Vyprávění o múze a umělci, které je (a není) romantické, je (a není) duhové.

„Chtěla jsem dát Chlapce do ledničky, ale nakonec skončil v bufetu." Tato věta sice působí jako vystřižená z hororu, ale ve skutečnosti je úplně nevinná a jen reprezentuje dilema, které s sebou sendvič pro RaSoKim přináší. Pokud je v tomto pokrmu něco, co převládá, pak je to romantika. Vlastně ne, spíše láska. Možná fascinace? V každé části je cítit nezměrný hluboký cit a vášeň, touha, která proniká až do morku kostí. Ano, náš sendvič je ve znamení touhy. Touhy vrátit čas i touhy hnát se kupředu a zapomenout. Touhy žít a tvořit, která je blízká nejen spisovatelské komunitě a která je zde barvitě popsána. A je to právě tato touha, která vytáhla Chlapce z naší „náhodné" ledničky a šoupla ho na místo, kde má být. V tomto sendviči nenaleznete lásku, jakou si obvykle představíte pod pojmem „romantika", nenajdete zde ani ten typický milostný vztah, ale víte, co tu naleznete? Chuť nadpozemskosti a pohádkovosti, doplněný o tajemnou křupavou otázečku: „Kdy naposledy jste pro sebe a pro svět udělali něco přínosného?"

Celý náš sendvič je zalit šťávou minulosti, proto když se použijí přechodníky v přítomnosti, působí to zvláštně a narušuje to celistvost. Zvláštním prvkem je zde jméno Gwisun. Vše se v tomto pokrmu těší příjemné anonymitě a pak přichází toto konkrétní jméno a ta příjemná hřejivá chuť klidu a míru je pryč. Člověk pak přemýšlí, proč se pro jmenovité označení jedné z hrdinových múz vybral právě tento shluk písmen, který je ve vodách internetu přítomen pouze v jedné jihokorejské (?) písni. O chytlavosti tohoto songu můžeme, i nemusíme polemizovat, ale k Chlapci se atmosférou vůbec nehodí. Celý sendvič je naplněn symbolikou a je přirozené hledat ji i u něčeho tak výrazného jako jméno. Prvek očekávání však vystřídá zklamání, když čtenář zjistí, že se tato múza mohla jmenovat klidně Franta a vše by vyšlo nastejno.

Tento sendvič je speciální svou stavbou, každou jeho část tvoří triple drabble, tedy přesně tři sta slov. Pro čtenáře je toto zanedbatelné, u kopečku rýže také neřešíme, kolik je tam zrnek, ale jak nám to chutná. Pro autora je však tento způsob přípravy velice obtížný, protože víc než kdy jindy se musí vážit každé slůvko. Možná díky tomuto kulinářskému masochismu, který se dá připodobnit k vaření každého zrnka rýže zvlášť, je text, krom snad jedné záměny ji a jí v samotném závěru, naprosto perfektní. Naprosto. Objevují se tu mňamózní fráze jako „spustil nelítostný koloběh času", „nechat němá slova opět znít" či „otevřel Pandořinu skříňku plnou hříchů mé minulosti". Pokud toto není ukázka mistrného zacházení se slovy, tak už nevím, co by jím bylo. I přes takto krátké části a povídkový rozsah, toho tento lyrický kousek zkrátka pojímá opravdu hodně.

A nyní přecházíme k dezertu. Chlapec v klobouku je dílem plných protimluvů. Je i není romantický, obsahuje i neobsahuje děj, rozhodně se však jedná o kvalitně sestavený chutný kousek, který by byla škoda minout. Má opravdu co nabídnout a mýval Srdcař to může dosvědčit.