Seděla jsem na své posteli u Lily a mou mysl pohltily vzpomínky. Vzpomínky na Johna. Nemohla jsem uvěřit, že už je pryč. Nikdy ho neuvidím. Poslední věta, kterou mi řekl byla: "Miluji tě."
Kdybych se s ním nepohádala. Kdybych tam v tu dobu nebyla, on by mě nechtěl jít zachránit. Proč on? Proč to udělal? Měl mě tam nechat umřít. Zase jsem propukla v hlasitý pláč. Ty krásné vzpomínky na něj se staly smutnými a já nemohla myslet na nic jiného.
Z mého pláče mě vyrušilo slabé zaklepání na dveře.
"Elen?" Zaslechla jsem hlas, který patřil Jackovi.
"Fred už dorazil za chvilku se máme sejít dole."
"Děkuji Jacku. Za chvilku jsem tam." Odpověděla jsem a otřela si uplakané oči.
"Chceš nějak utěšit?" Ten kluk byl tak hodný a starostlivý.
"Ne Jacku. To je dobré. Jdi dolů a vyřiď Fredovi, že tam hned dorazím." Jack jen smutně kývl hlavou a odešel.
Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny. Obličej jsem si opláchla studenou vodou, abych se trochu vzpamatovala. Zamířila jsem ven z pokoje a sešla schody dolů.
"Je vás tu nějak moc." Řekla jsem překvapeně, když jsem viděla, kolik lidí je nacpaných u nás na gauči.
"Jsou to naši přátelé neboj. Nico se nic dozví." Řekl Tom nejspíše, aby mě uklidnil.
"Todle je Harry, Bart, Johny, Danny, Max a Carlo." Představil mi šestici kluků a já jen kývla hlavou na pozdrav.
"Tak tedy... Napadlo vás nějaké místo?" Zeptala jsem se ostatních, ale ty jen mlčeli.
"Lidi... Opravdu nějaké místo potřebujeme..." Řekla jsem nešťastně.
"A co ta jeskyně u nádraží?" Ozval se Jack.
"Jacku tam by nás hned našli. Každou chvíli choděj okolo lidi a dovnitř se choděj schovávat a hrát si děti..." Napomenul ho Fred.
"No nic. Máme čas ještě do soboty..." Zavzdychala jsem.
"Ještě by chtěl někdo něco říct?" Ptal se Fred.
"Vlastně... Já ano." Řekla jsem nejistě. "Chtěla bych vzít sebou Johnovo tělo."
"Cože?! Zbláznila ses? To nás ještě víc zpomalí!" Vyjekl Fred.
"Byl to můj přítel Frede! Chci mu udělat řádný rituál."
"Já sebou žádnou mrtvolu tahat nebudu!" Vykřikl na mě a mě začaly téct slzy z očí.
"Tak tady zůstanu! Ať si mě Nico klidně zabije!" Zařvala jsem a naštvaná s brekem jsem se rozeběhla do ložnice.
Po hodině vzlyků a breku se ozvalo jemné  zaklepání na mé dveře. Pomalu jsem se zvedla a šla otevřít.
"Co chceš?" Řekla jsem tak nepříjemně, jak jen jsem mohla. Zrovna jeho jsem tu vidět opravdu nechtěla.
"Chci si s tebou promluvit." Řekl ku podivu celkem klidně.
"Nech mě bejt Frede. Nemám náladu." Už jsem mu chtěla zabouchnout před nosem ale Fred byl rychlejší a dveře zastavil.
"O Johnovi..." Dodal. Do očí se mi vehnala další várka slz. Jen jsem odstoupila ode dveří a pustila ho dovnitř. Sedli jsme si na mou postel a dlouhou dobu bylo ticho.
"Jak si to myslela.... Vzít ho sebou?" Ozval se po pauze Fred.
"Chci si vzít jeho tělo a až budeme ubytovaní a v bezpečí, udělám mu ten nejkrásnější rituál, jaký kdo viděl.
"Elen... Pochop že... Není to jednoduché.. Už tak je nás strašně moc. Budeme mít sebou dost věcí. Jídlo, pití, naše osobní věci... A v čem by si ho chtěla odnést v pytli?"
"V rakvi..." Řekla jsem, i když jsem věděla, že je to nemožné. Fred pouze hlasitě zavzdychal a rukama si podepřel bradu.
"Zjistím... Kde se jeho tělo nachází a udělám, co budu moct." Řekl nakonec a já mu do slova skočila kolem krku a objímala ho.
"Děkuji." Zašeptala jsem se stálým brekem. Fred mě jen tiskl k sobě a hladil mi záda.

Za týden jsme měli náš další obvyklý sraz. Všichni se tu kupodivu sešli brzy. Chvíli jsme diskutovali o plánech v útěku a po nějaké té době se ozval Harry: "Myslím, že jsem našel místo, kde se můžeme dočasně schovat."
Tak přeci jen ti noví kluci byli k něčemu.
"Kde?" Zeptal se Fred.
"Na západ odtud je stará a opuštěná psychiatrická léčebna. Nikdo už tam není sám jsem si to před rokem ověřil. Funguje tam dokonce i elektřina a místa je tam dost."
"Tak na to zapomeň!" Ozval se Jackovo slabý hlásek. "Vždyť tam... Straší!" Vyjekl vyděšeně.
"Prosím tebe ty na takový báchorky věříš? Tím strašily starý báby svoje vnoučata!" Okřikl ho Harry.
"Já tam ani nevkročim!"
"A dost!" Po Fredovo hlasitém okřiknutí všichni ztichli.
"Jak daleko je ta opuštěná léčebna?" Zeptal se už v klidu Fred Harryho.
"Tak dvacet mil odtud na západ."
"To není tak hrozné. Když se nám podaří ukrást dodávku zvládneš mě tam navigovat?"
"Jo to bych mohl."
"Dobře... Tak to by jsme měli. Teď ještě musíme probrat, jak odtud odneseme Johnovo tělo." Obývákem se ozvaly hlasité nesouhlasy a námitky. Sklopila jsem hlavu a bylo mi do breku. Jack mě chytl za ruku a usmál se.
"Johnovo tělo si zaslouží řádný smuteční rituál! Proto jej bereme sebou a už nechci nic slyšet! Za týden v tomto čase se tu znovu sejdeme a podrobně naplánujeme útěk. Rozchod!" Zařval Fred a všichni se rozešli do svých pokojů.

"Před týdnem jsem vám oznámil, že si dnes naplánujeme útěk. A tak to také bude." Začal vysvětlovat Fred.
"Jelikož je příští týden černý a všichni studenti a učitelé nebudou přes den nikde venku k nalezení, provedeme to ve čtyři hodiny odpoledne. Rozdělíme se na čtyři týmy. První tým: Já, Harry, Jack a Bart půjdeme pro Johnovo tělo. Druhý tým: Elen, Johny, Danny a Max. Vaším úkolem jsou dodávky. Johny je zkušený automechanik takže by nebyl problém je nastartovat bez klíčků. Jedna dodávka počká na parkovišti a druhá přijede ke škole, kde na nás budete čekat a pomůžete nám s Johnovo těle. Třetí tým: Irma, Lily, Agnes a Carlo mají na starosti zavazadla, vezmete všechny vaše kufry a odnesete je do dodávek. Pak se vkradete do kuchyně a vezmete co nejvíce jídla a pití co pude. A jelikož má většina z vás psa, tak zbytek zařídí, aby se bezpečně dostali přes pozemek do dodávek. Za týden v 7 hodin ráno vás tady chci mít. Jestli někdo zaspí, zůstává tady. Buďte opatrní a hlavně nikomu o našem plánu neříkejte!" Všichni jen Freda po celou dobu sledovali a nikdo nic neřekl. Všem se honily hlavou myšlenky na to, zda je tuto akci možné vůbec přežít, protože je tu velká pravděpodobnost, že Nico bude mít po celém areálu školy rozmístěny hlídky. Agnes jako by mi četla myšlenky se zeptala Freda: "Budeme snad potřebovat nějaký ty zbraně ne? Co když tu bude mít někde Nico okolo nás nějaký špehy? Můžou nás klidně zabít."
"Dobrá tedy, ráno vám ještě něco přinesu. Ještě nějaké otázky?"
"Emmm... Chtěl bych se vyměnit s Maxem. Víš, je silnější než já a navíc já umim lépe řídit. Já bych vám tam jenom překážel." Ozval se Jack.
"Maxi, souhlasíš s tím?" Zeptal se Fred. Max jen přikývl na souhlas.
"Dobrá tedy... Ještě někdo se chce na něco zeptat?" Všichni už jen mlčeli.
"Tak jsme domluveni. Rozchod." A jako obvykle šli všichni do svých ložnic.

Bylo to tu. 25. Srpna 2013. Náš dlouho plánovaný a očekávaný útěk. Měla jsme strach a byla jsem nervózní. Ruce se mi klepaly a já jen seděla na podlaze a čekala na domluvený čas k útěku. Jediná nepatrná chyba a jsme mrtví. Hlavou se mi honilo tolik ošklivých věcí. Musela jsem si dojít pro schovanou krabičku cigaret. Opět jsem začala kouřit a Lily to nenáviděla. Najednou jsem za sebou u dveří zaslechla kroky. Ihned jsem cigaretu schovala za záda s očekáváním, že do pokoje přišla má kamarádka. Ale byl tam Fred. Tvářil se tak ustaraně a tajemně. "Kvůli mě to schovávat nemusíš." Usmál se. Sedl si vedle mě a zadíval se na krabičku. Vzala jsem jí do ruky a nabídla mu. Jednu si vzal a zapálil. Jen tak jsme tam vedle sebe seděli několik minut beze slova.
"V pohodě?" Fred jeho slovy přerušil dlouhé ticho a já nevěděla jak mu mám odpovědět.
"Já nevím... Mám strach." Zašeptala jsem a ruce se mi opět rozklepaly. Fred udělal něco, co bych od něj v životě nečekala. Vzal si mé ruce do těch jeho a zadíval se mi do očí. "Všechno bude v pořádku." Utěšoval mě. "Nedovolím aby ti ublížili."

Z mé kapsy se ozval zvuk vysílačky následován Fredovo hlasem.
"Jak jste na tom. Všichni v pořádku?"
"Všechno je v pohodě už máme auta. Čekáme jen na tvoje povely." Tiše jsem mu odpověděla a nervózně se kroutila na sedadle spolujezdce vedle Maxe. Pevně jsem v ruce tiskla mou dýku a na zádech jsem měla můj milovaný luk. Všichni jsme měli slíbené zbraně od Freda. Za chvilku dorazil tým se zásobami a po nich následoval tým se zavazadly a psy. Vše bylo připravené. Čekali jsme jen na Freda. Začala jsem si vyčítat, že jsem to po něm chtěla. Není to správné. Johnovo tělo by správně měla dostat jeho rodina. Najednou se dodávka vedle té naší rozjela a my jsme přesně věděli co to znamená. Rychle jsme se vydali za nimi kdyby byla potřeba pomoc.
Před školou jsem vyskočila z auta a vyhlížela je. Nikde jsem je však nezahlédla. Zvládli to? Co když je našel Nico a na místě je zabil? Začala jsem mít obavy. Na lampách vedle chodníků vlály rudé vlajky se znakem černého vlka s rohy a křídly. Byl to Nicův znak, který se mi neskutečně hnusil. Už jsem chtěla vyběhnout na před když vtom, jsem je zahlédla. Byli vyčerpaní ale stále měli ještě dost sil. Někteří jim šli na proti pomoct. Ale já nemohla. Z té černozlaté rakve se mi sevřelo srdce a slzy si opět našly svou cestu ven. "Šššš. No ták Elen. Pojď do auta všechno bude dobré. Už to máme skoro za sebou." Uklidňovala mě Irma. Poslechla jsem jí a sedla si na levé sedadlo dozadu. Přišlo mi to nekonečné, ale po nějaké době se jim povedlo dostat rakev na své místo a my mohli konečně vyjet. Vedle mě se usadil Fred. "Jsi v pořádku? Vypadáš zničeně." Jen jsem zakroutila hlavou na nesouhlas a sklopila hlavu k zemi. "Šlo to celkem rychle a jednoduše. Už nás čeká jen cesta a všechno bude v pořádku uvidíš. Bude nám fajn." Usmál se a ukázal jeho obrovské krásné tesáky. Bylo to zvláštní ale nějakým způsobem mě vždy dokázal uklidnit. Nebyl to ten vzteklý namachrovaný Fred. Byl starostlivý a citlivý. Je jen o pár let starší než já a zažil si toho hodně. Takže nejspíš ví, jak se cítím. Beze slova jsem si opřela hlavu o jeho rameno a za pár vteřin mou mysl ovládl spánek.

Probudila mě silná rána do hlavy. "Sakra!" Zařvala jsem a chytla si rukou udeřené místo. Najednou mi došlo že se válím na podlaze v autě. "Jsi v pořádku? Max nejspíš moc zabrzdil." Fred byl celý zpocený a udýchaný. Na čele a na tváři měl krev. Ale nebyla jeho. "Co se stalo?" Zeptala jsem se vyděšeně.
"Nejspíš na nás přišli. Ale neboj zvládly jsme je. Už by nám měli dát pokoj všichni jsou mrtví."
"Cože?! A to jste mě nemohli probudit?!" Byla jsem naštvaná. Mohla jsem jim pomoct.
"Nebylo to nic, co bych nezvládl. A navíc jsi ve špatném stavu. Nebyl by dobrý nápad nutit tě k boji."
"Přijdu si naprosto zbytečná."
"Ty a zbytečná? Jsi nejdůležitější vlkodlak! Ty jsi naše záchrana! Naše naděje. Jsi pro nás něco jako bohyně. Rozhodně nejsi zbytečná my tě potřebujeme." Nechápu, co se s ním děje. Todle by mi nikdy neřekl. Fred, který mě učil by mi nadával do dítěte a posmíval se mi. Změnil se. Dospěl.
"Kdy už tam budeme?" Opravdu už jsem chtěla mít tu cestu za sebou.
"Už je to jenom kousek každou chvilku by jsme tam měli být." Ozval se Max.

Uběhlo pár minut a před námi se začala objevovat velká budova. Naháněla strach. Už jsem chápala, proč Jack tak višiloval. Nikdy bych tam sama dobrovolně nevkročila. Zaparkovali jsme a všichni vyšli ven.
"Tak a jsme tady... Todle děcka, bude teď na nějakou dobu náš domov." Řekl nejistě Fred a já začala litovat, že jsem kdy s tímhle šíleným plánem souhlasila.

Tak jo lidi je to tady! :D poslední díl. Strašně moc se omlouvám, že jsem vás nechala tak dloujo čekat ale vůbec jsem nemohla psát. Buď jsme neměla čas nebo jsem měla v hlavě takový blok, že cokoliv jsem napsala byla blbost. Sama s tímto dílem nejsem spokojená a myslím si, že bych to napsala lépe. Ale mám v plánu, že až na to budu mít čas a prostředky tak celý příběh přepíšu aby byl lépe čitelný :)_Strašně moc bych vám chtěla poděkovat za vaší aktivitu. Nikdy by mě nenapadlo, že nějaký můj příběh bude tal úspěšný a bude ho číst tolik lidí. Udělali jste mi neskutečnou radost a bez vás bych to nikdy nedokázala. Děkuji za vaší trpělivost a respektování některých nedostatků a chyb! :) A nezoufejte, už chystám druhý díl tohoto příběhu a máte se na co těšit! :) Prozatím se s vámi a tímto příbehem loučím a uvidíme se u druhého dílu! :) Vaše 🍪