Riley:

Všimla jsem si, že Luke nezavřel moji celu a odešel. Stále jsem cítila jeho krev na rtech a na jazyku, ale nejraději bych se odsud chtěla dostat. A tak jsem dál nečekala a rychle vyběhla ze žaláře, kolem sebe stále jen tu špinavou tenkou látku. Jack mi šel pro oblečení, může se vrátit každou chvíli. Rozběhla jsme se tady k východu, ale uslyšela jsem kroky. Musel to být Jack. Otočila jsem se a běžela na druhou stranu, nevěděla jsem zda i tudy mohu utéct, ale přesto jsem běžela. Bohužel to byla slepá ulička. Cel tu bylo nespočetně a chodby byli dlouhé, ale tahle byla jiná, nebo  to snad nebyla cela? Neměla mříže, byli obrovské dveře. Ale neměli kliku. Bylo na nich i něco napsáno, ale nešlo to přečíst. Dotkala jsem se vyrytých písmen a nápis začal zářit. Přečetla jsem nápis na hlas. „Uvězněn láskou, nejmocnější muž, král, vysvobozen jen mocnou krví." Všechna slova byla zvláštní a nedávala smysl. Jaký král? Zemi přece vládne Vládkyně? V mých myšlenkách létalo plno otázek. Ale slyšela jsem, jak mě někdo volá. Musím se nějak dostat za ty dveře, jinak mě Jack najde a kdo ví co se mnou zase udělá. Snažila jsem se dveře silou otevřít a narážet do nich, ale nic jim nestalo, jako by byli odolné proti nadpřirozené síle. Ale pak mě něco napadlo. Vysvobozen mocnou krví? Na nic jsem nečekala a vytasila jsem svoje tesáky. Zakousla jsem se do své ruky a otřela jsem svou krev na dveře. Jen se dotkla moje kapka krve dveří, objevila se klika. Chytila jsem za ni a vešla do tmy, která mě za nimi čekala.

Cameron:

Sedím u stolu a všichni se mě ptají, co budu dělat s tím Jackem, aby se nám Riley vrátila. „Měl by jsi ho už dostat. Chci Riley už dnes vidět Camerone, je to jasný. Jakmile ji budu mít zpátky vypadneme odsud, nechci, aby měla cokoliv společného s vámi anděli a Vládkyní už toho mám dost!" řekl Bradley a Mia přikývla. „Pochybuji, že ale Riley s tebou půjde, nevzdá se dokud se Vládkyni za Daniela nepostí." a Bradley přikývnul, znali jsme Riley dobře. Chtěl jsem něco Bradleymu říct, když mnou projel zvláštní pocit. „Něco se děje Camerone?" zeptali se. „Úplně ti září oči, nikdy jsem nevěděl, že...." přerušil jsem jeho slova. Tenhle pocit, jsem už jednou měl a nedopadlo to dobře. „Někdo se dostal do Králova žaláře." řekl jsem a oba se na mě zvláštně dívali. „Cože?!" řekla Mia. „Jaký Král Camerone, co víš a mi nevíme?" zeptal se Bradley. „Manže mojí sestry, uvěznila ho s jeho magií v žaláři a někdo se ho pokouší osvobodit. Nemůžu tomu uvěřit, nikdy se nikdo nedokázal dostat dovnitř, každý do vstoupil zemřel. Vládkyně ho uvěznila a jen mocná krev ho dokáže dostat ven. Už před několika lety se ho pokusil někdo osvobodit, přejel mnou stejný pocit, ale nikdy se nedostal ven. Bratr a Vládkyně to taky museli cítit. Naše krev ho uvěznila, ale zdá se že někdo ty dveře přece jen otevřel." vysvětlil jsem jim a vyrazil směrem ven na hrad. Stále se mě ptali na další otázky a následovali mě.

Riley:

Vešla jsem do místnosti, plné temnoty, dveře se za mnou okamžitě zavřeli a najednou sem zahlédla bílé, čiré světlo uprostřed místnosti. „Je tu někdo?" zeptala jsem se a světlo se pohnulo. Až po chvíli jsem si uvědomila, že je to meč. Někdo ho držel v ruce a udeřil s ním do kamenné podlahy. Rozjasnilo se a přede mnou jen pár centimetrů stál muž. Byl o hlavu vyšší než já. Měl krátké sestřižené vlasy a jeho tmavé modré oči mě propichovali pohledem. Měl na sobě stříbré brnění a když si mě prohlédl od hlavy až k patě a všiml si, že jsem skoro nahá usmál se. „Konečně. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal." řekl najednou. „O čem to mluvíte?" zeptala jsem se stále trošku vylekaně. „Jak se jmenuješ?" ignoroval mou otázku. „Neřeknu vám jméno, dokud vy mi nevysvětlíte, kdo jste a kde to jsem!" řekla jsem mu hrubě. „Ono to má prořízlou pusinku. To se mi líbí, lepšího zachránce než jsi ty jsem si nemohl přát. A přitom nevypadáš tak mocná." a stále si mě prohlížel svým ledovým pohledem. „Takže vy jste tu uvězněn. Vy jste Král?" zeptala jsme se. „Když to víš, proč se neukloníš, Králi? Hm? Troška úcty by ti neublížila." tentokrát jsem se usmála já. „Úcty? To vy by jste se mi měl pomalu klanět, za to že jsem vás osvobodila. Možná bych vás tu měla, ale asi nechat." otočila jsem se k východu. Všimla jsem si, že byl stále přivázaný řetězy, které zářili modrým plamenem. Rozhodla jsem se toho využít. Jeho slova mě zastavila, přesně jak jsem chtěla. „Dobrá." řekl a najednou padl na kolena a klaněl se mi. „Stačí?" zeptal se a zvedl hlavu. Přikývla jsem. „Ale co uděláte až vás pustím? A jak vás mám vůbec zbavit těch okovů?" zeptala jsem se. Postavil se zase na nohy a zase jsem se cítila malá. Byl nádherný a mladý. Najednou mě upoutala jizva na jeho levé tváři. „Když mě odsud dostaneš zbavím tě všech trápení. Zabiju totiž toho kdo mě sem dostal. Zabiji Vládkyni!" jeho slova mě potěšila. „Dobrá, ale chci, aby zemřela mojí rukou." začala jsem si klást podmínky. „Tak to ti bohužel nemohu zaručit." řekl a mě došlo, že asi nemám na výběr. Chci vidět Vládkyni mrtvou, ale sama ji nikdy nezvládnu. „Tak pokud ni jiného nemáš, stačí když použiješ moji upíří krev a dáš kapku na tyhle řetězy." vykulila jsem oči. „Vy jste upír?". „Ano v než jsem se stal černým andělem a králem, byl jsem upíří válečník. Nejlepší z nejlepších. A ty jsi co?" zeptal se. „Na tom nesejde." řekla jsem. „Ale tady to někdo neví, hmm zajímavé, vlkodlak, upír, anděl, a..." zastavil se. „Co jsem dál? Vy to vidíte?" zeptala jsem se nadšeně. „Ano vidím, vidím to jasně. Jsi opravdu zajímavá. Ale když jsi teda upír můžeš mě dostat z řetězů vlastní upíří krví." řekl klidně. „Řekněte mi to prosím." zaprosila jsem. „Co jsem?". Zabodl nůž do podlahy a naštvaně si odfrkl. „Tak sakra dostanu se odsud někdy? Ty řetězy mě už vážně štvou. Slibuji, že ti to řeknu až tohle všechno bude za mnou, teď opravdu nemám čas si povídat.". „Dobře, slibujete?" a přikývl. Vytasila jsem svoje tesáky a sledoval mě, když jsem se zakousla zase do stejného místa, které už bylo zahojené. Jeho oči zářili modře, jakmile ucítil moji krev. Bylo to zvláštní, nikdy jsem neviděla upíra, které mu by se rozzářil oči, když ucítil krev jiného upíra. „Pár kapek dopadlo na okovy a okamžitě praskli. Král se usmál, když je ze sebe shodil. „Děkuji a teď je čas na pomstu. Půjdeš se mnou ženo beze jména?" zeptal se veseleji. „Jsem Riley a moc ráda se toho zůčastním." řekla jsem a když jsme vycházeli sebrala jsem starou fotku z podlahy. Rychle jsem si ji zmačkala do ruky, aby si toho nevšiml. Na fotce byl zobrazen on, ještě s dlouhými vlasy a....Vládkyně? Co se mezi nimi stalo?