„Výslech piráta známého jako Magnolie Flower Shower může být považován za zahájený," oznámil muž oblečený v uniformě královského námořnictva a usedl ke stolu.

Kapitán Winter měl hladce oholenou tvář a na hlavě se mu do záře svíček leskla bílá paruka zčásti zakrytá kloboukem. Jeho výraz dával světu najevo, že celá výslechová akce může být spuštěna, nicméně jmenovaný pirát nereagoval, jen stál opodál a mlčky zíral do kamenné zdi své cely, jako by z ní chtěl vyčíst tajemství předchozích generací.

Na rozdíl od kapitána působil neupraveně, tvář měl zarostlou, vlasy rozcuchané a smrděl jako potkan, který právě vylezl ze stoky. Krysa ne, Magnolie věděl, že ty jsou až překvapivě čistotné.

„Magnolie Flower Shower," zopakoval jeho jméno kapitán a brkem několikrát netrpělivě ťukl o pergamen.

„Hmm?" Pirát se na něj otočil s nepřítomným úsměvem.

„Váš výslech."

„Ach, tak. Zapomněl jsem na něj jak na smrt."

„Ta vás čeká také," odvětil mu Winter nevzrušeným hlasem.

Za zločin pirátství obvykle následovala šibenice. Jindy byl zvolen o něco milosrdnější trest v podobě zastřelení, ovšem ve výsledku se jednalo o jedno a to samé. Varování ostatním, ať se o pirátství nepokouší, jinak je stihne smrt. Bez výjimky.

„Byl jste nalezen na břehu moře," pokračoval kapitán. „Představil jste se jako Magnolie Flower Shower."

„Ano, to jméno mám díky mamince. Víte, ještě před mým narozením šla do koupelny a –"

„Jak jste se stal pirátem, pane Magnolie?"

„Pro přátele Flower Shower," zazubil se na něj.

„Tak tedy, Magnolie. Dle zvěstí máte být jeden ze členů posádky kapitána Černovouse, který představuje zkázu pro všechny dobré muže v okolí. Královnu zajímají jeho plány, tajemství a slabá místa."

„Černovous?" odfrkl Magnolie a zkřížil si ruce na prsou. „O něm mi ani nemluvte. Pěknej sadista to byl. Víte, odmala vám vtloukaj do hlavy, jak je pirátství skvělé. Jak nemusíte pracovat a stačí jen drancovat. Ale nikdo vám neřekne, že je to vlastně špatné!"

„My vám to říkáme pořád."

„Jo? A kdy?"

„Co všechny ty vyhlášky? Šibenice? Popravy? Naše zákony, tresty a soudní procesy?"

„Na to jsem asi chyběl," pokrčil rameny. „Kdybych nebyl pirátem, skončil bych jako kuchař. Umím vyhlášený gulášek, a přitom úplně bez masa. Žádné zviřátko nemusí umřít, a ještě si na tom pošmáknete."

„Jistěže."

„Vaření mi vážně šlo," pokračoval Magnolie zasněným tónem. „Nechcete něco ukuchtit? Stačí mi málo, jen nějaká zelenina a –"

„Pane Magnolie, kvůli tomu jsem sem nepřišel."

„Říkal jste něco o výslechu, tak spolupracuju!"

„Možná až moc," zamručel Winter pod neexistující vousy, přičemž ho zasáhlo mrazivé uvědomění. Tento výslech bude za trest.

„Ale tak dobře, hádám, že jste tady hlavně kvůli odpovědím. Určitě vás zajímá, jak takový sekáč jako já skončil na břehu moře, bez peněz, bez lodi, kumpánů a k tomu vlhkej jak sklep bez střechy."

„Ale, ale, žádná dvojsmyslná narážka?" podivil se Winter.

„Kolik mi je, dvanáct?"

Kapitán na to nic neodpověděl, jen se zhluboka nadechl, přičemž mu již tak upnutá košile málem praskla a knoflíčkem by pirátovi jistě vystřelila oko.

„Vraťme se tedy na začátek," pobídl ho Winter. „Nezapomeňte, že jsem zde kvůli královně. Váš příběh pro mě nehraje roli, důležitý zůstává Černovous. Jeho plány a slabiny."

„Samozřejmě, nějakej chudák vám může být ukradenej, něco takovýho mě nepřekvapuje. Nicméně, abych se dostal k Černovousovi, musím povědět i něco z toho mýho příběhu, víte?

Řekněme, že všechno začalo jednoho parnýho letního dne. Vzduch ve městě byl nepříjemně teplej a těžkej. Člověku se nechtělo vůbec nic dělat, a já zrovinka plnil důležitej úkol. Dostat se s tím málem, co jsem měl, do přístavu.

Problémem dní, který vám změní život, je ten, že všechny obvykle začínají docela běžně. Často se mluví vo tom, jak něco viselo ve vzduchu. Předzvěst změny a takový blbosti. Ale já si pamatuju jen na to, jak jsem si nesl uzlíček s náhradníma spoďárama a Jasmína jsem tiskl pod kabátem."

Kapitán Winter zvedl oči od pergamenu a na moment ustal se psaním.

„Kdo je Jasmín?" zeptal se nakonec.

„Můj králík. Měl jste ho vidět. Bílá srst jako čerstvě napadanej sníh, přes kterou mu šlo několik uhelných čar, jako by právě proletěl komínem. Oči měl temný jako noc a přes to pravý se mu táhla rozkošná skvrna připomínající pásku přes oko. Pirát každým coulem, vážně. Celým jménem Jasmín Sněhulka III., neptejte se, co se stalo s tím I. a II., není to hezký vyprávění."

„Nebojte se, nebudu," zamručel Winter od pergamenu.

„Ať je jim země lehká," povzdychl si Magnolie a pokračoval. „A tak jsem se s Jasmínem vydal k dokům, kde jsem se měl setkat se zbytkem Černovousovy posádky. Vzduch se stával s každým krokem chladnější a plnila ho mořská sůl doplněná o puch rybiny a oceli.

Několik rybářů nedaleko vykuchalo svůj úlovek. Vnitřnosti házely do kyblíků. Právě hnijící orgány způsobí, že se ryba zkazí rychleji. A tak se jich zbavíte, abyste zbytek zachránili. Vlastně je to docela poetický. Člověk najde část, která ho brzdí, urychluje rozklad a zbaví se jí.

K lodi toho nejobávanějšího piráta ze všech jsem se dostal ještě před polednem. Setkal jsem se se zbytkem posádky, byli tam úplně všichni. Teddy Ocelová pěst, Howard Honič, Marty Masakr. Celá banda. Já nejvíc slyšel na prvního důstojníka, Jednorukého Matthewa. Původně se mu říkalo Drsňák Matthew, ale po potyčce s kapitánem se přejmenoval, no, dle výsledku.

‚Proč jsi vlastně Jednorukej?' zeptal jsem se ho, a jak se říká, na blbou otázku blbá odpověď.

Matthew přimhouřil oči a hlavou pokynul k plandavému rukávu, který byl na konci zavázán na uzlík.

‚Myslel jsem, jakože jak se ti to stalo,' doplnil jsem se, a tehdy se ke mně dostala hrůzná odpověď.

‚Černovous nenávidí zvířata,' zamručel Matthew a vzhlédl k nebi. ‚Já debil jsem sem přivedl papouška. Jmenoval se Albert. Kapitán ho chtěl dát do polívky, jenže já se ho nechtěl vzdát.'

‚A jak to... dopadlo?'

‚Chutnal jako kuře.'

A tak jsem se ocitl v kaši. Jen teda ne jako chudák Albert, pro kterýho by tahle patálie představovala jen další možnou přílohu. Mýho Jasmína jsem si stále držel pod kabátem a netrvalo dlouho, než si ho všiml i Matthew.

‚Nemáš snad s sebou mazlíčka, že ne?' zeptal se a mě zalil pot chladnější než pohled Němky odmítající pozvání k tanci.

Chtěl jsem říct, že ne. Že je Jasmín jenom můj polštářek, nebo tak něco. Zkrátka zalhat a zamlčet existenci mý chlupatiny, mýho štěstí. Jenže pak jsem to zaslechl. Z podpalubí se ozval rozlícený řev následovaný třísknutím dřevěnýho poklopu. A brzy se objevila hlava s černým vousem.

‚Kapitáne?' oslovil ho Matthew.

‚Krysy,' zavrčel Černovous a rozhlédl se kolem. ‚Nasraly se do všeho. Esli vyplujem, sežerou nás zaživa a nechají z nás jen lesklý kosti do vlhkýho hrobu. Potřebujeme kočku!'"

Winter na moment ustal v psaní a věnoval vypravěči udivený pohled.

„Myslel jsem, že Černovous nenávidí všechna zvířata," zamumlal, zatímco příběh piráta zapisoval s pečlivostí historika.

„To jistě, ale některý nenáviděl víc, jiný míň," pokrčil rameny Magnolie. „A kdyby existovala pyramida Černovousovy nenávisti, tak na úplným vrcholu budou zvířata. Hned potom následujou Francouzi, špatnej chlast, bohatí hajzlové, chudí hajzlové a malý boty.

Jenže zvířata mají taky svoji pyramidu. Takovou pyramidku v pyramidě. A tam, na tom úplným vrcholu sídlí krysy, co dle jeho slov jen žerou a serou. Nepřišlo mi to k nim fér, to samý se dalo říct i o Howardu Honiči, co většinu času trávil cpaním pupku, nebo vyprazdňováním. Jenže kapitánovo slovo bylo zákon, krysy musely pryč. A situace se vyhrotila natolik, že dokázal vzít na milost kočky. Velká věc, který jsem zkrátka musel využít.

‚Tady Jasmínka je nejlepší lovkyně hlodavců vůbec,' sdělil jsem mu hlasem osoby, která ví, že má pouze jednu příležitost.

Jasmína jsem držel pod kabátem, nicméně jeho chlupatej zadek si stejně našel cestu ven. Zajímavá věc na tomhle druhu králíka, je zakrslej. To znamená, že většinu jejich těla tvoří chlupy. Takže jsou chundelatý jako peřiny od babičky, ale když je člověk přimáčkne, stanou se úplnejma pišišvorama.

Jenže já Jasmína moc dobře nepřimáčkl. Nebo mu byla dlouhá chvíle, nevím. Tak či onak vystrčil svůj zadek jak nějakej levnej prostitut z horší čtvrti Londýna a já měl co dělat, abych jeho hlodavý zuby a ouška udržel mimo nevítané oči.

‚Tohle, že je kočka?' Černovous přimhouřil oči. ‚Že nemňouká.'

‚Je to speciální druh. Jasmínka nemňouká a pohybuje se tiše jako... kočka.'

Byl jsem debil. Lhal jsem, až se mi od huby prášilo. Vymýšlel jsem báchorky, jako by na tom závisel můj život, což vlastně závisel. Nebo alespoň moje zdraví. Jestli se z Drsňáka Matthewa stal Jednoruký Matthew jenom kvůli ptačí polévce, tak co by bylo se mnou, kdyby kapitán zjistil, že jsem s sebou přitáhl králíka? Chudák Jasmín III. by skončil stejně jako jeho příbuzní u bábinky na farmě. Skvělá kuchařka, ale bezcitná mrcha. Mý mazlíčky viděla jen jako další ingredience, ale takhle se správný kuchař nechová. Ne, ten si váží života a tvoří jídla bez krve. A teď se měla historie opakovat? Ani náhodou.

I když jsem věděl, že můj Jasmín má do kočky asi tak blízko jako já do mořský panny, musel jsem to zkusit. Už jen pro mý a jeho zdraví. A tak jsem si po vstupu na palubu našel nový úkol. Přesvědčím králíka, že je kočkou."

***

KONEC ÚRYVKU.

Tato povídka vyhrála soutěž Cancík 2024 - jakože fakt vyhrála VYHRÁLA! Kvůli brzy uzavřené licenční smlouvě ji sem však nemohu nahrát celou :(

Povídka bude součástí tištěného sborníku Tajná kočka od nakladatelství Canc, který by měl vyjít na podzim příštího roku. Do té doby tak můžeme jen přemýšlet, jak to s kočko-králíkem a jeho majitelem Magnolií dopadne.

Zde původní inspirace: