Asi jsem se zamiloval. Říkám tam to slovíčko„asi", protože když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nevím, o co přesně jde. Kdykoli na ni pomyslím, tak se začnu usmívat jako trouba. Asi to vážně bude láska. A kdo je za to všechno zodpovědný? Jmenuje se Anička a je to ta nejkrásnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Ani nevím, odkud bych začal. Rád sleduji, jak jí sluneční paprsky tančí po jejích zlatých vlasech. Miluju její ladný styl chůze, při kterém vypadá, jako by tančila. Anička je zkrátka dokonalá v každém směru. Jenže je tu háček.  Jsem pro ni neviditelný. Ale věřím, že to se brzy změní. Začal jsem pracovat na plánu, který mi má zaručit, že si mě všimne. 

Jednoho rána mě hned při vstupu do školy upoutal plakát vylepený na dveřích. Byl na něm vyobrazený zářivý oranžový míč, nad kterým se skvěl nadpis: ŠKOLNÍ TURNAJ V BASKETBALU.

„Tak, co na to říkáš?" ozval se za mými zády známý hlas.

„Myslím si, že je to perfektní," řekl jsem s úsměvem Lídě, která jako jediná z naší školy věděla o mých skrytých citech. I ona vytušila, že by ze mě tato sportovní událost mohla udělat někoho. Být neviditelným mi už pomalu začínalo lézt krkem. Nikdo nestojí o to být obrýleným nekňubou. Strašně moc jsem chtěl, aby mě Anička zaregistrovala. Lída mi sice neustále opakuje, abych si z toho nic nedělal. Že prý jsem jen  v „anonymním režimu", který má své výhody, jenže jí se to říká, když jí osud přihrál štramáka!

„Co kdybychom zavolali Jacquesovi?" navrhla. „Ten by nám mohl poradit."

„Nevím, jak by nám mohl tvůj přítel pomoct," povzdychl jsem si. 

On byl tím posledním, s kým jsem chtěl mluvit. Jacquese jsem zkrátka nikdy nechoval moc v lásce. Zato okolí, to ho milovalo. Hlavně dámská část obyvatelstva z něj byla úplně paf.  Dost možná jsem byl jediný na škole, kdo měl radost, když jsme se dozvěděli, že se po několika letech studia u nás musí vrátit zpátky do Paříže. Když nad tím tak přemýšlím, to mi asi na oblíbenosti taky moc nepřidalo.

„Nezapomeň, že je z národu milovníků," mrkla Lída šibalsky.

„Takže mě naučí nějaké super techniky v tulení? Jak se nejlépe mazlit s míčem, nebo nedej bože s rozhodčím?" řekl jsem skepticky.

Basketbal jsem nikdy pořádně nehrál, takže jít na turnaj bylo dost velkým soustem. Nepatřil jsem mezi extra sportovce a na každém tělocviku jsem byl do týmu vybrán vždycky jako ten poslední. Jenže jakmile je ve hře láska, člověk je schopný šílených věcí. A plakát s míčem na mě jasně křičel: „Troubo Už Radši Neblbni A Jednej."

Lída dělala, že mou poslední poznámku o mazlení neslyšela a vyrazili jsme do třídy. Myslel jsem si, že mi výuka pomůže zapomenout na chystané sportovní klání, jenže opak byl pravdou. O matematice jsme počítali optimální velikost týmu a počet náhradníků, dějepis jsme strávili analýzou taktik využitých v NBA, ve fyzice jsme zase zjišťovali, do jaké míry se má míč nafouknout, aby doletěl nejdále.... To je zkrátka moje štěstí. Člověk, který by hledal žlutou kartu maximálně v nějaké společenské hře, musí studovat školu, jejíž ředitel na sport prostě nedá dopustit.

Hned po škole jsme vyrazili k Lídě domů. Zapnula počítač a začala vyzvánět Jacquese. Netrvalo dlouho a na obrazovce se objevil v HD rozlišení ten jeho strašně perfektní ksicht. Vlastně ani netuším, proč ho tak moc nesnáším.

„Ahoj pržátelé!" ozvalo se z počítače.

Aha, tak už to vím. Mluví jako tatar, ale o holky nemá nouzi. Zatracení Francouzi a jejich hroztomilé pržízvuky.

„Jak se máte?" usmál se a z monitoru na mě vykoukly jeho zářivě bílé zuby.

„Dobrý, dobrý," odfrkl jsem. Bylo těžké přiznat, že od něj chci radu.

„Je tu jeden, no, problém, víš?" pokračoval jsem. „Ve škole máme turnaj v basketu a já na něm chci někoho oslnit. Jenže nevím jak."

„Oh là là, basketbal?" zasmál se. „Teohreticky nemusíš vynikat fe chraní, a pržesto být okozlující. Má hrada je: dej si ležet na účesú. Flasy za tebe odvede to nejteší. Et oui! Také mos nebehát," pohrozil prstem. „Pocený šlovek není, jak to vy Češi ržíkáte, pržitašlivý."

„Neržíkej!" zahrál jsem překvapeného, ale byl jsem ihned uzemněn Lídiným ostrým pohledem. „Ty mi vlastně radíš," pokračoval jsem a nedokázal jsem a ubránit úsměvu, „abych při sportu... nesportoval? To je geniální! A abych nezapomněl, ještě si mám udělat vlasy. Zázračné. Převratné! Že mě to hned nenapadlo!"

„Oui," ušklíbl se Jacques. Jistě na mě v duchu nadával. „A ty byrýle musí dolů. Ballon umí udelát pekný neporžádek na tvárži."

„A to by byla škoda, chápu. Svou tvárž mám totiž tuze moc rád."

Zase ten Lídin odsuzující pohled.

„Oukej, už s tím přestnau," obrátil jsem se na ni a usmál se tak, aby to Jacques neviděl.

Lída se jenom zašklebila a přebrala kontrolu nad svým počítačem.

„Merci, Jacques! Jsi prostě zlatíčko!" zašveholila. Musela obrátit notebook blíž k sobě, aby nebylo vidět mé předstírané dávení. „S vlasy Péťovi ráda pomůžu, jen nevím, jestli máš pravdu s tím sportováním. Holky mají rády muže činů. Dobrá přihrávka nebo koš dokáže obměkčit každé dívčí srdce."

„Phroč tedy nedat Pethrovi nějakou spohrtovní leksi?"

„To je taková blb-," zarazil jsem se. „Počkat, ty máš vlastně... pravdu. To by mohlo zabrat."

Vážně jsem musel s tím nafrněným croissantem souhlasit. Lída se účastnila již několika sportovních klání a pokaždé byla skvělá. Zvlášť v basketbalu odváděla přímo hvězdné výkony. Jediné, na čem by měla zapracovat je běh. Pokaždé, když za někým uhání, vypadá jako zmatený podnapilý kůň. Ne jako Anička, která je za každých okolností tak elegantní. 

„Tak fajn, saláte," ušklíbla se na mě. „Uvidíme, co v tobě je."

Rozloučila se s tím otrapou Jacquesem a zamířili jsme na blízké hřiště. Lída se mě nejprve snažila naučit všemožné kličky a triky pro účinnou obranu a útok, ale nakonec to vzdala. Mělo to hned dva důvody. Zaprvé se hodně potím, takže by tímhle způsobem vzal nagelovaný účes i čistý dres za své a zadruhé... jsem totální dřevo. Brzy jsme zjistili, že pro dobro mě i mého okolí bude nejlepší, když se někam postavím a budu vypadat dobře. Pozornost jsme zaměřili hlavně na mé špejlovité paže. Chvilinku trvalo, než jsme je uvedli do provozu, ale za nějaké dvě hodiny se konečně dostavil výsledek. Byl jsem schopný míč nejen chytit, ale dokonce ho i hodit směrem, kterým jsem vážně chtěl, aby letěl!

„Výborně, Péťo, řekla bych, že jsi připravený," zasmála se Lída, v obličeji stále ještě trochu rudá z toho neustálého běhu za zakutálenými balóny, kterými jsem ji měl tu čest obšťastnit.

„Stejně si myslím, že kdybych mohl ten míč kutálet, dosáhl bych i na zlato."

„Jasně, že jo," řekla a nakrčila přitom nos, jako by mi snad nevěřila.

„Že váháš!" bránil jsem se. „A teď si vem tu kulatou věc, jen z pohledu na ni mi je zle."

„Té kulaté věci se říká míč a je to náhodou skvělá zbraň proti nudě a trudomyslnosti," zasmála se. „Hodně štěstí, Péťo," vzala si ode mě balón a políbila mě na tvář.

Ještě chvíli jsem na tom hřišti stál jako opařený. V břiše jsem cítil zvláštní brnění, chvěl jsem se po celém těle. I přesto, že se jednalo o kamarádskou pusu, zalilo mě nezvykle příjemné horko. Cítil jsem, jak mi pomalu rudnou tváře. Bylo to zvláštní. Krásné. A já v tu chvíli přemýšlel, jaký by byl polibek od Aničky, která je tak dokonalá. Možná až moc. Do háje, napadlo mě, co když jsem se zamiloval do ženské verze Jacquese?!