Pojďme si přečíst pohádku. Že nechcete? To vůbec nevadí, nemáte totiž na výběr. Jde se na to.

Náš sendvič pro KariLaz je plný drama, napětí a hororu. Tvoří ho rovnou dvě části, kdy je jedna „klasická" povídková a druhá vypravěčská, kterou tvoří pan Morris. V sendviči se nebijí, jsou od sebe hezky oddělené a nemíchají se. Samotný text týkající se vypravěče má na začátku správný děsivý náboj a šokuje i ty nejotrlejší povahy. Příjemným zpestřením jsou slovní hříčky ve stylu Eliota Ementála, vraha, který vás proděravý skrz naskrz, neotřelé fráze a slovní spojení. Těmito přísadami autorka rozhodně nešetří a krom samotného příběhu září i v komentářích, které jsou leckdy strašidelnější než samotná povídka (řekněme, že skříň poskytující vchod do pracovny Jiřího Ovčáčka je vskutku děsivý majstrštyk). Šmrnc dodává i samotné zacyklení, kdy se na začátku každé povídky nezapomínáme vrátit k panu Morrisovi. Tento sendvič tak není složen z desítek neprovázaných kousků, ale tvoří jej části, které spolu ladí a hrají si do noty.

Když však přijde na samotnou stavbu povídky, spálí si leckterý gurmán svůj jazýček. Jednotlivé části textu jsou divoce poskládané, těžkosti způsobuje prapodivná stavba vět, nadměrné opakování slov, různé překlepy, chybějící uvozovky, špatný přechodník a češtinářské špeky ve formě "rozumnět" či "vybrující". To vše kazí celkový dojem ze sendviče a strávníka začne trápit vlezlá myšlenka ohledně tohoto díla. Opravdu se pečlivě vážilo každé slovíčko, nebo se jednotlivé kousky naházely za sebe, aniž by se zpětně dohlédlo, jak jako celek fungují? Samotné povídky jsou navíc z velké části vysoce předvídatelné, jejich konce uspěchané a v mnohých případech vyznívají do prázdna. Velká část textů spoléhá na zavedené stereotypy, ohrané náměty a celkově jim chybí neotřelý námět. Speciálně jedna povídka (Nápis na zdi) se až nadmíru podobá virálnímu příspěvku, který se potuluje po sociální síti. Jako by byl text přeložený slovo od slova a jediné, co se stalo přidanou hodnotou, je popis monstra. Navíc, to, co prve dokázalo vystrašit, se velice rychle okoukává a nejvíce to jde poznat na hlavní postavě, panu Morrisovi. I když onen zprvu šokující prvek, že má doma mrtvé děti, dával sendviči spoustu napětí a adrenalinu, po patnácté povídce vám i tato příchuť zevšední. Jeho postava se zkrátka nikam nevyvíjí. Je jako nůž, který byť byl ze začátku ostrý jako břitva, postupem času se je otupuje a ztrácí na síle. Nic se o něm nedozvídáme, neznáme jeho motivy, on je prostě zlý, protože je... zlý. V tomto sendviči chybí špetka lidskosti, něco, co by stvořilo bytost se vším všudy. Pan Morris je bez hloubky, plochý jako palačinka a většina jeho děsivých slov se od čtenářů odráží jako hrách od zdi a působí spíše vtipně než děsivě.
Samotný charakter sbírky kazí též špatně použité termíny. Je důležité znát rozdíl mezi sériovým a masovým vrahem, stejně tak rozeznat subjekt od objektu. Vše zmíněné se může považovat za drobnosti, ale nikdy nepodceňujte sílu detailů. Z hororu se může stát rychle pohádka, a to v případě, že hlavní postava zvládne během deseti minut připravit hlavní jídlo ve formě poctivých těstovin se zeleninou. Tato doba zaskočí každého kuchaře-začátečníka a pokud hrdinka není Jamie Oliver v sukních (a i ten na takové věci potřebuje alespoň čtvrt hodinu), tak máme problém. Konec jiné povídky zase vyloženě kazí závěr, ve kterém zjišťujeme, že tablet nemá kameru. Místo šoku bylo docíleno jen zmatení. Jak si něco takového mám představit? Není tajemství, že se valná většina tabletů vyrábí se zasazenou kamerou. V historii existovaly snad jen dva modely, které by toto splňovaly a již v roce 2013 byl problém jeden z nich sehnat. Mnohem uvěřitelnější by bylo použít ke konci příběhu stolní počítač, či notebook, kde chybějící/ zakrytá kamera působí mnohem přirozeněji. A když už jsme u té chuti přirozenosti, ta mi chybí i u jednotlivých hrdinů, kteří se v povídkách objevují. Jejich mluva je většinou strojová, bez jakékoli osobnosti a působí jako přes kopírák. Velice znatelné je to v případě jedné povídky, kde se komunikuje jen přes zprávy. Sem se vyloženě zavedená univerzální mluva hrdinů nehodí. Postavám v díle tak často chybí charakteristika, jsou zkrátka jedna jako druhá a stejně jako u pana Morrise, i zde ve většině případů chybí hloubka.

Ale nyní zpět k tomu dobroučkému. Je působivé, jak autorka svými texty zasahuje do různých témat a nedrží se jen jednoho specifického. Jedna povídka obsahuje zvrhlou techniku, druhá duchy, další monstra, jiná "klasické" vrahy... Pokud se do tohoto sendviče zakousnete, jistě objevíte něco, co vám svým tématem zahraje na tu správnou labužnickou strunu. Tento pokrm v sobě též skrývá několik opravdu mňamózních kousků, které kombinují jak překvapení, tak i originalitu, hluboké myšlenky, popis atmosféry i pocitů postav a mají tak delikátní konec, že po přečtení potřebujete chviličku na vydýchání, protože... panečku, to byla jízda. Mezi, pro mě osobně, nejšťavňatější kousky s nápadem, který vás odrovná, patří "Proč nemluvňata pláčou", "Tenkrát v lese" a "Temnota stínů". Tyto tři mňaminy se nachází v druhé polovině díla a jistojistě nastartují vaši ambici tento sendvič dorazit, dospět ke zdárnému konci. Za krátkou povedenou jednohubku považuji též Paštiku, která tématicky sedí k našemu sendviči. Hmmm, paštika...

A nyní k dezertu. Tato sbírka se vyloženě pohybuje na hraně, je zde několik opravdu vydařených eňo ňuňo povídek, které mají šťávu a říz, a pak jsou tu kousky, kde je třeba pomoci. A protože těch je více, obracím se na kolegu We Can Do It mývala, který mimořádně nebude zasahovat u špatně přímé řeči, či shody podmětu a přísudku (to má autorka v malíčku!). Tentokráte na KariLaz a mýválka čeká náročný úkol zpětného čtení, vytříbení chutí a to nejdůležitější... Je třeba dát postavám život (i když o něj z velké části na konci povídek přijdou). Dílo KariLaz rozhodně patří k těm lepším hororovým příběhům, které Wattpad nabízí a pokud máte chuť se bát, jste více než vítaní v Morrisově chatce.