"Vezmeš si mě?" ozvalo se od vedlejšího stolu a mně cuklo obočí, když se celou střešní restaurací začaly ozývat dojaté vzdechy postarších dam. Bože, proč zrovna já? A to si ten cápek nemohl vybrat lepší místo na nabídku sňatku? Třeba nějaké... méně veřejné? Zavrtěl jsem nad tím hlavou a zahleděl se do mihotavého plamínku svíčky před sebou. Snažil jsem se vytěsnit nadšené ano a potlesk, který následoval. Naštěstí jsem k nim seděl zády, ale i tak jsem nedobrovolně slyšel každé dojaté posmrknutí budoucí nevěsty i to, jak si mladý muž naproti ní úlevně povolil motýlka.

Nechápal jsem, proč se potřeboval sejít zrovna v téhle restauraci. Ze všeho toho štěbetání a mlaskání mi šla hlava kolem a to ani nemluvím o tom, kolik tady bylo lidí. A navíc měl zpoždění. Co chvíli jsem kontroloval hodinky, ale vína ve sklenici ubývalo stejně, jako se zvyšovala časová prodleva od jeho očekávaného příchodu. Při dalším pozvednutí sklenice k ústům jsem podrážděně zjistil, že se dívám na prázdné dno a položil jsem ji opět na stůl. Ruce s dlouhými bílými prsty jsem si musel složit do klína, abych přestal ťukat na stůl. Byl jsem nervózní.

On prostě miloval dělat problémy. Obvykle mi to nevadilo, ale dnes jsem neoplýval obvyklou trpělivostí. Naši schůzku jsme museli již dvakrát odložit a já zoufale potřeboval doplnit zásoby krve. Poslední kapku jsem vypil před týdnem a zdaleka to nebylo dost. To byl také jeden z důvodů, proč jsem dnes byl na všechen ten lidský hluk tak nepříjemně citlivý. Každý zvuk polknutí, zašustění látky, zvonivý smích nebo tichý hovor se mi vrývaly do mozku jako cejchy a já je nedokázal nevnímat.

Blížila se jedenáctá hodina a já stále seděl sám. Neměl jsem se na co vymluvit, a tak jsem si od mírně otrávené servírky objednal další sklenici vína a krvavý steak doufajíc, že by alespoň trochu mohl uklidnit svědící tesáky, které se začínaly rvát na povrch. Někdo tady měl menstruaci a já si byl pekelně jistý, že to byla ta blondýnka v černých šatech tři stoly přede mnou. Než jsem si toho stihl všimnout, můj pohled se začal zaostřovat a já rychle zamrkal. Měl jsem si vzít kontaktní čočky.

Teprve když jsem byl v polovině další sklenice, všiml jsem si jeho přítomnosti. Opíral se o vstupní dveře a s mírným úšklebkem mě pozoroval. Hajzl. Všiml si mého pohledu a ležérně se rozešel za mnou.

"Není tady krásně?" zeptal se, zatímco si sedal, a dramaticky se rozhlédl po výhledu okolo.

"Tak určitě," odsekl jsem. Jestli mě něco v tuhle chvíli zajímalo, tak to nebyl výhled na velkoměsto za mnou, ale černý kufr v jeho pravé ruce. Než jsem stihl protestovat, natáhl se pro mou sklenici a dopil zbylé víno. Dalo by se říct, že v tento okamžik jsem ho už vraždil pohledem. Jemu to ale bylo jedno. Víc jsem stejně udělat nemohl.

"Jsi nějaký podrážděný, nezdá se ti?" usmál se falešně a naklonil se nad stůl. "Cena se zvedla, a ty to víš," řekl a mně přejel mráz po zádech. Bože, jak já ho nesnáším.  Moje oči se rudě zableskly, ale musel jsem se uklidnit, jelikož přede mnou konečně přistál steak.

"Kolik?" zeptal jsem se a sám jsem byl překvapen tím, jak hrubý byl můj hlas. Potřebuju krev a ideálně krev někoho jiného, než je můj prodejce. Vytáhnul jsem z brašny peněženku a čekal.

"Dvakrát tolik. Pašování není tak jednoduché, jak se může zdát," řekl a přetáhl můj talíř se steakem k sobě. Chvíli jsem ztuhnul a snažil se nerozdrtit vlastní peněženku. Hajzl. Hajzl. Hajzl. Vytáhl jsem požadovanou sumu a on ji beze slova vyměnil za kufr.

Když dojedl moji večeři, zůstala na talíři jenom rozpečená bageta. Česnek z ní táhl až sem a já ji sledoval s krajním odporem.

"Díky za jídlo," řekl, zvedl se a odešel. Chvíli jsem ještě seděl na místě a nechal vítr foukat mi do tváře. Ne, že by mě to nějak výrazně uklidňovalo, ale příjemně chladil. Nechal jsem si přinést účet, vložil dovnitř peníze a zvedl se k odchodu. To okolo mě ale ten zpropadený vítr opět prohnal vůni krve a já změnil směr. Přešel jsem až k zábradlí a opřel se o něj. Ujistil jsem se, že mi nikdo nevěnuje pozornost a zmizel do tmy. Je čas se najíst.