Nikdy jsem nevěřila na pověry. Jedinými mými starostmi bylo kde se najíst, zahřát a vyspat. Polekaným pohledům okolo jsem se jenom smála. Můj kožíšek mi nikdy nepřipadal děsivý. Naopak. Byl hebký a příjemně hřál. Teď je všechno jinak. Budu vám vyprávět o tom, jak se to všechno změnilo.
Seděla jsem tak jednoho teplého letního dne na patníku u cesty a umývala se. Byla to drncavá asfaltka lemovaná trnkami spojující dvě malé vesnice. Blížilo se poledne a všude byl klid. Ozývalo se jenom cvrkání sarančat a jemné ševelení listů. Seskočila jsem z patníku, že si trochu zdřímnu ve stínu pod stromy, když něco upoutalo mou pozornost. Z louky přiletěl motýl a třepotal se nad usmaženým slimákem uprostřed cesty. Přikrčila jsem se k zemi a pomalu se přibližovala trávou. Zapřela jsem se o kořen a vymrštila se na svou oběť. Vítězoslavně jsem zašátrala prackami ve vzduchu a chytila motýla za křídlo.
"A mám tě, třepotálku!" vykřikla jsem a srazila ho na zem. Bezmocně sebou plácal v prachu a já se spokojeně posadila nad něj. V zápalu loveckého nadšení jsem si ani nevšimla slabého vrzání a cinkání zvonku.
"Pozor, kočičko!" ozval se výkřik a já poděšeně uskočila. Kolem mě projela motající se paní v důchodovém věku na tom nejrozvrzanějším kole, které jsem kdy viděla. Ještě chvíli jsem ji provázela pohledem s obavami, aby z kola nespadla. Kodrcala se ale dál a při přejíždění každé díry nebezpečně nadskočila. Postavila jsem se tedy a pomalu cupitala za ní. Předtím jsem jí prakticky přeběhla přes cestu, měla bych zkontrolovat, že dorazí v pořádku...
Následovala jsem tedy stařenku až do vesnice. Když sesedla z kola, konečně jsem si oddechla. Na pověry sice nevěřím, ale přece bylo lepší se ujistit.
"Ale, kočičko! Ty jsi šla až za mnou?" usmála se, jakmile si mě všimla.
"Neměla byste jezdit na kole. Vypadalo to nebezpečně," mňoukla jsem na ni poučně.
"Copak se děje? Máš hlad? Pojď za mnou, dám ti mlíčko," řekla a otevřela zrezavělou branku. Povzdechla jsem si. Lidé nikdy nerozumí tomu, co jim říkáme. Pozvání jsem ovšem přijala a vydala se za paní do jejího staře vypadajícího domu.
Bylo to tam mírně zatuchlé a na poličkách plných nejrůznějších sošek a hrníčků seděla vrstva prachu. Stařenka přešla k lednici a vytáhla z ní mléko. Nalila nějaké do misky a položila ji na zem.
"Dobrou chuť. Budu ti říkat Micka," pohladila mě a já zavrněla.
"Promiň za ten nepořádek. Už nejsem nejmladší. Dřív mi jezdila pomáhat dcera, ale přestěhovala se a má toho hodně, víš? Měla přijet včera, ale nedorazila," vysvětlovala mi a oči se jí zaleskly.
"Ale notak. Nic si z toho nedělejte. Určitě přijede někdy jindy," mňoukla jsem. Paní se usmála a zvedla prázdnou misku.
"To je štěstí, že jsem tě potkala. Alespoň teď nebudu tak sama. Někdo říká, že černé kočky nosí smůlu, ale já si to nemyslím," usmála se a pomalu se začala přesouvat ke dřezu. Spokojeně jsem si odfrkla.
"Alespoň někdo nevěří na ty hloupé po-" zasekla jsem se uprostřed slova.
"Ach!" vykřikla stařenka, jak zakopla o své vlastní nohy a upadla. Ani jsem se nestihla nadát a po podlaze se začala roztahovat rudá skvrna. Stařenčina papírová kůže se natrhla, jak se uhodila o okraj kuchyňské linky. Chvíli jsem jenom zděšeně stála. Stařenčiny rty sebou párkrát naposledy pohnuly, poslední výdech opustil její ústa.
Teprve po chvíli jsem se odvážila přijít blíž. Skelné oči se dívaly do prázdna a mně přejel mráz po zádech. Sledujíc v nich svůj odraz do mě vrazilo děsivé uvědomění jako hrom. Já doopravdy nosím smůlu.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top