„Slzy pro krásu budou rozhodně jedním z těch příběhů, které budu číst pomalu, s rozmyslem, zvědavostí i trpělivostí, protože hrdinka je tady neuvěřitelně lidská, neuvěřitelně dobře představená." – vypůjčený komentář od jednoho ze čtenářů

Do rukou se nám dostává pokrm, jehož specialitou je využití běžných, známých ingrediencí, které zde dostávají nevídaný směr. Slzy pro krásu od TnaKenov si můžeme představit ve formě zdánlivě obyčejného chlebíku, jenž se nám však rozplývá v ústech, a to díky složce zvané vnitřní svět. Příběh obsahuje širokou škálu emocí a vkusně zpracovává klišé, která by za normálních okolností chutnala hořce, ovšem zde dávají smysl a potěší jazýčky i těch nejvybíravějších čtenářů. Právě často omývané prvky jako absence rodičovské figury, sebevražedné tendence (pokus o skok z mostu) či romanticky ochucené pozorování hvězd ze střechy (na jehož klišoidní příchuť upozorňují dokonce i sami protagonisté) do textu zapadají a nelákají na sebe zbytečně pozornost. Samotné jádro příběhu může na první dobrou působit obyčejsky, naším hlavním chuťovým tahounem je náctiletá hrdinka a její do jisté míry povrchní přání „být krásná". Ovšem jakmile se do díla zakousnete, během chvíle objevíte nespočet spojení, která vás zavedou dále a hlouběji, než byste čekali. Kromě honby za krásou, která chutná obyčejně i speciálně zároveň, nechybí ani neutuchající připomínky toho, že ze světa mohou odejít i ty nejsilnější osoby, na což navozuje hledání pomyslné kotvy schopné udržet naživu někoho, kdo to chce vzdát. Tento pokrm je tak poslem druhých šancí.

Pokud by se měla vyhmátnout jedna zákeřnost, se kterou se při konzumaci musí počítat, pak je to čas. Nejstarší komentáře zasahují do roku 2020, k tomuto dni tak jde o dva roky práce a pokud si k tomuto pokrmu sednete, s největší pravděpodobností vám chutný začátek po nějaké době vystydne a zážitek nebude tak silný jako pro strávníky, kteří se připojí později. Tento čas má jistý dopad i na poslední části (k dnešnímu dni jich je devatenáct), které s dílem místy nespolupracují tak dobře, jak by mohly. Mění se tempo, působí protáhleji a objevují se jména, která mohla být zmíněná v minulých částech, ale čtenáři, který ten příběh bere od začátku (více než rok) nemusí nic říct. Já příběh konzumovala jen pár dní, což mi dává jistou výhodu, přesto do této chvíle netuším, kdo je Nicol, která se náhodně zjevuje v jednom odstavci a dále už o ní není ani vidu ani slechu (zpětně jsem po tomto zkusila pátrat, bez výsledku). Tyto prvky však poznáte jedině, když příběh pročítáte naráz. Dílo se tak pohybuje na tenké hranici a hrozí, že pečlivě poskládané ingredience zkolabují, protože se autorce v průběhu změní styl přípravy. Je možné, že čím déle se příběh bude psát, tím více se budou nůžky rozevírat.

Kromě na první pohled obyčejného chlebíku si Slzy pro krásu můžeme představit jako vskutku elegantní bagetu nakrájenou na menší kousky, které společně vytváří příběh plný pochopení a hledání sebe sama. Koření je zde bohaté, naleznete zde vůně přátelství (které nemusí být vždy hřejivé), rodiny (která není vždy vřelá) i lásky (nejen jeden ke druhému, ale např. role sebelásky). Z hlediska grafického zpracování je příběh vskutku chutný. Kromě lákavé obálky nás mile překvapuje prvek esemes zpráv, které se v textu objevují ve vší „bublinkavosti" a neřeší se zde problémy s kurzívou či uspořádáním textu. Netradičnímu grafickému zpracování se dostává i oddělovačům textu, kterým nejsou pomlčky či hvězdičky, ale tři slzy. Příběh tak lahodí jak oku, tak i hlavě, což je naprosto ideální kombinace pro jakéhokoli čtenáře.

A jak jsme na tom se sladkou tečkou na závěr? Příběh Slzy pro krásu představuje pokrm přímo nadupaný širokou škálou emocí, již obohacují i do jisté míry klišoidní prvky, které se v autorčině podání stávají plnohodnotnou částí jídelníčku. Kromě přání hrdinky vyvedeném v prostém stylu „chci být krásná" nakousáváme i obtížnější témata a hledáme „kotvy", které nás na tomto světě udrží. Problém ve čtení zde představuje neústupný čas, který může ovlivnit styl tvorby, tak i celkové pochopení textu. K tomuto dni příběh vlastní devatenáct částí a vychází přerušovaně již druhým rokem. I přestože máme od textu přirozeně jen ta nejvyšší očekávání a považujeme ho již v tuto chvíli za úspěšný, dá se říci i zralý na pulty knihkupectví, Srdcař by zrovna u tohoto příběhu potřeboval vidět celek. Postup autorky však budeme i nadále sledovat a kolega mýval Čtenář tuto pochutinu doporučuje komukoli, kdo se rád ponoří do vnitřního světa hrdinů a nechá se jím unášet. Nebudete toho litovat!