Na světě neexistuje člověk, který by se něčeho nebál, strach je zakódovaný v lidské povaze. Tma, pavouci, hadi, diktáty, zemětřesení, myši, bakterie, viry, berušky, cizí lidé, ústní zkoušení, revizoři... V životě je hodně věcí, které člověka znervózňují, různě stresují a nedají mu spát. Některé hrozby jsou velké, jiné menší a některé prakticky zanedbatelné, a tak nepravděpodobné, že se člověk diví, jak ho něco takového může vůbec děsit. Třeba strach Vojty Krabice známého též jako „puberťák", „synátor" a „ten, co je na zabití", zůstával již delší čas nevyslyšen.

„Další trojka? Umíš ty vůbec něco líp než na průměr?" rozčilovala se hlava rodiny, když se k ní donesly Vojtovy nejnovější výsledky. Na otci šlo poznat, že z nich moc nadšený není.

„Trojka je přece dobrá, ne?" zazubil se syn nervózně. Otec vytáhl pásek (další položka na seznamu strachů).

„Tak už ho nech!" zanaříkala maminka z kuchyně. „On to nedělá proto, že by byl hloupej. To má z té své fobie."

„A tu má, protože je hloupej!" bránil se otec. „Kolikrát ti to mám ještě opakovat," obrátil se zpět k Vojtovi. „Nikdo se kvůli tobě nevrátí z budoucnosti, aby tě vyřídil!"

„To nemůžeš vědět jistě!" vztekal se Vojta, jehož největší strach reprezentovala právě představa jakéhosi terminátora, který se vrátil v čase, aby Vojtu zlikvidoval, když bude nejvíce zranitelný. Jako malý viděl stejnojmenný film a když se dozvěděl, že se mohou roboti vracet do minulosti, aby zabili nepohodlné „terče", rozhodl se, že on ze sebe terč rozhodně nenechá udělat. Ihned přestal být kreativní a nápaditý, to pro něj představovalo cestu do pekel. Kreslení obrázků a stavění z kostek? Ne, ne a ne. Co když nakreslí nějaký úžasný vynález? Nebo nechtěně postaví ten nejdokonalejší model? Něco takového si nemohl dovolit riskovat. A tak, když přišlo na jakoukoli činnost, ať již školní, či volnočasovou, hezky si dával záležet na tom, aby odvedl čistou a hlavně průměrnou (!) prácičku.

„Neměli jsme mu nikdy dovolit, aby se na ten film díval!" zanaříkala jeho maminka. „Býval to takový šikovný klučík. A nadaný! Ty jeho obrázky byly pokaždé tak pěkné! Kde se jenom stala chyba?" lamentovala, zatímco její synek nenápadnými krůčky mizel do svého pokoje. Tam odhodil školní brašnu do kouta a hodil sebou na postel.

Zatracená škola, pomyslel si. Zatracená matika. Zatracenej táta. Vojta si přišel... nepochopený. Nasadil si sluchátka a vzal do ruky telefon, kde začal hledat, jakou písničku si pustí. To bylo pokaždé tak těžké. Na jeho zařízení se nacházely stovky a stovky písniček od českých i zahraničních zpěváků, zpěvaček a kapel, takže si zkrátka nemohl nikdy nic pořádného vybrat. Má si poslechnout Led Zeppelin, nebo Helenku Vondráčkovou? Obrovité dilema, na které nedokázal najít odpověď. Vojta zadumaně projížděl abecedním seznamem tam a zase zpět a ani si neuvědomoval, jak mu pomalu klesají víčka únavou. Obrana před hněvem rodičů si z něj zřejmě vybrala to nejlepší a Vojtu opouštěly i poslední zbytečky energie. Zatracenej terminátor, pomyslel si a ruka s jeho telefonem klesla.

Následovala rána.

„Co to? Kdo to?" vyhrkl Vojta překvapeně a vyskočil z postele, jako by pod ním chytla matrace. Rukama naznačil karate chvat, aby odradil případné útočníky, i přesto, že žádné bojové umění neovládal. To by bylo něco neobyčejného, a to on nechtěl (i když toho rozhodnutí nyní litoval).

„Ahá," oddychl si, když se jeho pohled stočil k zemi a on objevil mobil, který mu při klimbání spadl na zem. Jeho nadšení však pominulo, když zjistil, že se na displeji objevila drobná prasklina. Ale to snad ne, zanaříkal v duchu. V pravém dolním rohu se nacházel nevzhledný šrám, kterého se snadno nezbaví. Hraní Cukrovinkového Žďucu už nebude nikdy stejné.

Vojta věnoval obrazovce ještě jeden nešťastný pohled a poté si nasupeně sedl na postel. A to jen aby zjistil, že místo na matraci dosedl do něčího klína.

„Můžeš ze mě sesednout?" ozval se za jeho zády ostrý hlas a on vyděšeně nadskočil.

„Whoa!" vyhrkl a narazil do zdi. S vykulenýma očima pozoroval návštěvníka. Vlastně návštěvnici. Byla to sličná slečna, se kterou by za normálních okolností Vojta neprohodil ani slůvko, protože než by si vygooglil „jak mám pozdravit holku", tak by byla už dávno pryč. V tuto chvíli Vojta nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. Nikdy předtím ji neviděl. Nepoznával její tvář, kaštanové vlasy, ani zářivě zelené oči. Co u něj v pokoji vlastně dělala? Jak se tam dostala? A to nejdůležitější – kdy zmizí? Protože to vypadalo, že se nikam nechystá, a to byl ten největší problém. ONA SE NIKAM NECHYSTALA ZMIZET! Dívky představovali pro Vojtu podobnou hrozbu jako terminátor a v tuto chvíli se náš pan Průměrný dost možná modlil k vyšší moci, aby k němu do pokoje seslala Schwarzeneggera, který by ukončil jeho trápení.

Ticho, které bylo přerušováno jen jeho nervózním dechem, nakonec naplno prolomila až ona neznámá dívka.

„Ty jsi Vojta, že ano?" zeptala se ho a udělala několik kroků dopředu.

„A-ano," zakoktal a dal si před obličej učebnici matematiky, jako by to byl štít. „Co ode mě chceš?"

„Potřebuju si promluvit," řekla klidným hlasem a jemně stáhla učebnici dolů.

„O čem?" zaváhal, stále přikrčený u zdi.

„Asi se ti tomu nebude chtít věřit, ale já nejsem zdejší," řekla a ukázala mu náramek, co měla na pravém zápěstí. Byl na něm zářivý modrý monitor a spousta číslic a údajů, kterým Vojta nerozuměl. A právě díky této neznalosti dospěl k překvapivému závěru.

„Ty jsi... Ty jsi...," začal, ale nebyl schopný dokončit větu. „Ty jsi... Ty jsi z budoucnosti, že je to tak?!" vyhrkl nakonec a znovu před sebe dal učebnici z matematiky. Nevěděl, čeho se bál víc, zdali faktu, že před ním stál možný terminátor, nebo toho, že šlo o děvče. „Nezabíjej mě, prosím! Já nic zajímavého nedělám, ani neumím! Jsem průměrnej neškodnej debil!" zafňukal.

„Z budoucnosti?" zasmálo se děvče a zakroutilo hlavou.

„A snad ne?" zaváhal.

„Ne. A už dej tu učebnici pryč. Děláš, jako kdyby to byl česnek a já upír."

Vojta polkl, ale učebnici nakonec opravdu odložil.

„Budoucnost," ušklíbla se. „Jsem z alternativního vesmíru, a to je rozdíl. Nepřirovnávej mě k těm nadutcům," dodala ukřivděně a Vojta se celý rozklepal. „Je ti něco?" zaváhala, když viděla jeho bledou tvář. „Není ti zima? Celý se třeseš."

„N-není, to jen... je to vážně divoký zjištění, víš?" zamumlal.

„Copak, vy snad ještě cestování mezi vesmíry neznáte, nebo co?"

Ne, to je fakt novinka, pomyslel si kysele. Kdo to kdy slyšel o „cestování mezi vesmíry"? Vojta byl rád, že se svým orientačním smyslem zvládal posvátný škola-domov-supermarket trojúhelník. Další vesmír? Děkuji, ale ne.

„Proč jsi tady?" vysoukal ze sebe nakonec.

„Říkala jsem ti, že mám úkol," zazubila se. „Musím najít jistého Vojtěcha, příjmení Krabice a získat od něj plány, dost možná v krabici, které mi pomůžou zachránit svět."

„Whoa, whoa, whoa, tak to pozor!" Vojta před sebou začal zděšeně máchat rukama a jeho vytřeštěné oči křičely do světa jedno velké NE. „Tak to jste si asi spletli vesmír, protože tady se žádná záchrana světa nekoná. NEKONÁ!"

„Samozřejmě, že se tady žádná záchrana nekoná," zamumlala a rozhlédla se po pokoji. „Jde o můj svět," pokračovala zadumaně a její pohled se stočil pod postel. „Co tam máš?" zeptala se a bez vyzvání zaplula pod postel.

„Nic!" vyhrkl takřka okamžitě.

„Hmm, přesně, jak jsem předpokládala, je tu nějaká krabice," pokračovala zamyšleně. „Copak v ní asi je."

Vojta jí sice v tu chvíli neviděl do obličeje, ale dokázal si představit jaký úšklebek se jí usadil na tváři.

„Není tam vůbec nic," bránil se. „A teď odtamtud vylez, než na tebe zavolám policii!"

„Zavoláš policii?" ohradila se. „Já jsem na rozdíl od tebe slušný občan."

„Co prosím?!" rozzuřil se.

„Říkáš, že je ta krabice prázdná," zazubila se zpoza postele. „No, na to, že tam nic není, je to docela těžký." S těmi slovy se vysoukala zpět na světlo a vystrčila onu inkriminovanou krabici ven. „Jaká tajemství tam asi schováváš?" ušklíbla se, jako by snad netušila, co by tak mohl kluk v pubertě skrývat. Samozřejmě, že šlo o...

„Tak tady to je!" zaradovala se, když krabici otevřela a nalezla v ní kupu starých výkresů.

„Říkal jsem ti, ať to necháš být!" rozčílil se Vojta a pokusil se zaklapnout víko zpět tam, kam patřilo, ale ona ho nenechala.

„Přesně to jsem hledala!" vyhrkla a zvedla jeden z papírů, jako by se jednalo o posvátný svitek. „Jsme zachráněni!" oddychla si s úsměvem.

Vojta na ni zůstal nechápavě zírat. Kdyby z té krabice vytáhla kresbu autíčka, nebo nějakého zviřátka, tak by to akceptoval, ale ona v rukách držela jeden z jeho dávno zapomenutých (a také dost švihlých) vynálezů.

„K čemu vám v budoucnosti, teda, v alternativní dimenzi," opravil se, „bude můj pračko-čisto-zubátor?"

„Tak takhle se to jmenuje?" ušklíbla se. „U nás ho využijeme jako zbraň proti přerostlým pavoukům," zazubila se a složila obrázek do úhledného čtverečku, který schovala do kapsy.

„Přerostlí pavouci? Jasně, protože to dává naprostý smysl," přikývl souhlasně hlavou.

„Díky za pomoc," řekla a dala mu pusu na tvář. „Dávej na sebe pozor," dodala a něco naťukala do svého náramku. Poté se objevil záblesk a Vojtu udeřilo silné světlo do očí, které ho oslepilo. Úplně odnikud se v jeho pokoji zjevila tlaková vlna, která ho odmrštila na postel a vše kolem něj se ponořilo do neprostupné tmy.

Když poté znovu otevřel oči, spatřil svůj pokoj, tak jak ho znal. Spousta krámů, žádná holka. Bolestivě se chytil za hlavu. Tohle byl ten nejšílenější sen, co se mi kdy zdál, pomyslel si a natáhl se po mobilu, který ležel na zemi. Tehdy se zarazil. Displej telefonu byl prasklý na tom samém místě, které si ze svého snu pamatoval. Že by se snad to všechno opravdu stalo? Vojta si zamyšleně skousl ret, ale nakonec jen zamítavě zavrtěl hlavou. Nesmysl. Byl to jen sen. Jenom hodně hloupý a šílený sen. Přesto se však přistihl, jak leze pod postel a vytahuje dlouho zapomenutou krabici. Sundal z ní víko a začal pomalu listovat papíry, které v ní byly uskladněny a na které on sám již stihl zapomenout. Byla to chvilka nostalgie, která se zažívá hlavně při úklidu. Tehdy se člověk přehrabuje v zapomenutých věcičkách a serepetičkách jen, aby se nemusel znovu vracet ke stírání prachu.

Vojta se při pohledu na obrázek červené formule musel smát. V hlavě si to pamatoval jako detailní nákres, téměř se nelišící od fotky, kterou měl tehdy jako předlohu. Jenže když se nyní podíval na svůj výtvor, setkal se s krutou realitou. Více to připomínalo nákupní vozík vybavený turbo kolečky. Podobných uměleckých „zklamání" zažil Vojta ještě několik. Autíčka, zvířátka, mix draků, paneláků a různých vynálezů, přesto ke svému překvapení na výkres pračko-čisto-zubátoru nenarazil. Znamenalo to snad, že se s tou dívkou vážně setkal? Že s ní mluvil? Že... Zadumaně si přejel rukou po tváři. Že od ní dostal svou úplně první pusu?

„Vojto!" ozvalo se z vedlejší místnosti volání.

„Ano?!" vyhrkl.

Nastalo ticho. Jak typické.

„Volala jsi mě?" zkusil to znovu. „Mami? Tak volala jsi mě?"

Žádná odpověď.

„Já bych se na to vykašlal," zamumlal naštvaně. Jestli po mě něco chceš, tak za mnou dojdi, ne? S výraznou nechutí otevřel dveře svého pokoje a vykoukl ven.

„Tak co je?" zamumlal otráveně.

„Takhle se snad mluví s maminkou?" okřikl ho otec.

„Pardon," ušklíbl se. „S čím vám můžu být nápomocný?"

„Já ho asi zabiju," zamumlal otec, ale maminku drzost jejich potomka nechala chladnou. Měla pro něj totiž veledůležitý úkol.

„Oblíkni se," přikázala. „Už sem dorazila Houska s nákupem. Peníze máš na poličce v předsíni."

„A proč pro něj musím já?" zanaříkal. „Já nic nepotřebuju, stejně je tam zase jen pár plechovek piva a víno pro dlouhý večery."

„Nebuď drzej, ano?" okřikl ho otec. „Až budeš mít děti tak pochopíš, proč maminka vytváří v kuchyni vinnej sklípek."

„Já?" ohradila se. „A co tvoje pivo?"

„To potřebuju k fotbalu. Kluk, nekluk. Vojtěch na to nemá vliv-"

„K fotbalu, to jistě," odsekla, a zatímco se tam hádali, obul si Vojta boty a vyrazil čekat před dům, aby od kurýra převzal nákup. Ještě ani neotevřel hlavní dveře a už viděl před domem vyskládané čtyři tašky. Kdo se s tím má tahat, pomyslel si otráveně. Ať se o to postará kurýr, za to ho přece platí, ne? dodal v duchu kysele a vystoupil před dům. Zde ho však čekalo překvapení.

„Krabicovi?" zeptal se ho kurýr, který však nevypadal ani trochu podle Vojtových představ. Reklamy na Housku jasně ukazovaly vysportované chlapíky s bicepsy, tricepsy a všemi možnými jinými „cepsy", ale to, co před Vojtou nyní stálo, nebyla rozhodně maskulinní postava patřící sportovci.

„To jsi ty!" vyhrkl při pohledu na děvče s hnědými vlasy a zářivě zelenýma očima.

„Já?" zaváhala. „My se známe?"

„No, jasně! Před chvílí jsi byla u mě! Chtěla obrázek tý mojí pračky a," zarazil se. „Ty nevíš, kdo jsem, že jo?"

„Ne," zavrtěla hlavou a na její tváři se objevil nervózní úsměv. Bylo jen otázkou času, kdy se Vojtovy oči setkají s dávkou pepřového spreje. Cítil to v kostech, proto raději od té chvíle nepromluvil a jen kurýrce předal peníze za nákup. Poté vzal pár tašek do ruky, odhodlaný je vynést a vrátit se pro zbytek, ale nakonec bylo trapné ticho přerušeno.

„A na co, že jsem, ehm, potřebovala obrázek té tvé myčky?" odkašlala si kurýrka nervózně.

„Pračky," opravil ji. „Vlastně to tak úplně nebyla pračka, ale taky to mělo kartáček na zuby a," chytil se za hlavu, „a pomohlo to lidem z budoucnosti porazit armádu pavouků, nebo tak nějak. Fajn, řekl jsem to. Nevolej na mě policii, prosím."

„Aha, to je... zajímavé," řekla zamyšleně. „Myslela jsem, jestli sis mě nespletl s opravářkou, ale tohle, to je úplně jiný kafe," zazubila se.

„Vypadám jako pošuk, vím," zamumlal.

„To teda," přikývla. „Ale musím říct, že je to ta nejšílenější a zároveň i ta nejzajímavější hláška, kterou jsem kdy slyšela. Žádné ‚vypadáš jako anděl, co právě spadl z oblohy', ale prostě ‚vypadáš jako někdo, kdo si vyžádal obrázek mojí pračky, aby zachránil svět před pavouky'. Chytré."

„Vážně?" zaváhal.

„Vážně," přitakala. „A teď ti pomůžu s tím nákupem," řekla nekompromisně a vzala zbývající dvě tašky.

„To ne," zarazil ji. „Já to zvládnu, nedělej si škodu."

„O to nejde, je to moje práce," zazubila se. „Tohle byla stejně moje poslední rozvážka, takže jestli máš čas, ráda si poslechnu ještě něco o těch šílených pavoucích."

Vojta to v tu chvíli ještě nevěděl, ale ten den se mu podařilo překonat jednu z jeho fóbií. Stále měl sice nezměrnou hrůzu z vrahounů, kteří si na něj z budoucnosti (která je podle všeho plná nabubřelých lidí, kterým se podařilo přežít nějakou epidemii, či co) brousí zuby, ale už dokázal promluvit s opačným pohlavím, aniž by následovalo zhroucení a hledání úkrytu pod učebnicí. Pokud toto není úspěch, tak už nevím. Sice se již Vojta nikdy nedozvěděl, zdali jeho nákres z dětství opravdu někomu pomohl, nebo jestli to vše byl jen šílený výplod jeho podvědomí, ale v tu chvíli to pro něj nebylo zase až tak důležité. Hlavní bylo něco jiného. Vojta se rozhodl, že jednou provždy skončí se svou vizí Pana Průměrného. Život je až moc krátký na to, aby byl strávený šedivě a nezajímavě. Pokud už nyní dokázal zachránit alternativní civilizaci před pavoučím nájezdem, kdoví, čeho všeho může dosáhnout, když se bude vážně snažit?