Ze stromů ještě nestihlo opadat listí a už se do obchodů svážely pestrobarevné papíry, mašle, hračky, sladkosti, prášky na uklidnění, ozdoby a různá další cingrlátka. Blížily se Vánoce, což znamenalo nákupy! A v tomto chaosu se snažil zorientovat i jeden mladý brigádník, Rudolf Valentýn, známý též jako ten na pokladně či profesionální nasírač, chcete-li. Rudolf si dával velice záležet, aby každému zákazníkovi dal řádně najevo, jak moc mu vlastně leze na nervy. I přes tmavé vlasy, které mu padaly do očí, se mu dařilo do světa pouštět svůj typický otrávený pohled a stejně tak rouška s nakresleným úsměvem, která měla vytvářet pohodovou vánoční atmosféru, nedokázala zmírnit jeho otrávený výraz.

„Hotově, nebo kartou?" zamumlal na postarší dámu, která zrovna dobalila menší nákup o pěti taškách.

„Ouha," zvolala ona zákaznice s nervózním úsměvem. „Já zapomněla přibalit brusinky. Jen si pro ně skočím, ano?"

„Nejprve zaplaťte," oznámil jí přísně.

„Ale to už si pak pro ty brusinky nebudu moc dojít, ne?"

„Ale budete," přikývl a když se rozzářila, cítil potřebu ještě něco dodat. „Ale vystojíte si frontu."

„Tak určitě," odsekla. „Vždyť jsou to jenom blbý brusinky. Prosím vás, bude to jen minutka," sdělila mu odhodlaným tónem a chystala se na cestu do hlubin marketu.

„Ne, žádná minutka," zarazil ji. „Pokud se od nákupu vzdálíte, tak bude odstraněn," dodal a žena mu věnovala pohled piráta, kterému právě někdo sebral dřevěnou nohu. Její oči se blýskly, působilo to, jako by se v nich odehrávala bouře. A pak to řekla. Šlo o kouzelnou formuli (hlavně) zhrzených zákaznic.

„Chci mluvit s vaším manažerem."

„A nechcete spíš zaplatit?" ušklíbl se Rudolf.

„Ne!" osočila ho. „Chci mluvit s manažerem. Hned. Teď!"

„Proboha, ženská!" zvolal obrýlený mužík v obleku, který až do této chvíle mlčky stál ve frontě. „Já vám ty brusinky přinesu!"

„Ale tady jde o princip!" prskla nespokojená zákaznice a pak se podívala na Rudolfa. „Manažera. Hned."

„Ale jistěže," zamumlal a zvedl sluchátko, které bylo připevněno nad pokladnou.

„Anó?" ozval se z opačného konce dívčí hlas.

„Potřebuju tě na trojce," utrousil Rudolf.

„Kvůli čemu?"

„Brusinky."

„Hned jsem tam," dostalo se mu odpovědi a Rudolf zavěsil.

„Tak jak to vypadá, no?" osočila ho zákaznice.

„Hned tady bude," zazubil se na ni zpoza roušky a opět usedl za pokladnu.

Po této větě zaznělo z fronty nespokojené mumlání a někteří zákazníci se rozhodli zkusit štěstí jinde. Ne, že by to Rudolfovi nějak vadilo. A po chvíli čekání k nim opravdu dorazil někdo další. Dotyčná měla stejně usměvavou roušku jako Rudolf jen s tím rozdílem, že se i její oči smály. Christy v tomto obchodě pracovala již nějaký čas, a tak věřila, že ji už nic nepřekvapí. I když brusinkový boj se zdál být novinkou.

„Můžeme vám nějak pomoci?" zeptala se dámy.

„Chci si ještě koupit brusinky, ale tenhle váš nýmand mě nenechá!" postěžovala si.

„Rozumím," přitakala Christy. „A byly ty brusinky na páse?"

„To ne."

„Aha, tak vy jste je měla ještě v košíku."

„No, to taky ne, ale –"

„Tak to tedy znamená, že vám Rudolf nedovolil, abyste si odnesla nákup a vrátila se pro ně? To je ale velké provinění," řekla a věnovala mu ostrý pohled.

„Ale to ne," zavrtěla hlavou zákaznice. „Ten kluk mi to dovolil."

„Tak to ráda slyším. V tom případě je tedy všechno v pořádku, že?"

„No, teda asi," začala zmateně. „A...ne!" vyhrkla, ale to už byla Christy pryč.

Zákaznice zavrčela něco o neschopnosti mladých lidí a jak manažeři nejsou to, co kdysi bývali, a nakonec vážně zaplatila za nákup a odešla. Ještě předtím ale stihla na Rudolfa zavolat, že právě přišli o stálého zákazníka.

„Jaká to škoda," ušklíbl se a vzal do ruky tužku. „Kdo mi teď bude místo tebe sát krev?" dodal, když udělal na papír čárku symbolizující dalšího padlého zákazníka.

„Přijde mi, že se v tom nějak moc vyžíváš," ozvala se za jeho zády Christy.

„A?" ušklíbl se a schoval papír, na němž se za ten den skvělo již přes dvacet čárek. „Nemůžu za to, že ty saně přicházej s novýma a novýma nápadama, jak mě nasírat," dodal s hranou ukřivděností. „Slyšela jsi ji, ne? Prej brusinky."

„Přesto se zkus chovat k zákazníkům mile, ano?"

„Já jsem ale milej pořád!" zvolal ukřivděně a pak zahlédl, jak k jeho pokladně směřuje větší skupina zákazníků s košíky. „A je to tady," povzdychl si a mentálně se připravil na sadu povinných otázek v podobě vlastnictví jejich klubové karty a zdali sbírají „bodíky".

Po několika hodinách plných náročného, a přesto roboticky jednoduchého markování se Rudolf mohl vydat domů. Bylo to osvobozující. Hned jak otevřel dveře svého bytečku, spustil akci zvanou Očista. Nejenže už neměl tu „strašnou masku", ze které se mu dělaly akorát pupínky na bradě, ale také se mohl zbavit té šílené vesty, která měla vepředu jeho jméno a na zádech nápis: „Jak vám mohu pomoci?" Rudolf do této chvíle nechápal, kdo přišel s tím, aby oblečení vyzývalo cizince k tomu, aby s ním komunikovali. Dle jeho názoru to musel být jedině nějaký blázen. Magor. Švihlouš.

„No, nazdar, Nester!" rozzářil se, když vešel do obýváku. Zde se u stěny nacházela klec a v ní králičice, která, jakmile zaslechla cinkání klíčů, už byla jako na trní.

Když Rudolf došel až k jejímu domečku, nalezl Nester, jak šplhá po špruslích klícky a její chlupaté bílé bříško je natažené jak šňůra.

„Ty padouchu," ušklíbl se a otevřel dvířka. Ihned se rukou srazil s jejím neposedným čumáčkem, který se nemohl dočkat, až ho přivítá. „Fajn, fajn," pousmál se a vzal ji do ruky. Na odpověď se mu dostalo hluboké zabručení.

„Hej," osočil ji pobaveně a pustil ji na zem. „Já vím, že jsem se ti dneska moc nevěnoval, ale měl jsem dost práce, víš?"

Po těchto slovech přešel ke stolu, odkud si vzal žvýkačkovou cigaretu. Nečoudilo se z ní, a navíc obsahovala cukr, který byl mňam. Vložil si ji do úst a zadíval se ven. Na zářivá světla města i na ohromný stromek ověšený světýlky, který zdobil náměstí, kde již probíhaly trhy.

„Už jsou tady zas. Vánoce," zamumlal pro sebe. „Přijde mi, že jsou každej rok horší a horší. A taky agresivnější. Sakra, kam se na ně hrabe nasratej jezevčík."

Rudolf si rozezleně ukousl z cukrové cigarety a se zamračeným výrazem zíral na onu „agresivně veselou" idylku. Úsměv mu vykouzlilo až lehké žďuchnutí do nohy.

„Tak teď by ses tulila, co?" ušklíbl se a vzal si Nester, původce onoho drcnutí, do ruky. „Ale neboj, na nás si ten zatracenej svátek nepřijde."

Jenže ten „zatracenej svátek" se nehodlal dát zadarmo. S ubíhajícími dny byl ještě veselejší, zářivější a rozvernější osinou v zadku, než by kdy Rudolf věřil. A to nejhorší bylo, že se jeho okolí této bláznovině poddávalo. Zákazníků přibývalo stejně rychle jako zboží mizelo z regálů. Bylo to šílené, Rudolf si pamatoval, že měli vystavená kvanta vánočních stromků, ale nyní jim téměř žádné nezbývaly.

„Za chvíli máme vyprodáno," oznámila mu Christy s úsměvem, když viděla, s jakým prázdným pohledem zírá ven, kde se nacházelo ještě pár opuštěných stromků.

„Jo, super."

„Jestli chceš, můžu ti jeden z těch stromků schovat," dodala s úsměvem. „Děláme to tady pro všechny zaměstnance. Je to jedna z mála výhod, když už musíme pracovat přes svátky."

„Žádnej strom nepotřebuju," odsekl. „To už si radši sednu na ježka než mít doma takovou zrůdnost."

„Hmm, takže by ti udělal radost nějaký menší kousek?"

„Radost mi udělá žádnej kousek," odsekl. „Ještě mi do toho Nester vrazí a skončí pod tím zamáčknutá."

„Nester? A můžu se zeptat, kdo to je?"

„Tak zeptat se můžeš," ušklíbl se. „Ale já ti na to neodpovím."

„Ale no, tak. Nestyď se," zasmála se a přátelsky mu drkla do ramene. „Jsi Rudolf, že ano?" dodala a on přikývl. „Tak teda, Rudo, jestli je pro tebe ta Nester tak důležitá, nechceš odejít o pár minut dřív? Koukám, že už tady stejně nikdo není, za chvíli stejně zavíráme, já se o to postarám."

„Takže to mi dáváš jako... volno?" zaváhal.

„No, jasně. Na mě doma nikdo nečeká, takže tohle je nejmenší, co můžu udělat. Užijte si to," usmála se, zatímco na jeho tváři byl zmatený výraz.

„Zatraceně, teď mě stavíš do pěkně blbý situace," řekl nakonec.

„Ale proč?"

„Protože... Kdo si sakra myslíš, že je Nester?" řekl a po dlouhé době se na veřejnosti zasmál.

„Já nevím, tvoje... sestra? Dcera? Možná vážně nešikovná přítelkyně?"

„Hej!" zvolal ukřivděně. „Proč by měla být moje přítelkyně nešikovná?"

„Protože hrozí, že když si pořídíš vánoční stromeček tak pod ním skončí zamáčknutá?" zazubila se na něj. „Takže to asi není úplně nejbystřejší tužka v penále, ne?"

„Nester je můj králík," zavrčel.

„Tak to je milé. No, moje nabídka stále platí," usmála se. „Běž za svým mazlíčkem, já to tady zvládnu."

„Fakt?"

„Fakt," přikývla a on se podíval na hodiny.

„Eh," řekl nakonec. „Tu chvíli tady můžu zůstat."

„Bránit ti v tom nebudu," pokrčila rameny. „Můžeš přenést ty stromy do skladu, ano? A když se ti bude nějaký líbit, dej ho stranou."

Rudolf jí na odpověď něco nesrozumitelného zamumlal a poté vyšel na dvůr, aby stromy uklidil. Ten večer skončily všechny na hromadě, i když tu bylo pár kousků, na které zíral o něco déle než na zbytek. Kdoví, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. S největší pravděpodobností přemýšlel nad tím, který z nich by nejlépe hořel.

***

Do Vánoc zbývalo sedm dní. Přesně sedm dní, sedm okýnek adventního kalendáře s čokoládou čekajících na své majitele.

Rudolf opět seděl za kasou a oblažoval své okolí znuděným pohledem. Jeho pomalé pohyby, které by se daly přirovnat k těhotné kočce, pomalu dostávaly zákazníky do varu. Ne, že by ho to snad nějak trápilo. A co, že mu to tak dlouho trvá? Tak ten balicí papír dostanou později, no! Stejně tak ta vajíčka, zřejmě do bramborového salátu, to ještě pár minut vydrží.

„Mám padla!" oznámil Rudolf zákaznici, která přicupkala s narvaným košíkem k pásu, připravena vyložit svůj nákup.

„Ale to není pravda!" ohradila se.

„A to jako proč?" ušklíbl se.

„Nesvítí vám červený světýlko!" sdělila mu ostře a ukázala vzhůru, kde na ně zářilo číslo sedm.

Sedm trpaslíků, sedm hříchů, sedm pokladen, z nichž fungují jen dvě. Vlastně jen jedna a rozhodně ne ta Rudolfova.

„Oj, tak nesvítí?" zasmál se a zmáčkl tlačítko, které ze sedmičky udělalo zářivý majáček. „Nemyslím si."

Rudolf ignoroval naštvané brblání a hezky zajistil své pracoviště. Nastal čas oběda, jeho několikaminutová pauza klidu a míru, kterou si prostě nenechá vzít. Když odcházel, tak si všiml, že se otevřely dvě další pokladny. Jako by nad zákazníky bděl anděl strážný.

Rudolf zamyšleně kráčel do šatny, kde měl svůj batoh se svačinou, když ucítil, jak se někdo dotkl jeho ramene.

„Uá!" vyhrkl a zděšeně uskočil.

„Promiň, vylekala jsem tě?" zasmála se Christy.

„Vylekala? Jasně, že jo!"

„To jsem nechtěla," sdělila mu omluvným tónem a pak k němu natáhla ruku. Rudolf si všiml, že drží dárkovou tašku, ale nekomentoval to. Během těchto časů to bylo vskutku normální. Co ho však překvapilo, bylo gesto, kterým ho Christy přímo vybízela, aby si od ní tu tašku převzal.

„Co to je?" zeptal se jí skepticky.

„Taška?" odpověděla mu s úsměvem.

„To vidím. Ale co v tom je?"

„Jen takový dárek," pokrčila rameny.

„To si ze mě děláš srandu?!" vyhrkl. „Tohle snad není možný!" pokračoval rozčileným tónem, zatímco ona se na něj dívala s velice zmateným výrazem.

„Udělala jsem něco špatně?" zaváhala.

„Nemůžeš mi jen tak dát dárek, to se nedělá, tohleto!"

„Ale proč?"

„Protože když nějakej dostaneš, tak musíš taky nějakej dát, že jo!"

„To ne," zavrtěla hlavou. „Každý ze zaměstnanců ode mě už svůj dárek dostal, ty jsi poslední," vysvětlila. „A nečekám od tebe nic na oplátku, vážně. Úplně největší radost mi udělá, když to zkrátka jenom přijmeš," dodala s nevinným úsměvem a Rudolf si od ní se skeptickým pohledem tašku převzal.

„Fajn, dík."

„A to se nepodíváš, co je uvnitř?"

„Ne."

„Ale, no, tak!"

„Prostě ne!"

„Prosííím!"

„Ne!"

„Prosíííííííííím."

„Ugh, tak fajn," povzdychl si a tašku otevřel. „Ale... co to je?" zopakoval svůj dotaz zminula, až na to, že nyní v ruce držel ilustraci. Malý stromek v květináči, jenž byl ověšený drobnými perníčky, které přímo vybízely k tomu, aby se do nich člověk zakousl.

„Říkal jsi, že nechceš stromek hlavně kvůli tomu, aby se ti o něj králík nepřerazil," usmála se Christy. „Myslím, že tenhle by se jí líbil."

„Jí možná, ale mně ne," odsekl a vrátil stromek zpět do tašky. „Vem si to," sdělil jí stroze a vrátil jí tašku do ruky.

„Počkej, co –"

„A teď bych si v klidu snědl oběd, jestli to nevadí," dodal s batohem v ruce a než stihla Christy cokoli dalšího říct, nebo udělat, tak byl pryč.

***

Už jen šest dní a propukne ono veselí. Lidé budou rozjařeně rozbalovat dárky, které pro ně byly nachystány pod stromečkem nějakou kouzelnou bytostí, o které Rudolf neměl ani nejmenší potuchy, co znamená.

Děda Mráz? Ale no, tak, kdo by takového dědka zval do domu?

Ježíšek? Jistě, protože svěřit novorozeněti úkol, aby roznášelo dárky po světě je naprosto normální věc.

Santa Claus? Mít dílnu na severním pólu může napadnout vážně jenom „génia", ta teplota je naprosto nevhodná pro výrobu čehokoli a doprava se společně s dovozem materiálu taky prodraží.

Ne, Vánoce zkrátka nejsou kouzelné a stejně tak tu není žádná kouzelná bytost, která by za nimi stála. Jsou to jenom paskvil, chaos. Příležitost, aby lidé na moment přestali být zkaženými a ukázali svou světlou stránku, ale k čemu? K čemu to je, když je to jen na jeden den a poté se opět vrátí do starých kolejí? Do těch nepěkných vyjetých kolejí?

Rudolf tímto svátkem pohrdal hlavně kvůli tomu pokrytectví. Falešné úsměvy, falešná přání, která se otravně opakují stejně jako koledy z reproduktorů, které měl nad pokladnou. I proto také odmítl ten dárek ve formě stromečku, vždyť k čemu by to bylo? Christy si ho tím chtěla omotat kolem prstu, jako to udělala s ostatními pracovníky, ale to on nehodlal dopustit. Nenechá se strhnout do té falše. Ne, on bude hezky upřímný. A všechny ty vysmáté tváře upřímně pošle do háje.

Jenže od té obědové pauzy se něco změnilo. Něco Rudolfa trápilo.

„Kde je šéfová?" zeptal se pracovníka od sousední pokladny.

„Myslíš Christy?"

„Jo, ta. Proč tu není?"

„Nevím, asi je nemocná."

„Aha."

Tím jejich konverzace skončila.

A poté se i páté okénko s čokoládou otevřelo.

Rudolf opět v práci, Christy pryč.

„Slyšel jsem, že je ta Christy nemocná," oslovil Rudolf pracovníka, který přišel odvézt košíky.

„Jo, je," přikývl a chystal se vzdálit.

„A... No, tohle bude znít divně," řekl a poškrábal se přitom nervózně za uchem, „ale je v pohodě?"

„Je doma. To je všechno, co vím."

„Aha."

A tak přišlo čtvrté okénko.

Opět práce. Opět bez Christy. Dostali novou manažerku, ale to byla starší dáma, která na Rudolfovu jedovatost neměla náladu. Ne, že by mu to tedy nějak vadilo. Vesele pokračoval ve svém (ne)vánočním naladění a dělal si na papír čárky (ne)spokojených zákazníků. Přitom zamyšleně hleděl na telefon, kterým tak často volal manažera. Neubránil se pocitu, že za tu nemoc může. A jistě, možná byl ze všeho otrávený a zbytečně hrubý, ale stále měl srdce. A myšlenka, že by kvůli němu mohl jejich obchod přijít o tak skvělou manažerku, se mu vůbec nelíbila.

Třetí okénko se otevřelo a Rudolf prozřel – ta nová manažerka je příšerná.

Předposlední okénko zelo prázdnotou a jeho bolel celý člověk.

A pak přišlo to poslední okénko. Vánoce. Většina obchodů byla zavřena, ale ne ten Rudolfův. Proč taky, když tu byl on. Dobrovolně se přihlásil, že tam zůstane i přes tento svátek. Možná za tím stála nechuť trávit Štědrý večer o samotě. Nechuť vidět holé stěny poznamenané absencí stromku. Nebo, že by za to byla zodpovědná touha? Touha pomoci někomu sehnat dárek na poslední chvíli? Touha vidět se s Christy?

„Na mě doma nikdo nečeká."

Přesně tohle mu řekla, když ho chtěla pustit z práce dřív. Přišlo mu to nefér. Jistě, on může trávit Vánoce sám, vždyť je to taky, no, ON! Rudolf! Dával si záležet na tom, aby jeho štít nahořklosti, kyselosti a kousavosti zůstával neproniknutelným. Ale proč by měla trávit svátky největšího veselí o samotě i ona?! Christy! Ta, která se starala o to, aby se v té zatracené práci měli aspoň nějak dobře! Ta, co jim všem dala nějakou drobnost na zlepšení nálady! To mu zkrátka nepřišlo správné, a tak se rozhodl, že ji po práci navštíví. Jen drobné gesto, nic extra. Nakoukne tam, řekne něco jako „Vánoce Veselý a nový rok k tomu" a odejde. Jednoduché jako facka. Její adresu měl, ta nová manažerka mu ji dala, i když ho to stálo den ponižování, kdy si z něj udělala svého pohůnka a zřejmě ji to pořádně bavilo. „Udělej tohle. Přines tamto." Ale on to zkousl. Byl na takové věci zvyklý, a nakonec se mu tu adresu opravu podařilo získat.

A tak se ocitl před domem, kde podle všeho Christy bydlela. Chtěl zazvonit, ale najednou si uvědomil, že nezná její příjmení. A přesně ta byla na zvoncích.

„Sakra."

S myšlenkou, že tu bude zřejmě ještě chvíli mrznou, ucítil, jak mu vlezl chlad pod kůži a prsty začaly blednout.

„Tohle je snad zlej sen."

A jako by toho nebylo málo, musela se objevit jedna z problémových zákaznic. Brusinková dáma osobně.

„Čekáte na někoho?" ušklíbla se na Rudolfa, který i když by moc rád předstíral, že se má venku v pohodě, tak byl donucen tancovat tanec zmrzlíků.

„Ano," odfrkl a stočil pohled pryč. Bylo mu jasné, že tahle žena mu nepomůže a jen si bude užívat, jak ho sužuje mráz, zatímco je ona v teple.

„Tak pojďte," vyzvala ho a on jí věnoval překvapený pohled.

Vážně mu držela otevřené dveře?

„To... díky," zamumlal a vešel dovnitř. Ihned se začal rozhlížet, zdali na některých dveřích nebude nápověda, kde Christy hledat.

„Jedete výtahem?" přerušila jeho myšlenkový proud Paní Brusinka.

„Já... ani nevím."

Rudolfovi bylo jasné, že pokud ho nenechala na mrazu předtím, nyní se mu již nevyhne. Podivín, co ani neví, kam a za kým jde. Jistěže ho vyhodí.

„Není to ta manažerka?" zeptala se ho a on jen mlčky přikývl.

„Bydlí tady v přízemí, jsou to ty dveře úplně vpravo," řekla a zmizela v kabině.

Rudolf jí ani nestihl poděkovat a byla pryč. Jen zvuky výtahu cestujícího nahoru byly důkazem, že se mu to nezdálo.

„Tak fajn," dodal si Rudolf odvahy a přistoupil ke dveřím, na kterých byl nápis „Advent".

Zazvonil a chvíli čekal. Žádná odpověď. Že by byl ten zvonek u dveří rozbitý? Zkusil tedy zaklepat. Zprvu zlehka, poté jeho pěst trochu přitlačila. Tehdy zaslechl podivné chrčení a dveře se otevřely.

„Rudo?" zaváhala Christy se zarudlým nosem, u kterého by Rudolf přísahal, že dokonce i svítí ve tmě.

„No, ty vypadáš," ušklíbl se. „Můžu dovnitř?"

„Ale... jistě." Christy si přitáhla deku, kterou měla kolem ramen, o něco blíže k tělu a otevřela dveře dokořán, aby mohl vejít. „Co tě sem přivádí?" dodala, a přitom se mocně rozkašlala.

„Slyšel jsem, že seš nemocná, tak jsem si říkal, že zajdu na návštěvu," zazubil se na ni.

Boty zanechal v předsíni a odtud vešel do místnosti, která se zdála být obývákem i kuchyní v jednom. Na jedné straně televize, gauč, menší stromek plný ozdob a na druhé trouba, kuchyňská linka, sporák...

„Máš to tu pěkně zařízený," pronesl a pak si všiml, že na kuchyňské lince se kromě talíře s cukrovím nacházel i „jeho" stromeček.

„Díky, ale to jsi sem přišel jen proto, abys mi pochválil interiér?" pousmála se a posadila se na gauč. V tu chvíli vypadala ještě hůř než předtím. Zpocené vlasy se jí lepily k obličeji, ke kterému si tiskla kolena a celkově působila jako sněhová (deková) koule.

„Jsi nemocná," okomentoval její stav.

„Máš postřeh," zakuckala.

„Neměla bys být sama. Vždyť ani nemáš čaj."

„Ale já žádný čaj nepo–"

„Nemocný má mít vždycky čaj," přerušil ji a přešel k rychlovarné konvici. „Tohle by měl být cajk."

„Takže proto jsi přišel?" zaváhala, zatímco on hledal vhodný hrneček. „Abys mi udělal čaj?"

„A taky společnost," doplnil ji, když našel vhodnou nádobu, hrneček se sobem.

„Společnost?" zopakovala po něm. „Proč bys chtěl dělat společnost mně? Vždyť jsem naprosto nepoužitelná," řekla, když si od něj přebírala čaj. Brusinkový. „Díky, je hezké, že jsi přišel, ale nekaž si tady Vánoce."

„A kdo říká, že si je tady kazím?" zamumlal a natáhl se ke „svému" stromku, odkud si utrhl perníček, který ochutnal. „Hmm, to je fakt dobrý."

„Teď ti nerozumím," řekla a potáhla přitom nosem. „Ty chceš vážně trávit Vánoce se mnou? S marodem?"

„A proč ne?" řekl a přisunul k ní krabici s kapesníky. „Jsem jako vánoční skřítek – nepozvalas mě, ale přece ti udělám radost," ušklíbl se. „A neboj, zmizím stejně rychle jako jsem se objevil. Jestli chceš, můžu jít už teď."

„Ne!" vyhrkla a chytila ho za rukáv. „Teda... ne," zmírnila hlas. „Zůstaň ještě chvilku, prosím. Ten čaj," řekla a upila si z hrnku. „Je moc dobrý a... asi by se mi hodil ještě jeden."

„Bez problémů," zazubil se na ni a dal hřát vodu.

A tak Rudolf po dlouhé době strávil Vánoce se stromečkem, cukrovím a další živou bytostí, která nebyla králíkem. A dá se říci, že si to užil, i když další den dostal ošklivý kašel a jeho nos by mohl svou rudou září navádět Santovy saně. A když se vrátil domů, tak s ním Nester pár dní nemluvila za to, že ji na tak dlouho odpustil. Jak se říká, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.

***

Toto bylo zkrácené dobrodružství z příběhu o původně vymyšlené zemi Slavotronii, který se dost možná někdy v budoucnu stane plnohodnotným adventním kalendářem. Omluvte tedy jisté skoky a mezery v minulosti postav, některé věci bylo nutné vypustit, aby byl dodržen povídkový rozsah. Užívejte zimy a nezapomeňte na čajík! :3