Harald I., král Norska i Dánska (zkrátka viking každým coulem), uvízl se svou družinou ve vánici.

„Vy dřeva," rozčiloval se. „Kdo vybral tuhle cestu?!"

„To byl Sven," křikl někdo.

Přes sníh nebylo vidět ani na špičku nosu a hrozilo tak, že jeho oř každou chvíli vrazí do jiného koně, dřeva, či stromu. Bylo nutné najít úkryt, ve kterém přečkají tento nečas.

„Díky Pane i Ódine," vydechl s úlevou, když spatřil záchranu. Harald se zatím nerozhodl, který z těchto bohů je silnější, a tak se pro jistotu modlil k oběma. Zřejmě se mu tato taktika vyplatila, protože se v dálce objevilo drobné světýlko. Popohnal svého koně a jeho družina provedla to samé. Stejně jako v případě Jeníčka a Mařenky, i zde zvítězila touha po teplíčku a světýlku nad blouděním v neznámém lese.

Vánice sílila a chůze koňům dělala čím dál tím větší problém, k cíli se však nakonec dostali. Harald mocně zabušil na dveře stavení, odkud světýlko vycházelo.

„Čeho si žádáte?" vykoukl z domu malý prošedivělý stařík.

„Cožpak mě nepoznáváš?" vyhrkl Harald a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu.

„Náš pán," vykulil oči stařík. „Harald Modrozub, přijměte mou nejhlubší omluvu. Pojďte dál, koně vám dovede do stáje Cyneburg."

Všichni vstoupili do místnosti a našli si své místo. Král se usadil u stolu, zatímco většina jeho mužů zůstala posedávat na podlaze.

„Máte to tu pěkné," řekl vladař znalecky.

„Ó děkuji, děkuji mnohokrát. Cyneburg!" zavolal. „Říkal jsem, že se máš postarat o koně těchto pánů."

„No jo pořád," vtrhla do místnosti nasratá babička s vařečkou. „A kdo je zase tohle?! Bez mého souhlasu sem nemáš nikoho zvát, zvlášť ne dnes," rozčilovala se. „Že vy ste ta hospodská banda, co se s ním pořád sází o nějaké kraviny?"

„Ale Cyne –" pokusil se ji muž zastavit, ale bylo to marné, stařenka byla v ráži.

„Prý, vsadím se s tebou, že nepřeplaveš řeku s koněm na zádech. Málem jsi se u toho utopil!"

„Prosím, teď ne," napomínal ji muž. Tohle bude ještě dlouhý večer, zanaříkal v duchu.

„Nebo to, jak tě vyhecovali, abys políbil toho netopýra. Vždyť jsi mohl něco chytit."

„Vždyť je to náš pán, Harald I., ženská hloupá! Postaráš se už o ty koně?"

„Ojojoj, Harald, král, koně, už běžím!" vyhrkla stařenka a spěšně odcupkala ven.

„Podivná žena," prohlásil vladař. „A ještě podivnější přízvuk."

„Není zdejší," řekl stařík a podal králi pohár s medovinou. „Co vás přivádí do našeho odlehlého kraje?"

„Nedostatečná komunikace," řekl a třískl s pohárem o stůl. „Svene, co to kruci mělo být?"

„Já myslel, že je to zkratka," prohlásil blonďatý mladík omluvně.

„Měli jsme jet jako normálně a nic by se nestalo," zavrčel někdo.

„Když ten los na mě tak blbě zíral," zafňukal Sven.

Mám to ale družinu nýmandů, zanaříkal král v duchu. Z vymýšlení ideálního trestu pro nemožného poddaného ho vytrhlo až zabouchnutí dveří.

„Koně jsou v bezpečí," hekla Cyneburg. „Ale musela jsem je nahánět, ta vánice je pěkně vyděsila."

Harald vyhlédl z okna. Sněhové vločky, které ještě před hodinou volně padaly do jeho vousů a tančily kolem celé výpravy, se nyní změnily na zabijácké akrobatky shlukující se do sněhových gangů a čekající na jediné... Až vyjde ven, aby ho mohly dorazit.

„Zdá se, že tu ještě chvíli díky Svenovi pobudeme," prohlásil král, který vycítil, že bude lepší v chatičce přečkat noc.

„Mně je to ale vážně líto, pane," fňukl.

„Líto ti to ještě bude, to mi můžeš věřit," odfrkl. „Mít tak víc informací, moci se někoho zeptat na cestu, tak bychom neskončili zde. Ty, ženštino, odkud pocházíš?"

„Z Anglie," uklonila se.

„Čili Anglosaska," promnul si vous. „Pověz, jak se o mně v tvé vlasti hovoří?"

„Všichni se kloní před tvou moudrostí a diplomacií," řekla. „Jen přízvisko tam máš jiné, pane."

„Opravdu? A jaké?" zasmál se. „Jsem též Krásnovlasý jako byl můj předchůdce?"

Cyneburg zavrtěla hlavou.

„Snad nejsem Starý?! To by se mi opravdu nelíbilo."

„Ne, pane," zasmála se. „Jste stále Modrozub, jen v mém rodném jazyce vám říkají Bluetooth."

„Ach tak... Bluetooth... To není zlé. Zní to vlastně dobře."

V tu chvíli se královy oči stočily k nebi. Přes sněhový poprašek nešlo téměř vidět, přesto na něj čas od času zazářila nějaká ta hvězda. A Harald měl pocit, jako by jedna z nich padala a ukazovala mu cestu. Tu noc král vyslovil přání. Stejně jako všichni lidé, ani on nechtěl být po smrti zapomenut. A tak vyslal směrem nahoru prosbu.

Bože, či Ódine, nechť mé diplomatické schopnosti, kterou jsou všemi oslavovány, nejsou zapomenuty. Nechť lidé více komunikují. Ve jménu mém, i Tvém.

Slova byla pro krále důležitá a on si přál, aby mohl komunikaci pomáhat, i poté, co bude jeho dnům na zemi konec.

„Vypadáte zamyšleně," prohlásila Cyneburg. „Modlíte se?"

„Ano, ale mám obavu," řekl Harald smutně. „Jakou mám naději na vyslyšení, když sám netuším, které náboženství je silnější? Ke komu se mám modlit?"

„Víra není v hlavě, počítá se to, co je v srdci," řekla tajemně. „Tato noc je pro mnoho lidí po celém světě kouzelnou, šance na zázrak je tak vyšší než kdy jindy. Třeba bude vaše modlitba vyslyšena."

„To by bylo nádherné," řekl a upil medoviny.

Toho večera vyslal Harold k nebi přání, aniž by věděl, jestli bude vyslyšeno. A několik staletí opravdu zůstávalo nevyplněno. Tedy až do chvíle, kdy se jedna švédská firma rozhodla, že tomuto králi vzdá hold. Bluetooth se stal důležitým pomocníkem v přenosu informací, a ne náhodou se od té doby počet zabloudění z důvodu nebezpečného pohledu losa zmenšil. Můžeme tomu říkat... Vánoční zázrak.