Některé věci je lepší nevidět, a to zvlášť pokud mezi ně patří bohové známí svou stydlivostí a nasratostí.

Fantasy pokrm Bohyně a smrtelník od Wallaeky v sobě skrývá složku slovanských bohů, která působí jako chutná bezlepková verze antických a severských božstev, jejichž nadměrná konzumace může u některých čtenářů způsobit až nesnášenlivost. Kromě bohyně zimy Morany, se tu objevuje její syn Smrt, nechybí ani její boží manžel, jeden lesní paroháč, bohyně jara a mnoho dalších fantasy postav, duchy lesa a víly nevyjímaje. Chuť nadpřirozena a pohansky vnímaných zvyků je vyrovnána lidským prvkem v podobě chlapce Rohana. Ne nadarmo se dílo jmenuje Bohyně a smrtelník, tyto dva toliko rozdílné světy se nevyhnutelně střetávají již během prvních kousnutí a z obyčejného chlapce se vlivem daru, o který však nežádal, stává něco jako druhý syn zimy. Morana však na rodičovství není tak úplně připravená, přeci jen jedna věc je vychovávat Smrtě, sympatického lebkouna s lehkou existenční krizí, a další starat se o lidské dítě. Velice drzé dítě mimochodem. Rohan v tomto ohledu obstál na jedničku.

Rozpolcenost Morany jako takové maminy je rozhodně zajímavý kousek, ovšem v některých chvílích by se hodilo výraznější rozpracování, které by uhladilo jinak tak ostré hrany, o které si můžete poranit jazýček. Místo vnitřního boje tu chvilkami okusujeme čistý chaos, kdy se její charakter naklání směrem, kterým se to zrovna příběhově hodí.
Jednotlivé fantasy prvky tvoří příjemné zpestření, ale vzhledem k ojedinělosti slovanské mytologie by se hodily i bližší popisy. Ne každý čtenář má v tomto ohledu přehled a zajímavě podaný popis nemůže nic zkazit (zvlášť, když se nejedná o ne tak úplně čisté bohy, ale spíše duchy lesa a jiné fantasy svůdníky). Kapitoly jsou označeny jmény hrdinů, avšak ne každý pohled je nutně věnovaný postavě, jejíž jméno daná část nese, a chybí zde očíslování, čímž je orientace v příběhu zbytečně obtížná. Konec jako takový působí poněkud chaoticky, objevují se zde záležitosti, o kterých v průběhu čtení nebyla řeč a celkově se jedná o vskutku otevřenou pasáž, která přímo pobízí k druhému dílu. Pokud patříte k fanouškům uzavřených konců, je lepší se na tuto záležitost obrnit.

Samotný příběh se dá považovat za inspirativní záležitost, ve které se střetává život a smrt, známé i neznámé. Autorka nám nabízí pohled z mnoha stran, což s sebou přináší osobitý nádech a možnost dostat se do kůže hned několika hrdinům. Vše je umocněno leckdy realistickými popisy, díky kterým si můžeme zahrát vymyšlenou stolní hru se Smrtěm nebo se utopit (i přestože je obojí napsané velice vkusně, osobně preferuji více tu deskovku). Postupem času se z Morany stává dokonce rodičovská figura, ledové srdíčko jí maličko pookřeje a části nesoucí její jméno v sobě nesou řádnou sílu, a to hlavně, když přijde na mučení. Kéž by tomu drzému pacholkovi jen uvařila ošklivou večeři, ale nebojte se, vy si na tom na rozdíl od Rohana pochutnáte! Kromě inspirace, vtipů a poučení tak narazíme i na složky akce a drama, které se zbytkem ladí a vytváří příjemnou chuťovou paletu i pro ty nejvybíravější čtenářské jazýčky.

Nyní k dezertu. Příběh Bohyně a smrtelník v sobě nese vůně slovanské mytologie a přirozeně je celý vystaven právě okolo tohoto vztahu. Zatímco lidský hrdina Rohan působí přirozeným dojmem drzého chlapce s darem, o který však nežádal, vývoj bohyně zimy Morany by stál ještě za další zpracování. Nabídka postav slovanské mytologie je široká a pestrá, avšak chvílemi takřka bez popisů a některá pojmenování tak jdou jedním uchem tam a druhým ven. Příběh má vzhledem k možnému druhému dílu otevřený konec, který působí do jisté míry chaoticky a nemusí tak některé čtenáře plně zasytit. Na čem se však vyřádíte je rodinný život bohyně zimy. Morana toho má na talíři hodně – synek Smrt, do jisté míry hulvátní manžel a nakonec Rohan, který jakože prostě v její noře bydlet nebude a ne a ne a ne. Dílo je inspirativní, zábavné i poučné, zaslouženě si odnáší Mývala Čtenáře, který jej může doporučit a to nejen příznivcům fantasy literatury.