„Musím to vědět!" volal zjevně vytočený chlapík v obleku. „Já POŽADUJI, abyste mi odpověděl na mou otázku!"

„Jděte pryč!" vypískl někdo z domu.

„Nepůjdu," opáčil muž, „dokud mi neodpovíte na můj dotaz. Je to otázka života a smrti, abyste rozuměl. MUSÍM TO VĚDĚT."

Žádná odpověď.

„Takže, Josefe," zmírnil muž po chvíli svůj tón, „vyčistil jste si zuby?"

„Jděte pryč, vy..., vy..., magore!" Josefův hlas chvílemi přeskakoval do fistule. Odpovědí na neškodnou otázku z oblasti hygieny se stalo rázné prásknutí dveří, které bylo slyšet až na ulici.

„Tady agent 512," muž vzal vysílačku a v rychlosti shrnul nedávné události. „Zřejmě jsem ho zahnal až do koupelny. Je krize zažehnána?"

„Ne," zazněla strohá a výstižná odpověď, „jsme ztraceni."

„Tak přesně toho jsem se obával," povzdychl si a ve vteřině ho zalil kužel jasného světla. Stejně rychle jako se ta oslepující záře objevila, tak i zmizela. A po agentovi 512 nebylo ani vidu ani slechu.

Jistě si právě teď říkáte, co se to tady sakra děje? Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme zacouvat o necelou hodinku nazpátek, do chvíle, kdy se Josef probudil.

Každý hrdinský příběh, nehledě na to, jestli se odehrává ve Středozemi nebo v začarovaném lese, začíná tím, že se hrdina probudí. Dává to smysl, protože spící hrdina je světu užitečný podobně jako vidle Frankensteinově příšeře. Navíc, a tohoto faktu si je málokdo vědom, 99,99999 % příběhů začíná v pondělí. Byla to právě pondělní rána, která se stala nejoblíbenější dobou pro dobrodružství. Obvykle se tímto dnem zahájí hrdinná výprava na záchranu světa. Jenže tady, tady je to trochu jiné. Josef není žádný hrdina a už vůbec se nechystá něco zachránit. Právě naopak. Ono osudné pondělí Josef nedopatřením odstartoval jeho konec.

Bylo ukrutně, ukrutně brzo ráno, když Českými Budějovicemi, městem, kde by chtěl žít každý, zazněla Josefova oblíbená písnička. I když ona už to vlastně nebyla jeho oblíbená písnička. Před lety si ji nastavil jako svůj budík a delikátní misky vah se nepříjemně naklonily při jejím osmapadesátém přehrání. V tu chvíli se něco v Josefovi zlomilo a kouzelná melodie se změnila na vlezlý fujtajbl, jehož účelem bylo ho pasivně agresivním způsobem tahat ven z postele.

„Hmpf," odfrkl Josef, který se z boku převalil na břicho. Zabořil hlavu do polštáře a oba jeho konci si zacpal uši.

„Prokletá Helenka Vondráčková a její Sladké mámení," zanadával. „Už to nemůžu ani slyšet! Hoďte na ni deku, nebo ji zabiju!!"

Několika sudy se dovalil až k okraji postele, ze kterého s ránou, silnou jako sto králičích dupnutí, slítl rovnou na koberec. Zapátral rukama pod postelí a přes chomáčky prachu a drobky od snídaňooběčeře nahmatal svůj župánek. Za normálních okolností, by mu celá vstávací rutina trvala mnohonásobně déle, protože by minimálně pětkrát odložil budík, jen aby si pro sebe utrhl několik sladkých minut ničím nerušeného lenošení v posteli. Jenže toto ráno, bylo jiné. Někdo Josefa konečně dokázal ocenit. Díky rekordnímu počtu sesbíraných plastových víček se mu dostalo cti promluvit na zasedání OSN. Zatím netušil, o čem vlastně bude hovořit. Měl však jistý cíl – změnit svým proslovem svět. Josef rozhodně nebyl troškař.

A byla to právě myšlenka odměny, která mu umožnila fungovat v době, kdy vše ostatní ještě spí. Nasoukal se do svého bleděmodrého županu a seběhl po schodech dolů. Jeho kroky vedly přímo do kuchyně. Dal dva krajíce chleba do toustovače a čekal. Poťukával nohou a celou dobu nervózně sledoval hodinky, dokud nepřišel dlouho očekávaný zvuk. Cinknutí! A to znamenalo jediné. Snídaně!

Oba kousky chleba měly mnoho společného: byly precizně propečené, v koši, křupavé na povrchu, krásně měkké uvnitř, v koši, s takovou tou krásnou krustičkou, po které se hezky rozteče máslo a... ano, byly v koši. Vymrštěny toustovačem provedly salto skrčmo vytrčmo přímo do koše na odpadky. Naštěstí prázdného. Josef naštvaně oba tousty vylovil z pytle a několikrát na ně foukl. Jen tak pro jistotu. Položil je na kuchyňskou linku, namazal máslem, dal na talíř, jenže nezaregistroval, že se mu z talíře oba vydaly na novou cestu. A to přímo směrem k podlaze. Zrovna si dělal vodu na čaj a spadlé snídaně si všimnul až po delší chvíli.

Hmm, pomyslel si, pravidlo pěti vteřin bylo jaksi porušeno... Mám si ty tousty pořád dát? Podíval se na hodinky. Měl tak akorát čas, aby se dal nějakým způsobem do pucu a dostal se na vlakové nádraží. Pokud by zmeškal svůj spoj, nestihl by své navazující přestupy a jeho lístky by se staly rázem nepoužitelnými. A tak mu nezbývalo nic jiného než sebrat oba tousty z podlahy, smést z nich nelíbivé cucky a žmolky, a zakousnout se do snídaně. Tu a tam z pusy vytáhl šedou nitku, ale něco takového pro Josefa nebyl žádný extrém. Jenže to, co následovalo, už se za něco extrémního považovat dalo.

Do jeho kuchyně vrazila vlna světla, která ho na vteřinu oslepila. Po chvíli přemítání se odhodlal vykouknout z okna, kde na své příjezdové cestě spatřil muže v obleku. Pozorný čtenář pozná, že jsme se dostali k úplnému začátku našeho příběhu. Agent stál na místě, kde ještě před vteřinou nebyla ani noha. Znal Josefovo jméno, které znát neměl. Co však Josefa zneklidňovalo nejvíce byly ty neodbytné dotazy ohledně jeho chrupu.

Zmatený a vyděšený vyběhl Josef do koupelny. Naposledy se ohlédl přes své rameno, jen tak pro jistotu, aby zjistil, že ho ten blázen nepronásleduje. Když se ujistil, že je vzduch čistý, zavřel za sebou dveře od koupelny a pro jistotu se tam ještě zamkl.

„Proč se takové věci dějí zrovna mě," fňukl a svalil se do kouta, přičemž zavadil o ručník, který se mu rázem uhnízdil na hlavě. „Vždyť já jsem spořádaný občan. Umím pozdravit i poprosit, daně platím, myju se každý den... nebo spíš obden. No, dobře, tak posledních pár dní jsem hygienu malinko šidil, ale kvůli tomu se svět snad nezboří, ne? Co jsem komu jen udělal, že před mým domem musel zaparkovat dentální James Bond?!"

Pohodil hlavou a shodil ze sebe modrý ručník, který v jeho koupelně spíše nabral barvu padesáti odstínů šedi.

Stále trochu vyděšený došel ke skřínce nad umyvadlem, otevřel ji, odfoukl lehkou vrstvu prachu a... zjistil, že mu došla pasta. Tak vzal alespoň kartáček, kterým si symbolicky několikrát přejel po zubech. Je to přeci snaha, co se počítá.

Josef se podíval na svůj odraz v zrcadle. Nastal čas pro jeho každoranní rutinu známou též jako promluva do duše. Tímto způsobem měl získat potřebné sebevědomí na přežití dne. Nebo v to alespoň doufal. V novinách četl, že to funguje a tisk by mu přeci úmyslně nelhal, ne?

„Jsi sebevědomá lidská bytost..." Josef vytáhl ze skřínky malý cár toaleťáku, na který si napsal svůj motivační proslov a pokračoval ve čtení: „Jsi frajer, kterému k nohám padne jakákoli žena. Pod tvým pohledem roztaje i to nejchladnější srdce. Jsi šarmantní... elegantní... silný... jemný... super odolný... absorpční... trojvrstvý?? Co to sakra..." Teprve nyní si všiml, že se jeho text nějakým způsobem spojil s textem z obalu.

Zavřel skřínku, navoněl se dvěma různými deodoranty, učísl si vlasy a stříkl si do pusy osvěžovač dechu, aby to z něj netáhlo jako z továrny na olomoucké tvarůžky. Když byla Josefova ranní hygiena u konce, mohl přejít k židli, na které už měl přichystaný svůj oblek. Do Paláce národů se člověk nedostane každý den a rozhodně přitom nemůže vypadat jako vandrák.

Upravený, navoněný a učesaný vyšel ven, zamkl hlavní dveře a několikrát pro jistotu vzal za kliku, aby se ujistil, že se do jeho domečku jen tak někdo nedostane. Přešel ke svému kolu a natahoval se po cyklistické helmě, když v tom si všiml, že je v ní něco uloženo. Vypadalo to jako dárek. Malá kvádrovitá krabička ozdobena rudou mašlí. Vzal si předmět do ruky, odlepil víčko a... vytáhl zubní pastu?!

„Ten @#$@#&@!!" vykřikl tak peprně, že by se i dlaždič začervenal. „Tohle už přechází úplně všechno!" Josef odhodil krabičku na příjezdovou cestu, nasadil si helmu a vyrazil do světa.

Zde je třeba něco důležitého podotknout – ještě nikdy před tím, za celou dobu, co byl naživu, mu cesta neubíhala tak pomalu. Neustále měl na očích různé billboardy, a přestože Josef slyšel o cílené reklamě a úniku osobních dat, nikdy by nečekal, že jsou výrobci schopni dojít až takto daleko. Měl pocit, že se mu někdo snaží něco vsugerovat. Některé upoutávky pouze jemně naznačovaly, jiné byly dost jasné.

Nová expozice v muzeu, tyto artefakty zub času nijak neovlivnil.

V naší kavárně zaručeně najdete něco na zub.

Nepovedený účes? Zbavíme vás zubů na vlasech.

Nová divadelní hra Hamlet vám ukáže, že ne vždy pomsta typu oko za oko, zub za zub funguje.

Zakousněte se v novém roce do nové výzvy, začněte s jógou již dnes!

Naostříme zuby vaší staré... pily, že bude jako nová.

Zřiďte si životní pojištění, než na vás přijde Zubatá.

Zatněte zuby a zúčastněte se našeho maratonu.

Přijďte na dětský den, zazpíváme si i písničku „Dupy dupy dup, draka bolí zub".

Nová zubní klinika otevřena! Přihlaste se ještě dnes! Říkám DNES, Josefe.

A tak, zatímco si Josef užíval této podivuhodné cesty po povrchu, hluboko pod ním zuřil chaos. V českobudějovickém podzemí se nacházela centrála elitních tajných agentů, kteří dnes zrovna moc elitně nevypadali. Po chodbách zmateně pobíhaly černé obleky patřící mužům, ženám, a dokonce i zvířatům. Ano, tajným agentem v dnešní době může být kdejaký vůl i kráva, ale to neznamená, že nemohou vypadat šik.

Každý zde vypadal, jako by se zrovna chystal na nějakou tajnou misi nebo maturitní ples. Ať to bylo tak či onak, všichni měli ten den velice napilno. Motali se potemnělými chodbami bludiště, předávali si šanony z ruky do ruky, z ruky do tlapky, z tlapky zpátky do ruky a tak dále a tak dále. Celý tento řetěz informací měl jen jeden jediný cíl: záchranu světa. A jedno se těmto agentům muselo nechat, v tomto oboru nebyli žádná béčka.

Za dobu své existence odvrátila tato podzemní agentura mnoho, mnoho, mnoho, mnoho průšvihů. Nebyli to žádní zelenáči a pod rupacku se jim již dostalo pár pohrom gigantických rozměrů. Tou nedávnou byla globální katastrofa s modifikovanými komáry, kteří se ve špatných rukách mohli rychle změnit ve zbraň hromadného ničení. Tehdy spojili své síly s agenty FBI, i když... nazývat to „spojením sil" je trochu silné slovo. Spíše je FBI vyhledala a žadonila! Prosila je na kolenou, aby jim pomohli. A vedoucí celého tohoto utajeného komplexu, znám též jako agent 1, jejich prosby vyslyšel. Po agentuře se šuškalo, že tehdy dokonce vedoucímu FBI odhalil svou tvář, což byla velká věc. Svůj vzhled uchovával v tajnosti a preferoval velet z českobudějovického podzemí, než aby byl na povrchu všem na očích.

Jenže výzva, které v tuto chvíli spolu s ostatními čelil, byla tou největší, nejnebezpečnější a možná i poslední, kterou měl tu čest přijmout. Nikdo si to nechtěl přiznat, ale možná byla situace vážně nad jejich síly. A pokud ano, tak pro lidstvo nastal oficiálně... poslední den na Zemi. Spousta agentů byla vytížena papírováním, které, na rozdíl od světa, neznalo konce. Některé kancelářské krysy se však dokázaly od této rutiny vysvobodit a v řídící místnosti promítly na jedné z obřích obrazovek visících na stěnách mapu světa.

„Díky, agente 22," ozvalo se z otočného křesla.

Myška v obleku se začervenala, pochvalu od samotného šéfa totiž nedostával jen tak někdo. Naposledy přeleštila obrazovku a přidala se ke zbylým kancelářským hlodavcům, aby jim pomohla lépe se prokousat všemi těmi šanony.

Agent 1 zíral na obří obrazovku. Zračila se na ní mapa celého světa, která rychle měnila svou barvu. Bílá plocha kontinentů nedokázala odolávat rudé záplavě, která vycházela ze Švýcarska, konkrétně z Ženevy.

„...je krize zažehnána?" ozvalo se z komunikačního zařízení na stole.

Agent 1 se natáhl po tlačítku a na okamžik blikající světla osvítila něco nelidského.

„Ne," odpověděl a smutně pohlédl na obrazovku, „jsme ztraceni."

V rohu řídící místnosti se zhmotnil kužel světla, a to i s agentem 512.

„Měl jste ideální příležitost to vše zarazit," pokračoval šéf stále otočen směrem ke zdi, „a eliminovat hrozbu. Co se pokazilo?"

„J-já, nevím. Říkal jsem mu, ať si vyčistí zuby... Nechápu, proč to nezvládl. Musela mu dojít zubní pasta nebo tak něco..."

„Měl jste být lépe připravený, 512," oponoval šéf, „nechali jsme to zajít příliš daleko. To by vás zabilo vzít s sebou pastu navíc?"

„Asi ano, tedy vlastně ne. Já se omlouvám, j-já netušil jsem, že to bude takový problém. Navíc jsem si nebyl jistý, jestli mi to agentura proplatí, víte?"

„U všech svatých, v sázce je osud světa, jistěže by vám byly výdaje za zubní pastu proplaceny! Takže teď se vraťte hezky zpátky a tu pastu mu přineste. Třeba v dárkovém balení, na tom nezáleží."

A jak agent 1 přikázal, tak bylo učiněno. K Josefovi se dostala krásně zabalená zubní pasta, jejíž budoucnost nebyla nijak zářná a tuba skončila pohozena v křoví u příjezdové cesty. To vše se k veliteli samozřejmě doneslo a ještě, než Josef dorazil na nádraží, měl už agent 1 připravený další plán. A tentokráte byl mnohem rafinovanější.

„Jestli tuto krizi co nejdříve nezažehnáme," začal a natočil své křeslo blíže k obrazovce na stěně, „pak se tato simulace brzy stane nepříjemnou skutečností. Pokud se Josef dostane do Paláce národů bez protilátky, kterou obsahují právě jen a pouze zubní pasty... tak nakazí všechny přítomné a během několika hodin tomu podlehne celý svět."

„Pane, mně se to zdá trochu, no, přehnané. Jaká věc by mohla mít takovou sílu, že dokáže zničit celé lidstvo, a přitom se dá snadno porazit čištěním zubů?" oponoval agent.

„Jak bizarní, že?" z křesla se ozval smích. „Povím vám příběh, který mnoho lidí nezná, agente. Příběh hovořící o stvořeních tak prastarých, že se jejich vznik datuje až ke vzniku prvního člověka. Nebo víte co? Já vám tady o tom pustím krátký dokument, to bude rychlejší." Zmáčkl tlačítko a přes mapu světa se promítlo malé okénko, ze kterého se dozvěděli, že se dokument načetl z třiceti procent. Po chvíli už bylo video připraveno ze čtyřiceti procent, pak ze šedesáti, sedmdesáti, devadesáti... A přesně u devadesáti devíti procent nastala trapná chvíle ticha.

„Asi to zamrzlo," zkonstatoval zjevné agent 512.

Jenže po chvíli vše zmizelo. A celá obrazovka se zbarvila domodra.

„Doprčic," vypískl šéf ze svého křesla, když spatřil, že se jeho obrazovka utopila zrovna v této barvě.

„Mám zavolat technika?"

„To je od vás milé, agente, ale věřte tomu nebo ne, katastrofa s panem Josefem není jediná věc, kterou musíme řešit. Momentálně mnoho zkušených agentů zasahuje po celém světě a z dostupných sil jsem jen na samotné monitorování Josefa využil více pracovníků, než by mi bylo milo. A to nechtějte, abych vám začal povídat o tom, kolik úsilí naši agenturu stálo vybudovat tak narychlo ty billboardy! Ne, na takovou technickou banalitu jako je modrá smrt si zkrátka nemůžeme dovolit zavolat někoho dalšího."

„Takže co navrhujete, pane?"

„No, co by, jde se googlit. Musíme zjistit, jak nad to vyzrát. To nám tady vážně chybělo," povzdychl si agent 1.

A tak se vydali do temných hlubin webu. Rady byly různé a oni je všechny poslechli do puntíku: zkontrolovali a otestovali vše možné i nemožné, jenže výsledek se ne a ne dostavit. Nakonec agentovi 1 došla trpělivost a počítač napojený na obrazovku vypl. Po chvíli svého rozhodnutí litoval, celý systém znovu nahodil a hle! Vypnutí a opětovné zapnutí zřejmě vážně řeší i ty nejzákeřnější technické problémy a dokument tak mohl konečně začít.

„Bapětky," ozval se z obrazovky ženský hlas. „Bapětky jsou mikroorganismy v mnohém podobném bakteriím. Vyskytují se všude kolem nás, ale jejich přítomnost v okolí je sama o sobě člověku neškodná, tedy až do chvíle, kdy..."

Na obrazovce se objevil muž, který v parku vesele pojídal párek v rohlíku, když v tom mu párek spadl.

„Otravné, že?" pokračoval hlas. „Tato situace má dvě řešení. Můžete to nechat být, zakopnout párek pod lavičku, v lepším případě ho vzít do kapesníčku a vyhodit ho do koše. A pak je tu ještě jedna možnost. Sníst ho. Je to jaksi nehygienické, ale jestli vše spadlo ‚jen' na zem, je i toto rozhodnutí pochopitelné. Pokud zvednete jídlo ze zašpiněného povrchu do pěti vteřin, Bapětky vám neublíží. Aby se dokázaly řádně přichytit na potraviny v takové míře, že by dokázaly člověku uškodit, potřebují více času. Pokud však nedodržíte pravidlo pěti vteřin..."

Muž z dokumentu sebral párek ze země, několikrát na něj foukl a ukousl si další sousto. Jen si možná ukousl o dost více než mohl sníst, protože časomíra na boku obrazovky hovořila jasně: od pádu párku uplynulo sedm vteřin. Následoval záběr z perspektivy jídla a dokument se tak stal přírodopisnou záležitostí.

„Během několika vteřin po pozření infikovaného jídla, začínají Bapětky vyzařovat specifické záření, které však nijak neohrožuje život jejich lidského hostitele. Samotná přítomnost Bapětek v těle však nebezpečná je. Pokud se nakaženému nepodá do patnácti hodin fluor, bude zahájen jeho rozklad."

„Rozklad?" vyhrkl agent 512. Byl ale ihned okřiknut a raději zase zmlkl.

„Bapětky si vybírají pouze upravené jídlo, proto jimi zvířata nejsou nijak ohrožena. Tyto organismy se zajímají o vápník a jedním z hlavních účinků, které má jejich přítomnost na hostitele, je oslabení kostí. Mezi další účinky patří slabost, ospalost, náladovost a zkažený dech.

S pomocí svého hostitele se mohou Bapětky šířit dál za pomoci zvukové techniky. Člověk tedy ani nemusí pozřít jídlo ze země, aby se nedobrovolně stal jejich nositelem. Stačí, abyste byli na přednášce, koncertu, schůzce, nebo třeba jen na diskotéce s nakaženým dýdžejem a máte problém. Nepodceňujte proto prevenci a každý večer si vyčistěte zuby. Zubní pasty obsahují fluor, který vám zajistí výhru nad Bapětkami. Ale pozor! Samotný fluor je člověku ve větším množství též nebezpečný. Na kartáček proto naneste jen malé množství zubní pasty, a to v přibližné velikosti hrášku.

Abyste měli jistotu, že ustojíte jakýkoli jejich případný útok, doporučujeme mít silné kosti. Účinnou prevencí je také zařadit na jídelníček mléčné výrobky a dodržovat základní hygienu. Doporučuje se i mytí rukou před jakýmkoli jídlem.

V příštím díle našeho dokumentárního pořadu Známé věci o neznámých věcech se podíváme do hlubin oceánů. Odvádí Poseidon řádně daně? Má malá mořská víla povolení pro svou sbírku lidského odpadu nebo jen vytváří černou skládku? Jsou bytosti žijící pod hladinou vážně za vodou nebo jsou jen podvodníky, kteří v tom zkrátka umějí plavat? Odpověď na tyto i jiné otázky se dozvíte v příští epizodě."

„Nějaké dotazy, agente?" ozvalo se z křesla při závěrečných titulcích.

512 si namísto odpovědi kontroloval dech. Dvakrát rázně dýchl do dlaně a přiložil si ji ke kořeni nosu. Dech mu sice úplně nevoněl, ale s jistotou mohl prohlásit, že v něm žádné Bapětky nesídlí.

„Jsou Bapětky inteligentní?" zeptal se po chvíli.

„Dobrá otázka, sám si nejsem moc jistý odpovědí. Tuhle jsem se s nimi snažil nad mikroskopem trochu porozprávět. Tým našich vědců mi k tomu vybudoval speciální zařízení, jenže žádný průlom nenastal. Nedostalo se mi totiž žádné odpovědi."

„Ach, takže mluvit neumí."

„Buď to, anebo mě ty mrchy ignorovaly. Ale to nic nemění na naší krizi, agente. Podle nejnovějších údajů Josef nasedl na svůj první vlak. Máme štěstí, nejenomže se z Českých Budějovic do Ženevy nedostane jediným vlakem, ale ještě si zvolil jako svého přepravovatele naše národní dráhy, díky čemuž získáme tak hodinu času navíc. Minimálně. Počkejte na něj tedy v Praze, tam bude přestupovat."

„A to tam mám jít jen tak?" váhal.

„Samozřejmě, že ne ‚jen tak'. Dostanete převlek a dva pomocníky. Teprve pak můžete zahájit svou křížovou výpravu."

„K-k-křížovou výpravu?? Já vám nevím, sice mu hygiena není svatá, ale tento způsob řešení, zdá se mi poněkud radikální..."

„Když přijde na záchranu lidstva, nic není moc radikální," oponoval velitel a hvízdnul.

Nastalo hrobové ticho. Takový ten typ nepříjemného trapného ticha, při kterém obvykle člověku začne kručet v břiše. Nikdo zatím nedokázal přijít na to proč. Je jedno, jestli je osoba v tu chvíli sytá či hladová, jakmile se ocitne v místnosti, kde se potichu píše test, nebo se třeba jen na někoho čeká, něčí žaludek vždycky přivede vlastníka do trapné situace. A tak ani agent 512 neutekl svému osudu a během zlomku vteřiny začal jeho žaludek přivolávat velryby.

„Pardon, pane," několikrát si odkašlal a dlaněmi si tiskl břicho, jako by se jej snažil umlčet, „ale já se prostě musím zeptat. Kdy se sem ti vaši křižáci chystají přijít?"

„Už jsme přeci tady!" vypískl odněkud tenký hlásek.

„Seznamte se, agente 512," pokračoval velitel, „toto jsou mistři Pa a Vouk, naše křižácké komando."

Teprve nyní si agent všiml, že se mu před obličejem houpou dvě tenká vlákna, na jejichž koncích se nacházeli Pa a Vouk.

„Rádi vás poznáváme," vypískl tenkým hláskem Pa. „My, křižáci, už nějaký čásek pomáháme vašemu šéfovi. Speciálně, když jsou ve hře Bapětky."

Komando křižáků bylo pro agenta 1 esenciální. I přesto, že zaměstnával mnoho šikovných pracantů, muže i ženy, siláky i akrobaty, kočky i psy, komáry, myši, mořské ježky i žraloky, pavouci do jeho organizace oficiálně nepatřili. Ti holomci odmítali jakoukoli autoritu a jediné, na co slyšeli, byla přátelská spolupráce. Dělání službiček, to pro ně byla přímo rajská hudba. Takže pokud ve svém bytě někdy najdete pavouka, nechtějte se stát jeho šéfem a spíše počítejte s tím, že za likvidaci obtížného hmyzu si od vás bude něco účtovat. Speciálně u ženské části obyvatelstva bývá jeho pobyt hrazen částí duševního zdraví.

A byli to právě křižáci, kteří se stali nepostradatelným pomocníkem při porážení Bapětek. Vlastně jim to šlo tak skvěle, že agent 1 usnul na vavřínech a možná proto ho celá tato situace s Josefem tak moc zaskočila. Díky záření Bapětek mohl za pomoci svých satelitů snadno zaměřit jakoukoli osobu, která s tímto organismem měla, co dočinění. A pokud si zrovna nevyčistila zuby, vůbec to nevadilo. Křižáci přišli pod rouškou noci a spícímu člověku vstříkli do úst modifikovanou ústní vodu. Krize byla tímto efektivním způsobem zažehnána, aniž by stihla naplno vypuknout. Pomalost Bapětek vskutku hrála agentovi 1 do karet, jenže nyní, když byl jejich hostitel Josef na cestě do Ženevy, měl agent 1 snad poprvé ve svém krátkém životě strach. Díky mikrofonu, reproduktorům, sluchátkům a vůbec veškeré té technice, která má pomoci jasnějšímu pochopení proslovů, by se mohly Bapětky rozšířit po celém světě. A protože čištění zubů patří spolu s osmihodinovým spánkem k nejvíce přeskakovaným lidským činnostem, většina obyvatelstva planety by do konce dne podlehla. Jenže něco takového velitel nechtěl a nemohl dopustit.

A tak se agent 512, spolu s Pa, Voukem a svým převlekem, vydal na pražské hlavní nádraží. Díky svému rychlo-transportnímu paprsku byl na místě během vteřiny a mohl se na nadcházející velkou akci přichystat.

Josef dorazil o pár hodin později. Vyběhl ze svého vlaku, rudý v obličeji, s helmou na hlavě, svírající kolo v pravé ruce a hnědou koženou brašnu v levé. Přeběhl z jedné strany nádraží na druhou a celý udýchaný doběhl ke svému dalšímu spoji. Stihl to jen tak tak. Ve vteřině, kdy se za ním zavřely dveře vagónu, se vlak rozjel. Josef se z posledních sil doplazil do volného kupé a tam se svalil na jednu ze sedaček. Poté, co se mu alespoň trochu zklidnil dech, začal usilovně přemýšlet o svém proslovu. Chtěl zdůraznit, jak je důležité starat se o životní prostředí, ale aby přitom vypadal jako frajer. Speciální důraz kladl na vyzdvižení svých úspěchů jako sběrače plastových víček, protože, šmarjá, to byla fuška! Jenže se ve svém plánování nedostal ani přes pozdrav a už zavítal do jeho kupé nový návštěvník.

Byl to muž ve středním věku, na jehož hlavě by se dala vystavět přistávací dráha pro letouny a jeho košile by posloužila jako solidní plachta na kolo či menší automobil. Jejich pohledy se na okamžik střetly, ale krom toho, že Josef kýchl a muž se vysmrkal, z těch dvou nic dalšího nevylezlo. Josef se vrátil ke svému plánování proslovu a jeho spolucestující si rozbalil syrečky a pustil se do svačiny. Uzavřený prostor malého kupé se až nemilosrdně rychle zaplnil pronikavou vůní této pochutiny a pokud se Josef nechtěl stát obětí chemického útoku, musel s tím urychleně začít něco dělat. Se zadrženým dechem přeběhl k okénku a pokusil se jej otevřít. Jenže to nešlo! Přes veškeré vyvíjené úsilí nechtělo okénko za žádnou cenu povolit. Cítil, jak mu vtíravý puch syrečků pálí chlupy v nose a jeho oči se pomalu plnily slzami. Když už to vypadalo nejhůř, okno konečně povolilo.

„Co máš zatraceně v plánu, cizinče? To mě snad chceš zabít?" mumlal si tiše pod vousy. Třásl se po celém těle, a ještě, než se vydal zpět na své místo, zůstal chvíli stát u otevřeného okna a dýchal čerstvý vzduch, který byl ještě před zlomkem vteřiny ohroženým artiklem. Otevřel svá ústa do kořán, ale hned u prvního hlubokého nádechu v něm zčistajasna hrklo. Jako by něco spolkl a ono to bojovalo o přežití.

Určitě to byla moucha, pomyslel si, musím ji rychle zabít... teda zapít. Po dvou zakuckáních byl u své brašny a hledal láhev s vodou. Jeho spolucestující byl poněkud zneklidněn, ne však natolik, aby mu nabídl svou pomoc.

„Áh, to je lepší," oddychl si Josef po několika locích a zahleděl se směrem ke dveřím kupé, do kterých vkročil průvodčí.

„Kontrola jízdenek," prohlásil a podíval se směrem k Josefovi. „Jste v pořádku, pane? Nevypadáte zrovna dobře."

„To je... v pořádku," odkuckal si. „Nic mi není, jen jsem musel spolknout nějakou mouchu."

„Nebo pavouka," dodal jeho spolucestující mrzutě. „Věděli jste o tom, že člověk spolkne v průměru až osm pavouků ročně, zatímco spí? Zlí jazykové tvrdí, že ve skutečnosti lidé spolknou alespoň jednoho pavouka denně, ale to je naštěstí mýtus. Dovede si to představit? No, hrůza."

„Kontrola jízdenek, pane," pokračoval nedočkavě průvodčí, jehož hlas byl Josefovi nepříjemně povědomý. „Bohužel pro vás se jízda fakty nezaplatí. Alespoň zatím."

Tlouštík otráveně ukázal svůj lístek a průvodčí se obrátil k Josefovi. Ten začal prohledávat svou aktovku, ve které měl věci, kvůli nedávnému dusícímu se fiasku, poházené bez ladu a skladu. Konečně i on předal svou jízdenku průvodčímu, ten mu ji však nevrátil tak rychle, jako to bylo v případě jeho spolucestujícího. Převzal si od Josefa jeho doklad, který chvíli jen tak bez jediného slova pozoroval.

„Můžete to nějak urychlit?" vyrušil ho Josef v jeho hloubání. „Musím ještě přemýšlet nad proslovem. Jedu do Žervény, víte?"

„Žervéna? A jste si tím jist? Takové město neznám..."

„Počkejte," přejel lístek pohledem, „aha, Ženeva! To víte, na jména jsem byl vždycky levej. Asi proto, že lidé, co je vymýšleli neměli vůbec žádný styl. Třeba Žervéna má podle mě takový správný říz, já bych to tak klidně nechal."

„No, ještě štěstí, že takové rozhodnutí není na vás. Tak," odkašlal si průvodčí, „kde jsem to jenom byl..." Znovu se zahleděl na jeho lístek jako by hrál o čas. Jako by se ho snažil zdržet.

Josef se rezignovaně zabořil hlouběji do sedadla, když v tom ho ze stagnace vytrhl pištivý hlásek.

„Íííííí!!" vypískl Josefův spolucestující a rychle se schoval za novinový papír, ve kterém měl předtím zabalené syrečky. Neprorazitelná obrana.

A tak, během té doby, co byl tlouštík schován za svým páchnoucím štítem, Josef, vyburcován překvapivě vysokým křikem od tak malého chlapa, se prudce ohnal pravačkou.

„Né!!!" tentokrát křičel průvodčí. „Tedy, chtěl jsem říct, že je s vaším lístkem vše v pořádku. A teď mě omluvte." Vyběhl z kupé tak rychle, že po něm na podlaze zůstaly jen tmavé čáry od podrážek.

„Co se tady sakra děje?! Já se chci jen dostat na konferenci do Žiliny... To jsem ani netušil, že se dá v jeden den potkat tolik bláznů!"

Zatímco si Josef v kupé zoufal, průvodčí, kterým nebyl nikdo jiný než agent 512, se na chodbě pokoušel zkontaktovat svého nadřízeného.

„Pane," začal posmutněle, „myslím, že jsme ztratili člena vašeho křižáckého komanda."

„Cože?!" ozval se překvapený hlas z vysílačky.

„Mistr Vouk nedopatřením jaksi vylétl z vlakového okénka."

„Ne, mistr Vouk jsem já," zapištěl pavouk sedící na agentově rameni. „To byl můj kolega Pa. A jaksi z okna nevylétl. Ten váš bambula ho z něj vyhodil! Udělal pá pá a bylo to. Přesně kvůli tomu operujeme zásadně v noci, krucinál!"

„Tak či tak, náš tým je o křižáka chudší," pokračoval agent za neustálého breptání Vouka o tom, že byli právě svědkem vraždy. Nikdo nemohl tušit, že byl Pa mezitím unášen větrem zpět do Prahy, kde už se o něj postarali agenti.

„Pak alespoň zabraňte Josefovi v další cestě. Zdržte ho, seberte mu lístek, udělejte prostě cokoli, je vám to jasné? Další vlak nesmí stihnout." Tu poslední větu prohlásil velitel s takovým ledovým klidem, až agenta zamrazilo.

„Jistě, postarám se o to," prohlásil naivně. To ještě netušil, jaká mela se žene jeho směrem. Někteří lidé totiž odkládají slušné chování na stranu, když přijde na vystupování z dopravního prostředku. A tak, když zastavili na jednom z německých nádraží, neochránil agenta 512 před potížemi ani jeho převlek za průvodčího, jehož autorita v tu chvíli neměla pro většinu pasažérů pražádného významu. Dav hrnoucí se z vlaku chvílemi připomínal spíše stádo bizonů než skupinu civilizovaných lidí jednadvacátého století.

Netrvalo to dlouho a vše se zase uklidnilo. Rozvířený prach pomalu klesal k zemi a chodba ve vlaku se rázem přestala podobat dějišti akčního filmu, při kterém protagonista bojuje o holý život. Agent se rozhlédl. Josef nebyl nikde k nalezení. A to byl problém. Tentokráte to byl agent, který celý rudý pobíhal po nádraží a hledal toho spouštěče možné apokalypsy.

Josef mezitím obratně kličkoval mezi lidmi, kteří se mu neustále pletli pod nohy. Zaslechl slovíčka jako „Holzkopf" a „Arschloch" a moc si přál, aby to byly názvy pro zdejší zákusky, které mu místní vztekle nabízejí. Dobíhal ke svému třetímu a poslednímu spoji. Netušil, že jen několik metrů za ním se nachází člověk, jehož jediným cílem je překazit jeho cestu. A možná, že to tak bylo lepší. Takto byl Josefovým jediným protivníkem pouze čas. Vlak už se chystal k odjezdu, ale Josefův chybějící pud sebezáchovy mu umožnil protlačit se skrze zavírající se dveře. Dokázal to! Jenže ten nejtěžší úkol před ním stále stál. Proslov. Co by tak mohl průměrný občan sdělit Spojeným národům? Vytáhl z aktovky svůj sešit a začal do něj zapisovat své nápady:

1. Pozdrav: Dobrý den (moc formální??) Zdar bando (radši ne); asi jen poděkovat za pozvání a mrknout do publika

2. Zmínit krásy Žanety

3. Říct jim o svém sběru víček (šel jsem – viděl jsem – sebral jsem a opakovat)

4. Možná nějaký vtip? (Proč se xenofobní průvodčí bojí lidí bez lístku? Protože to jsou černí pasažéři!)

Když dokončil svůj seznam, odložil tužku na sedačku a usmál se.

Sice jsem na to měl jen pár hodin, pomyslel si, ale není to vůbec špatné... na tom se dá stavět! Josef si moc přál udělat svou řečí díru do světa, naneštěstí si však nebyl vědom, že ve stavu, v jakém nyní byl, jen pouhá jeho přítomnost v Paláci národů může světu způsobit něco bolestivějšího než jen pouhou „díru".

Konečně dorazil do Ženevy a bylo to opravdu moc krásné město, bod číslo dvě na jeho seznamu se mu v hlavě prakticky napsal sám. A když už si myslel, že spatřil vše, co mu město mohlo nabídnout, dojel na svém věrném kole až k samotnému paláci, kde strnul. Tato stavba by za normálních okolností byla obklíčena turisty těšícími se na prohlídku, dnes však měla své dveře otevřené jen pro jednoho z nich, Josefa. Hned si ho také pracovníci v budově vzali do parády.

„How do you like our city?" pokusil se jeden ze zaměstnanců o nezávaznou konverzaci. A jak jinak začít než rozhovorem o tom, jak se mu líbí jeho pobyt v Ženevě, že?

„Ou, jé," spustil Josef. Možná by stálo za zmínku, že podobně jako jeho osobní hygiena a znalost měst, které se nenacházely uvnitř českých hranic, i jeho komunikační schopnosti v angličtině nebyly nijak slavné. „Ai fakt laik it."

Ještě štěstí, že nemusím vést celý proslov v angličtině, oddechl si.

Jakmile prošel bezpečností kontrolou, zavedli ho pracovníci do prvního patra, kde se nacházela většina konferenčních místností. Zhluboka se nadechl. Přišel jeho čas. Narazil sice po cestě na několik trampot, ale dokázal dojít do cíle. A to bylo to hlavní. Dveře do místnosti se před ním otevřely a on se užuž chystal vstoupit, když v tom ho někdo prudce strhl zpátky na chodbu.

„Počkejte ještě chvíli, pane Josefe," pronesla sladkým hlasem osoba, jejíž luzný zjev ho ihned okouzlil. Ty její lesklé blonďaté vlasy, ta pěkná... lejstra, která držela, ten její velký... šanon, ve kterém se nacházely již zmíněné dokumenty. Byla prostě nádherná. Tak moc krásná, že Josefovi nepřišlo divné, že oba mluví česky.

„Jistě máte trému," zašeptala mu sladce do ucha až byl z toho rudý až za ušima.

„Vlastně a-a-ano," zasmál se nervózně.

„Vím přesně, jak ji překonat. Stačí, když si dáte pár kapek tohoto."

Josef se podíval směrem dolů a v dívčiné dlani spatřil malou lahvinku. Co to jen může být? Možná nějaký švýcarský dryják? Víno? Absint? Vodka? Tak či tak, rozhodl se to vyzkoušet. Nemohl si zkrátka pomoci. Samozřejmě toto doma nezkoušejte. Cizinec bude vždy cizincem a je jedno, jak moc velký fešák či fešanda to je. Od cizích lidí se zkrátka nic nebere. Josef se však tímto zlatým pravidlem neřídil, vzal si lahvinku a napil se.

„Brr, co to krucinál je??" zkroutil ústa do zhnusené grimasy.

„Na tom vůbec nezáleží," řekla a upravila mu límeček na košili. „Myslím, že jste na svůj proslov připravený, Josefe."

„A-asi ano," odkašlal si, „ale stále si nejsem jist, o čem tam budu mluvit. To je trochu problém, ne?"

„Vůbec se tím netrapte. Zkrátka mluvte od srdce, to funguje vždycky."

Josef poděkoval za radu i za ten dryják a vešel do místnosti.

„Tak takto se to dělá," usmála se slečna tajemná, když se za Josefem zavřely dveře.

„Stejně si myslím, že za to mohl tvůj sex-appeal. Kdybych tohle zkusil já, poslal by mě do míst, kam slunce nesvítí," prohlásil agent 512, který byl celou tu doba schován za blízkým rohem.

„Jistě, anebo jen žárlíš," opáčila. „Žárlíš na to, že když byla situace úplně ztracena, velitel povolal do akce mě a ne tebe. Zrovna jsem zachránila poslední koalu z australského požáru, když mi přišla zpráva o tomto... problému, který se málem změnil v globální katastrofu."

„Nesmysl, agentko 13, žárlení nemám v oboru své práce. Jen si dejte pozor, abyste se na této misi nespálila. Požár v Austrálii je nic v porovnání s Josefem. On je chodící apokalypsa"

„Samozřejmě, ale teď bychom se měli přesvědčit, že je krize opravdu zažehnána, ne? Říkal jsi, že se Josef nakazil brzo ráno?" Jako odpověď se jí dostalo přikývnutí. „Takže ta ústní voda by měla být dostačující, ale opatrnosti není nikdy nazbyt."

Zatímco agentka měřila míru radioaktivity z vnější strany dveří, uvnitř místnosti všichni s napětím očekávali Josefův proslov.

„Eh, dobrý ahoj, vlastně díky, ne den," Josef si v rychlosti projížděl svůj zápisníček a hledal svůj vypracovaný seznam. I když to byla spíše jen chatrně vyhlížející kostra, vše bylo v tu chvíli lepší než nic. „Ještě, než začnu, tak jsem vám chtěl říct, že Žaneta, ne, Žervéna, taky ne... Žilina? Prostě tohle tady je vážně moc pěkný a..."

Zatracená práce, nadával si v duchu, měl jsem si to všechno líp promyslet. Prokletý proslov. Věděl jsem o něm nejméně půl rok dopředu. Mohl jsem se na něj připravit, ale já ne. Místo toho jsem sledoval všechny série Hry o trůny. Ksakru. Vždyť já ani pořádně nevím, v jakém městě to vlastně jsem. Proč jsou všechny geografický názvy tak pitomý? Jo, kdybych to měl na starosti já... V ten moment se Josefovi rozzářily oči. No jistě, napadlo ho, budu zkrátka mluvit od srdce!

„Omlouvám se za menší zdržení," pokračoval, „tréma, však víte. Dnes jsem vám přišel povědět o svém nedávném ekologickém projektu s plastikovými krytkami zabraňujícími úniku tekutin z nádob určených k transportu, ale místo toho bych rád mluvil o něčem jiném. O něčem moc a moc důležitém. Planeta Země nás potřebuje, rozumíte? Potřebuje nás, abychom věci konečně začali nazývat pravým jménem!"

Místností projel znepokojený šum. Lidé nevěřili vlastním uším a nejprve si mysleli, že jim kolabují překladatelé. Jenže ono ne. Překlady byly bezchybné, to jen Josef zdánlivě kolaboval. Přesto se nenechal odradit nechápajícím publikem a pokračoval:

„Země, jak krásná to planeta, a přitom tak fádní to jméno. Možná proto se k ní chováme tak, jak si nezaslouží. Jako chuligáni. Ale co kdyby, a teď vážně vařím z vody, co kdyby měla jméno, které se k ní hodí lépe? Možná, a nyní vážně jen možná, by se zlepšilo i naše chování k ní. Jen se nad tím na moment zamyslete. Právě v tuto chvíli se naše planeta točí okolo své osy rychlostí více než tisíc kilometrů za hodinu. Letíme vesmírem, ne, my přímo svištíme kolem Slunce, a to více než sto tisíc kilometrů za hodinu! To je kouzelné. Magické! Ale místo, abychom si toho zázraku vážili, chováme se, slabší povahy ať mi prominou, my se chováme jako hovada. Ničíme, ale neobnovujeme. Mluvíme, ale nekonáme. Nastala chvíle, abychom věci nazývali pravým jménem, protože jen tehdy se může svět změnit k lepšímu."

Nálada publika se prudce změnila. Zástupci jednotlivých států se už na sebe zmateně nedívali, překladatelé neprotáčeli oči v sloup. Josef je svým proslovem pohltil, a to přitom ještě neřekl to nejdůležitější.

„A tak vás tu vyzývám, udělejme něco pro svět! Udělejme něco pro naši planetu Zemi, která ale vlastně zemí nikdy nebyla. Nevím, jak vás, ale mě ve škole učili, že naši planetu tvoří více jak ze 70 % voda! Ne hlína, ne kamení, ne zem, ale voda! Víte, kolik trablů bychom si ušetřili, kdyby se naše planeta jmenovala Voda?! Třeba já bych kvůli tomu na základce nedostal pětku z přírodovědy. A v angličtině bych byl taky za hvězdu. Snad ani nemusím zdůrazňovat, jak náročné je pro nerodilého mluvčího vyslovení názvu Ééétf, Ééf, Étč..."

„Earth?" zvolal někdo z přítomných.

„Jo, to je ono!" zajásal Josef. „Eeeet, prostě to, jak řekl ten pán vzadu. A přitom by stačilo jen jednoduché vótr a bylo by to."

„Ja!"

„Da!"

„Oui!"

„Yes! The planet Water, wonderful!"

Josef mrkl směrem do publika. Splnil vše, co měl na seznamu, chyběl mu jen ten vtip. I když fakt, že před jeho lepší známkou z angličtiny stálo pouze přejmenování planety, byl více než k popukání. Takže se dá říct, že zvládl vše, co si naplánoval. Opravdu se mu to povedlo. Změnil svět, což je trochu ironií, protože to byl právě on, který málem způsobil jeho zkázu.

Krátce po jeho proslovu bylo zahájeno papírování. A podobně jako NASA vyřadila ze sluneční soustavy nebohé Pluto (nikdy nezapomeneme), tak si členové OSN řekli: „Proč bychom nemohli udělat něco podobného? Stejně je v této organizaci 193 zemí, to je prakticky celý svět!"

Nic jim tedy nebránilo v tomto bizarním pokusu. A tak to bylo oficiální. S úderem půlnoci skončil poslední den na Zemi. A jak to tak bývá, když někde něco skončí, jinde něco nového začíná. Lidstvo jen tak něco na kolena nesrazí. Právě pocit nového začátku pomáhá člověku v jeho neúnavném boji stát se lepším. Proč by se jinak tak moc oslavoval začátek nového roku? A stejně jako první den v roce, i tyto papíry v sobě měly příslib něčeho kouzelného. V tu chvíli se nic nezdálo být nemožné. Lidé zaspali poslední den na Zemi a když se probudili, spolu s východem slunce mohli přivítat svůj první den na Vodě. Snad jim ta změna chování vyjde lépe než novoroční předsevzetí. Ta totiž nikdy nemají dlouhého trvání.

***

„Vše je již připraveno," prohlásil agentka 13 záhadným tónem a aby svým slovům dodala na síle, zvedla do vzduchu svou pravou ruku, ve které svírala tajemný chladící box. „Jak poetické zakončení dne, nemyslíte, veliteli?" Ležérně pohodila vlasy a ladným krokem došla až ke křeslu agenta 1.

„Skvělé zprávy, to jistě. Na tento sváteční sendvič se těším celou dobu. Ale vy... Posledních pár hodin jste se mi zdála nějaká ztichlá. Trápí vás něco?"

„Ne, tedy, vlastně ano, částečně... Celý den jste k nám byl otočený zády a... no, jak bych to jen řekla... Prostě jste jen zíral do zdi. Jako byste nechtěl být nikým viděn, jenže to mi nedává tak úplně smysl. Všichni tady dole přeci ví, jak vypadáte."

„Ano, všichni tady dole, to jistě... Jen dnes jsem měl takový nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. Že náš boj není jen soukromou záležitostí. Že tu máme nezvané hosty. Ale když nyní vše dospělo ke šťastnému konci, k našemu poetickému zakončení, jak jste to krásně nazvala, tak už není, čeho se obávat."

A tak se jeho křeslo poprvé za celý den otočilo. Zírali na sebe tváří v tvář. Nebo spíše tváří v čumáček? Za celou touto záchrannou operací totiž nestál nikdo jiný než malá chlupaťoučká čivava. Nakonec se vlastně není čemu divit. Práce s tajnými agenty byla, je a vždycky bude, pod psa.