„Čtyřicet jedna, čtyřicet dva, čtyřicet tři..."

Z dálky ke mně doléhal hlas. Věděla jsem, co to znamená. Jsem už skoro vzhůru, jen otevřít oči. Šlo to ztěžka, ale po chvíli se mi to i podařilo. Nyní jsem hleděla ospalým pohledem na velmi známý bílý strop našeho pokoje, v němž nás už celých šest dní drželi. Nebylo to ale vězení, tedy ne tak docela.

Prostoru zde bylo dostatek, jídlo nám nosili často a navíc každý další den ve větších porcích. Tvrdili, že nesmíme nic uspěchat, jelikož máme po životě v sektorech dost stažený žaludek a rychlá změna v přijímání potravy by nám jen ublížila. Zprvu nás často navštěvovali různí doktoři, aby se ujistili, jak na tom jsme. Mé oči už si na jasnou záři z oken přivykly, ale proč jsme reagovali na místní vzduch špatně, to nám říct odmítali.

Vlastně nám nechtěli vysvětlit vůbec nic. Prý se vše dozvíme, až budeme zcela v pořádku a všechno bude připravené. Zajímalo by mě, zdali k tomu vůbec někdy dojde.

„Padesát pět, padesát šest..."

Pootočila jsem hlavou doprava, nedaleko zrovna prováděl Tommy ranní rozcvičku a nahlas počítal kliky. Pomalu jsem donutila své tělo k tomu, aby vstalo na nohy, a po popřání dobrého rána jsem se vydala do vedlejší místnosti převléct a umýt. Staré oblečení, ve formě černého trička a maskáčových kalhot, bylo minulostí. Nyní jsme vyfasovali vše ve sterilní bílé barvě.

Měli jsme zde dostatek času na přemýšlení. První noci jsem usínala se slzami na tvářích, jenže pak se něco změnilo. Došlo mi, že ten slib jsem nedala jen jim, ale i sobě. Přijdu na to. My tři to dokážeme. Nevím jak, nevím kdy, ale dokážeme. Znovu se shledáme, musí to tak být. Tudíž jsem se smutku zbavila tak, že jsem si namluvila, že odloučení nepotrvá věčně. Alex s Tommym mi navíc hodně pomohli. Uběhlo možná jen šest dní, ale i tak jsme pochopili, že musíme být zkrátka stateční a silní.

Loudavým krokem jsem přešla k oknu a stoupla jsem si vedle zamyšleného Alexe. „Jak se máš?" začala jsem každodenní rozhovor.

Teď odpoví: ujde to, problesklo mi hlavou. Jeho odpověď byla totiž zatím každý z předešlých dnů neměnná.

Chvíli mlčel a upřeně pozoroval náš jedinečný výhled: budovy všech výšek a ulice plné aut a odsud maličkých lidí. Prostě Město, jak ho i ti zdejší nazývali. Kochání se pohledem tady bylo jednou z nejlepších možností zabití času. Po šesti dnech nás to překvapivě stále neomrzelo – my přece jen skoro celý život neviděli nic jiného než tábor a smrtící sektory. Město se ukázalo jako příjemná změna, ačkoliv jsme od něho byli pořád jaksi izolovaní.

Když už jsme u té izolace, Garreda jsem od prvního setkání po východu ze sektorů nespatřila. Ale tušila jsem, že je někde poblíž. Třeba hned ve vedlejší místnosti, každopádně to bylo jedině dobře. Nechtěla jsem ho vidět, natož s ním mluvit.

Mudrc se po pár vteřinách probral ze svých myšlenek, párkrát zamrkal a otočil se na mě. „Nedočkavě, tak se mám."

Tohle jsem nečekala, poprvé odvětil jinak. Udiveně jsem nadzvedla obočí a doufala, že mi to vysvětlí.

„Mám takový pocit, že nás dneska čeká důležitý den," řekl a pousmál se.

„A to proč?" nechápala jsem zprvu.

„Protože tady byli nějací lidé, když jsi spala," ozval se najednou i můj bratr. Přemístila jsem k němu zrak, seděl teď na jeho posteli a v ruce držel hrnek s čajem. „A řekli, že nás dneska čeká něco důležitého."

„Přesně tak," dodal k jeho vysvětlení mudrc, „prý již nadešel čas."

Fajn. Takže už jsem byla nedočkavá taky. „Ale čas na co? Odchod odtud?"

„To také," odpověděl hluboký mužský hlas. Ohlédla jsem se. U dveří stál někdo s papíry a propiskou v ruce. Za ním čekala ostraha, pro případ našeho náhlého vzdoru či pokusu o útěk. „Ale hlavně přišel čas na to, co vás zajímá nejvíce. Odpovědi."

...

Už dobrých pět minut jsem seděla společně s ostatními za obřím stolem. Odvedli nás sem krátce poté, co za námi přišel ten muž s papíry. U jediných dveří stáli dva hlídači a naproti nám se nacházely dvě prázdné židle. Zamyšleně jsem pozorovala svůj odraz v lesklé desce stolu. Ticho zde rušili oba moji společníci: Alex netrpělivě podupoval nohou a Tommy shledal za nejlepší, lézt všem kolem na nervy s pomocí jedné ze třech propisek.

Překvapivě mi ten cvakavý zvuk ani nevadil. Byla jsem možná až moc nedočkavá, než abych se tím zabývala. Zvedla jsem znovu zrak. Vypadalo to tady jak v nějaké výslechové místnosti. Najednou cvakla klika a já zaslechla příchozí.

„Stephenovi již odešli? Myslela jsem, že..."

„Kdepak, takto to bylo lepší. Ostatní jsou již tady?"

„Ano, vše je připravené."

„Můžeme tedy začít," řekl již hlasitěji muž s brýlemi v šedém obleku, který vešel jako první dovnitř a usadil se na jednu z židlí. Vedlejší místo zaujala mladá žena, jež působila dojmem jakési jeho asistentky a neustále cosi zapisovala.

Alex přestal dupat, Tommymu málem propiska vypadla z ruky. Všichni tři jsme teď na ně hleděli jako na zjevení. Pevně jsme věřili, že nám snad již vše brzy vyklopí.

Muž si zprvu poupravil brýle, teprve pak si nás přeměřil vážným pohledem. „Mé jméno je Theodor Wright, jsem zástupce pana Kendricka, předsedy naší organizace. A toto je má asistentka Olga," podal nám všem ruce a my si s ním trochu nejistě potřásli. „Vážený pan Kendrick se omlouvá, ale bohužel se na setkání s vámi, z důvodu nedostatku času, nedostaví. Mám vám ale za něj popřát hodně štěstí v novém životě a pogratulovat za úspěšné splnění projektu."

„A omluva za způsobení celoživotního trauma nebude?" zeptal se s nuceným úsměvem můj bratr.

„Tommy!" sykla jsem směrem k němu.

„Byl jsem varován, že máš sklony k drzosti, ale chápu tě, hochu," promluvil pan Wright, „prožili jste si toho hodně, právě proto bylo nutné několikadenní pozorování."

„Tss," odfrkl si znovu Tommy. Kdyby mezi námi neseděl mudrc, šlápla bych mu varovně na nohu. Jsme tu, abychom se dozvěděli pravdu. Všechno. A takto nám zrovna extra nepomáhal. Taky bych nejraději řvala a zavalila je otázkami, které by nebyly vůbec přívětivé, jenže jsem si na rozdíl od něj dokázala udržet neutrální tvář.

Dýchat zhluboka. Hlavně nevybouchnout. Chceme se přece konečně něco dozvědět.

„Olgo, byla byste té laskavosti a ujala se fáze vysvětlení?" otázal se muž své podřízené. „Říkal jsem to před chvílí a zjevně by mi již selhal hlas."

„Mám dojít nejprve pro něco k pití?" navrhla asistentka a už už se zvedala ze židle, ale Theodor ji pokynul, aby se znovu usadila.

„Pro vodu jsem poslal předtím, nyní můžete rovnou začít. Jen se na ně podívejte," zadíval se na nás a na vteřinu mi jeho pohled připadal opravdu chápavý. „Zaslouží si znát pravdu."

„Dobrá," přikývla a zpočátku se jistě zamyslela, kde vlastně začít, „pokusím se vám to co nejlépe shrnout, ale musíte slíbit, že budete pozorně poslouchat." Pohotově jsme přikývli a asistentka začala své vyprávění: „Skoro všechno, co jste se dozvěděli, byla lež."

Bouchly dveře, nějaká další paní přinesla panu Wrightovi sklenici s vodou. Kdybych z ní zrovna pila já, její obsah by skončil všude kolem. Jak jako lež? Tedy, říkala skoro všechno. Nedočkavě jsem hypnotizovala onu ženu, dokud nezmizela zase na chodbě. S jejím odchodem mohla asistentčina řeč pokračovat.

„Zprávy o Rebornu byly v táboře nastražené tak, abyste je dříve nebo později objevili. Museli jste znát falešné informace, aby vás více donutili k odchodu. Projekt: Reborn znamená něco jako znovuzrození. V našem případě doslovný přechod výše..."

„Olgo," oslovil ji Theodor a tím ji také přerušil, „myslím, že takto je pouze naprosto zamotáte." Zalétl k nám očima, musel si všimnout naší marné snahy pochopit, o čem to sakra mluvila. „Doporučuji začít jako minule od samotného začátku, musíte počítat s tím, že tyto děti neví vůbec nic."

„Ah, jistě," omluvila se a na okamžik se odmlčela, „tak tedy, když se blížil konec dvacátého prvního století, stala se chyba, která vyústila ve válečný konflikt. Každá země obviňovala někoho jiného a brzy začala válka. Planeta byla na jejím konci poničená a už ani nebylo za co bojovat. Tehdy vzniklo naše Město, do něhož se lidé mohli bezpečně ukrýt. Rozdělilo se na dvě části, a jelikož se zde nenacházelo dost zdrojů, vytvořila se menšina, nucena žít v chudobě."

Něco hlasitě cinklo. Ohlédla jsem se a uviděla Tommyho omluvný výraz. „Pardon, spadla mi propiska na zem."

Nikdo na to radši nijak nereagoval, teď šlo opravdu jen o ty odpovědi.

„Kde jsem to byla... nedostatek zdrojů, ano. Situace se horšila, někteří propadali panice a strachu o svůj život. Odejít z Města se báli, ale věděli, že ani tady je nic hezkého nečeká. Starosta se obával blížící se vzpoury, která by narušila mír a pravidla, a tak přišel s nápadem, díky němuž sedíte dnes tady."

Všichni tři jsme na sebe udiveně pohlédli. O válce jsme věděli pouze to, že nějaká byla a vše, co zatím řekla, nasvědčovalo tomu, že jsme v tomhle místě předtím žili. Svoji minulost jsem si vážně skoro vůbec nepamatovala a chtěla jsem to změnit.

„Pan Dexter Kendrick dal lidem šanci na nový a lepší život. Varoval je, že se bude jednat o velmi nebezpečné rozhodnutí a-"

„Jaké rozhodnutí máte na mysli?" optal se Alex vedle mě.

Na tohle odvětil sám Theodor a jeho odpověď mi dokázala dočista vyrazit dech. „Rozhodnutí o tom, zdali poslat své vlastní děti do sektorů."

Bylo to jako rána do srdce, když mi všechno zapadlo do sebe.

„Ne, naše rodiče zabili a odvedli nás nedobrovolně!" odmítal ten fakt můj bratr. Nechápavě těkal očima mezi těma dvěma, zjevně jako já marně doufal, že se smíchem prozradí a dodají, že se jedná o pouhý vtip. Kéž by tomu tak i bylo...

„Uklidněte se, nechte nás to celé dovysvětlit," namítl pan Wright a kývl k jeho asistentce.

„Přesně tak, zrovna se dostáváme ke spuštění projektu. Lidé měli na vybranou: buďto strávit doživotí v těch nejhorších podmínkách, jelikož se situace brzy ještě více zhoršila, nebo risknout vše. Pochopte, že někteří na tom byli tam moc špatně, že raději smlouvu podepsali. Pevně věřili, že to jejich děti zvládnout a zajistí jim tím okamžitý přechod do bohaté společnosti."

„Takže pro peníze," vydechla jsem naprosto zničeně. „Jací rodiče by něco takové udělali?"

„Šlo o vás," odvětila mi s povzdechem Olga, „záleželo a záleží jim na vás. Chtěli vám zajistit lepší život, věřili, že to zvládnete."

Vážně jsem v tu chvíli potřebovala nějaký čas na uklidněnou. Pevně jsem svírala opěry židle, na níž jsem seděla. Nechápala jsem to. Neměla jsem nejmenší šanci to pochopit. Jak nám to mohli udělat? Jak? Jenom kvůli nějakému přechodu a bohatšímu životu?! Opravdu? Teď už jsem se musela hlídat pořádně, neboť bych v ten moment nejraději křičela.

Ano, křičela. Ti lidé před námi si možná mysleli, že budeme radostí ronit slzy, až se dozvíme pravdu o tom, že jsou naši rodiče naživu. Ale já bych teď radši spíš brečela kvůli další zradě, kterou ani jeden z nás nečekal.

Dozvědět se, že byl celý náš život stráven ve lži.

Tomu říkám odměna, za dokončení jejich projektu.

Teď se i popravdě bojím toho, co nás čeká dál.

............

Ahoj a hezký večer vám všem! :) Teď jsem opravdu ráda, že jsem si ke konci prázdnin začala předepisovat kapitoly. Omlouvám se za opožděnější odpovědi, ale zkrátka to nešlo. Je normální jezdit na několikadenní školní výlet hned ze začátku roku?! U nás asi ano, tyjo. XD Každopádně... teď už to snad bude lepší, vydávání ale ještě prozatím nechám neurčené. Hm, tak copak na první kapitolu říkáte vy? :) Zprvu se to musí rozjet, takže teď bude takový ten začáteční klid. Ale rozhodně ne na dlouho! :D

- Mia ♥