Bylo to tady. Otázka, u které se zapotí každý dospělý. Otázka stará jak lidstvo sama. Otázka, na kterou existuje jen jedna správná odpověď, kterou se však i ti nejotrlejší z nás bojí vyslovit. A přesně tato otázka mi byla položena, a řeknu vám, že nahlas zněla ještě hůř než v mých nejdivočejších představách.

„A maminko, odkud se vlastně berou děti?" zeptal se mě Matýsek, můj prvorozený, jediný syn, slunce mého života a také vysavač veškerého klidu a míru.

Proč se mě ten kluk nemohl zeptat na něco normálního? Třeba jak vypadá škola? Proč ptáci létají? Co nás čeká po smrti? Cokoli by bylo lepší než toto.

Samozřejmě, že se odpověď „Zeptej se tatínka" nesetkala s velkým úspěchem. Zaprvé, synek to chtěl samozřejmě vědět jen ode mě (hurá!) a zadruhé, i kdyby to se mnou náhodou vzdal, tak tatínek, ten zmizel do práce. Klikař jeden! Jako by snad tušil, že takováto kalamita nastane! Určitě to udělal schválně, pacholek, to mu u večeře vytmavím. Ale teď to musím zvládnout sama. Hluboký nádech, výdech. Přeci se tady nesložíš, dodávala jsem si odvahy jako Amazonka, chystající se udělat nájezd na Spartu, na tuhle situaci jsi se připravovala, holka! To dáme!

„Takže?" vykulil na mě svá dětská očka a znovu zopakoval svou otázku.

„Tááákže?" nervózně jsem zaimitovala synka a pokrčila rameny na znamení, že mu tady pšenka nepokvete.

„Potřebuju to vědět. Ve školce říkali takové ošklivé věci..."

V tu chvíli jsem se zapotila až na místech, kde slunce nesvítí. Tak ošklivé věci... Nebudu lhát, chvíli mi trvalo, než jsem sebrala odvahu se ho zeptat, jaké že informace to ve školce dostal.

„No, přece pravdu, maminko!" dostalo se mi nepříjemné odpovědi. „Děti prý nosí čáp. A ty víš, jak moc se jich bojím. Mají velký zobáky a taky křídla a... Co když nám nějaký přinese další mimi?"

„Neboj, tady se žádné mimi v blízké době neobjeví," zavrčela jsem. „Zvlášť po tom, co mě tvůj tatínek nechal takhle ve štychu," dodala jsem kysele.

Jaromíra teď potká celibát, to si za rámeček nedá.

„Takže žádní čápi?" zaváhal Matýsek.

„Přesně tak. Žádní čápi," přitakala jsem. „Stejně tak jako bratříčci nebo sestřičky," dodala jsem šeptem.

„No, a odkud se berou děti, když za ně nemůžou ptáci?"

Ach, zlatíčko, kéž bys jen věděl. Udržela jsem svůj výbuch smíchu na uzdě a s klidnou tváří jsem odvětila: „Máš naprostou pravdu, miláčku, žádní ptáci v tom křídla vážně nemají. Ve skutečnosti to funguje úplně jinak."

Naposledy jsem se podívala směrem ke dveřím, ale hlava rodiny stále v nedohlednu. Asi se o celou situaci budu muset postarat sama.

„Víš, zlato, když," užuž jsem se chystala kápnout božskou, když jsem dostala spásný nápad. „Znáš pohádku o smutném jednorožci?"

Moje milovaná ratolest jen zavrtěla hlavou.

„Ono se to má tak, byl jednou jeden krásný jednorožec a ten žil sám v pohádkové zemi. Celé dny i noci trávil válením před televizí a pitím piva. Jednou si však ten jednorožec řekl: ‚Dost bylo pití a sledování nudného fotbalu. Potřebuji najít někoho, kdo mi do života vnese trochu radosti.' A tak si ten jednorožec našel partnerku a..."

„A co?"

„A postavili si raketu, se kterou zmizeli, aby už nikdy nemuseli odpovídat zvědavým Matýskům na jejich otázky."

Synátor mi věnoval pohled plný nedůvěry, ale když se zeptal, jestli si může zapnout televizi, já pochopila, že krize byla zažehnaná. Ten pokrok, kde se to zastaví. Pravda o původu dětí a zázraku zrození tak zůstává ještě chvíli pod povrchem. Alespoň do té doby, než Matýsek přijde na to, jak se přepínají kanály. Co jsem slyšela, tak je teď nějaká spicy scéna v každém druhém filmu a před něčím takovým mě ani armáda jednorožců neuchrání.