Ocitáme se ve světě, který mluví, ale neposlouchá. A my slyšíme, jen nemluvíme.

Pod ruku se nám dostává dílo od @Wallaeky , které sice spadá do žánru fantasy, ovšem své příznivce najde i v jiných kuchyních. Text ve svém povídkovém rozsahu nabízí mnoho příležitostí k zamyšlení a je zde cítit i jistá osobní rovina, která je čtenáři velmi blízká. Autorka zde šikovně propůjčuje hrdince své pocity, otázky i strachy a díky tomu text nepůsobí jako prázdné uvažování, ale dokáže zahřát na srdci a poskytnout útěchu. Pocity smutku a hořkého nepochopení zde vyvažuje přítomnost slzy, se kterou hrdinka hovoří, a právě tato slza se stává zdrojem bezpečí. Život dává mnoho příležitostí k pláči, ovšem co kdybychom díky tomu mohli najít přítele a s ním i pochopení? I přes ponuré prostředí spojené s hádkami v rodině a hrozbou tyranie v politice, tu figuruje prvek slzy, který se táhne napříč celým pokrmem a lesklý povrch vody dává prostor k nečekané reflexi, která do světa jen uvolňuje další chutě.

Při konzumaci se velice těžce dávají dohromady informace týkající se doby a prostředí. V příběhu sice tak důležité nejsou, přesto by místy prospělo menší vysvětlení. Víme, že hrdinka cestuje, slyšíme kopyta, ale jak se vlastně pohybuje? Jede ve voze? Kočáru? Na koňském hřbetě? Zmiňujeme město, ale jedná se o 21. století? Nebo máme zamířit do minulosti? Či jít do blízké budoucnosti? Prvek takzvané rady s sebou přináší dystopický nádech, který však zůstává po většinu díla nejasný a samotné chutě fantasy světa, které se objevují v polovině povídky zmínkou o „magické katastrofě", vzbudí rozpaky, pokud předem nevíte, že dílo vzniklo v tomto duchu. Příběh tak po většinu času nechává čtenáře hladového po informacích, a zvláště na začátku je ten pocit hladu až nepříjemný a svůj podíl na tom nese i anotace, která konzumaci prvních kousků nijak neusnadňuje.

Zmínili jsme, že příběh obsahuje prvky k zamyšlení, ty se z velké části objevují výhradně v přímé řeči, ovšem někdy jde o ještě dosti surový stav, kdy z textu výrazně vyčnívají a prospěla by jim ještě trocha zpracování. Zaobalit je do citů, podusit je v kontextu, maličko je zředit, aby zapluly do zbytku úvah a nekřičely do světa: „Hele, tohle je důležitý! Sem se dívej!"

Jednotlivé složky sendviče spolu příjemně spolupracují. I něco tak jednoduchého jako názvy kapitol, je zde provázané a vede nás hlouběji a hlouběji do života a myšlenek hrdiny. Začátek v podobě sebeobjevování a komunikace s vlastní slzou, která je vnímána zprvu metaforicky, se ve druhé polovině přehoupne do dystopického režimu diktátu, tyranie. Tento přerod jde však velice hladce a nespálíte si na něm jazýček. Vlastně jde o tak výtečný přechod, že by ho někteří čtenáři možná ocenili i dříve. Nalézáme spojitosti, zkoumáme vztah sourozenců a poslední dílky do sebe zapadají. Název příběhu společně s textem vytváří v závěru symfonii chutí, ze které člověku přebíhá mráz po zádech a konec je silný. Vše, co jsme až do to chvíle viděli, slyšeli, cítili dosahuje zvukomalebného finále o délce několika vteřin, které se pro někoho může nést v hořkých otevřených tónech, avšak nepůsobí nepříjemně, spíše jen nutí dále přemýšlet.

A nyní k dezertu. Došel ti čas je dílo plné úvah a myšlenek vedoucí k sebepoznání, zabalené do fantasy kabátku. Zatímco první polovina se nese v klidném duchu metafor, druhá, s sebou přináší jistou akci a sílu, tyto kousky se však vzájemně doplňují a neublíží vašemu jazýčku. Některé myšlenky působí ještě stále surovým dojmem a zbytečně vyčnívají z textu, další zpracování by také prospělo prvkům prostředí a času, které po nepříjemně dlouhou dobu nechává čtenáře ve zbytečné mlze. Symbolika slzy společně s názvem povídky v závěru dostávají neskutečný šmrnc a příběh jako takový vás nutí přemýšlet, uvažovat a reflektovat. Dílo dostává Mývala Čtenáře, který tuto jednohubku spořádal na posezení a bude potřebovat ještě chviličku, aby rozdýchal ten silný, přesto elegantní, konec.