Zmizení děvčátka pomalu odkrývá děsivé tajemství, před kterým není nikdo v bezpečí.

Právě se vám dostal do ruky sendvič pro terkatd, který přímo křičí: „Do toho, Slované!" Autorka zde spojuje chutě reálného českého prostředí, které obohacuje o paranormální prvky v podobě děsivých zvuků, hraček a mýtických bytostí. Vlastně bytosti, mluvíme tu totiž o Klekánici, jejíž přítomnost na vás dýchá z coveru i z prologu, který vás po pár kousnutích chytí a už nepustí.
Krom chuti tajemna se zde objevuje i humorné odlehčení, které je umístěno přesně ve správné okamžiky. Dílo tak na jednu stranu nabízí krvavé obrazy a temné prvky (které stojí za označením tohoto příběhu jako „mature"), na druhou čtenáři nabízí odlehčení ve formě funícího ježka nebo problematiky titulů. Jde tedy o perfektní kombinaci husí kůže a úsměvu na tváři! Vše je navíc okořeněno zdravotnickým prostředím, které je mistrně zpracováno a celému pokrmu tak ještě přidává na uvěřitelnosti a reálnosti. Mísí se zde známé s neznámým, složité s jednoduchým. Obtížnější prvky v podobě různých medicínských pojmů jsou vysvětleny za chodu, a to v přímé řeči, takže je tento pokrm přístupný i neznalé veřejnosti.

Samotný sendvič vydává velice odlišné signály, které nemusí být každému po chuti. Kratičká anotace i název navozují fantasy atmosféru s tajemnou Klekánicí, ovšem v průběhu čtení se prokousáváme případem, který, byť je chytlavý, stále se dá považovat jen za „krimi". Nadpřirozeno (a zvláště Klekánice) zde většinu času není cítit, a to v některých čtenářích může vyvolat zklamání.

Zmínili jsme mistrně zpracovanou složku týkající se zdravotnictví. Jejím protipólem je zde policie, která patří k těm slabším kouskům. Objevuje se zde množství prvků, které byste zařadili spíše do amerických filmů či německých detektivek, a ne do středočeské vesničky. Již v prvních kapitolách na vás vybafne „komisař" a armáda policistů doprovázena vrtulníky. Prvotní pasáže vyšetřování spojené se sdělením jména, výšky, váhy pohřešované jsou úplně přeskočeny a akce tak působí nepříjemně uměle. Uvedení konkrétního času zde též hraje proti autorce, vzhledem k tomu, že je na tuto akci velice, velice brzo a stejně tak tučné prvky uvádějící kapitoly v podobě „sobota ráno" či „pátek večer" na čtenářském komfortu nepřidají a konzumovaly by se mnohem snadněji, pokud by byly zakomponovány přímo v textu. Stačilo by jednoduché „druhý den ráno" či „a pak přišel večer", které by vše udělaly plynulejší.

Zvláštně chutnající je zde ingredience v podobě jedné z postav. V příběhu se objevuje muž, kterého „vzrušují malé holčičky" a je zde řečeno, že neexistuje větší špína, než právě tento druh lidí (pokud vynecháme ty, kteří ten čin zrealizují). S touto složkou je však nutno zacházet opatrně vzhledem k tomu, že tito lidé si to nevybrali a leckdy se sami snaží vyhledat pomoc. Tato část tak může některým čtenářům ublížit a byť zde jde „jen" o názor hrdiny, stále doporučuji zacházet s podobnými složkami se zvýšenou opatrností a dát jim určitý kontext pro odlehčení.

U detektivních sendvičů převládá názor, že je jedno, jak chutná začátek či prostředek, důležitý je konec. V ten moment by měla všechna vodítka zapadnout a uvést tak chuťovou bombu v podobě grande finále. Zde jsou však poslední kousky velice uspěchané a znovu se zde objevuje příchuť americké detektivky, která do českého prostředí vůbec nejde. Nejenže je závěr založen na informacích, které čtenář nemohl vyvodit, ještě zde dochází k tvorbě až kýčovité „řekni, proč jsi to udělal" scény spojené s klasickým mácháním zbraní. Originálnímu konci by zde mohlo pomoci zdravotnické prostředí, které nabízí mnohem osobitější „zbraně", tento prvek však zůstává nevyužit a objevuje se zde „jen" pistol, která navíc nesedí k charakteru vlastníka a vytváří jen palčivé otázky.

Pokus o zvrácení nepříjemného pocitu představuje poetický odstavec v poslední části, avšak krátce nato je čtenáři zasazen další úder. Přichází „konec", který působí, jako by byl zkopírován z učebnice, nebo z reportáže. Bez citu, bez emocí, jen pár strohých vět, které absolutně nezapadají do díla a atmosféry, jež byla pracně budována a čtenář je s největší pravděpodobností zanechá nedojedené.

Ale nyní zpět k těm chutným složkám. Jedna z nejpůsobivějších složek tohoto sendviče je tvořena samotnými postavy. Ty jsou rozpracované, pestré, rozmanité, a zvláště jedna z nich je vskutku výjimečná. Jde o ojedinělý kousek, v sendvičích se tato postava téměř nevyskytuje. Autoři se jí totiž často zbavují hned na začátku, protože je velice těžké ji ohlídat a akorát by ve výsledku tvořila zmatek. Zde je však tato postava jednou z nejsilnějších složek, bez které by tento pokrm nemohl existovat. Už víte, o koho jde? O matku, přeci! A v tomto kousku je postava matky opravdu hvězdná. Na pozadí příběhu o ztrátě dcery se zároveň otevírá i ten její. Zprvu se zde řeší klasické dilema rodina vs. kariéra, které se poté rozvíjí dál do problematiky rozvodu a tehdy je matka tou nejbarvitější postavou, jež zde táhne většinu emocí, které jsou v příběhu k nalezení. Její vývoj je neskutečně propracovaný a kdykoli na ni narazíte, máte jistotu, že vám ta část bude chutnat. Jejímu charakteru velice vypomáhá i napětí, ve kterém je celý náš sendvič obalen. Jde o jednoduchou otázku, o které ani nevíte, že si ji pokládáte, ale je tam. „Je její dcera stále naživu?"

A teď nastal čas zakončit tuto cestu něčím sladkým, v čem si obalíme nervy. Dezert! Klekánice je vydařený příběh, který nám nabízí komplexní pohled do psychiky jedné z postav, a to vše ještě okořeňuje zdravotnickým prostředím. Když však přijde na samotnou detektivní složku, té by ještě prospěla trocha péče, a to zvláště v prvních a posledních částech. Samotná cesta je však velice chutnou záležitostí. Husí kůže a otevřená ústa v údivu se zde servírují téměř neustále, proto se toto dílo zaslouženě setkává s mývalem Čtenářem, který se od něj zkrátka nedokázal odtrhnout.