Pomalu ses chystal na návrat domů. Měla jsem slzy na krajíčku, protože se mi tu krátil čas. Jenže nemohla jsem být smutná, musela jsem tě doprovodit ke štěstí. Rozhodla jsem se tedy, že ti napíšu vzkaz, aby sis užil Amsterdam bez mého dohledu a opravdu si dělal, co bys uznal za vhodné.

Nakonec jsi nakoupil několik věcí pro obě rodiny a do letadla jsi nastupoval s úsměvem od ucha k uchu. Při cestě sis prohlížel fotky ze všech měst, kterých si měl požehnaně. V té době už se počet možných vzkazů blížil nule.

V Praze na tebe všichni čekali a brečeli.