Minulost dokáže být pomocníkem i nepřítelem, záleží jen na tom, jak si s ní poradíme.

Pokud si objednáte pokrm od TrillianAiwe, nečekejte jednoduchý sendvič, ale rovnou několikapatrovou fantasy bagetu s nepřeberným množstvím ingrediencí. Je nám předložen promyšlený fantasy svět, ve kterém nakousneme otázku izolace. Máme tu ostrov Posledních lidí, ovšem jak brzy zjistíme, ne vše je takové, jak se zdá. Naši hrdinové se vydávají na cestu a slanou chuť moře doplňuje voňavé dřevo bohů čtverstolce. Ano, kromě plavby se tu zpaleteme do mňamózního náboženství, avšak nenechte se zmást. Bohové jsou jistě zajímaví, ovšem v tomto příběhu jde hlavně o „běžné" charaktery lidí. Prim tu hraje hlavně dívka Gonodeta, jejíž charakter je neméně barvitý jako u zbytku osazenstva, ovšem má v sobě také něco štiplavého, co ji staví do zóny téměř záporné (což je něco nezvyklého a jistě si to získá pozornost mnoha čtenářů). Gonodeta je hrdinka, ovšem její kladné vlastnosti se střetávají s výraznou povrchností, někdo by řekl i nafoukaností. To se projevuje v konverzacích, které jsou živé, hravé a čtivé. Barvitost vnitřku postav se navíc projevuje i na vnějšku, kdy se postavám dostává velké péče a popisy jsou plné chutných detailů i drobných výstředností (kupříkladu rozštěpený ret zde přidává na "ošklivosti", ale zároveň tu jde o něco vážně krásného a nezvyklého), které příběh opět povyšují.

Několikapatrový pokrm s velkým množstvím prvků je náročný nejen na přípravu, ale i na konzumaci. V tomto případě dává dílo smysl autorovi, ale čtenář se v něm z velké části stále neorientuje tak hladce, jak by mohl. Hořkost je znatelná hlavně na začátku, informací je zde mnoho a my nevíme, na co se soustředit. Je nám představen tucet geografických pojmů, z nichž některé nejsou třeba, ale my nevíme, jaké! Po dlouhou dobu se před námi objevují obecné postavy beze jmen, jakými jsou „malá", „belléron", takže je to jako kdybychom četli příběh o „člověku" a něco takového je nebezpečné, vzhledem k tomu, že existuje opravdu jen krátký čas, kdy čtenáři stačí tato obecná chuť, a ne něco víc. Zde se guláš beze jmen drží déle, než by bylo vhodné a je možné, že to spoustu lidí odradí.
Samotné informace za sebou navíc nejsou systematicky poskládané, takže se jako čtenář perete s tím, kdo je kdo, přiřazujete jména ke vzhledu a když na to konečně přijdete, následuje část, kde jsou vám postavy již řádně představeny, což naštve, protože vy už jste si to všechno domysleli a teď ty řádky jen prolétáváte očima. Kromě již tak vydatného pokrmu je tu ještě  linka s postavou Marselena, avšak ta úplně nespolupracuje se zbytkem díla a místo, aby byla skvělým doplňkem (jako když si k hamburgeru přikousáváte hranolky), její načasování působí nepromyšleně, zbrkle a vlastně máte pocit, že kdyby tam toto povídání nebylo, tak to nic neovlivní. Po nějaké době si na tento způsob vyprávění sice zvyknete, ovšem u příběhu s větším rozsahem je třeba využít všechny dostupné prostředky, abychom čtenáře ujistili, že každá část má v ději smysl a udrželi si jeho pozornost.

Z formálního hlediska se zde někdy opakují slova, ale jinak je příběh v pořádku. Přesto by dílu prospělo minimálně ještě jedno zpětné čtení, a to i z toho důvodu, že o něm autorka uvažuje jako o „slabém pokusu o historickou fantasy". Právě další čtení by mohlo ukázat, jaké kvality se zde skrývají.

Příběh je specifický tím, že při každém kousnutí dostáváte silnou příchuť tajemna. Kapitoly jsou označeny pouze římskými číslicemi a nápovědu vám poskytují jen banery s postavami, jejichž pohled se bude řešit. Ty jsou milým grafickým ozvláštněním, stejně jako ilustrace, které se dají najít na konci díla. Čím dále se příběhem prokousáváte, tím jasnější a vytříbenější se postavy stávají. Rozhovory jsou plynulé a přirozené, kousky skládaček do sebe zapadají a je tu skvělá rovnováha mezi záhadami typu „ha, tohle bylo jasný, mám to!" a „no, safra, tak takhle to je?". Bohatá slovní zásoba je cítit dílem skrz naskrz a už jen volba hravých názvů a jmen, jež odpovídají prostředí jsou důkazem toho, že to autorka se slovy umí. Stejně tak stránka v podobě pravopisu a gramatiky je zde tip ťop a nevylámete si na ní zoubky.

Nyní k dezertu. Toto bylo opravdu těžké rozhodování, vzhledem k tomu, že promyšlenost světa se Aelenoru rozhodně nedá upřít, ale zároveň jsou zde brzdy v podobě neposkládaných informací, ve kterých se čtenáři mohou ztratit. Příběh jako takový má nápad a z formálního hlediska zde nejsou žádné problémy, nutno dodat, že má tento pokrm mnohem více k nabídnutí, než co můžeme zatím na Wattpadu přečíst. Rozhodování probíhalo mezi We Can Do It mývalem, který by se velice rád vrhl na organizaci informací a Mývalem Čtenářem, kterému vyhovovaly postavy a jejich živé dialogy. Samotný komentář autorky však přiměl We Can Do It mývala, aby si omotal šátek kolem hlavy a dal se do práce. Pokud autor uvažuje o díle jako o „slabém pokusu", je to na textu, byť sebekvalitnějším, znát. A my to teď odstraníme, protože toto dílo si zaslouží Čtenáře a míří i výše. Kdoví, jednou ho třeba najdeme na poličkách knihkupectví.