Pondělí ráno. Pošmourný den. Obloha byla zatažená a déšť jen přidával na smuteční atmosféře. V zástupu černě oděných truchlících stál i vysoký nevýrazný muž s taškou v podpaží.

„Stále tomu nemohu uvěřit," řekl onen tajemný muž.

„Já tomu stále nevěřím," řekla taška, ze které po chvíli vykoukla hlava čivavy, která měla již normální psí velikost. „Nebyl to začátečník. A uvíznout v tréninkovém kole? Prosím vás."

„Ale podívejte se," řekl ukázal na skleněnou bedničku stojící před truchlícími. „Vždyť ho támhle vidíte. Je mrtvý!"

„Tak už se uklidněte, agente 512. Tohle je přesně to, co chtějí, abychom si mysleli." Psík vyskočil z tašky. „Uroňte pár slz i za mě. Já mám lepší věci na práci než truchlit."

„Jak můžete být tak necitelný, šéfe," rozplakal se.

„To je ono, pět set dvanáctko. Jen ať si myslí, že jsme jim uvěřili," řekl psík a capkal dolů ze svahu.

***

Obhlížel zverimex, kde byl jeho agent viděn naposled před smrtí. To kolo, pomyslela si čivava, vypadá naprosto všedně. Žádný z jeho zaměstnanců, ať už lidských či zvířecích, by nebyl schopen na něčem takovém zahynout Celé to musí být bouda, na takové věci má prostě pes čuch. Ze zverimexu se ozvaly kroky. Co to? vždyť mají mít už dávno zavřeno. Z obojku si vysunul vysílačku.

„Tady agent jedna," zašeptal, „kód 35- áá." Nestihl doříct celou větu a byl v pytli. Doslova. „Kde to jsem? Kdo jste?" ptala se zmateně čivava, když zjistila, že je připoutána k židli. Do místnosti vešel vysoký muž. „Teda, chtěl jsem říct: haf haf??"Psík se setkal s velice nepříjemným pohledem, a tak jen sklopil zrak. Snad někdo v centrále vyslyšel mé tísňové volání. Počkat, uvědomil si, kde je má vysílačka?

„Hledáš tohle?" zvolal někdo z malé židličky ode dveří. Na takovou dálku nemohla čivava dotyčného spatřit. Ale ten hlas. Ten hlas! Židlička s dotyčným popojela trochu blíž a psík tak mohl spatřit svůj obojek. A packa, co ho držela, nepatřila nikomu jinému než agentovi, který měl být dnes už po smrti.

„Agente nula?" vyštěkl posmutněle. „Jak jsi jen mohl, příteli."

***

„Zachytili jsme tísňové volání," zvolal nedůležitý agent od monitoru důležitého počítače.

„Chci okamžitě podrobné informace. O koho jde?" zeptala se agentka č. 12.

„Jde o šéfa, madam. Jednička je v ohrožení."

„Ihned mi pusťte záznam," řekla a přisedla si k počítači.

Tady agent jedna, kód 35- áá, ozvalo se z reproduktorů.

„A to je vše, co máme?"

„Ano, madam. Dál je jen šum. Co přesně je ten kód 35?"

„Kód 35 znamená slevy na psí žrádlo v Albertu... Myslím, že má náš šéf problémy. Buď ho někdo unesl, anebo trpí otřesem mozku. Tak jako tak, potřebuje naši pomoc."

***

            „Agent nula, od tebe bych zradu nečekal," řekla čivava. „Byli jsme parťáci. Agenturu jsme vybudovali spolu, packu v pracce."

„No právě," židlička se posunula blíže ke spoutanému psíku, „ale dostalo se mi nějakého vděku?" Jeho chlupatý čumáček zavětřil. „Psi vládnou tomuto světu. Ale co křečci? My vždycky ostrouháme."

„Nemusí to takhle skončit," řekl a snažil se dostat ze svých pout.

„Ó, ale ano. Musí," prohlásil křeček a jeden z jeho bodyguardů přiložil pistol k hlavě čivavy. „Jsi měkký a celou organizaci jen kazíš. Mohli bychom vládnout světu, ale ty ho chceš jen chránit. Ale až tě zastřelím," pokračoval křeček, „tak to budu já, agent nula, kdo vstane z mrtvých a dostane se k velení celé organizace."

„Ty zmije," procedil mezi zuby.

„Ne, zmije mi náhodou problémy nedělají. Někdy takhle vyrazím se starým papouškem na zmije a užiju si kopu legrace. Ale budou to masožravci, kdo se budou muset mít na pozoru před mou krutovládou. A vše začne u tebe." Křeček kývl hlavou na muže se zbraní, ale než ten stihl vystřelit, rozrazily se dveře místnosti.

„Ani hnout!" vtrhla do místnosti agentka dvanáct spolu s celou zásahovou jednotkou. Křeček málem dostal infarkt. „Agente nula, jste zatčen za velezradu," řekla, „packy nahoru, hned!"

„Neubližujte mi, prosím," zašveholil křeček, „vždyť jsem jen malé zviřátko," upřel na agentku prosebná očička.

Mezitím agenti osvobodili připoutanou čivavu.

„Ani to nezkoušej, nulo," řekl nakonec psík, „ne nadarmo se smutnému pohledu říkají psí oči."

Pokud bychom byli v pokračovaní Kobry 11, tak by po tomto vtipu nakonec při jejich odchodu bouchl celý skladu za jejich zády. Protože však nejsme v žádném přitroublém seriálu ale v seriózním příběhu, můžeme si dovolit potitulkovou scénu.

***

„Próóóč," plakal muž v obleku. Stál na místě, kde ho čivava opustila. „Próóóč?" pokračoval ve vzlykání do prázdného prostoru.

„Tak už se uklidněte, agente 512," řekla hlubokým hlasem čivava.

„Šéfe? Tak vy žijete?! Ale já jsem slyšel..."

„Jistěže žiju, troubo," sundal si své sluneční brýle, „ale ne tvou zásluhou."

„Mám pokračovat v oplakávání agenta nula?"

„Myslím si, že náš křeček bude mít na oplakávání dost času ve své cele. Myslel jsem si, že v naší agentuře nám řádila krysa. Ale teď už konečně vím, že se jednalo o jiného hlodavce."