Jsem silná, ačkoliv zjišťuji, že ležím na nemocničním lůžku.

Jsem silná, ač bych se nejraději rozklepala zimou, neboť mám po celém těle husí kůži.

Jsem silná, když do místnosti přichází pracovník v bílém plášti.

Ale nedovedu zastavit pláč, jakmile mé oči padnou na květ, jež má žena na horní kapse vyšitý.

Je to znamení prohry, protože se nám nikdy nepodařilo Lotosu zcela uniknout. Nikdy. Všechno to byla jen obří síť intrik a lží. Nechali nás utéct, nechali mé přátele nadechnout se svobody. Ale ani jedno z toho netrvalo věčně.

Pocit volnosti nám byl nemilosrdně znovu odebrán.

„Jak se cítíme?" optala se žena a sedla si k mé posteli s propiskou a deskami v rukách.

Trhla jsem sebou, jelikož mě popadlo to největší nutkání vrazit jí pěstí. Ona nade mnou ale pouze zavrtěla hlavou a já tiše zanadávala. Mé tělo bylo totiž k posteli přivázané řemeny. Jako by mne snad považovali za nějaké nebezpečné zvíře.

„Bolí tě něco? Nedělá se ti špatně?" pokládala mi jednu otázku za druhou.

Hodila jsem po ní vražedný pohled. „Už hodinu se tu klepu zimou, netuším, kde jsou moji přátelé, a chci do prdele vědět, proč nedokážete přiznat svoji porážku!"

„Tělesná teplota klesá, výborně," zamumlala a podle pohybu ruky si do kolonky udělala fajfku. „Tvoji přátelé jsou v jiném patře. A ohledně tamtoho," poodstoupila od lůžka a usmála se. „My jsme Lotos, a ten nikdy neprohrává."

„Nenávidím vás," pronesla jsem s takovým důrazem na odpor v hlase, až to překvapilo i mě samotnou.

Smířeně přikývla. „Ano, já vím. Ale neboj se, všechno bude dobré. Musíme to udělat."

Vzduchem jsem jí do zad poslala imaginární šípy, ale ona mi co nevidět opět zmizela z očí. Zabouchla za sebou dveře, a ačkoliv jsem byla připoutaná, nezapomněla je řádně uzamknout.

Zadrkotala jsem zuby.

Chtěla jsem se zaměřit na něco jiného než ten všudypřítomný chlad, a tak jsem se zaposlouchala do okolních zvuků. V pozadí hrálo rádio instrumentální melodie a vedle mé postele pípaly všelijaké přístroje. Tohle snad ani nemůže být nemocnice, prolétlo mi hlavou. Vzápětí utichl poslední tón písně a k mým uším dolehl hlas moderátora:

„A nyní nejnovější události. V troskách bývalých sektorů, o nichž jsme se dozvěděli teprve nedávno, se našla mrtvá těla. Osudovým se pro nešťastlivce stal nejpravděpodobněji náhlý pád celého systému. Počet pracovníků, kteří se bohužel nedostali zavčasu do bezpečí, se pohybuje okolo dvou set. Katastrofa si ale nevyžádala pouze dospělé osoby. Speciální oddělení, v němž se podle slov majitelů nacházely děti v rámci školní exkurze, bylo výbuchem zcela zničeno. Podle kamerového systému a zápisů přeživších pracovníků se jednalo o pár jedinců, mezi něž patří například i děti úředních pracovníků, Kate a Tommy Andersonovi. Truchlícím rodinám přejeme s kolegy upřímnou soustrast..."

Nesnažila jsem se na to nijak reagovat. Můj pohled se upínal ke stropu, mé uši poslouchaly tu upravenou verzi městského rádia a já nechávala slzy, aby si hledaly cestičky po mých tvářích. Věděla jsem, že jsme ztracení. Kdo ví, kde a kdo ví, proč. Ale až tohle uslyší naši přátelé ve Městě...

Budou si myslet, že jsme mrtví.

Nebudou nás hledat.

Nepřijdou nás zachránit.

„Byli jsme taktéž požádáni, abychom informovali obyvatele o nedávném povstání. Místostarosta žádá občany, aby zachovali klid a až do vyřešení situace nevycházeli ze svých domovů. Rebely z odvrácené strany se podařilo odrazit jen částečně, ale není se čeho obávat. Podle vyšetřování šlo těmto delikventům o napadení pracovníků ve výrobně technologií, známé jako Lotos industries. Do této chvíle není stále jisté, co je k tomu vedlo. Po násilném vniknutí do budovy je čekaly pouhé vyděšené tváře a místnosti s průmyslovými součástkami. Nejvlivnější povstalci aktuálně čekají na zítřejší soud. Starosta Dexter Kendrick se k situaci nevyjádřil, neboť musel nečekaně opustit Město..."

Více jsem neslyšela, protože mě znenadání pohltil pískot. Pak se mi celé okolí začalo vzdalovat. Nevěděla jsem, zdali je to tím, že mě někam přemisťují. Možná jsem byla na tom samém místě. Ruce a nohy mi již kompletně znecitlivěly. Mráz mě bodal do kůže jako tisíce drobných jehliček. Dýchalo se mi hůře, sledovala jsem ta mihotavá světla nad sebou. Nešlo křičet, mé hrdlo nebylo schopno byť jen jediné hlásky.

Ano, rozhodně mě někam vezli. Neušly mi nejasné šmouhy, jež postupně nabíraly tvar člověka. Zjevil se jakýsi další pracovník s rouškou, která mu zakrývala ústa. Několik sekund mi do očí nepříjemně svítil baterkou, načež se otočil na svého kolegu. Věděla jsem, že jeden z nich popřál „hodně štěstí", ale udivilo mě, že to působilo tak, jako kdyby to řekl mně samotné.

Zabijí mě? Možná, ozvalo se mé negativní myšlení. Vím toho až příliš, nejspíše si tímto pojistí moji mlčenlivost. Mé oči pozorovaly, jak mi odendávají řemeny. Nebyla jsem již spoutaná, ale připadala jsem si tak. Nemohla jsem totiž pohnout ani prstem.

Zrak, sluch a myšlení, to jediné mi zbylo.

Ale schopnost naslouchat, tu už mi také brzy vzali. Nastalo ticho, jen v ušních bubíncích mi podivně tepalo. Obrysy postav se začaly slévat dohromady, až zbyla jen jedna velká šmouha. A ta bledla každým dalším okamžikem. V ten moment tam ale stále bylo mé vědomí – a já si slíbila, že se jednoho dne pomstím.

Za všechny padlé duše.

Za každou ránu v srdci.

Za prožité utrpení.

Po opuštění sektorů jsem si myslela, že už bude jenom dobře, a že vše zlé je za námi. Nyní jsem si ale uvědomila bolestivou pravdu. Vyhrát jeden boj nestačí, válka sotva započala. A ještě bude třeba hodně odvahy, pevné vůle a vytrvání, než ten skutečný konec naší cesty doopravdy nalezneme.

...

Mořský šum doléhá k mým uším.

Vlny vytvářejí barevné efekty na hladině.

Slunce přináší další den.

A jeho paprsky novou naději.

~ KONEC DRUHÉ KNIHY ~

............

Přeji vám pěkný večer! :)

Můj plán na víkend obsahuje odpovídání na zbylé komentáře a zveřejnění hned dvou věcí. ♥

Hledali východ, hledali pravdu. Teď je čeká poslední zkouška. Cesta za svobodou bude plná nástrah, vydáte se na ni společně s našimi hrdiny?

Děkuji mnohokrát každému, kdo dočetl až sem, protože, heh. Je to přes 100 000 slov textu. :D Pro mě rekord, musím to oslavit! xD

Takže, moji drazí čtenáři, epilog je za námi. Jelikož chci říct to hlavní až v poděkování, chtěla bych zde nakonec alespoň položit pár otázek. Nemusíte odpovídat, každopádně jsou to takové zajímavosti zas pro mě. (Vaše odpovědi mi navíc pomohou při psaní třetí knihy.)

1. Které části Města vzdoru vás bavily nejvíce?

2. Máte nějaké oblíbené postavy, které byste chtěli lépe poznat? Např. Jejich minulost, atd.?

3. Jak vám vyhovuje aktuální délka kapitol? Tzn. 2 500 slov +/-? Nebo jste měli raději tu původní délku? Když byly části kratší?

4. Máte nějakou scénu, situaci, představu..., kterou byste si přáli vidět ve třetím díle? (Pokud to půjde, mohu váš návrh zařadit do osnovy.)

A to je vše.

Vlastně jen prozatím, mě se jen tak lehko nezbavíte. :D Zítra večer tu budu se zajímavostmi a trailerem, takže... Kdo se těší tak jako já? xD

- Mia ♥