„Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu."

Co na nás číhá ve tmě? Tuto otázku si klademe již od počátku věků. V moment, kdy se den přehoupne v noc a najednou se nedá spoléhat na zrak, se uvnitř nás probouzí strach, který prožívali i naši předkové. Strach ze tmy. Z neprostupné černě, která v sobě nese jistou morbiditu spojenou s tajemstvím. Pokud se zeptáte dítěte, zda se bojí tmy, s největší pravděpodobností vám odpoví, že ano, ovšem obyvatelé světa dospělých ví, že je to s tímto strachem mnohem složitější. My se tmy bát nemusíme, ta nám sama o sobě nic neudělá. Ovšem to, čemu propůjčuje domov, co chrání svou neprostupnou černí, to už nám ublížit může.

A jen čas ukáže, co v ní vlastně číhá.

***

I když se pomalu blížil čas oběda, třída jedné pražské základní školy se ocitla v šeru. Žaluzie byly zcela zatažené, a kromě záře interaktivní tabule a zapálené svíčky plápolající na katedře, se zde nenacházel žádný jiný zdroj světla. Vše šlo přesně dle plánu jistého pana profesora, přísného, mohutného muže, který měl do akademika daleko. Přesto toto oslovení prosazoval a ostatní jeho přání poslušně plnili. Neměli totiž na výběr. Kolem pana profesora existovalo mnoho neznámých a bylo bezpečnější mu vyhovět. Už to jen jeho jméno...

Jistě, i pan profesor měl jméno. Koneckonců, tak to u lidí bývá, zkrátka mají jméno, a to jeho znělo Bohumil Novotný. Alespoň tak to stálo v rozvrhu. Ovšem o jeho pravosti kolovaly po škole různé nepěkné řeči. Stejně tak budilo rozpaky i to, že pan profesor nevlastnil auto a ani nejezdil městskou hromadnou dopravou. Dávalo by smysl, že tedy od školy bydlel v docházkové vzdálenosti, přesto... Nikdo ho nikdy v jejím okolí neviděl. Zkrátka se ve škole objevil, a tak se začalo šuškat mnohé.

Zdálo se, že se pan profesor ze všech sil snažil ututlat jakékoli informace, které by se týkaly jeho osoby a dařilo se mu to. Nikdo z žáků pořádně nevěděl, jaký příběh jejich věčně zapšklý češtinář vlastně skrývá, což pro zvídavé mysli dospívajících představovalo velký problém. Právě nedostatek informací způsobil, že se začaly vymýšlet nejrůznější teorie, které měly za úkol ta prázdná místa vyplnit.

Jedna z nich hlásala, že pan profesor bydlí přímo u nich na škole a je buď spolubydlícím školníka, nebo přespává zalezlý v nářaďovně. Další teorie byly již trochu více přitažené za vlasy, a ty se přirozeně šířily rychlostí lesního požáru za vyprahlého dne. Podle nich byl pan profesor buď hledaným kriminálníkem, upírem, nebo hledaným kriminálním upírem. Kde se však nacházela pravda, to nemohl říct nikdo s jistotou. Ovšem byl tu jeden žák, který byl odhodlaný objevit pravdu.

Jaro seděl v potemnělé třídě a podobně jako ostatním spolužákům se i jemu vzniklé přítmí moc nepozdávalo. Zadumaně zíral na lavici, kde měl kromě své věrné propisky ještě sešit, do kterého si všechny povídačky ohledně pana profesora zapisoval. Tento student již nyní věděl, čím by chtěl v budoucnu být. Spisovatelem. Toužil po tom vykreslovat svět pomoci slov, zachytit život v písmenech. Stvořit odkaz, který přetrvá léta, možná staletí. Psaní pro něj představovalo sílu. Vždyť cokoli, co se napíše, se může stát mocnou zbraní. Zbraní, která může ničit i chránit, záleží, v jakých rukách se text ocitne.

Třída čekala, až jim pan profesor pustí slíbený film, který měl vyplnit následující dvě hodiny. Šlo o Kytici a byť název nezněl nijak strašlivě a děsuplně, tak autor tohoto díla, podle všeho nějaký Karel Jaromír Erben, byl českým mistrem hororu. Alespoň tak to bylo žákům řečeno. Z tohoto důvodu se také pan profesor snažil vytvořit ve třídě správnou atmosféru plnou děsu. Netušil však, že se mu to podařilo jen tím, že vstoupil do místnosti.

Jeho ruka.

Jaro to zprvu nezaregistroval a pokud by neseděl přímo v první lavici u dveří, asi by si toho vůbec nevšiml. Jenže on tam seděl a stačil mu jen krátký pohled, aby si všiml, že ruka pana profesora na sobě nesla krev. Zaschlou krev, která mohla i nemusela být jeho. Právě tato ruka byla tou, která zhasla světla ve třídě. To ona stiskla tlačítko, které spustilo žaluzie. To ona zapálila svíčku na katedře. A poté byly skvrny na jejím hřbetu otřeny do kapesníku. Pan profesor tak provedl s vážnou, lehce bledou tváří, avšak nezdálo se, že by ho pohled na krev nějak překvapil. A jeho výraz se za celou dobu nezměnil. Byl stále stejně nečitelný a chladný. Tak moc chladný.

A tak se třída ocitla ve tmě ozařované svíčkou, která dle pana profesora měla být symbolem. Symbolem života. Vyhasínajícího života. Ve filmu, který se pro třídu chystal, se takových svíček vyskytovalo sedm. Každá pro jednu báseň, jednu postavu. Sedm příběhů. Sedm životů. Sedm... smrtí? Jaro polkl. Možná nad vším moc přemýšlel, ale pokud s sebou svíčky přinášely jistou symboličnost, tak proč s sebou pan profesor přinesl jen jednu? A čí byla ta krev na jeho ruce?

Film začal. Jaro zíral na prázdnou stranu sešitu, kde se nacházelo místo pro poznámky. Přesně tak zněl úkol, který jim pan profesor zadal. Sledovat film a zaznamenat, o čem jednotlivé příběhy byly. Samozřejmě, že za normálních okolností by jen málokdo toto zadání plnil. Žáci pochopili, že tyto instrukce se jim dávají hlavně proto, aby od nich měli vyučující v době promítání klid. Jenže když do třídy přijde někdo jako pan profesor a řekne, ať si otevřou sešity a dělají si poznámky, tak to zkrátka udělají. A Jaro ho chtěl poslechnout, jenže se nedokázal vůbec soustředit. Vzal do ruky propisku, ale přimět ji, aby udělala do sešitu alespoň čárku, to se ne a ne podařit. Dlaň se mu třásla, a zatímco on sledoval prázdné řádky, oči jeho spolužáků v sobě již nesly odstíny rudé. To se v nich odrážela krvavá obloha doprovázející náhlý skon matky, jež po sobě zanechala sirotky.

A první svíčka zhasla.

Třídou se rozezněly zvony, které byly krátce nato doplněné o líbivou melodii klavíru, ptačí zpěv a též smích. Dívčí smích, který měl brzy utichnout. Tak to bývá vždy, když se má stát něco vážného. Člověk zažije chvíli štěstí, kterou poté ztratí. A přestože ví, že jde o něco pomíjivého a krátkého, stále to bolí. A v očích třídy se již leskly modré hlubiny, v nichž se dívka topila.

Jaro konečně dokázal zmírnit třes ruky a pohlédl směrem, kde stál pan profesor. Ani on se nedíval na film, Jaro si domyslel, že jej musel jako učitel češtiny zhlédnout již mnohokrát, přesto... To tam vážně jen tak stál a zíral do zdi? Proč? Jaro přimhouřil oči a uvědomil si, že pan profesor nehledí do zdi, ale zírá z okna. Z toho okna, skrz které však nemohl vidět nic jiného než zatažené, neprostupné žaluzie. Přesto se jeho pohled upíral ven. Byl jako dítě, které se z kolébky snaží pochopit okolí. Jako ptáče v kleci, které čeká na moment, až bude moci roztáhnout křídla a vzlétnout. Žádné mříže, jen svoboda. A zatímco se chystala druhá ze svíček vyhasnout, jeho přísné oči stále zamyšleně hleděly na zatažené žaluzie. Voda se hrnula do místnosti, kterou pomalu plnila, ale on nehnul ani brvou. Hromy a blesky, nic z toho ho nepřimělo otočit hlavu. Stejně tak ani bouchání na dveře, kombinující v sobě zuřivost i smutek, u něj nenalezlo odezvy. Křik pronikající skrze reproduktory do třídy se téměř nedal poslouchat a když už si Jaro myslel, že nemůže být hůř, tak k nim dolehl pláč. Pláč matky, která odmítá znovu ztratit dceru i naříkání dívky, jež nechce přijít o dítě. A Jaro zpozorněl.

Zatraceně, napadlo ho. Kdy se v tom příběhu objevila další postava? O co všechno přišel? Jak dlouho se na to nedíval? Potřeboval chvíli, aby opět našel niť. Ta holka se na začátku neutopila, ale... No, ano! Měla dítě s vodníkem. Takové malé, baculaté nemluvně, zkrátka dítě jako každé jiné. Takže tu je postava matky, dcery a dítěte. Teď již vše sedělo a Jaro byl opět v obraze. Avšak nešlo o nic hezkého. Byl to právě dětský pláč, který ho donutil upřít pohled zpět na tabuli. Tehdy rámus utichl a temná hladina naplavené vody se začala barvit krví nemluvněte.

Třída utichla a se zatajeným dechem pozorovala rozrůstající se šarlatovou skvrnu. Vše se odehrálo tak rychle. V jednu chvíli byla cítit bezmoc zbarvená zármutkem a v další přišel konec. Definitivní konec.

„Ono to nehraje!" postěžovalo si několik hlasů ze zadních lavic.

Pan profesor na tuto zprávu tázavě nadzvedl obočí a ohlédl se. Film se opravdu zastavil a jemu nezbývalo nic jiného než přerušit zírání z nečitelného okna a usednout k počítači, aby mohl tuto technickou závadu napravit. Nápad to byl jistě dobrý, ale výsledky, ty nebyly dobré. Z nějakého důvodu video přestalo hrát, a to právě v moment, kdy vyhasla druhá ze svíček. Samozřejmě, že nehybný obrázek několika svící neudržel pozornost party puberťáků na moc dlouhou dobu. A třída tak brzy začala hlučet. Něco takového je noční můrou každého kantora, avšak pan profesor neudělal stejnou chybu jako vodník z filmu. Nenechal se unést emocemi a též nikoho ze žáků nezabil. Stačila mu jedna věta, která fungovala lépe než proud krve, jenž se s noční hladinou jezera stává jedním. Šlo o pouhá čtyři slova, která v sobě skrývala sílu. Čtyři slova, která přinesla klid.

„Naše škola je tichá."

Víc nebylo třeba. Někteří žáci umlkli hned, co zaslechli jeho přísný, přesto stále klidný, hlas, zbylí utichli hned poté, co zaznělo i to poslední slovo společně s onou nevyslovitelnou tečkou na konci věty.

Tichá. Přesně tak to řekl. Jejich škola je tichá. Jak to ale myslel? Jaro tušil, že toto slovo má hned několik významů. Ticho nejčastěji znamená absenci jakéhokoli zvuku. V tiché třídě tak uslyšíte i špendlík spadnout. Jenže to může jít i dále, než je pouhý zvuk. Ticho se dá vykládat i ve stylu nezajímavosti, všednosti, nudnosti... Tichá lokalita je obvykle šedá, bezproblémová. Jedná se o místo, kde se nic neděje. Alespoň tak to Jaro znal ze seriálů, zvláště těch ze Spojených států. Jakmile se k divákovi dostane zpráva o tom, že je ono místo tiché, tak to znamená jediné: problém. Blíží se problém a obvykle jde o něco velkého. Ticho tak slouží jako jakýsi klid před bouří. Tehdy v záběrech div nepoletují keře, které jsou k vidění ve westernech. Nu, a co obvykle následuje, když místem nějaké to kulaté křovisko prolétne? Střelba. Strhne se střelba, jak jinak. Protože tichá místa nejsou nikdy vyloženě tichá, ale právě naopak. V našem světě pro ně není místo, a tak je ticho hlučné. Tak moc hlučné. A to přitahuje pozornost těch, kteří způsobují chaos.

Jak tak nad tím Jaro přemýšlel, jeho škola, ta do této „tiché, nudné, šedé, nezajímavé a bezproblémové" kategorie patřila. Nenacházeli se v centru města, takže se to v okolí nehemžilo lidmi, ale též nešlo o místo, kde by se každý znal s každým a nový návštěvník by musel řešit propalující pohledy místních, kteří váhají, zdali ho mají přijmout mezi sebe, či nikoli.

Tichá lokalita je tak v lecčem ideální, láká k sobě lidi, kteří se potřebují skrýt. A takového člověka si nechcete nahněvat. Jaro zřejmě nebyl jediným, kdo k tomuto závěru dospěl, protože po slovech pana profesora se zklidnila nejen třída, ale i technika. A film se opět rozeběhl, příběh třetí ze svíček začal.

Kostelní zvony se v tu chvíli zdály být hlasitější než kdy jindy. Jaro věděl, že to není poprvé, ani naposled, co je slyšeli, přesto nyní... Z toho zvuku mu běhal mráz po zádech. Ani nechápal, co mu nahánělo takovou hrůzu. V čem to kouzlo spočívalo? Že by v rytmu? Mohlo být právě to rytmické odbíjení hodin tím, co je děsilo? Ale proč? Co je na tom zvuku tak hrůzného? Zaposlouchal se. Rytmické odbíjení hodin jako by symbolizovalo pravidelný tlukot srdce, s jehož posledním úderem nastává konec. Naprostý a definitivní. Možná nešlo ani tak o zvuk, ale o to, co zde bylo symbolizováno. Čas. Ten neúprosný tok času, který byl vyznačen odbíjením hodin. Dechem. Mrkáním. Kroky.

Jaro sledoval, jak dívka třetí svíčky bojuje o život. Ten, kdo se zdál být jejím milým, byl jen nemrtvým, jehož jediným cílem bylo ji roztrhat.

„Ó nech mne již," ozval se její hlas a tehdy zpozorněl i pan profesor.

„Ó nech mne tak. Divý a hrozný je tvůj zrak."

Jaro tázavě natočil hlavu na stranu. Zatímco dívka mluvila, jejich pan profesor nespouštěl oči ze své dlaně.

„Tvůj dech otravný jako jed, a tvoje srdce tvrdý led!"

Vyučující sebou při těch slovech trhl a skryl dlaň za záda. Tehdy se jeho zrak opět upřel na třídu a Jaro stihl jen taktak odvrátit hlavu a zaměřit se zpět na film.

Nakonec i třetí svíčka dohořela a s ní se blížila ke konci i jejich hodina. Čas oběda nemohl být naplněný ničím jiným než Polednicí. U tohoto plamínku třída ani nedutala. Jistě, zezačátku zněl dětský smích, který byl doprovázen menším chichotáním ze zadních lavic, protože „ta Polednice je fakt hnusná". Ale jakmile dostali vhled do chaloupky. Když spatřili vřískající dítě i matku, která se v tom hluku a nepořádku snaží ohlídat plotnu. Když viděli karty, které postupně otáčí.

Poselství.

Soudce.

Smrt.

A nepořádek byl pryč. Polednice odešla a po ní zbyla jen holá zem, bez hraček. Prázdná, tichá chaloupka a středobodem všeho byl stůl. Kdysi plný špinavého nádobí, nyní uklizen. Jeho povrch halila jen bílá deka ukrývající tělíčko, které se pod ní nacházelo.

„To by pro teď stačilo," vyrušil je ze zamyšlení ostrý hlas pana profesora a film se zastavil.

Čtvrtá svíčka tak nezhasla, nebo alespoň žáci ji zhasnout neviděli. V jejich očích tak mohla ještě chvíli plát. Zvláštní, i když bylo všem jasné, jak to skončilo, nevidět tuto svíčku zhasnout bylo do jisté míry osvobozující. Stále tu byla šance, že ještě není konec. Že zasáhne vyšší síla. Deus ex machina, přesně to potřebovali. Bůh ze stroje, který vyřeší jejich problém. Protože na některé věci člověk zkrátka nestačí.

Přestávka skončila a se zvoněním začala druhá a poslední hodina. Tehdy plamen s praskavým zvukem zhasl úplně. Čtyři svíčky za nimi, několik před nimi. Stále ještě měli čas. I ta svíčka na katedře ještě plála. Její plamen se však nezdál být tak silný jako předtím. A okolí to vycítilo. Jaro netušil, jestli se mu to náhodou jen nezdá, ale s každou ztrátou plamínku jako by atmosféra ve třídě jen houstla a houstla. U první svíčky si toho nevšiml, vlastně ani nezaregistroval, že zhasla. Jenže když k ní přibyla další. A další. Další. Najednou byla ta tma zřetelnější. A osud nevyhnutelnější. Nakonec i ona svíčka na katedře jednou zhasne. A Jaro si nebyl jistý, jestli chce vědět, co to pro ně bude znamenat.

Z reproduktorů zazněl hlas mladého krále, který žádal o ruku sličnou dívku, nějakou Dorničku. Co na tom, že ti dva spolu prakticky nemluvili a jejich konverzace byla založená prakticky jen na připitomělém smíchu a „hej, hej" volání. Podle všeho ke šťastnému manželství stačil fakt, že ten chlapík viděl horní polovinu jejího těla bez oblečení. Jaro zaslechl, jak někdo zezadu zvolal, že bude pan král asi na prasečinky. A další dodal, že to je určitě horňák. Jaro jim v něčem musel dát za pravdu. I jemu přišel celý ten začátek poněkud přitažený za vlasy. Mohlo se to vážně nazývat láskou? Vždyť co o sobě ti dva věděli? Takhle by to fungovat nemělo. Jaro věděl, že Erbenova Kytice patří mezi jedno z nejváženějších děl české literární scény, přesto tohle se mu zdálo jako jeden velký přešlap. To nebyla žádná láska, ale jen pouhá přitažlivost. Momentální okouzlení. Něco takového nemohlo mít budoucnost.

Krásné tělo hlavní hrdinky se ukázalo být také jejím prokletím. Nevlastní matka a sestra ji zavedly do lesa, kde ji začaly bez jediné výčitky zbavovat končetin a očí. Tolik vzteku, tolik agrese. A co za tím vším stálo? To jejich těla spaloval tak ohromný vztek, že se jen nůž a sekyra ukázaly být tím jediným řešením? Stála za tím závist? Chamtivost? Jaro sledoval, jak do spadaného listí klesá bezvládné torzo, jenž kdysi patřilo živé bytosti. Osekané ruce i nohy po sobě zanechaly jen krev vsakující se do listí. Rudá, barva podzimu.

Pokračování příběhu už Jaro neviděl. Pan profesor totiž film zastavil a sdělil jim, ať napíší rozbor postav, které až do této chvíle viděli. To Jarovi přišlo zvláštní. Proč se museli zastavit právě tady a teď? U lásky na první pohled, která neměla být naplněna? U činu tak ohavného, bezcitného a... promyšleného? Ano, ta vražda byla promyšlená a obě strůjkyně moc dobře věděly, co dělají. Trestání takových lidí by mělo být exemplární. Vždyť ty dvě ženy jednaly bezcitně a neprojevily ani špetku lítosti.

Jaro si najednou uvědomil, že jeho myšlenkové pochody brouzdají více ke zločinu a trestu než k rozboru samotných postav, který po nich pan profesor chtěl. Začáral tedy to, co napsal, a pokusil se zaměřit svou pozornost o něco více žádoucím směrem. Ne, že by to nějak pomohlo. Pan profesor s docela svižným krokem obešel třídu a svou cestu zakončil opět u katedry, odkud jim sdělil, že výsledky jejich práce jsou nedostačující. Co „nedostačující", on se nedržel zpátky a mluvil o nehorázných příšernostech, které by nezpatlalo ani dítě na základní škole. Zde mu chtěl nějaký žák připomenout, že oni ještě stále technicky vzato na základní škole jsou, ale nakonec se dotyčný ohlídal. Pan profesor totiž nepatřil k lidem, se kterými byste se chtěli hádat. I když ono vlastně stačilo mít jen o něco odlišnější názor než on a už byl oheň na střeše.

Jaro netušil, jak to měl pan profesor s rodinou a přáteli, pokud vůbec někoho takového k sobě měl, ale věděl, že studenti proti němu nemají sebemenší šanci. Stačil jeden argument této persony a hned jste byli uzemněni. Ne však fyzicky. Pan profesor se nikdy nesnížil k násilí, i když ho několikrát zaslechli mumlat, jak by bylo hned lépe, kdyby se fyzické tresty opět vrátily do škol, protože na takové mameluky nic jiného, než rákoska neplatí. Ne, nikdy nešlo o fyzično, on volil jiné metody. Svého protivníka dokázal skolit jediným pohledem. Potřeboval jen chvíli, aby vás vypátral očima. Těma mrazivýma očima, které jako by vám viděly do duše. Viděly vše, o čem jste ani nevěděli, že chcete skrýt. V tom byla jeho síla. Pan profesor, muž, o kterém se nic neví. Muž zahalen tajemstvím, před kterým však ta svá neskryjete.

Jarův pohled se stočil k sešitu, kam si zapisoval vše týkající se českého jazyka a literatury, ale pokud by někdo jeho poznámky otočil a začal sešit pročítat zezadu, našel by veškeré povídačky, které se o panu profesorovi dozvěděl. Až byl překvapený, že mu na tento jeho průzkum ještě nepřišel. Jistě, snažil se být co nejobezřetnějším, přesto... Nechápal, že mu toto sepisování informací vydrželo celé pololetí a pan profesor ho ještě neodhalil. Nebo, že by se tak už stalo? V tu chvíli mu přeběhl mráz po zádech a zodpovědnost za to mimořádně nenesly kostelní zvony. Je snad možné, že by pan profesor věděl, ne, že by dokonce povolil, aby Jaro tyto povídačky zapsal? Shromáždil? Proč by ale něco takového dělal?

Ne, smetl v duchu ty myšlenky ze stolu a začal se opět soustředit na rozbor. Neexistovalo, že by o jeho počínání pan profesor věděl, ne. Jaro měl zkrátka štěstí, tak to bylo. Ale pokud usne na vavřínech, tak z nich bude brzy shozen, o tom nebylo pochyb. Jara alarmovala poloprázdná stránka v sešitu s několika čmáranicemi a taktéž fakt, že tvář pana profesora již neměla bledý odstín umrlce, který má odstrčit závoru, ale nyní byla rudá jako zadnice nezbedného dítěte, pro které má přijít Polednice.

„Jak jste si mohli nevšimnout, že v Erbenově Kytici všechny ženské postavy postrádají jakékoli individuální rysy?" rozezněl se třídou jeho rozhněvaný hlas.

Jaro zděšeně vytřeštil oči. A je to tady. Pan profesor zřejmě z jejich poznámek nevyčetl, co chtěl. Žáci tak zaseli semínka zkázy, která nyní museli sklidit. Jaro sklopil pohled ke svému sešitu, kde jeho poznámky ztvárňovalo pár malůvek domečků jedním tahem. Sklizeň bude hojná.

„Většina žen tam ani nemá jména!" pokračoval pan profesor rázně. „Jak je možný, že si toho nikdo z vás nevšiml?! Ani jeden z vás, mameluků, nezaznamenal, že všechny ženy, které jste do této chvíle viděli, nemají jména! Výjimku tvořila až Dornička ze Zlatého kolovratu!"

„Ale ten jsme nedokoukali!" pískl nějak protestně.

„Ale její jméno jste snad slyšeli, ne? Nebo si z ní pamatujete jenom prsa?!"

Po těchto slovech zazněl lehký souhlasný „hmm, prsa" šepot, který byl hned nato přerušen další dávkou hněvu.

„Vždyť ten příběh byl celý jen o ní a já po vás chtěl jenom jedinou věc, abyste zaregistrovali její jméno! Jméno! To je základ slušnosti. Nebo vám o ní stačilo vědět jenom to, že je to polonahá ženská bez rukou a nohou?"

Po těchto slovech se ztrápeně chytil za hlavu.

„Proč si to jenom dělám," povzdychl si a promnul si kořen nosu. „Proč jenom trávím čas s takovou pakáží, která ani nedokáže ocenit krásu české hororové literatury. Sbalte si věci," zamumlal a mávl nad nimi rukou. „Hodina skončila. Židle nahoru a běžte."

To bylo nečekané, ale žáci jej poslechli. I přestože byla hodina ukončena o pár minut dřív, než si zabalili a zvedli židle, tak již zvonilo. V tu chvíli se strhla mela. Jarovi spolužáci vyběhli ven jako stádo zdivočelých mustangů. Nad ostatními třídami, které končily ve stejný čas, měli jen drobný náskok, jenž nesměli ztratit. Jedno zaváhání a uvíznou ve frontě na oběd, která se bude táhnout desítky minut a něco takového bylo pro ty hladovce nepředstavitelné. A Jaro tak ve třídě osiřel. I přestože seděl přímo u dveří, tak z místa odcházel jako poslední. Neudělal to schválně, zkrátka to tak vyšlo. Zvedl svou židli, a přitom se ohlédl ke katedře. Do třídy již nějakou chvíli vstupovalo světlo slunečních paprsků. Žaluzie byly opět roztažené a svíčka stojící na katedře, ta byla již schovaná. Pan profesor zřejmě stihl její plamínek sfouknout, když si Jaro balil věci.

„Na shledanou," zamumlal mezi dveřmi a rozeběhl se za svými spolužáky.

Jak se pan profesor tvářil, když mu ta slova na rozloučenou řekl? Jaký měl výraz, když Jaro vybíhal ze třídy? Věnoval mu byť jen krátký pohled, nebo si absence posledního z žáků vůbec nevšiml? Jaro neznal odpověď ani na jednu z těchto otázek, co však věděl jistě, byl fakt, že ten den byl také tím posledním, co pana profesora kdy spatřili.

***

Stmívalo se a Bohumil Novotný odložil roli profesora. Čekal, až se slunce zcela ztratí za obzorem a pouliční lampy stojící po stranách chodníku začnou žhnout teplým světlem, které k sobě vábí můry a jinou noční havěť. I on sám cítil, jak jej lampy k sobě přitahují. Byl to jev, který si nedokázal vysvětlit. Možná to bylo tím, že se i on sám považoval za nočního tvora. Za někoho, kdo vyhledává domov ve stínech, tmě. Světlo pro něj bylo zakázaným ovocem. Kouskem, který měl být navěky mimo jeho dosah.

Vyšel z budovy školy a zhluboka se nadechl. Chladný večerní vzduch. Čerstvý, vonící. Vonící po svobodě, přesně tak by to popsal. Další nedosažitelná hodnota. Další cíl, který zůstával nenaplněn. Ještě jednou se zhluboka nadechl a rozešel se po cestě vedoucí ven. Vyšel skrze ještě stále odemčenou branku, odkud se vydal dolů. Z kopce. Jeho kroky působily promyšleně, zdálo se, že ví, kam jde, avšak to bylo opravdu jen pouhé zdání. Stejně tak to vypadalo, že kráčí sám. Jen další zdání. Bohumil Novotný nebyl sám a moc dobře si to uvědomoval. Došel až k přechodu, kde se zastavil. Přechod bez semaforu. Prázdná ulice. Nikde nikdo. Přivřel oči a vyndal z kapsy cigaretu. Vložil si ji do úst a zapálil si. Tmu prozářilo několik jiskřiček ze zapalovače, které však brzy pohasly, jako by se jednalo o skomírající bludičky. Stejně tak se zachvěla i zářivka lampy, pod kterou stál.

„Kdo je tam?" promluvil do ticha a potáhl z cigarety.

Tma byla najednou o něco hustší. Kabát noci, který jej celou dobu tak vytrvale kryl, se otočil proti němu a on tak ztratil domov. Ztratil svůj úkryt. Protože tma, ta neslouží nikomu. A pokud by tomu tak přeci jen bylo, vybírá si k sobě vždy toho nejsilnějšího. Toho nejzkušenějšího. Nejdravějšího. A nyní byl na scéně někdo nový.

„Já," zazněla strohá odpověď a temnou, ne již tak vylidněnou ulicí probleskl pár očí, které jako by ani nebyly lidské, ale patřily nějaké šelmě. Šelmě, která na nás číhá v tmě. Minulosti, jež ho dohnala.

Pokud se Bohumil Novotný za svou kariéru pana profesora něco naučil, tak to byl fakt, že někdy jsou odpovědi na ty nejzapeklitější otázky těmi nejjednoduššími. A stejně jako pár slov dokáže zklidnit třídu dospívajících mameluků, stačí jen jedno slovo, aby srdce vynechalo úder. Jen jedno slovo, a nakonec i ona cigareta pohasla.

Já.

A tma byla zase o něco hustší.