Bojujeme za nezávislost i sami se sebou.

Ještě než se pustíme do sendviče pro terkaakret1 , rozhodně by se mělo upozornit na anotaci, která je u tohoto kousku velice dobře seskládaná a obsahuje vše potřebné, co o díle máme vědět. Pokud byste nakoukli do menu a spatřili tento popisek, hned poznáte, jestli je pro vás příběh vhodný. Žádné polovičaté citace či nicneříkající úryvky tu nenajdete, z textu získáváme odpovědi na otázky kdo, co, kdy i kde. První zakousnutí se do příběhu je tak pro nás tak mnohem příjemnější, protože jsme obdrželi pár drobečků nápověd ohledně toho, co nás čeká, ale stále je tu dost prostoru pro představivost. Hned první věty samotného příběhu nás přesvědčí o tom, že jednou z nejsilnějších chutí budou popisy. Třeba jen kousíček v podobě „...příď lodi rozdírá tekutý ultramarín" má v sobě neskutečné množství poetičnosti a barvitosti. Bohatá slovní zásoba využita u popisků krásně doplňuje přirozenost, s jakou mezi sebou postavy komunikují. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v 18. století, objevují se v promluvách knižní výrazy, ale je jich tu tak akorát a nijak nepřekáží v porozumění textu. Samotné kapitoly jsou označeny výstižně a poeticky, a části s příchutí minulosti jsou navíc zvýrazněny názvy v podobě „Vzpomínky na...", což některým strávníkům může pomoci v orientaci. Opravdu silné jsou zde vnitřní pochody hlavního hrdiny, které společně s rozpory a dilematy tvoří vskutku výjimečný chuťový profil. Příběh není „jen" zasazen do časů boje o nezávislost, životy postav a jejich chování jsou přímo ovlivněny touto dobou, a tak jsou odpovědi hrdinů na otázky co je správné a co špatné trochu odlišné než to, co bychom řekli dnes. Řeší se tu také problematika rasismu i homosexuální orientace, tyto konflikty jsou však připraveny s velkou péčí a díky nim jsou postavy lidštějí a živější. Jedná se o ozvláštnění, které příběhu neškodí, ale naopak ho posouvají dál.

Při prvních kousnutí může krásu příběhu překazit poněkud chaotický děj. Na malém prostoru se objevuje velké množství postav, a to ať již živých, či mrtvých, a těžce se filtruje, která jména a které vztahy jsou pro nás opravdu důležité. Stejně tak i samotný pohled do minulosti je zezačátku neuspořádaný a některé části je nutné přečíst vícekrát, aby se správně vstřebaly. Teprve po konzumaci třetí, čtvrté části přichází určité ustálení. Čtenář nachází dlouho hledaný komfort a dostává se do stavu, kdy ví, s kým vším to má vlastně čest a „vo co vlastně go".
Při prokousáváním se příběhem může některé čtenáře o prožitek okrást jedna vlezlá otázka: „Jakým jazykem se tady vlastně mluví?" Název je sice francouzský, ale dokud se děj odehrával na americkém kontinentu, předpokládá se, že všechna slova, která postavy vypouští z úst, jsou anglická. Jenže poté přichází scéna s doučováním a anglická slova jsou psaná v angličtině. Tudíž postavy celou dobu mluví francouzsky? V Ženevě to dává smysl, po návratu zpět na americký kontinent už tolik ne.
Z formálního provedení tu máme občasné zaměnění velkých a malých písmen a někdy nepřehledné, dlouhé odstavce, které nemusí vyhovovat každému. Jinak je každé slůvko na svém místě a příběh tak rozhodně netrpí žádnými hrubkami, které by nám skřípaly v zubech jako písek z bábovičky.

Chuťovou bombou je zde určitě historická přesnost. Samozřejmě jsou zde autorské zásahy, to však nic nemění na faktu, že je zde spousta promyšlených detailů. Z textu je znát péče, se kterou autorka k historii přistupuje. Data sedí, objevují se zde dobové termíny v podobě „červenokabátníků", nechybí ani „okolkované tiskoviny" a znovu stojí za zmínku přímá řeč, která v sobě nese ten příjemný závan minulosti, jež vše krásně dokresluje. Docílit něčeho takového je náročné a pracné, ale autorka vytrvala a díky tomu je tak před námi na stříbrném podnose dílo, které je nejen věrné své době, ale krásně kontrastuje s přítomností a některé scény jsou silné už jen kvůli tomu, že tu budou vždy, nehledě na století. Jisté části jako by propluly tokem času do přítomnosti a udělaly tak hrdiny takřka hmatatelné. Večerní scéna pod hvězdami je okořeněna přesně ideálním množstvím alkoholu, kdy postupně padají zábrany, ale nikdo neukazuje zbytky od oběda a čtenář si může užívat řádky tak lidské, přirozené, plné citu a života, že je úplně jedno, v jaké době se vlastně nacházíme.

A nyní k dezertu. Zatím je k dispozici jen opravdu malé množství materiálu (v době tvorby sendviče mělo Adieu sedm částí), ale už nyní je zde znatelný kvalitní chuťový profil, o kterém víme, že se díla bude držet i nadále. Je pravda, že člověk zde místy plave, ale na druhou stranu v tom plave i docela rád a opakované čtení není takovou zátěží, jakou by mohlo být (přesto by nemělo být nutné). Mýval Čtenář si na pokrmu pochutnal, a i přestože zatím neví, kam se to všechno vyvine, nemá problém říci: „Jen do toho, lidičkové! Řekněte příběhu ‚Adieu' své ‚Bonjour'!"