Do světa bylo vypuštěno zlo a má upírské zoubky.

Při prvním kousnutí do sendviče od kaja147 narazíme na šťavnaťoučký prolog. Zabředáváme do myšlenkového pochodu postavy, který dokáže ihned vtáhnout do děje. Delikátní chuťová kombinace ich-formy a přítomného času funguje, všemu navíc pomáhá vyprávění působící na všechny smysly. Tento sendvič je ze slovenské kuchyně, což znamená, že se mi pravopis a slovní zásoba posuzuje obtížněji, ale rozhodně mohu říci, že text příjemně plyne před očima a slova se zbytečně neopakují, z čehož jde poznat, že autorka nemá žádné strohé vyjadřování.

Celý sendvič má jen jednu jedinou nelichotící část, která má však ohromnou sílu a může případné zájemce po pár kousnutích odradit. Jde o způsob, jakým je celkově použita ich-forma. Pokus o povídání z úhlů několika postav nepovažuji za zdařilý. Střídání pohledu přichází příliš brzy, a to v době, kdy čtenář vlastně netuší, koho to čte, protože krom hlavní hrdinky nezískal přehled o ostatních osobách. Jakékoli vcítění se do dané postavy je rázem pryč a čtení se tak velice rychle otráví. Ich-forma je zde vnímána jen jako rychlý pohled očima postavy, jejíž jméno je uvedeno nad textem, ale něco takového rozhodně nestačí. Chybí tu koření v podobě motivace, cílů a pohnutek, které má postava ve vypravěčském hledáčku. Stejně tak se úspěchu nedocílí, když vyprávění tvoří jen suché, ničím neozvláštněné "a teď si jako zrovna popřemýšlím o něčem, co byste měli vědět". Čtenář potřebuje čas na seznámení, na poznání dané postavy, vcítění se do ní a utřídění si informací. V díle je s jednotlivými životy zacházeno jako s plastovým příborem na jedno použití, pohledy se mění velice často a kvůli tomu je tok informací neuspořádaný. Jako by se autorka nerozhodla, jestli chce pracovat s masem, či chutnou náhražkou. Ich-formou, nebo er-formou. A tak vzniká chaos, který si z obou stylů něco půjčuje. Rychlé "skoky" mezi postavami, měnění míst a vyprávění mnoha různých životních příběhů se jistě zvládne lépe s vševidoucím okem vypravěče a příběh bych tak držela v er-formě. Pokud si autorka dala za cíl důkladně popisovat myšlenky, pocity a celkové změny, kterými daná postava prochází, zvolila bych ich-formu. Postava by však neměla čtenáře opustit po pár odstavcích a vypravěči by se mělo stát jen opravdu pár vyvolených.

Nyní ale zpět k vydařeným a chutným záležitostem. Když dojde na samotný název v meníčku, tak ten je velice chytlavý a táhne sendvič k výšinám. "Probuzení" je samo o sobě dvojsmyslné, nejde jen o otevření očí po spánku, ale i o jakési prozření, uvědomění si sebe sama, a tato hříčka k příběhu padne a je zkrátka okouzlující. Samotné "šero" dodává dílu na tajemnosti a poetičnosti. Nejde tu o černočernou noc, ale o chvíli, kdy víte, že se k večeru nevyhnutelně schyluje a nezbývá moc času, než po vás temnota sáhne. Celkové drama příběhu krásně zahraje na chuťové pohárky i těch nejnáročnějších kritiků. Když dojde na samotný text, příběh je hezky členěn do odstavců, vyskytují se zde delší věty sloužící k navození atmosféry, zatímco kratší a údernější jsou použity k bláznivému řetězu akce a reakce, kdy čtenář ví, že již není úniku. Je to zkrátka mňam!

A nyní je čas na dezert. kaja147 není žádný začátečník a rozhodně ví, co chce světu sdělit. Nyní už jen zbývá na to přijít jak. Prebudená za šera je chuťová bomba, kterou mýval Čtenář doporučuje komukoli, kdo má rád tajemno, upíry a nebojí se nějakého toho projevu citů.