Varování před delším textem. Udělejte si čajík, chvíli tu pobudete :3

Text byl publikován z telefonu - hrozí autocorrect a špatné formátování. Budu moc ráda, když mi pomůžete v komentářích. 🧡

***

Když jsem se narodila, tak na mě padlo prokletí. Nikdo neví proč, ale od té doby mám podobu důchodce. Zkrátka staré paní. Moje máma říká, že jsem kvůli tomu kouzlu ošklivá, ale že se nemusím bát. Když do osmnácti najdu tu „pravou lásku", tak kletbu prolomím. Vážně nevím, odkud to vzala, a nepřijde mi, že bych byla vyloženě „ošklivá". Vlastně jsem si na svůj vzhled docela zvykla.

Jasně, když máte v patnácti šedivé vlasy a obličej, na kterém by se dalo prát prádlo jako na valše, nenacházíte se zrovna v dvakrát výhodné situaci.

Moji spolužáci si ze mě dělali legraci, vlastně v tom někteří stále pokračují, ale táta říká, že když se něco hodně dlouho opakuje, tak si na to lidé zvyknou. A teď, když je mi šestnáct, tak mám pocit, že se všechno urovnává, a okolí mě konečně začíná brát takovou, jaká jsem. Tedy až na rodiče. Ti mají stále pocit, že musí bojovat za moje štěstí.

A protože tím začínají být otravní, zvlášť s rychle se blížícími osmnáctinami, rozhodla jsem se, že přes zimní svátky nepojedu domů a raději zůstanu ve škole.

Akademie mystických umění, zkráceně AMU, dává domov dětem, které sem mohou přejít po zakončení prvního stupně základní školy. Sídlí na větším ostrově na severu Evropy, blízko Norska, ale sbíhají se sem děti z celého světa. Když jsem byla malá, měla jsem za to, že tu fungují náročné přijímací zkoušky. Jenže se zdá, že na akademii pustí kohokoli, kdo je dostatečný sebevrah, aby se postavil havěti. A když je člověku deset, tak ho napadají přesně takové blbosti.

„CLAIRE!" zavolala na mě má kamarádka i spolubydlící v jednom a vytrhla mě tak ze psaní deníčku. Jaké to narušení ve vypravování, teď bych se jí ale měla věnovat. Přeci jen, zmizí mi na víc jak týden.

„Tak co, Evi? Vše připraveno?" usmála jsem se a odvrátila pohled od psacího stolu, kam jsem předtím zadumaně čmárala své myšlenky.

Můj terapeut říká, že to pomáhá. Stejně tak mi radí pokračovat ve vyprávění v hlavě, když to nejde na papír.

„Čas odjezdu se blíží, tak bych sebou měla hodit. Budeš mi chyběeeeet!" Poslední slabiku prakticky zabečela jako ovce a vrhla se mi kolem ramen. „Opatruj se, Claire. A neudělej tady žádnou pitomost."

„Jak bych mohla, vždyť už nemáme semináře. Budu sedět má zadku a učit se na pololetní zkoušky."

„Tak je hodná," zazubila se na mě a nezapomněla mě poplácat po hlavě.
Eva byla asi ten úplně nejlepší, a v jistém slova smyslu i nejhorší, člověk na škole.

Tahle vysoká, věčně usměvavá holčina s lehce pihatým obličejíkem a vlasy po ramena, které měly barvu špinavé blond, ale ona o ní mluvila jen jako o „pochcané slámě", měla srdce ze zlata a taktéž zatraceně pofidérní prospěch. Jakože vážně příšerný.

Takové známky jen tak někdo neviděl, a co jsem slyšela, Eva propadala už v první třídě, kdy se nedokázala naučit jedinou básničku. A teď má lidem zachraňovat život za pomoci latinských zaříkávadel?

Právě v tom totiž spočíval úděl každého absolventa akademie. Stane se z něj něco jako nóbl policista, který za pomoci svého věrného meče a několika dobře zvolených slov posílá veškerou havěť zpět do hrobu.

Havěť se po světě pohybovala už mnoho let a nikdo nemá ponětí, kdy se objevila poprvé. Stejně tak nevíme, co tady chce. Její podoba se liší a od stínových zvířat majících formu lišky, vlka, nebo třeba medvěda, může vyrůst až do výšky stromu. Někdy i jako gigantické temné stonožky pokrývají panelové domy!

Poslední jmenovaná havěť však spadala do tříd S+, ke které se studenti akademie ani nováčci mezi lovci nepřiblíží. Vlastně nikdo normální se k ní nedostane, takový případ se objeví jednou za dvacet let, možná za století.

Já během poslední zkoušky skolila člena kategorie D, většího vlka a už ten mi dal zabrat. Raději ani nemyslet, jak to vypadá, když se lovci pod ruku dostane havěť vyšší kategorie, jako C, B, A, nebo ta šílená S. Pokud jsem se ale měla stát ochráncem pořádku, pak jsem se musela dát dohromady. Překonat strach a připravit se na další zkoušky.

Eva vzala kufr a po ještě jednom vydatném objetí opustila kolej a vydala se na cestu. Nejprve loď na pevninu, poté letiště.

Evini rodiče, pan a paní Štěpánkovi, by jí přiletěli naproti, ale co jsem pochopila, její mamka měla hrůzu z letadel a Eva se rozhodla, že cestu podnikne sama. Do České republiky to dle všeho nebylo časově až tak strašné. Já to se svým New Yorkem měla horší. Jen let se táhne půl dne, kdo by na takové věci měl kapacitu?

Eva mě k sobě domů, do Prahy, už párkrát pozvala, ale já se tomu bráním stejně jako poznání jejich rodičů. Nerada si připouštím k tělu neznámé lidi. Možná proto mě rozhodnutí strávit zimní svátky sama na koleji spíše těšilo, než děsilo. Jasně, nikdo mi nepomůže, když uvíznu v prádelně, ale zase kolikrát si budu potřebovat vyprat? Spodního prádla mám dost, kdyžtak si ho obleču naruby. Tím se získá víc času, to ví přece každý.

Den Evina odchodu se nesl ve znamení bouchání dveří a mnoha slov na rozloučenou. Naše patro se prakticky vylidnilo, vyklidilo a utichlo. Díky bohu. Myšlenka, že by někdo od nás pořádal vánoční večírek a já pak zakopávala o plastové kelímky, mě činila nepříčetnou.

Zrovna jsem přemýšlela nad večeří, když mi na hodinky přišlo upozornění týkající se nové zprávy v naší skupině. Třídní chat byl zaplaven přáními hezkých svátků a brzkých dojezdů, což mě nechávalo zcela chladnou, ale na konci toho řetězce bylo kratičké oznámení pro ty, co zůstávají. Prý ať hodí reakci a zjistí se, kdo nejede domů. Lípla jsem tam srdíčko, ani nevím proč. Možná mě poháněla zvědavost zjistit, kdo všechno z naší třídy „uvízl" na ostrově.

A tak jsem se ještě toho večera ocitla na venkovním promítání filmu pro studenty. A uvedla jsem do pohybu věci, které se již nedaly zastavit.

***

„Jdu pro svařák. Nechceš taky, Claire?" zeptal se mě Christian, který by se dal popsat slovy: typický Nor. Milý blonďák s očima modrýma jako fjordy.

„Ne, díky. Alkohol nepiju," usmála jsem se a při každém výdechu mi od pusy šla pára. Přišla jsem si jako stará lokomotiva.

Mráz mi pomalu lezl do džín, pod kterými jsem pro jistotu měla ještě legíny, ale zdálo se, že tato obrana je proti „pravé norské zimě", jak to podával Christian, téměř k ničemu. Stejně tak ani kulich naražený na hlavě nezaručoval teplo mým uším, u kterých jsem si domyslela, že musely být rudé až běda.

Pod gumovými, protiskluzovými podrážkami mi zakřupal sníh. Tyhle boty měly vydržet i teplotu o mínus třiceti stupních a společně s huňatými ponožkami tak tvořily mou poslední naději na přežití. Přesto jsem si přišla jako kečup v ledničce. Nebo nanuk v mrazáku.

S touto myšlenkou jsem dlaní přejela po rukojeti meče, který měl každý žák akademie povinnost nosit neustále u sebe, snad v naději, že mě můj věrný Lancelot a rubín v něm ohřejí.

„Neboj se, tenhle svařák je bez alkoholu," zazubil se na mě Christian. „Myslím na naše zdraví."

„A kolik stojí?" zaváhala jsem a zavrtěla jsem se na lavičce.

Naštěstí jsme dosáhli na místa v první řadě, hned před plátnem, k nimž patřil i bonus v podobě hebounké kožešiny pod zadek. Alespoň ten jsem měla v teple.

„20 NOKů," odpověděl a já provedla rychlou matematiku.

Díky rokům stráveným na akademii jsem si stihla na norské koruny neboli „noky" zvyknout, ale stále jsem se potřebovala ujistit, že se jedná o něco v mezích mého rozpočtu.

„Proboha, už pro to běž, ano?" ozval se znedaleka otrávený hlas. „Přeci nebudeme kvůli stařence žíznit."

„Tak já si ho dám, díky," přikývla jsem s úsměvem, Christian provedl to samé, a zatímco on odešel kupovat svařák, já se otočila zpět k plátnu, odhodlaná Pjotra a jeho narážku na stařenku ignorovat.

Kromě Christiana se z naší třídy objevila Vanesa, známá sportovkyně, a tak trochu mrcha, a s ní i Pjotr, kluk s tváří modela a chováním bubliny, u které se čeká, kdy praskne. Kdyby nešel Christian, asi bych se na celý výlet vykašlala, ale já zkrátka nechtěla být vedena jako úplný antisociál. Navíc, právě Christian slíbil přinést domácí brownies a nikdo, NIKDO neumí tak skvělé brownies jako Norové. Musí to mít v krvi, nebo tak.

Ten kluk byl naprosté zlatíčko, chápala jsem, proč se Evě líbí. Hodný, šikovný, prakticky neměl nepřátele, pokud vynechám nepřejícné lidi, co mu záviděli. Takže ano, pár nepřátel měl, ale to byli blbci, ti se nepočítají.

I přestože jsem sama patřila mezi jedničkáře, v mnohých předmětech mě Christian trumfnul s lehkostí laňky. Snad jedině u lovu havěti jsem si vedla o něco lépe. Ale tam mě zase překonával Pjotr.

S povzdychem jsem protočila oči a zaposlouchala se do filmu z norské produkce. Pohádka o Popelce... asi... Přitom jsem slyšela chrochtání Vanesy, která se ze všech sil snažila Pjotrovi zalíbit, a smála se jeho hláškám. I když mezi mnou a jimi zelo místo po Christianovi, stále mi přišli tuze blízko. A ty jejich řeči. Pořád to, já nevím, bolelo.

Od chvíle, kdy mě Pjotr nazval „stařenkou" uplynulo jen pár vteřin, ale Vanesa už stihla vymyslet několik ostrých hlášek týkajících se brzké večerky, pitomého kulichu, nutnosti protézy, nestylových zimních bot, bolesti zad a kloubů... Myslela jsem, že Britové jsou suchaři, ale ona byla prostě jenom jedovatá potvora.

Nic jsem na to neodpovídala. Párkrát jsem se nervózně uchechtla a pokrčila rameny. Zvykla jsem si, že se s takovými lidmi nedá domluvit. Jen jsem si myslela, že se mi podařilo za ty roky získat hroší kůži. Spletla jsem se. Pořád to bolelo.

„Ale už neblbněme," zasmál se Pjotr, když k lavičce dorazil i Christian s našimi drinky. V každé ruce držel dva horké kelímky, vážně působivé. „Takhle starý jednou taky budeme. Ale já bych se radši zabil než mít vrásky."

V tu chvíli jsem mu chtěla říct něco na způsob: „A kdo ti brání?" Ale nahlas jsem mu to nepověděla. Rozumíme, pane Dokonalý, ne každý má pleť bez poskvrnky. Zatraceně, přísahala bych, že byl Pjotr upírem. Kdyby teda existovali. Dokonalá kůže, široká ramena a ostré rysy dávaly dojem sochy poloboha vyřezané z mramoru. Tmavé vlasy měl ulíznuté k hlavě, ale přitom to nepůsobilo, jako by použil moc gelu, nebo ho jen „oblízla kráva", jak to říkala mamka.

Možná za to mohly geny, zkrátka vyhrál narozeninovou loterii! Narodil se ve Francii, ale jeho matka byla Ruska. Takže nejenže ten maník zvládal zimu, ale ještě mu v žilách kolovalo umění flirtu. Vše na něm působilo stylově, jen kdyby ze sebe nedělal takového machra. Nechápu, jak to s ním Christian může vydržet. Ve třídě fungovali jako nejlepší přátelé. Sakra, ty brownies-pečící Nore, ty máš na víc!

Z filmu jsem zvládla dvacet dva minut, což vím zcela přesně, protože jsem prakticky neustále kontrolovala telefon. Díky doznívajícímu teplu nealkoholického svařáku mi do rukavic proudila trocha hřejivosti, nicméně nohy na tom byly o něco hůř. Prsty skryté v botách, které měly vydržet i mínus třicet stupňů - což byly kecy, nebo se teplota dostala ještě hlouběji - vyloženě trpěly. Přísahala bych, že mi brzy upadnou! Kašlat na to, v takové klajtně by umrzli i Santovi sobi.

„Už budu muset jít," špitla jsem s nervózním úsměvem Christianovi. „Ahoj," dodala jsem ke zbylým členům naší skupinky, od kterých se mi dostalo smíšené odpovědi.

Pjotr jen mlčky kývl a mávl na rozloučenou, zatímco Vanesa znechuceně nakrčila nos, jako by se snad bála, že ji tím jedním slovem nakazím.

„Doprovodím tě na metro, už je tma," nabídl se Christian a vstal, ale já zavrtěla hlavou a gestem jsem ho vyzvala, ať zůstane.

„Zvládnu to sama. Děkuju za zážitek i brownie," dodala jsem a stáhla se od lavičky k cestě ozářené pouličními lampami.

Jednou rukou jsem držela Lancelota, v druhé jsem svírala ucha látkové tašky, kde se nacházela i zmíněná pochoutka. Díky tomu jsem měla lehčí krok a pořád jsem na Christiana myslela. Jak je možné, že po světě chodí takhle milí lidé? A pak se mi vybavili zbylí členové skupiny a mně došlo, že se asi jedná o snahu udržet rovnováhu ve společnosti. Kéž by se tak laskavých lidí našlo víc.

Zadumaně jsem prošla kolem stánku se svařákem, kde nyní stála slušná fronta, a do nosu mě udeřila vůně skořice. Takhle voněly Vánoce. Asi bych měla zavolat domů, rodiče si o mě určitě dělají starosti. Třeba mamka chtěla každý den alespoň jednu SMSku, že jsem v pořádku. Bude hezké se s nimi zase slyšet. Teď by tam měli mít díky jiné časové zóně odpoledne.

Hluk filmu i vůně skořice odezněly. Cesta potemněla, světlo pouličních lamp se vytratilo. Nejbližší se nacházelo až nad parkem, hned vedle stanice metra, kam jsem též mířila. Ano, Norové mají stanice metra hlavně venku, na povrchu. Jeden z mnoha kulturních šoků.

Před schody k metru se nacházelo nepříjemné náledí. Překonat ho při cestě dolů, ještě za světla představovalo už tak dost obtížný kousek, a to jsem měla speciální boty, ovšem nyní? Za tmy a při šplhání do kopce? Z tohohle by se měly dělat závěrečné zkoušky!

Zatracený led. Navíc, i když doktoři tvrdili, že mé prokletí ovlivňuje jen vzhled a jinak tělo stárne tak, jak má, hlásek pochybností mi říkal, že jestli si jako babča zlomím nohu, tak už se dost možná nikdy nedám do kupy. A to jsem si teď před zkouškama nemohla dovolit! Jestli se mám přizabít, tak až po vysvědčení, prosím!

Displej chytrých hodinek se mi znenadání rozsvítil. Nejednalo se o upozornění na zprávu ani událost z kalendáře. Rudá zář znamenala jediné. Aktivoval se tracker, který měli lidé po celém světě nainstalovaný, a to z jediného důvodu. Aby se nedostali na stejné místo jako havěť.

Zamrzla jsem. Ta červená tečka společně s odhadem vzdálenosti „méně než deset metrů", takže ani ne třicet dva palců, představovala vše jen ne dobrou zprávu. Ale co by dělala havěť na ostrově spravovaném akademií? Tady platila zcela jiná pravidla, panovala zde bezpečnost a...

Oddychla jsem si. Určitě půjde jen o nějakého uprchlíka ze cvičiště. Možná o kousek, na kterém se cvičí prváci. Nějaké F, nejhůř E. Nic, čím by se měl člověk znepokojovat.

Nakonec se vše vyřešilo za mě. Displej zhasl stejnou rychlostí, jako se rozsvítil, a má cesta mohla pokračovat.

Rozešla jsem se ke schodům, kroky jsem vedla po zasněžené trávě, kde mi přišlo, že to tolik neklouzá, a tehdy se atmosféra cesty proměnila. Zhoustla a stala se dusivější.

Srdce se mi rozbušilo, až mi z toho hodinky začaly psát upozornění: „Zvýšený tep, uklidněte se."
Ale jak bych sakra mohla nalézt klid, když ke mně dolehla moc, jakou jsem naposledy cítila během zkoušek?

Ne, počkat, tohle bylo asi tucetkrát horší. Možná za to mohla moje únava, nebo otrávenost z nemilé společnosti, ale zatraceně, přísahala bych, že mě ta neviditelná síla dusila!

Opatrně jsem se otočila a tam jsem ji spatřila. Ohromné tlapy se držely na sněhobílém sněhu, chlupaté tělo mamuta rostlo až do korun stromů společně s dlouhým krkem a hlavou nějaké ještěrky. Tohle nebude žádná havěť typu F, nebo E. Zírala jsem na suverénní Béčko. Takovou věc nedávají ani k maturitě!

„Jen klid, Claire," zašeptala jsem pro sebe, zatímco jsem si dala záležet, abych neprovedla prudký pohyb. Opatrně jsem vytáhla Lancelota z pochvy.

„Ubi fides, ibi lux," zašeptala jsem aktivační slova a rubín se rozzářil. Přitom jsem se ze všech sil snažila rozvzpomenout na všechny dosavadní tréninky, které mě měly na boj s podobnou havětí připravit.

///

„Miřte výš, Danielsová!" křičel na mě profesor Azemar, který se specializoval pro boj s havětí. „Investujete tuze moc do ochrany. Útočte!"

Jean-Baptiste Azemar měl silný francouzský přízvuk, který mi jeho lekce možná o to lépe vpálil do mysli. Vše mi opět ožívalo před očima. Tehdy přede mnou na cvičišti stál temný vlk. Neměl oči, žádná havěť je nemá. Jen temné průzory připomínající krátery.

Několikrát jsem do svého oponenta sekla, ale ten stále držel na svých šesti nohách a šel mi po krku. Havěť. Vzteklá, bez očí, zato po šesti nohách běhající havěť řádu D. Střední síla, střední inteligence. Možná i lehký podprůměr. Přesto jsem se z ní potila až na zadku.

„Protegat animam," připravovala jsem se na poslední úder a můj věrný Lancelot se rozzářil rudým světlem, „errantem ad libertatem."

Rozeběhla jsem se vstříc havěti a odrazila se. Vlk se po mně pokusil ohnat, ale já jeho pohyb čekala. Zatímco si myslel, že útočím zleva, skočila jsem mu za záda a úder vedla vpravo. Čistý řez. Ozvalo se lehké zakňourání, které mi až moc připomínalo psa, a zvíře ulehlo na zem.

Temné pruhy se zvedly z okrajů těla a začaly se „odmotávat", dokud prostor cvičiště zcela neopustily a v trávě nezůstala ležet jen drobná kulička. Říkalo se jí anima, z latiny duše. Mělo se jednat o energii havěti, která u těch slabších kousků připomínala železné těleso mdlé barvy, u silnějších mohla získat podobu drahého kamene. Právě ty tvořily nedílnou součást našich mečů a pomáhaly nám překonávat jinak obtížnou slupku protivníka.

Můj Lancelot nesl animu v barvě rubínu a Eva ji měla modrou jako achát. Jo, a svému meči říkala „Žížala", v angličtině to znamená „worm", a mě by nikdy nenapadlo, že ta dvě natolik odlišná slova mohou popsat stejnou skutečnost. Zezačátku jsme se tomu chechtaly jak malé.
„Žížala" také představuje jedno z mála českých slov, které dokážu v pořádku vyslovit. Dalšími jsou „pes" a „ananas".

Souboj, který na mě zanechal dojem, měl však na svědomí Pjotr. Pokud mně dal zabrat šestinohý vlk, pak on dostal sice čtyřnohé, zato dvouhlavé stvoření se zubatými tlamami jako krokodýl a dlouhými, matlavými jazyky. Ocas mu pokrývaly ostny, se kterými nebylo radno si zahrávat. Stoupnout na jeden z nich byť v botě by mohlo nadělat paseku.

Pjotr svůj meč nepojmenoval, alespoň myslím, že ne. A v rukojeti měl animu zlaté barvy. Podobným způsobem mu i zářily oči, když ji probudil k životu.

„Ubi fides, ibi lux," zašeptal slova aktivace, přesto se jeho hlas zdál rázný a rozhodný. Zatímco já ta slova pronáším spíš jako tichou modlitbu, pro něj se jedná o výhružku. Kde je víra, je i světlo.

Pjotr provedl několik rychlých skoků, střídal strany a havěť se s ním snažila udržet krok. V jeden okamžik odhodil kámen, který předtím musel někde sebrat, a zvíře za ním natočilo hlavu. Jen jednu z nich. Ta druhá netušila, kam se zaměřit, díky čemuž mohla být snadněji oddělena od těla. A než se její „kamarádka" vzpamatovala, sekl i ji. Jednoduché. Efektivní. Bez kňučení.

„Protegat animam," sdělil havěti na rozloučenou, „errantem ad libertatem."

///

Jenže já u sebe žádný kámen neměla. Jen kousek brownie, který byl ale až nelidsky měkký. Proklínám tě, Christiane, že umíš tak dobře péct! Mohla bych snad havěť uplatit sladkým?

V třesoucí se ruce jsem držela Lancelota, jehož stříbrná záře železa byla nyní doplněna o krvavý efekt svítícího rubínu. Měla bych křičet. Tahle Béčková havěť je nad moje síly. Sakra, něco takového by nedali ani vystudovanému lovci! Jenže hlas mi vynechal. Nohy odmítly poslušnost a zareagovaly teprve, když ke mně ta potvora natáhla krk a svou zubatou tlamou klapla v místě, kde jsem ještě před vteřinou stála.

Můj brilantní úskok následoval pád do sněhu. Přetočila jsem se na záda, havěť reagovala velice rychle a znovu se na mě zaměřila. Její krk vystřelil jako pružina a tlama po mně opět naprázdno cvakla.

„Lumen tutela, confuse adversario," zaskřípala jsem skrze pevně sevřené čelisti a rubín vyšlehl plejádu paprsků. Obranné zaříkávadlo. Takováhle diskotéka už snad někoho musí přilákat, ne?

„CLAIRE!" ozval se za mými zády Christian. „Herregud, hva er det?" přepnul do norštiny a musel být v šoku, protože zjevně volal boha, nebo někoho podobného.

„Kurva!" vypískla Vanesa.
Zřejmě ji vyděsila velikost té havěti, ale co jsem měla říkat já? Ta potvora, ne Vanesa, na mě znovu zaměřila svou krokodýlí tlamu a určitě přemýšlela, co si ze mě ukousne jako první!

„Běž," ozval se Pjotr rázným hlasem a tehdy havěť konečně přenesla hledáček na někoho jiného.

„Ubi fides, ibi lux," pokračoval smrtícím tónem a oči se mu zbarvily do zlaté. „Tak pojď, drahoušku!"

Nebýt tak moc v šoku, asi bych jen otráveně protočila oči. Pjotr měl často až slizké připomínky, které mu však okolí díky jeho vzhledu odpouštělo a považovalo je za výstřelky. A protože i nyní v tak vypjaté situaci mluvil anglicky, bylo mi jasné, že tak činí pro to, abych mu rozuměla a mohla ho obdivovat.

„Jde se na věc," blýskl po mně zlatýma očima a provedl prudký úhybný manévr do strany.

Havěť se po něm ohnala. Pjotr dopadl na zem, kde se nacházelo náledí. Podklouzla mu noha, málem na místě provedl rozštěp. No, gymnasta určitě nebude. Dlaněmi dopadl na zem, hledal podporu, a jeho meč cinkl o led.

„Lumen tutela, confuse adversario!" křikla jsem a můj rubín se opět rozzářil. Tisíce malých odlesků zasáhlo tělo havěti, která se po tomto činu stáhla a na moment zkroutila do sebe.

Obranné zaříkávadlo. Zase. Náš profesor by ze mě neměl radost, ale co už. Havěť sebou párkrát trhla. Škubavými pohyby se natočila směrem ke mně a rozevřela tlamu. Tehdy mi došlo, že stále klečím na zemi. Sníh mi zmáčel džíny, kolena jsem měla vlhká a studená, přesto jsem se nedokázala narovnat.

Co když nikdo nepřijde a my tady umřeme?

Tehdy Pjotr opět udeřil. Zatímco havěť upírala veškerou pozornost na mě, on získal rovnováhu a zachytil se jí na zádech. Já stiskla Lancelota a zarazila čepel do jedné z tlap. Ozvalo se zavřískání, které musel slyšet celý kampus. Pjotr dokončil liberatio, sekl ji do krku a havěť padla k zemi. Tmavé pruhy se okamžitě zvedly a začaly rozmotávat tělo, jako by se jednalo o mumii.

„Jak kousek dortu, co, stařenko?" ušklíbl se Pjotr a uložil si meč zpátky do pochvy. „Co bys jen beze mě dělala."

„Díky za pomoc," zamumlala jsem a on povytáhl obočí. Působil zadýchaně. „Pomohl jsi mi a -"

„Vyznání lásky si nech na později," mávl nad mými slovy rukou a přistoupil k rozbalujícímu se tělu havěti. „Jsem zvědavej, co..."

Větu nedořekl, poslední pás temnoty ustoupil a do noci zasvítila anima. Nebo jsme si alespoň mysleli, že se jedná o animu, ale její tvar a lesk... Zlatá koule kolem sebe měla omotané stříbrné linky energie jako hádky.

„Kdo to najde, ten to má," zazubil se na mě Pjotr a sehnul se k tomu podivnému zářivému předmětu. Jenže se toho ani nedotkl a už se mu podlomily nohy.

„Pjotre?" vydechla jsem a zachytila ho.

Zhroutil se mi do náruče. On snad nedýchal!

„Pjotre, co je? Co se stalo?"

Svezla jsem se s ním do sněhu a pokusila se na něj lépe podívat pod světlem jedné blízké pouliční lampy. Oči měl zavřené, dýchání velice slabé. Působil bledší než obvykle. A taky těžší. Proč byl tak těžký?

„Hej, Pjotre, vstávej," vysoukala jsem ze sebe a vzala do dlaně hrst sněhu.
Stálo mě dost práce naučit se jeho jméno vyslovovat správně, takže teď zkrátka nemůže umřít. Co kdyby na jeho místo nastoupil někdo s ještě větším jazykolamem? Ne, Pjotr se dá do kupy. Prostě musí. Tohle ho probere.

Sníh v dlani se však ještě neohřál na jeho tváři, když se mi před očima objevila plejáda světel. Ostrá záře mě na chvíli zcela oslepila a zima, která mi vlezla pod kůži společně s vlhkostí sněhu se vytratila a na místo nastoupila tma.

***

Probudila jsem se na lehátku v malé místnosti. Pod zády mi zašustil plastový obal. Zahlédla jsem pracovní stůl s papíry a spoustu šanonů vyskládaných na poličkách. Ošetřovna.

„Slečno Danielsová," oslovil mě profesor Azemar možná až překvapivě vstřícným tónem. „Jsem rád, že jste v pořádku."

„Já..." Nasucho jsem polkla a na věšáku jsem zahlédla svůj stále ještě trochu mokrý kabát. „Byla tam havěť, pane profesore. S Pjotrem jsme na ni byli sami. Ale Pjotr..."

„Souboj s havětí si z něj vzal to nejlepší, bude v pořádku. Teď mi řekněte, slečno Danielsová, nevšimla jste si během toho souboje něčeho podivného? A prosím, buďte... Jak se tomu říká... honnête."

„Myslíte upřímná?" polkla jsem a on přikývl. „Abych pravdu řekla, tak já... Na nic si nevzpomínám, přišlo mi divné úplně všechno a zároveň nic."

„Rozumím. Havěti úrovně C+ už mohou představovat obtížný kousek. Je možné, že po liberatiu uvolnila toxin, který byl na vaše mladá těle příliš a navodil bezvědomí. Pokud byste si na cokoli vzpomněla, ozvěte se."

„Ano, pane profesore," přikývla jsem a oběma rukama se chytila hrany lehátka. Prý „havěť úrovně C+", tohle muselo být minimálně Béčko, jinak se neznám!

„A bude teda Pjotr v pořádku?" vysoukala jsem ze sebe a profesor pokrčil rameny.

„S největší pravděpodobností. Půjdu ho zkontrolovat, vy se můžete věnovat své návštěvě," oznámil mi a vyšel na chodbu. „A abych nezapomněl, všechny volnočasové akce jsou až do odvolání zrušeny. Studentům se doporučuje odjet v nejbližších dnech domů, případně se zavřít na koleji. Pokud je třeba něco zařídit, kupříkladu nákup jídla, pak jedině ve skupině. Nikam nechoďte sama, rozumíte mi?"

„Ano, pane profesore," přikývla jsem a zdálo se, že více již nebylo třeba. Vyšel na chodbu a do místnosti vstoupil Christian.

„Claire, můj bože, jsi v pořádku!" vyhrkl a přeběhl ke mně. „Jak se cítíš?"

„Bylo mi i lépe," odpověděla jsem se znaveným úsměvem a rozhlédla se po místnosti. „Měla jsem tašku."

„Ta je u stolu," pokývl k místu, kde vážně ležela má plátěnka. „Máš tam úplně všechno, jen teda..."

„Můj brownie," kňourla jsem a hlas se mi změnil v slabé písknutí.
Ze všech těch strašlivých událostí můj mozek vyhodnotil rozmačkaný kus pečiva jako to nejhorší, co se mi mohlo stát.

„Přinesu ti nový," pousmál se Christian a přidřepl si ke mně. „Azemar chtěl vědět, jestli jsme neviděli nebo neslyšeli něco divného, ale... Abych pravdu řekl, přijde mi, že bylo všechno normální. Kdyby Pjotra ten film nenudil, tak jsme tam v klidu seděli a ty bys na tu havěť byla sama."

„Počkej, takže jste neviděli ani moje obranné zaříkávadlo?"

Lumen tutela patřilo do skupiny silných, obranných formulí. Muselo být vidět na hony, ale Christian jen zamítavě zavrtěl hlavou. Jak je možné, že ten „ohňostroj" neviděli?!

„A když jsme s Vanes běželi pro pomoc, tak nás nikdo nechtěl poslouchat," pokračoval skleslým, zoufalým hlasem. „Od lesa nebylo nic slyšet a trackery taky nic nehlásily. Nerozumím tomu, bylo to jako by ta havěť ani neexistovala."

„Ale ona tam byla," zamumlala jsem, a poté jsem si vzpomněla na tu podivnou animu. „Pjotr provedl liberatio a odhalil její duši, ale ta byla jiná než všechno, co jsme do téhle chvíle viděli. Měla zlatou barvu a stříbrné... hádky? Takové tenké provázky. Pjotr ji chtěl vzít, ale zkolaboval, a pak přišlo to světlo."

„Jaké světlo?" zaváhal Christian. „Profesor mluvil o možnosti bariéry, mohlo to být ono? Že by ta věc blokovala zvuky?"

„Netuším," zamručela jsem a v hlavě provedla nenápadný zápis povědět Azemarovi o té podivné duši. Pokud o ní tedy už nevěděl. Kam se vlastně ta anima ztratila?

„Je dobře, že je Pjotr v pořádku. Dlužím mu," řekla jsem nakonec a narovnala se. „Jestli ti nějaké brownies zbyly, zaslouží si je on."

„Hezké, že to říkáš," pousmál se Christian. „Až se probudí, vyřídím mu to. Jinak, dávejte na sebe pozor. Vím, že Azemar varoval všechny studenty, ať se nikam nepouští, ale mně přišlo, že ta havěť šla jenom po vás. Možná za to může vaše prokletí."

Tázavě jsem nadzdvihla jedno obočí.

„Pokud vím," řekla jsem nakonec, „tak prokletá jsem tady jenom já."

„Ne," hlesl a zavrtěl hlavou. „Prokletí je častější, než si myslíš, Claire. Jen se mnohdy jedná o takové drobnosti, že je člověk přechází s humorem."

Obočí mi zůstalo viset nahoře a odmítalo se vydat dolů. Tak člověk prokletí přechází S HUMOREM?!

„Copak se ti Eva nezmínila o tom svém?" pokračoval Christian a já se zarazila.

Co jsem věděla, tak někdy mluvila o tom, že nesmí sníst brokolici, protože se jí po ní dělá nevolno, ale jakmile pozná pravou lásku, tak si jí dá kyblík. Myslela jsem, že jenom žertuje. Vážně existovalo prokletí, které brání jíst brokolici?

„Prokletí má mnoho forem, někdy se jedná jen o lehké alergie. Nebo třeba nevidíš jednu barvu, necítíš vůně, máš slabší zrak... Ale Pjotr to má těžké."

Neudržela jsem se a hlasitě si odfrkla. Co ten mistr nafouknutá bublina může mít těžkého? Když někoho pochválí, tak praskne?

„Prokletí mu vzalo část srdce," pokračoval Christian. „Není schopný milovat, nebo spíš dokáže cítit jen velice málo lásky. A nevím proč, havěť to musela vycítit, protože šla po vás. Zaměřovala se na vás. Takže na sebe buď opatrná, ano?"

„Budu," hlesla jsem a párkrát trhaně přikývla na souhlas.

V tu chvíli jsem musela přemýšlet nad tím, kolik prokletých mezi námi chodí. A zda na sebe vážně lákají více pozornosti od havěti. Zatracená práce, kolik toho ještě nevím?!

***
Kdo dočetl až sem, říkám: „GRATULUJI!"
Z této povídky bych ráda stvořila větší příběh, ideálně novelu. Veškeré postřehy, co se vám líbí, nelíbí, v čem máte nejasno, jaké máte otázky... Bereme to! Jen do mě! XD