Smrt..
Vlastně nikdo úplně neví, co se pod tímto označením skrývá, avšak každý si 'to' nějak představuje. Ať už jako postavu v kápi, nebo černou, kulovému blesku podobnou kouli. Smrt k životu patří, každý se jí někdy dočká. Nejde se jí zbavit, jen jí na chvíli utéct, ačkoli Smrt sama ví, kdy přesně přijde, kdy se jí už nebude moct utéct. Ať už odjedete pryč z místa infekce, podstoupíte operaci. Stejně vás převeze a najde. Smrt je něco, co nás buď odtrhne od báječného života, nebo nás zachrání od pohromy, která se nám děje.

Sebevražda? Každý má jiný názor. Já si například myslím, že když spáchá sebevraždu někdo, kdo má problémy, nikdo ho nechápe ani mu nenaslouchá, není to zas tak špatné a dá se na to brát ohled. Když ji ale spáchá někdo, kdo kamarády má, jen jimi opovrhuje a shazuje na ně vinu, kdo se zabije jen kvůli tomu, aby jim ukázal, čeho je schopen, je to špatně.
Je to, jako by jste pozvali Smrt na čaj. Buď se k ní tolik nepřiblížíte, sebevražda se vám nepovede a ona zase odejde, nebo se k ní přiblížíte natolik, že se jí zalíbíte a ona s vámi bude chtít zůstat, bude vás chtít mít ve vlastnictví. Potom se vám sebevražda povede a ona si vás odvede.
Každopádně, sebevražda není něco, na co je Smrt připravená. Není to v popisu jejího dne. Takže je to vlastně špatně. Navíc je sebevražda takový zbabělý útěk. Je dobré si říct: 'Když se zabiji, nezabije to někoho?' neboli 'Když se zabiji, nebude se po mně někomu stýskat? Neublížím jim? Co na to řekne moje rodina, která mě vychovala a vždy tu pro mě byla?'
Myslím, že touhle otázkou by se mohl omezit počet lidí, kteří zbaběle utíkají před životem. Jenže ti v tu chvíli myslí jen na sebe, na jejich 'děsný' život a na to, jak se co nejefektivněji zabít, aby si ostatní uvědomili, co udělali. I když mnohdy neudělali nic a to byl právě důvod smrti ostatních. Nezájem okolí.

Nikdy mi nikdo neumřel, krom tedy mých zvířat (*Bůh jim dej věčný pokoj*). Byl to hrozný pocit, ale aspoň mě trochu uklidnilo, že to nebyl žádný člověk. Co je dvanáct let oproti třeba osmdesáti, ještě když jsem byla malá. I tak mě to ale zasáhlo. Přijít domů a nemoct je pozdravit jako každý den.. Naposledy mi umřel křeček, před dvěma lety. Brečela jsem minimálně dva týdny.
Každá bolest ale jednou vyprchá, ať už je sebevětší. Hlavní je zůstat v klidu a netrápit se. Nepřipomínat si to. A nedávat vinu sobě. Jinak by nás to totiž stresovalo a jeden mrtvý je lepší než dva.

Toto nebylo myšleno špatně, pokud se to někoho nějak dotklo nebo to někoho naštvalo, omlouvám se. Jsem jen člověk. Pokud jsem psala něco nevhodného, prosím, ignorujte to. Díky.