Za sedmero horami, sedmero řekami a dost možná i sedmero galaxiemi, zkrátka daleko předaleko, skryto před lidskými zraky a nenechavými prsty, nacházelo se království obývané těmi nejkouzelnějším a nejroztodivnějšími bytostmi, které kdy kdo spatřil. V hlubokých lesích bydleli dryády, čarodějnice a elfové, zatímco vysoké hory poskytovaly útočiště trpaslíkům a drakům. Tomu všemu (a bylo toho ještě mnohem více) vládl moudrý král Eizatnaf svou tvrdou, ale spravedlivou rukou. A země vzkvétala, tedy alespoň po nějaký čas. Jednoho dne, když král vyrazil na obvyklou jízdu po království, se vše změnilo. Nevinná projížďka se zvrtla v ten moment, kdy vešel do chýše jedné mocné čarodějnice, která již delší dobu na vladařův pokyn experimentovala s portály do jiných světů. Říkejme tomu třeba projekt Kouzelné dveře. Eizatnaf byl totiž velice ctižádostivý král a přál si mít tu nejvíce prosperující zemi, která kdy byla. Doufal, že když „odkouká" vladařské techniky jiných a z každé si něco vybere, dovede své království ke zlatému věku. Jenže to, co v portálu spatřil, to ho změnilo. Z čarodějčina doupěte vyšel s jakýmsi tajemným pamfletem a rozkazem zbavit zemi všech kouzelných doplňků. Magické prsteny, čarovné pláště, to vše bylo zakázáno. Celé království se mělo obléci do módy, kterou nařizoval tento tajemný list. Lidu už nevládl jeho král, ale jakási Image, o které vladař nepřestával mluvit a kterou si nechtěl z nějakého důvodu za žádnou cenu rozzlobit. Jenže, kde je změna, najdou se i její odpůrci. A nikomu se tento nový systém nelíbil více než Alzuokovi, ambicióznímu princi, který se rozhodl, že vše uvede do původního stavu. Ať to stojí, co to stojí.

„Další kouzelné předměty?" povzdychl si princ, když viděl, jak sluhové jeho královského otce odnáší do komory ohromný pytel. Ten týden šlo již o druhou, či třetí várku a Alzuok netušil, jestli má být naštvaný, smutný, či otrávený. Zrovna procházel elfí pubertou, která se od té lidské téměř nijak nelišila. Jako každý teenager, i princ se cítil být nikým nepochopený a na vše úplně sám. Až na to, že pro něj toto období trvalo více jak sto let.

„Ano, ano," pochvaloval si král. „Kouzelné prsteny, pláště, klobouky, knihy... No, na co si jen vzpomeneš. Zamknu je tady a už se k nim nikdo nedostane."

Alzuok, stejně jako zbytek království, netušil, co stálo za královým podivným chováním, ale něco věděl s jistotou. Musí to přestat. Už jen to, že všichni dostali jakýsi dress code, kterým se museli řídit, bylo pro prince utrpením. Jak on to své nové oblečení nenáviděl. Co to je za nesmysl, aby elf nosil mikinu? pomyslel si. Alespoň tak tu část oblečení nazval jeho otec. Mikina. Přál si, aby se vše vrátilo ke starému a on se zase mohl oblékat tak jako dřív. Aby každý mohl nosit, co chtěl, nehledě na Image. Alzuok si ji představoval jako zlého mořského hada, který vás sežere, když na sobě nemáte zrovna to, „co letí".

Princ trpělivě čekal, až všichni včetně jeho otce zmizí z dohledu. Poté přistoupil ke dveřím. Díky svým kontaktům se mu podařilo získat klíče od komory, kde bylo uloženo vše kouzelné. Dnešním dnem zbaví otce vlády, sesadí ho z trůnu. Velice doufal, že ho k tomuto kroku král nedožene. Že ho vyslechne. Jenže on ne, místo toho musel stále tvrdohlavě mluvit o svém plánu udělat království úspěšné v očích jakési módní policie. Princ přistoupil k jednomu z pytlů, ve kterém byla skryta ona tolik potřebná čarovná kniha. Její stránky umožňovaly Alzuokovi napojit se na ty nejničivější bytosti, které tento, či jakýkoli jiný svět, kdy spatřil. Princovy oči se zaleskly, když jeho zrak padl na černočernou koženou vazbu té zbraně hromadného ničení. Bez váhání skryl knihu pod svou mikinu a vycouval z místnosti. Opatrně za sebou zamkl a utíkal, co mu nohy stačily zpět do své komnaty.

Celý zadýchaný za sebou zavřel dveře a položil knihu na zem. Chvíli na ni jen tak beze slova zíral. Začínal o svém rozhodnutí pochybovat. Přemýšlel, jestli je to opravdu nutné. Jedna jeho část měla otce stále ráda, jenže když Alzuokův pohled sklouzl na nepohodlné džíny, poslední kapka trpělivosti vyprchala. Princ rozhodně otevřel knihu a zalistoval na stranu 42, kde věděl, že se nachází odpověď na vše.

„Mám to!" zajásal, když našel přesně to, co hledal. Rituál mohl začít.

Stvoření, které si vybral, za sebou mělo dlouhou historii plnou zvratů a prohnanosti. Bylo zkrátka perfektní.

„Netflix, slanina, gauč," pronesl princ několik kouzelných slov, která představovala věci, jimž toto tajemné stvoření nedokáže odolat. Jakmile dořekl tuto magickou formuli, vyvalil se z knihy ohromný komín kouře, který ve vteřině vyplnil celou místnost.

„Co to..." rozkuckal se Alzuok a promnul si oči, které mu z množství dýmu začaly slzet.

„... sakra je?" dokončil jeho otázku cizí hlas.

Princ zamžikal a odhodlaně prošel skrze kouřovou clonu. V tu chvíli se mu před očima naskytla vážně zvláštní podívaná, kterou by žádný mladiství neměl nikdy zažít. Vedle knihy nalezl muže ve středním věku, který si s vyděšeným pohledem zakrýval rukama rozkrok. Chybělo mu jakékoli oblečení, pokud tedy za oděv nepočítáme císařovy nové šaty.

„Kde mám svoje hadry? Co se to krucinál děje?" vyjekl naháč.

„Tady," řekl princ pohotově a podal mu kalhoty s tričkem. „Můžete se obléct."

Muž se na něj nedůvěřivě zadíval, ale nakonec si od něj oblečení převzal.

„Můžeš se nějak, já nevím," zamumlal, zatímco držel nově nabyté hadry, „třeba otočit? Potřebuju trochu soukromí. Nechci kdejakému dacanovi ukazovat svoje nádobíčko, jestli mě chápeš."

Princ nevycházel z údivu. Z informací, které se z knihy dozvěděl, byl člověk velice úspěšným ničitelem. Věnoval muži zmatený pohled, ale nakonec mu vyhověl. Proč se tak stydí? napadlo ho. Měl jsem radši vyvolat nějakého démona. S těmi není tolik práce.

„Smím se již otočit zpět?" oslovil princ svého návštěvníka.

„Jo, jo," ozvalo se souhlasné zamumlání. „Teď bych ale fakt ocenil, kdybys mi řekl, co seš zač a co tu vlastně dělám."

„Jsem princ Alzuok a provedl jsem rituál na vyvolání člověka. Potřebuji totiž pomoct," odpověděl.

„Počkej, počkej, Bzuku. Jak jako rituál?" vyjekl muž a přešel k hradnímu okénku. „Tohle není Karlštejn? Páni, já mám vážně divokou kocovinu."

„Prosím, soustřeď se alespoň na chvíli," zažadonil princ „Jak jsem prve říkal, jsem princ Al –"

„Neblbni," zasmál se muž. „Princ?! Vždyť vypadáš jako puberťák, co mi tuhle prodal hranolky. Tohle nedává vůbec žádný smysl," chytil se za hlavu. „Že on mě někdo zdrogoval? Něco muselo být v tom pivu. A mně se zdálo jakési ztuchlé."

„Drogy? Pivo? Tyto věci neznám," řekl princ. „Ne, za vše může móda, kterou nařídil můj královský otec. Snaží se nás všechny sjednotit, abychom prý byli úspěšní, či co. Z mého vzhledu tak nejde poznat můj původ," řekl nešťastně. Princ si odhrnul pramínek svých dlouhých blonďatých vlasů na stranu a odkryl tak špičku svého ucha.

„Žjóva," vyhrkl muž. „Říkejte mi krocane a narvěte mě nádivkou, tohle je vážně cool ucho," zíral na něj v úžasu. „Ty seš teda..."

„Elf? Ano, to jsem," odsouhlasil princ.

„Fíha, takže teda elfové jako vážně existujou, jo? A co ještě tu máte? Draky?"

„Ano."

„A trpaslíky?"

„Jistěže."

„A trolly? Ty smrdutý pablby?"

„I ty, ale nenazýváme je tu pablby. Spíše pomalejšími členy naší společnosti."

„Aha, takže tu nechybí ani politická korektnost," zamumlal muž mrzutě, ale pak se zase celý rozzářil. „Tohle je fantastické," zajásal a přešel k oknu, odkud zasněně vyhlédl ven. „Lepší než Comic-Con v San Diegu."

„Můžeme už přejít k věci, člověče?" zvolal ostře princ, kterému pomalu docházela trpělivost.

„Mám taky jméno, víš?" ušklíbl se. „Jsem Robert, Vaše jasnosti," procedil mezi zuby, zatímco se stále kochal výhledem z hradního okénka. Představoval si spící draky, opilé trpaslíky a měl pocit, že na vzdálené hoře zahlédl dva hobity s prstenem. Promnul si oči. Ne, to přeci nedávalo smysl. Jistě se mu to muselo jenom zdát, touhle dobou přeci všichni hobiti spí a nabírají síly na těch několik snídaní, co je ráno čekají.

„Tak tedy, Roberte," řekl princ přísně. „Potřebuji, abys mi s něčím pomohl. Jde o mého královského otce. Musíš ho svrhnout. Nechci, abys mu ublížil, jen nějak zařiď, ať máme už všichni konečně klid od jeho teroru."

Robert polkl. Už chtěl říct nějakou pichlavou poznámku o tom, že princ zřejmě nezíská ocenění Syn roku, když vtom je vyrušilo zaklepání.

„Je všechno v pořádku?" ozval se z druhé strany dveří králův hlas.

„A-ale jistě, co by nebylo," vykoktal princ, který vážně doufal, že otec jeho poslední slova nezaslechl.

„Po hradě se rozlezla šeptanda, že se z tvého okna vyvalila mračna dýmu. Doufám, že tam zase nekouříš ty bylinky od dryád. Víš, co jsme si o tom říkali, že? Ty bytosti pro tebe nejsou dobrým příkladem. Žijou na hromádce a ty jejich dredy," povzdychl si.

„Rychle se schovej," špitl princ směrem k Robertovi. „Nesmí tě vidět."

Ale bylo pozdě. Pravda, jistě Alzuok se normálně vždy zamykal... Jenže ten den zapomněl. Královi tedy nic nebránilo v tom vstoupit a zkontrolovat stav princovy komnaty osobně. Nu, a protože Robert nikdy nepatřil k nejrychlejším či nejvytrvalejším běžcům a ve hře na schovávanou měl strategii podobnou pštrosu, nedalo králi moc práce, aby ho v místnosti objevil.

„Kdo jsi a co tu pohledáváš?" spustil vladař rozzlobeně, zatímco Robert měl stále skrytou hlavu v polštářích princovy postele.

„Vidím vás!" vyhrkl vladař naštvaně. „Okamžitě vytáhněte tu hlavu!"

Robert se mrzutě narovnal, ale když spatřil krále, tak mu spadla čelist na zem.

„Vy, vy," nedokázal ze sebe vysoukat více než zájmena. Ono vidět kouzelnou bytost v teplákové soupravě s jedním zamává.

„Tak kdo jste?" ptal se král nedočkavě.

„To je Robert... můj... sluha," řekl princ váhavě, zatímco si vladař nebohého muže nedůvěřivě měřil pohledem.

„Nelíbí se mi," zamumlal král. „Navíc mi tu něco nehraje. Proč by sluha schovával svou hlavu pod královské polštáře?!"

„V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad," řekl Robert výmluvně. „Víte, pane elfe, já jsem jen člověk. Nepatřím sem, takže kdybych mohl –"

„Stráže!!" přerušil ho král.

Jen to ne, problesklo Robertovi hlavou a užuž se chystal zaplout zpět do polštářů, možná vyskočit z okna (i když podobně jako u pštrosů byly i jeho létací schopnosti na nule), když vtom ho napadla spásná myšlenka.

„Počkejte, počkejte," zagestikuloval zmateně na krále a jeho dva strážné v lesklé zbroji (kterou jim Eizatnaf ještě nestihl zabavit). „Já do vašeho světa vůbec nepatřím, dostal jsem se sem omylem stejně tak jako," ukázal na krále, „tohle. Ta teplákovka a džíny vašeho kluka. To jsou věci z mýho světa. Mýho, víme?"

„Z tvého světa? Obviňuješ nás snad z krádeže?! My je tu poctivě vyrábíme!" rozdurdil se král.

„Ale moc originální teda nejste," odfrkl Robert, který si začínal být jistý v kramflecích. „To zvířátko, co tak hrdě nosíte, no, dost pochybuju, že vám po lesích běhá obyčejnská puma. Tady by to byla asi nějaká šavlozubí oheň chrlící bestie. Takže, odkud to teda máte?"

Král na to nic neodpověděl, jen vytáhl z kapsy několik listů a zadumaně se na ně podíval.

„Toto," řekl a předal papíry Robertovi, „s sebou přinesl dým, který vyvolala jedna čarodějka při pokusu nahlédnout za oponu našeho světa. Spousta obrázků roztodivného oblečení, které jsem jaktěživ nikdy neviděl a nad tím nápis: ‚Jak vytvořit úspěšnou image.' A protože každý král chce být úspěšný, neváhal jsem ani na vteřinu a osvojil si tento styl. Jenže jak se tak na tebe dívám... Asi mi to lejstro pěkně lhalo."

„To určitě, ale... počkat?" vyjekl Robert ukřivděně. „Já náhodou úspěšný jsem. Sice nejsem nějaká místní honorace, ale jsem poctivej účetní."

Když viděl nechápající pohledy, které se uhnízdily na tvářích všech přítomných, dal se

do vysvětlování.

„Mám pod palcem peníze," řekl Robert důležitě. „Příjmy, výdaje, mzdy, to je moje."

„Aha, jsi tedy kouzelník s financemi!" zajásal král.

„No, tak nějak," začervenal se. Takto mu ještě nikdo nikdy neřekl, obvykle se k němu ve firmě chovali jen jako k póvlu.

Princ však s nimi radost nesdílel, přišlo mu totiž, že se konverzace stočila úplně jiným směrem, než měla.

„Otče, musíme ten problém s, no," ukázal na své oblečení, „prostě s tímhle už konečně vyřešit. Věci se nám líbily tak, jak byly předtím. Když skřeti nemuseli nosit sportovní tílka a čarodějnice šaty na ramínka. A víš, jak dlouho trvá drakům, než se nacpou do roláků? Jistě, jedna hlava je ještě dobrá, ale co když jich mají sedm?! Na to trápení se prostě nedá koukat."

„Opravdu by byli všichni raději, kdyby si mohli vyčarovat a nosit co chtějí?" zaváhal král. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?"

„Říkal jsem ti to tisíckrát, ale tys mě neposlouchal," zamumlal.

„Asi jsem se tak moc nechal unést vidinou úspěšného panovníka, že jsem úplně zapomněl na to, jak být dobrým tátou," řekl král sklesle. „Zvládneš mi odpustit?"

Na první pohled se mohlo zdát, že příběh královské rodiny směřuje ke šťastnému konci, jaký mívají typické sitkomy, jenže to by se do toho nesměl vložit Robert.

„To je tak sladký," povzdychl si a utřel si slzičku dojetí. „Ale neměl by to být spíš tady Pazlak, kdo bude žádat o odpuštění? Však víte, přeci jen to byl on, kdo mě sem vlastně zavolal, abych se vás zbavil."

„Tak je to?!" vypískl král. „Alzuok, můj prvorozený a jediný syn?! A dopustí se zrady?!"

Prince zalil pot a to nevěděl, že muž ještě zdaleka se svým výstupem neskončil. Robert totiž velice rád řešil různé roztodivné rébusy a přišlo mu, že království, ve kterém se nacházel, mu jeden takový poskytlo. Teprve nyní si uvědomil, že princovo jméno není jen směska podivných zvuků. Žádný Bzuk, ani Pazlak. Aby si však svou teorii mohl ověřit, potřeboval vědět ještě něco.

„Smím ještě jednou slyšet, jak se jmenujete, pane králi?" zeptal se Robert zvědavě a na moment tak zmírnil vladařův hněv.

„Eizatnaf, jméno mé," řekl panovník klidně, ale v očích mu stále zlověstně jiskřilo.

„Ei-zat-naf, Ei-zat-naf, to si potřebuju někam napsat."

Princ mu rozklepanou rukou podstrčil kus pergamenu s brkem a Robert začal čmárat.

„A ty jsi ten..."

„Alzuok," odpověděl princ.

„Jo, jo, přesně to jsem si myslel. Alzuok a Eizatnaf, že jsem si toho nevšiml hned," mumlal zamyšleně. „Přátelé, víte, proč jsme my lidé tak úspěšní? Nedělají to žádné super mikiny nebo luxusní teplákové soupravy. Úspěch se dostaví, když se nebojíte zapojit mozek," poklepal se brkem na čelo a málem si jím vypíchl oko. „Mozek. No, a ten můj mi právě říká, že vy dva si musíte vzájemně naslouchat."

„A jsi si jistý, že říká přesně tohle?" zeptal se král nevěřícně. „Nezaměnil jsi třeba slovo naslouchat a zaškrtit?"

„No, možný to je," zazubil se Robert, ale když spatřil bledého prince, raději se opravil. „Nene, bude to tak, jak jsem to říkal prve. Tvoje jméno," namířil brk na prince. „Alzuok, to neznamená nic jiného než Kouzla, ty bratře zpátečníku. A vy," namířil na krále. „Jméno Eizatnaf je ve skutečnosti Fantazie. No, a každý ví, že kouzla a fantazie drží při sobě. A přesně to vaše království potřebuje. Řekl bych, že vůbec nezáleží na tom, co budete mít při tom vládnutí na sobě, dokud budete svou práci dělat pořádně. Nechte tu řádit kouzla a oheň chrlící příšery a tílka s pumama nechte nám, domluveno?"

„Domluveno," přikývl král.

„Fantastické! Měl jsem se stát psychologem, tohle byla bezchybná prácička," pousmál se Robert. „Ty, Bzuku, až mě budeš vracet domů, zkus mi nechat aspoň kalhoty, jo?"

Alzuok přikývl, pronesl několik kouzelných slov a Robert okamžitě zmizel v tunelu vířivého dýmu. Lidé nebudou asi tak hrozní, jak se píše, pomyslel si princ a když zavíral knihu, neubránil se pocitu, že Robert možná také pochází ze světa plného kouzel. Jen budou krapet jinačí než ta, na které jsou elfové zvyklí.