odpovědi. Zřejmě mou otázku ve směsi hudby a jásotu přeslechl, každopádně jsem to nechala být a dál jsem se věnovala sledování téhle - Ukaž, co umíš - show, jež se stala náplní celého dnešního dne.

Dean se brzy vytratil a zmizel v davu. Tommy na nic nečekal a popadl nás všechny tři, abychom šli znovu tančit společně. Zeen a jeho kámoši došli Tommymu osobně poblahopřát, zdáli se nadšení a brácha pověděl, že je jim i vděčný za to, že ho sem dotáhli. A ačkoliv mu tím zprvu způsobili nemalé trauma... prý si zakončení večera opravdu užil.

...

Po uplynutí další hodiny jsme zjistili, že má klub ještě jedno patro, které není tolik přecpané, tudíž jsme pobývali spíše zde.

„Na pár minut se vypařím, jo? Potřebuju na vzduch!" zakřičela jsem hlavně na Tommyho, ale ani on, ani nikdo jiný mě nezaslechl a zjevně ani nevnímal. Mávla jsem nad tím rukou a rozešla se pryč.

Již jsem věděla z doslechu, že je tu někde vchod na terasu. Najít ho mi dokonce netrvalo dlouho, jelikož se ukázalo, že se jedná o takové velké dvojité dveře. Zamířila jsem k nim a přitom jsem se rozhlížela po zábavě, panující všude kolem. Ti lidé... Hlavou mi proběhlo pár myšlenek. Najednou se mi udělalo vážně špatně, proto jsem byla ráda, že už jsem zase na čerstvém vzduchu.

Zavřela jsem za sebou a tím zabouchnutím se hudba a veškerý hluk kolem výrazně ztlumily. Mé kroky zamířily až k zábradlí, opřela jsem se a hluboce se nadechla. Díkybohu to byl jen další krátkodobý nával emocí, nic nenormálního u holky, co si prošla peklem. Vlastně něčím daleko horším: smrtícími sektory.

„Kate, ahoj," pozdravil mě organizátor dnešního dne, i přesto, že jsme se viděli před méně, než půl hodinou.

„Čau," odvětila jsem trochu nevrle.

„Všechno v pohodě?" zajímal se a přišel blíž.

„Jo, jo. Co by se mělo dít... Všechno nejvíc v pohodě," kývla jsem. „Přišla jsem se podívat na hvězdy."

Ani mu nevadilo začít se hlasitě smát. „Kolikrát ti mám říkat, že ty fakt lhát neumíš?"

„Ale já nelžu!" bránila jsem se a znovu jsem pohlédla do prázdna před sebou. Představovala jsem si ve skutečnosti tváře těch lidí uvnitř. Ale jemu jsem odpověděla něco úplně jiného. „Jak říkám, přišla jsem se dívat na hvězdy."

„Jasně."

„Proč mi nevěříš, Patricku?"

„Žádný hvězdy tam nejsou, Kate. Dneska nic vidět není, ale ty na tu oblohu civíš, jako kdybys tam viděla grilovaný kuře."

„Aha," pronesla jsem klidně a otočila se na něj. Stále se usmíval. „Přiznávám to, jsem vážně špatná lhářka."

„Nechceš mi povědět, co tě tak rozrušilo?" pronesl opatrně a opřel se o zábradlí také. Už jsem ho chtěla odbýt se slovy, že mu to může být jedno, že se mými starostmi trápit nemusí. Bohužel v mém životě nebylo zrovna moc lidí, kterým bych se svěřovat mohla. Žilo jich zkrátka jen pár a já musela samu sebe přesvědčit, že Patrick mezi ně už prostě patří.

„Já jen, že tam vevnitř... Bylo to... Bylo to, jako kdyby se nic zlého nedělo, víš. Jako kdyby to ti lidé nevěděli," řekla jsem tiše pravdu.

„Taky, že to neví, vzpomínáš? O sek-," přelétl pohledem terasu, ale nejbližší možní posluchači stáli až na druhém konci. „Ty víš. V tomhle klubu je jen malá hrstka, která má tušení o tom, co se děje."

„Co jsi tady vlastně dělal ty?" změnila jsem téma, nechtěla jsem na to všechno myslet.

Patrick zvedl nenápadně sluchátko, které měl celou tu dobu s sebou. „Ozvali se mi z vedení, musel jsem odpovědět."

Spadla mi čelist. Ozvali se mu. Ozvali se mu!

Práskly dveře. To ven zamířil mudrc, a dokud si nás nevšiml, v náznaku dobré nálady si pobrukoval právě hranou písničku. Překvapilo mě, jak moc dokázal změnit názor a už nechtěl ani v nejmenším opustit klub. „Zdar, vy dva," pousmál se, a to už stanul přímo u nás. Patrickovo sluchátko v ruce mu neušlo, zvedl tedy zvědavě obočí. „Stalo se to, co si právě myslím, že se stalo?"

„Opovaž se nás napínat," přidala jsem se, „tohle je pro nás důležitý!"

Patrick si prostředek k dorozumívání nejprve znovu dobře uschoval, posléze mně i Alexovi věnoval lišácký úsměv, pak se dlouze nadechl.... Dvakrát! A teprve posléze promluvil. Jedna minuta mi v ten okamžik připadala jako hodiny. „Gratuluji, dnešním večerem vás oficiálně přijali za členy odboje."

Jo!

„Zítra se koná vaše první účast na shromáždění, mám se ujistit, že jste si vědomi toho, že je účast dobrovolná, nebezpečná, a-" Patrick přelétl pohledem jakýsi malý papír, kterého jsem si předtím nevšimla. „Ježiš, to jsou kecy. Jo, tady... Nebezpečná, nedoporučuje se její opuštění-"

„Patricku, my jdeme! Chápeš to? Tohle nám nemusíš předčítat," přiznala jsem rozhodně. Do operace vstoupíme a basta. Zítra bude líp, už teď mi bylo jasné, že nebudu moct usnout.

„Mně je to jasný," přeložil si papír znovu do kapsy, „to jsou jen takový pro nás nedůležitý důležitosti," dodal a zarazil se očima na Alexovi. „Inu?"

„Promiň, jen jsem unavenej," Mudrc párkrát zamrkal, pak zavrtěl hlavou, aby se probral. „Se mnou zajisté počítej. Zítra jdeme na setkání odboje, to je skvělý."

„Vždyť je teprve půl jedenáctý," zasmála jsem se. „Proč jsi tak ospalej?"

„Víš, jak macarena s Tommym vyčerpává?!" zavrtěl mudrc hlavou a opět zívl. „Nejdřív jsem se obával rodičů, ale došlo mi, že si mého zmizení ani nevšimnou."

No bezva. „Ale naši by zuřit mohli," připomněla jsem. „Patricku, do hodiny bychom měli být raději doma."

„To půjde," přikývl a pokračoval s pohledem k oknu do klubu. Viděli jsme odsud dobře na pódium, z něhož skákal zrovna Tommy dolů. „A on?"

Mám ale takový dojem, že by i bez mých slov odpověď znal. „On s tím souhlasí na sto procent. Zítra přijde i Tommy, bez obav."

............

Zdravím všechny! Dneska to zkusím bez dlouhých keců. Mně tohle tak strašně moc bavilo psát. :3 Ten Tommyho tanec? :D No, prostě nádhera. V médiích máte Anubise, já tu písničku mám moc ráda, takže tu nesměla chybět. xD Už je to jinak konečně tady! Setkání s odbojem is cominggg! Kdo se těší tak jako já? :D

Věnováno: Queenie_L Jelikož na tuhle kapitolu s tančícím Tommym čeká fakt hodně dlouho. xD

Mějte se krásně a snad zase za týden! :)

- Mia ♥